Jiri Kulhanek Nocni Klub 2 

Tento pribeh si vyzadal upravu nekolika casovych udaju znamych z realneho sveta - tyka se to ponejvic dat vydani nekterych knih.

J. K.



Jak ono to jen bylo. Ach ano.

Predesly rok byl nabyty mnozstvim udalosti, ktere vyvrcholily tim, ze jsem nad Francii vy skocil z letadla, vloupal se do opustene milionarske vily a snazil se zapomenout sam na sebe. Trochu jsem se totiz bal - a mozna i vic nez jen trochu -, ale kdo by se nebal, mit v patach pany Wriese a Van Vrena.

Az jsem si jednou naladil internetove vysilani Radia 1, a zjistil, ze jsem nezustal tak osamoceny. - Presneji, ze pri tragickem zaniku Nocniho klubu nezemreli vsichni. Takze jsem nevahal, sedl na motocykl a vratil se do Prahy -jak rika Ten druhy, poslouchat radio je nebezpecna vec.

Minulou noc jsem tedy stravil ve svem takzvane verejnem byte, poslouchal houkani autoalarmu, hlavou tahly sentimentalni vzpominky, a kdyz jsem rano odchazel, potkal jsem pani sousedku z nejoblibenejsich. Ano, je to jedna z tech sousedek, kvuli kterym nas vsechny mrzi, ze jsme takovi roztomili a sympaticti lide. A prestoze ja uz tak uplne clovek nejsem, stejne jsem ji nezastrelil - za tuto laskavost jsem se dozvedel, ze se po mne v uplynulych dvanacti mesicich intenzivne shaneli nejaci panove. Jaci, nerekla, ale s temer stoprocentni jistotou se dalo odhadnout, ze jim neprodlene zatelefonuje, ze jsem se vratil. Nekdy mne vazne brzdi, ze jsem pan Hodny - uz nikdy se kvuli ni do bytu nemohu vratit, babe.

Rozloucil jsem se (ne s pani sousedkou - se zabouchnutymi dvermi) a co nejrychleji odesel na tramvajovou stanici.



Stal jsem na zastavce a tramvaj samozrejme nejela - to uz je takova zakladni vlastnost vsech tramvaji: bud vam ujedou pred nosem, nebo cekate - cim vic pospichate, tim dele.

Ranni dopravni spicka pomalu prokulminovala, ale aut i lidi bylo porad vic nez dost. Koupil jsem si Respekt a dokud moje jednicka nepririncela, maskoval se za nim. Vlastne jsem ani nevedel, kam specham, ale vedel jsem, ze nejlepe je nejdale, a cim rychleji, tim vubec nejlepe.

Takze jsem prisel o verejny byt, o svou trvalou adresu, bez ktere nemuzete chodit do skoly, nemuzete mit ucet v bance, ucet, na ktery vam chodi honorare, ktere z vas delaji bezuhonneho pracujiciho obcana, nemuzete...

Tramvaj zastavila a ja se s miliardou ostatnich nacpal do prvniho vozu.



* * *



"Kam se deres?!"

"Omlouvam se," zasadil jsem mladochovi s kSiltem dozadu druhou ranu loktem, jeste jeden omluvny usmev a protlacil jsem se na strategicke misto tesne za ridicem.

"Pristi zastavka Vetrnik," rekla tramvaj melodickym hlasem a dvere se zavrely.

Po dvou stanicich smrkani, kaslani a mobilnich hovoru se k vseobecnemu ruchu pridal i ridic:

"Kurva! ! !" ozvalo se z kabinky docela nahlas a souprava zacala ostre brzdit. Me strategicke misto se sice ukazalo strategickym, ale ne az tak pohodlnym, protoze vsichni se kaceli na me.

Brzdne elektromagnety hoblovaly koleje a vozem zavonel horici kov. Byt jsem na svych cestach prazskou hromadnou dopravou zazil ledacos, podobne manevry nejsou dvakrat bezne.

"Kurva!!!" Znova ridic.

Lide jeceli, pan v sedem klobouku poulil oci, dusil se, u rtu se mu delaly bubliny, a s kazdym vydesenym lapnutim po dechu mi jich nekolik prasklo do obliceje - pan se mne ke vsemu pokousel probodnout aktovkou, a navic byl nalisovany tak blizko, ze jsem mu mohl pocitat bakterie v porech na nose. Kdyz jsem se naprel do nejhustsi skupiny u predniho skla, jeceli jeste trochu vic, ale ja ven proste videt musel.

Pan s bublinami prestal dychat.

"A kurva," rekl jsem tentokrat ja.

A ne ze by me mrzelo, ze ty bakterie nedopocitam.

Pres koleje stal cerny mercedes a kolem stali ctyri muzi v cernych kuklach, na sobe tradicni spatne padnouci parkery z leskle cerne kuze plus svetle rezave tesilky - Rusove to nosi jako uniformy.

Navic meli stejne tradicni kalasnikovy a mirili na tramvaj. Takze pani sousedka se dovolala, nekdo pozoroval, do ktere soupravy nasedam, a panove se mnou asi chteji mluvit docela dost.

"Slapni nato, modra vesto!" vytrhl jsem dvirka k ridicovi. "Teda spis VOLUME doprava, nebo jak se tu pridava proud."

Protoze jsem mu miril do ucha, zacal kvicet, ale poslechl.

"Poradne!" pridupl jsem mu koleno, takze jeho prava podrazka seslapla pedal az k podlaze. Elektromotory se nadherne rozkvilely a tramvaj se rozezmitala jako lochneska.

Rusove pochopili, ze asi nezastavime, tak zacali strilet.

"K zemi!" zarval jsem do davu, ale dokud si v nich kulky nezacaly razit krvave tunely, nikdo mne neposlechl.

Glock desitka je vyborna zbran.

Sundal jsem tri strelce, jeste nez tramvaj narazila do mercedesu - ten ctvrty mel zrejme nejvetsi mozek, takze vcas prestal palit a pokusil se s autem ujet - smrtici traverza zachytla jen zadni naraznik, vuz se s vytim pneumatik roztocil a zmizel mi z pistolnickeho uhlu.

Vymenil jsem zasobnik a ridic zbabele ubral.

"Specham. Porad," znovu jsem mu pridupl koleno. Ridic zatal pesti do madla a zavrel oci.

"Lepsi nez Matejska, co?" rekl jsem, kdyz jsme dalsi zatacku rizli po dvou, nebo kolik ma tramvaj na jedne strane kol. Presto se v proudu aut napravo objevil cerny cumak nemeckeho vozu.

Potreboval jsem strilet, jenze kolem kabinky byla porad nalisovana spousta lidi. Pravda, nekteri uz byli po smrti, ale nekteri jeste ne - pan s aktovkou se zas rozbublal, a navic jsem nechtel, aby nam krev vyzkratovala motory.

"Jedna-dve-tri, tady orel," foukl jsem do mikrofonu palubniho rozhlasu: "Prosime cestujici, aby si neprodlene lehli na zem." Protoze mne nikdo neposlechl (opet), vyklonil jsem se a vystrelil jim nad hlavy. Je to v uzavrenych prostorach docela ohlusujici, takze zalehli. Zvlastni pohled -jak byl vuz narvany, lezici cestujici sahali skoro po vrsky operadel. Druhym dusledkem bylo, ze se soupravapekne stabilizovala.



* * *



Tramvaj ramplovala a vibrovala, az se mi rozostrovaly oci - ukazatel rychlosti se davno protocil za doraz.

Davka prosila kabinku, a kupodivu zleva.

Druhy stroj byl velky Nissan Patrol a byl plny posil - takze panove vedeli, pro koho jdou, ale nevedeli, co se se mnou mezitim stalo - to by si vzali tank.

Takze to Wries s Van Vrenem definitivne nejsou.

Nemohl jsem poradne mirit, protoze tramvaj chvilemi snad i nadletavala, a prece jen, nevinni lide by to odnaset nemeli. Rusove se s podobnymi detaily nezatezovali: Ridic byl profik, tak dvouapultunovym nissanem rozhrnoval protijedouci auta jako pluhem - v zrcatkach jsem videl apokalypsu, kterou to za nami pusobilo.

Pravda, ani my jsme nebyli bez viny. Ne ze bych se vyznal v tramvajovych semaforech, a dve svetylka vedle sebe asi znamenaji neco jako stuj, dej prednost v jizde.



* * *



Zrovna jsme pred sebou hrnuli cervenou toyotu a od plechu troucich se o asfalt letaly snopy jisker. Prave kdyz se ridic odvazne vyskrabal na strechu sveho masakrovaneho vozu, Rusum vlevo se podarilo najet na koleje, takze se jejich bok ocitl sotva dvacet centimetru od naseho. Tak blby napad, jako ze se nas pokusi vykolejit, nastesti nedostali, ale na druhou stranu, meli strasne moc naboju.

Praskave zvuky, s nimiz kulky trhaly plech, sedacky a tela, byly jeste hlasitejsi nez vyti rozbrusovane toyoty.

Dve strely mi proletly kolem obliceje a prerazily tyc nad prednimi dvermi. Dalsi davka priletla z druhe strany, a jak z boku zasahla predni okno, vzduch byl razem plny skla.

Ridic toyoty toho vyuzil a statecne preskocil z ubyvajiciho vraku dovnitr.

"S jizdenkou si nedelejte starosti," zazubil jsem se na nej.

Kupodivu se nesmal.

Vykopl jsem bocni okenko, vyvesil se jako hrazdar na plachetnici a vypalil jednou dlouhou davkou cely zasobnik do predniho skla nissanu. Okno se pokrylo houstinou cernych kolecek a bilych pavucin - z tech kolecek na mnoha mistech vystrikla krev.

Vitr mi hvizdal v usich a limec bundy hlasite frcel.

Patrol lehce narazil do boku tramvaje, zazmital se a stocil napric - cili presne to, cemu jsem se chtel vyhnout a proc jsem s opetovanim palby tak vahal.

Tezky terenni vuz se do osobaku zakousl jako torpedo. Vzduchem zavirila urvana kola, kusy plechu a kusy lidi. Zhoupl jsem se do kabinky, tak jsem detonaci paliva zahledl jen v zrcatku. Byla tak silna, ze se i tramvaj malem prevratila.



Protoze jsme jeli z kopce, souprava stale zrychlovala. Pochvalne jsem poplacal ridice (jecel do vysilacky, at pred nama sakra kurva vyklidej koleje!), nasadil si cerne bryle a vzal z hromady tel tmavofialovou ksiltovku - kamere televizniho prenosoveho vozu jsem zamaval az pak.

"Jste blazen!" zarval do vyti vetru ridic.

"Vylecili me!" I kdyz, pravda, i me trochu znepokojovala dalsi krizovatka. Policajti se ji sice pokouseli uvolnit, ale kdo kdy videl prazskeho taxikare, aby se nenacpal, kam chce.

Blizili jsme se fakt vic nez rychle.

Vypadalo to tak osklive, ze se ruske vozy stahly za tramvaj

- misto aby jich ubylo, kupodivu naopak - pridrzel jsem si uvolnene zrcatko: ale ne, nastesti ne vsechny byly ruske

- byla tam i dve neoznacena policejni auta, ted s magnetickymi majacky na strechach.

Jak uklidnujici.

Vzapeti chytla nadrz jiz temer ubrousene toyoty, tramvaji proslehly plameny a naplnil ji kour.



* * *



Na krizovatce jsme o japonsky vrak prisli: Predvadel spolu s nekolika (mnoha) dalsimi vozy, ktere rozdovadel nas prulet, nadherne synchronni kotrmelce a nicil auta zaparkovana u chodniku. Strepy z vyloh tryskaly jako horizontalni gejziry, lampy se kacely, jiskry letaly, horici benzin strikal, zeny lomily rukama...

Disneyland hadr.

Pak nam nejaka neprejici svine vypnula proud.



* * *



Tramvaj zacala automaticky brzdit, a zastavila, jeste nez jsme narazili do petadvacitky stojici na zastavce.

V tichu bylo slyset vyti siren, nesmele hlasy pasazeru (spodni vrstva se ozyvala hlasiteji) a hukot zkazy za nami.

"Strossmayerovo namesti. Vzhledem k drobnym technickym potizim prosime cestujici, aby si vystoupili - a to tak, ze rychle," zvedl jsem hlas, protoze zmet plechu a ohne se ulici Milady Horakove valila jako lavina.



* * *



Sam jsem nelenil a uposlechl sve vyzvy - v chaosu si mne nikdo nevsimal.



* * *



Zahodil jsem ksiltovku do kose a rychlym krokem dosel na Vltavskou, kde jsem u bankomatu nejprve zakryl kameru a pak se proklel, ze jsem si dal jen petitisicovy limit na jednorazovy vyber.

Potreboval jsem se dostat za reku, pricemz metrem to stihnu, jeste nez poldove uzavrou okoli. Lide se na me divali divne, kdyz jsem obchazel halou, abych se nedostal do zorneho pole objektivu - pri sjezdu na eskalatoru se musite za nekoho schovat.

Vystoupil jsem na Muzeu a koupil si telefonni kartu. Nahore se vsichni tlacili na prave strane Vaclavaku a divali se na cerny sloup koure stoupajici nad strechami - musi to byt videt z cele Prahy. Na vsech televizich v obchode s elektronikou bezel primy prenos, a pohotovi reporteri uz vymysleli i neotrely nazev: PRAZSKA APOKALYPSA.

Z nizkych sedych mraku zacalo mrholit a dlazba, se studene zaleskla. Zaklinil jsem se v budce a nasel ve Zlatych strankach rubriku RADIA 1.

"Radio 1?" ozvalo se po osmi zazvonenich.

"Dobry den, Havelka. Mam takovou... takovou zvlastni prosbu."

"Od toho tu jsme."

"Nejde o hudbu... nemluvime k narodu, nahodou?!"

"Zadnej strach."

"Vite, jak vam vola - vzdycky vecer - jmenuje se Nocnik, vzdycky chce zahrat pro vesely pumprliky... Neni tam nekde nejakej vzkaz pro nekoho, kdo by se o to zajimal? Nebo tak neco?"

"Sto padesat lidi denne se zajima o vesely pumprliky, zadna soutez to ale neni," mlady hlas zaznel unavene.

"To je jasny, ale neni u toho nejaky jmeno, telefon, nebo tak?"

"Hele, takovejchhle dotazu mame fakt stovky, ja..."

"Co nocni klub!" rekl jsem.

Prekvapene ticho.

"A sakra - vy to vite! Uz skoro rok nam to tady visi!"

Pochopil jsem, ze za tim musely byt nejake znacne emocionalni pohnutky, aby si to moderatori pamatovali takovou dobu.

"Takze?"

"Moment, momenticek," v sluchatku se rozcvakala klavesnice pocitace, "momenticek... kde to jen...," venku se huste rozprselo. Doufam, ze si nikdo nevsimne, ze se mi nezapocuji skla.

"Halo?"

"Ano?"

"Pane... pane..."

"Havelka."

"Mate neco na psani, pane Havelka?"

"Ne."

"Je to telefon, budete si ho pamatovat?"

"Ne. Okamzik...," rozdrtil jsem ukazovackem cerneho vajgla na odkladacim pultiku, "muzete."

Hlas mi diktoval cislo a ja ho spinavym prstem psal na jednu ze zlatych stranek.

"Mate to?"

"Jo. Diky. A nashle."

"Nasly," ve sluchatku klaplo.

"Nasly?!" zamyslel jsem se. Clovek je rok pryc a prestava rozumet vlastni materstine. Nasly. Pomalu jsem si otiral prst pachnouci nikotinem o kalhoty. Nasly.

"Tak co je?! Vypadnes uz?!"

Konecne jsem si uvedomil, ze nekdo drahnou dobu lomcuje dvermi, ktere drzim nohou. Vytrhl jsem si cislo a vyndal z pristroje kartu.

"Zdrzujes naschval, co hajzle?!" pan mel promocene vlasy a byl brunatny.

"Omlouvam se, spatne zpravy."

"A estes roztrhal seznam!" chytil me za bundu a vytahl na dest. Je zvlastni, kolik lidi povazuje slusnost za slabost.

"Omlouvam se," rekl jsem jeste jednou - to uz se mnou zacal cloumat.

"Nekdo se vam tam cpe."

"Coze?!" pan mne odstrcil a odbrunatnel k budce; docela hezka divka mne pocastovala pohledem typu chudinko.

Nechapu, skutecne tu lidskou agresivitu nechapu.



* * *



Nasel jsem si jinou budku v klidnejsi ulicce za Vaclavakem a rozlozil vytrzenou stranku. Cislo se trochu smazalo a trochu rozpilo, ale me oci si s tim poradily - podle predvolacky to je mobil.



Z vyzvaneciho tonu uz mne zacinalo brnet ucho a zrovna jsem si rikal, ze jestli jsem jel z Francie jen kvuli tomuhle, tak teda nic moc, kdyz to nekdo vzal.

Nic nerekl, slysel jsem jen dech.

"Ano?" rekl jsem.

Zase nic, jen k dechu se pridalo vzdalene rinceni a hulakani.

"Tomislave?"

Dech se zadrhl, az jsem si myslel, ze clovek na druhem konci zemrel.

"Kdo, kdo...?!" hlas se trasl, ale po tech dvou slovech a kratke odmlce se obrovskym vypetim vule uklidnil: "Nemuzu mluvit, zavolejte v deset vecer." Telefon s klapnutim ohluchl.



* * *



Samozrejme, ze jsem vedel, kdo to je - prisel jsem na to uz predevcirem v noci ve Francii - on jediny slysel spasy tenkrat u snidane a jeho jedineho jsem nevidel mrtveho. Nepravdepodobne konstrukce typu Hanako a drtic hlasu, pripadne jine slozite intriky jsem vyloucil.

Zavesil jsem, dopnul zip bundy, zvedl limec a vysel do deste. Mokre kocici hlavy klouzaly a desitky psich

exkrementu se pod agresivnimi kapkami rozplyvaly do pachnouci neexistence. Bylo teprve pul jedenacte, takze casu

vic nez hodne.



* * *



Stal jsem ve fronte v papirnictvi a Evropa 2 vysilala nejnovejsi zpravy z ulice Milady Horakove. Vsichni v obchode napjate poslouchali, i prodavacky hovorily tlumene, takze bylo dobre slyset. Hasicum se podarilo zabranit sireni pozaru a lide z cele republiky byli vyzvani, aby darovali krev, protoze ranenych jsou stovky. A ted si dame pisnicku!

V papirnictvi vybuchly vzrusene diskuse, Madonna zpivala Baaaj baj, miss amerikan paaaj! a ja premital, proc se mne to nejak nedotyka - ne ten song, ale ti mrtvi a raneni. Drive jsem ublizovani nevinnym nesl velmi tezko - ostatne, na podobnych pocitech byl vystaven Nocni klub. Asi je to tim, pokud se snazi ublizovat vam, zacnou byt ti ostatni takovi neduleziti. Nebo jsem plavbou na lodi pani Dao ponekud okoral. Nebo...

"Diar a tamhletu propisku, prosim," konecne jsem se dostal na radu, zaplatil a jeste v obchode si prepsal cislo ze zlate stranky. Zluty papir jsem sezmolil do kulicky, a znovu na dest.

Ve vzduchu byl citit kour a z dalky houkali zachranari a sanitky.

Presnym hodem jsem zasahl verejny odpadkovy kos, a kdyz jsem zvedl zrak, zjistil jsem, ze hledim do oci ramenateho chlapa v cernem kozenem parkeru a svetlych tesilkach - zrovna neco rikal do male nokie. Rychle sklonil pohled a poodvratil se, ale ja to rozrusene "Da! Da! Da!" slysel porad.

Ze je rusky organizovany zlocin efektivnejsi nez ceska policie, vi kazdy; kdyz je ale efektivni az takhle moc, je treba se nad tim vazne zamyslet. Otocil jsem se a vyrazil dolu do starych ctvrti.

Sel jsem zvolna, zastavoval se u vyloh a vubec se tvaril neznepokojene - aby to vypadalo skutecne opravdove, potreboval bych destnik, ale zabijakum, kteri se shlukovali v mych stopach, to neprislo. Domlouvali se mobilnimi telefony a spradali kolem mne sit cerne kuze, tesilu a nakratko ostrihanych hlav. Zrejme dostali rozkaz, kdyz to pujde, tak ziveho.

Co proti mne muzou mit, Rusove? Ze by . . .



* * *



Mrkl jsem pres rameno. Byl jsem (byli jsme) v jedne z uzkych ulicek Stareho Mesta a jich bylo tolik, ze vypadali jako tematicky zajezd z Alma-Aty. Prede mnou se objevila podobne husta skupina, a krom mne a ctyr sedovlasych Nemcu byla ulicka prazdna.

Tusil jsem, ze zautoci na nejakem podobnem miste, tak jsem si vybral toto konkretni - je tu jeden z vchodu do katakomb.

Kdyz Rusove sahli pod parkery, zatvaril jsem se vydesene a jakoby nahodou zapadl do nejblizsich starozitnych vrat. Toho, jak snadno jsem prostym stouchnutim ramene rozlomil zamek a otevrel pretezkou verej si v houstnouci situaci nikdo nevsiml.

Zabijaci se usmivali, jak jim to dneska jde snadno.

V temnote za dvermi pachla staroba, plisen a netesnici kanalizace. Uz jsem tu nekolikrat byl, ale vyslapanost schodu ze ctrnacteho stoleti mne neprestava fascinovat.

Misto abych zmizel v podzemi, stoupl jsem si hned za neotevrenou verej, a Rusove se zachovali presne, jak jsem cekal - v presvedceni o sve prevaze se navalili do te otevrene. Jako kreteni.



* * *



Prvniho jsem zlehka klepl do spanku a on ztezka klepl nosem do podlahy. Potrebuju nekoho, abych si s nim pozdeji popovidal.



* * *



Kratkym oblouckem jsem glockem prejel dvere, a je to vec, kdyz vam upiri svaly umozni kompenzovat zpetne razy tak, ze vzdy strilite, kam chcete. Z cernych parkeru letaly cary cerne kuze, tesilky zrudly krvi a Rusove ve dverich vytvorili neco jako nemou barikadu.

Nekdo venku si to ale nechtel nechat libit, tak zacal starozitna vrata porcovat kalasnikovem - nezamenitelny to zvuk.

Ten hloupy napad jich dostalo vic, a pridavali se dalsi a dalsi.

Krcil jsem se v rohu a ukosem sledoval, jak ve vereji vyskakuji kolecka svetla a jak z prken letaji dlouhe trisky a ze spar prach. Desitky kulek se s vytim odrazely ode zdi a od schodiste, vzduchem letaly kusy omitky, ustepky kamene a ulomky zhaveho kovu. Zamyslene jsem hledel na zdeformovany projektil, pod kterym sycela ma mokra stopa, a uvazoval, kde sehnat neprustrelnou vestu.

To uz jsem mel v glocku novy zasobnik.

Jeste chvilku jsem pockal - presne tak dlouhou, dokud nebylo skrz prustrely ve dverich videt, kde je kdo.

"Hop-hop-hop," cvicne jsem prejel po siluetach a prepnul glock na strelbu jednotlivymi ranami.

Kdyz jsem strilel, nebylo to hop-hop-hop slyset.



* * *



Nekoho jsem netrefil, jak jsem chtel, protoze se ozyval hlasity krik. Nekdo jiny to utnul za mne.

Cas na protiutok.



* * *



Preskocil jsem zaval ve dverich a jeste v letu prepnul zpet na DAVKOU.

Ponekud nadrcenou ruskou obranu jsem prolomil vic nez snadno - neohrabani svalovci nemeli nejmensi sanci; az ted jsem si uvedomil, jak vycvicena a vykonna byla ochranka na lodich v Jihocinskem mori.



* * *



Poslednich sedm statecnych (prezivsich) se rozhodlo

pro ustup. Musel jsem ale jejich sefum vyslat jasny signal

(zacinam myslet politicky), ze se mnou neni zadna sranda.

Bohuzel, v ceste se mi pletli ti ctyri nemecti turiste: se

zarytou neustupnosti pravych dokumentaristu vsechno tocili a ctvero videokamer hlasite bzucelo - jejich nazory na Divoky vychod se vic nez potvrdily. Spolu se vsemi

dokumentaristy-amatery byli zaroven presvedceni o sve absolutni nezranitelnosti.

Tasil jsem automag.

"Stalingraaaad!!!" zarval jsem a Germani zareagovali presne tak instinktivne, jak jsem predpokladal... i kdyz: tak plavme skoky na mokrou dlazbu bych od tak sedych hlav necekal.

Vrascite ruce zasmatraly po zaverech schmeisseru - na kamerach zavery nastesti nejsou.

Miridla automagu se usadila na zadech posledniho z prchajicich Rusu - kulhal a nohavici mel nasaklou krvi.

Velmi presne jsem si uvedomoval, ze naboje v hromove pistoli jsou tezce prebite; abych pravdu rekl, zajimalo me, co to udela.



* * *



Exploze se prohnala ulickou jako vybuch sopky. Okna zadrncela, Nemci si zakryli hlavy rukama a zacali se otacet nohama k epicentru.

"Vau!" rekl Ten druhy.

"Vau!" rekl jsem ja.

Zasazeny Rus nerekl nic, ale razem uz nebezel posledni, presneji receno nebezel vubec, ale letel. Jeste presneji receno, letely nektere jeho kusy.

Sedm utikajicich presne korespondovalo se sedmi naboji v zasobniku. Nezavidim udrzbe mesta, az je bude pucovat ze zdi a kandelabru.

V ulicce zavladlo ticho.

Nad kocicimi hlavami se valela mracna spaleneho strelneho prachu, na kocicich hlavach desitky lesklych nabojnic a ve sparach mezi kocicimi hlavami se rozpijela krev.

Kvuli tem nabojnicim kazdy krok zvonil - znelo to jako Vanoce.

"Trochu kope," rekl Ten druhy a oba jsme se divali na rozzhavenou pistoli - kapky deste na hlavni sycely.

"Ale nevybuchla," zamaval jsem zbrani, aby zchladla, ale moc to nepomohlo - dat ji ted do kapsy, chytne mi bunda. Takhle alespon Nemci moc neprotestovali, kdyz jsem je slusne pozadal o kamery a jeste slusneji, aby zapomneli, jak vypadam, kolik nas bylo a kam jsem sel. Jak lezeli na dlazbe, meli na brise krvave skvrny.

"Danke," ukoncil jsem dialog a hodil kamery proti zdi.

"Bitte," rekli ctyrhlasne.

Kdo by si myslel, ze se pasek v kazete hozenim o zed

neznici, nevi, jak prudce dokazou upiri vrhat kamerou. Stejne jsem trosky pro jistotu zapalil.



* * *



Vratil jsem se za rozstrilene dvere a zpod mrtvol vytahl zajatce. Bud byl porad v bezvedomi, nebo to hral. Prilozil jsem mu hlaven automagu k uchu.

Hral to.



* * *



Prestoze se ulickou rozlehlo prskani vysilacek a vzrusena policejni mluva, nikoho nenapadlo, ze jsem stale v dome.

Slysel jsem i Nemce, ale ti naprosto rozumne rikali jen:

"Nichts! Nichts!"



* * *



S Rusem jsme se stahli na prvni mezanin pod urovni ulice a po vyslapanych schodech tradicne tekla krev. Rus take nic nerikal a jen se trasl - jak jsem se rozhlizel tmou, padlo mi do oci trochu svetla a on uvidel me upiri zornice (nebyla to nahoda, dobre vim, jak si stoupnout).

V chladnoucim automagu popraskavalo.

Sesli jsme az dolu, a cim jsme byli hloub, tim mene se zabijakovi chtelo jit. I kdyz, pravda, on musel poslepu.

"Konec schodu," rekl jsem.

"Sto...? Aua!" rozpleskl se o cihlovou podlahu.

"Kanec schodov," vzpomnel jsem si, ale rustina mi nikdy moc nesla. Zasekl jsem prsty do parkeru a zvedl ho - naschval tak, aby se nedotykal zeme. Podle druhe rychlosti trasu velmi presne pochopil, co jsem mu chtel rict. Spustil jsem ho a rukou na rameni provedl podzemim az ke dverim, za nimiz je poklop do katakomb - podle smradu spis do stok.

Klic byl ve spare na zdi.



* * *



Sice jsem za nami zamkl, ale az se sem policajti dostanou, dvere je moc nezdrzi.

Takze spechame.

"Umis cesky?" rozsvitil jsem.

"Nemnozka... mogukurit?"

"Jen si zapal," rekl jsem co mozna pratelsky, protoze se temer rozpadal strachy. "Zeptam se te na par veci a necham te jit, neboj," zretelne jsem artikuloval tradicni uklidnovaci lez - nemuzu pustit nekoho, kdo mne videl tak zblizka.

"Da," roztresenou rukou smatral ve vnitrnich kapsach parkeru a dve marlborky mu upadly na zem, nez se trefil mezi rty.

Hral to na me a jaho neprokouknul.



* * *



Dalsi pohyb byl naprosto presny a naprosto bleskurychly: vytrhl z naprsni kapsy malou pistoli (tak malou, ze jsem si myslel, ze je to zapalovac), prilozil si ji ke spanku

a stiskl spoust.



* * *



Vystrel znel jako hlasitejsi kychnuti, ale stacilo to. Ve vzduchu zavonel strelny prach a zasmrdelo pripalene maso a spalene vlasy. Zasmusile jsem se dival, jak z dirky ve spanku pulzuje tenky gejzir krve - s kazdym uderem srdce byl nizsi. Zjistil jsem, ze zacinam mit docela hlad (na lidskou ale jeste dlouho ne), pockal, az geotermalni cinnost Rusova mozku ustane a prohledal ho.

"Penize, fajn, doklady, mobil... fotka... jeste jedna a jeste... Krucinalfix!" Razem mi bylo vsechno jasne a zaroven jsem vedel, ze mne Rusove nenechaji, co budu ziv: pomstit smrt sefa je veci cti a na naklady se nehledi. Na jedne fotografii jsem byl ja, na druhe Mazlik, na treti Rozmetal a na ctvrte Postrach; ty posledni dva slo pres krvi zacakane oblicejove stity spatne rozeznat. Takze jsme pri likvidaci pana Nifontova ve vile nedaleko Orechovky prehledli nejakou kameru, a bohuzel byla natolik kvalitni, abychom s Karolinou byli na vypreparovanych snimcich hezci a kontrastni.

"To je blby," rekl Ten druhy: "Navic policajti poznaj, kudys zmizel dolu a..."

"Nekafrej!" Nacpal jsem si Rusovy penize do kapsy a za okamzik uz po zrezivelych kramlich sjel do pachnoucich

hlubin.



* * *



Pouzival jsem sestupove sachtice, dokud jsem se nedostal pod uroven kanalizace do relativniho sucha. Drobna potiz byla, ze jsem naprosto netusil, kde jsem.

Behal jsem klenutymi chodbami, kreslil znacky, orientoval se podle proudeni vzduchu, ale vychod jsem stejne nasel jen nahodou.

Aspon mi tech devet hodin docela uteklo.

Vylezl jsem jednou z nasich garazi v Praze ctyri - krom mysich stezicek v prachu a starych olejovych skvrn byla prazdna.

Rozsvitil jsem a kriticky zhodnotil svuj vzhled - po cestach sachticemi a sprintech katakombami nebyl zrovna reprezentativni. Hole zarivky hlasite bzucely, vzduch byl lezave vlhky a zvenci rachotil dest.

Smetl jsem ze sebe pavuciny, ale jestli mam oblicej tak spinavy jako ruce, tak jsem si je mel radsi nechat - jako zavoj.

Venku uz byla tma a prselo stale stejne huste. Do telefonatu zbyvaly dve hodiny, tak jsem zahnul do nejtemnejsiho baru, na jaky jsem narazil.

Servirka s propisovackou zapichnutou v drdolu na me zirala dost znechucene: "Prejete si?"

"Objednam si za chvili," sel jsem rovnou na zachod, kde jsem se pomoci mydla a papirovych rucniku jakz takz zcivilizoval - ani cerne bryle jsem si nerozbil, tak jsem si je v ramci maskovani nasadil.

"Co to bude?" netvarila se o moc privetiveji.

"Zive ryby asi nemate?" premital jsem, ze hospody nejsou pro upiry to prave - hoste, kteri zabiraji misto a nekonzumuji, nejsou dvakrat oblibeni.

"Ne."

"Chyba," rekl jsem nespokojene, zatvaril se zarputile a odesel.

"No videls ho, Jardo?! Magora?!"

Kam se vrtnout? Kdyz budu pochodovat po ulicich, nekdo si me urcite vsimne. Ze by policajti nepostrehli, ze mnohe z dnesnich mrtvol maji po kapsach ctyri fotky, z nichz jedna je moje, v to doufat nemohu, a jestli si nejaky pocitac da dohromady tenhle snimek s momentkou z Bangkoku... Radsi nedomyslet.

Nakonec jsem sel do kina (obnovena premiera filmu se Spice Girls je zazitek na cely zivot - kdo prezil pad letadla nebo zemetreseni, vi, o cem mluvim), ale vydrzel jsem, a v pul desate se omamene vynoril ze salu - uvadecky na mne podezirave cively.

Za pet minut deset uz jsem stal v predem vyhlednute budce.



* * *



Nejblizsi lampa nesvitila, tu dalsi odstinily stromy a dalka, a okna prvorepublikovych cinzaku byla zatazena. Dest hnany poryvy vetru nepravidelne hucel, hole vetve o sebe

kostene klapaly a stiny se komihaly, az mi z toho byla dusevni zima.

Tentokrat se hlas ozval v puli prvniho zazvoneni. Znel radostne:

"Jsi to skutecne ty, Tobiasi?"

"Jasne, kdo jinej?"

"Videl jsem te... videl jsem te mrtvyho."

"Taky jsem byl mrtvej," zachechtal jsem se: "Tomislave, chlape, kde jsi, rad bych ti posejkoval pazourou." Citil jsem, jak mi zacinaji tak divne drhnout oci a nasucho jsem polykal - tusil jsem, ze i on ma podobne problemy.

"Jsem... jsem... Japonka rikala, ze se ozves, proc ti to ale tak trvalo?! Jsem...," nezvladl polykani a odmlcel se.

"Japonka...? Ona je tady?" Obema nam bylo jasne, ze rici cokoli do telefonu, je jako bychom to hlasili na policejni centralu - legendy o neodposlouchavani jsou zverejnovany, aby si lide nedavali pozor a fizlove mohli fizlovat pohodlneji.

"My jsme tady a kde jsi ty?" prekonal polykaci krizi Tomislav: "Jsem v kriminale, Tobiasi." Posledni veta uz zdaleka neznela tak vesele.

"Coze?! Proc proboha?!"

"Po tom... vis po cem, nejaky cas jsem to utahnul, ale pak mi dosly prachy, tak jsem zasel za advokatama, vis..."

"Bauer & Krajec, jo."

"Presne za nima, ze jako chci pristup k nejakejm nasim kontum. Nevim odkud, ale vedeli, ze Klub uz neni, tak me nechali vyhodit. Rekli mi: Tak se s nama sudte, pane! Druhej den jsem se tam vratil a vyfasoval devet mesicu za tezky ublizeni na zdravi."

"Svine!"

"Presne."

"Kde te drzej? Dostanu te ven. Bez problemu."

"Ne, diky, za par dni me pustej, nestoji to za to, ale...," zase se odmlcel.

"Ale?" telefonni karta ubyvala rychleji, nez jsem cekal.

"Pamatujes si na toho kluka, jak jste privezli posledni den?"

"Kluka? Aha, kluka. Matne."

"Najdi ho, prosim te. Je... byl... stal se... sblizili jsme se... Vis, prisel jsem o Janicku."

"Chapu. Tusis, kam ho dali?"

"Ne. Zatkli me, aniz jsme se rozloucili, pak jsem o nem nemluvil, aby mi neprisili i unos... Je jako muj syn, Tobiasi."

"Hezkej vztah. Jak se jmenuje?"

"Robin, ale rikal jsem mu Voloda a pak Smetanek."

"Smetanek?!"

"Jo. Strasne rad je ji, a... a rikal jsem si, ze by mel mit klubovy jmeno," napjate zmlkl, co ja na to. Nerikal jsem nic, ale jeste ze neslysel Toho druheho. ("... klika, ze je Postrach po smrti - to by byla dvojka: Postrach se Smetankem!")

"Takze Smetanek, proc ne. Najdu ho, neboj. Kde vlastne brucis?"

"V Praze."

"Praha, to je dobry... Jak se setkame, az te pustej? Bacha - zadny data a adresy!"

"Jasne. Projdi se po Starym Meste, rozhlidni se po barech a v deset dopoledne v tom pravym."

"Jak ho poznam, ten pravej?"

"Snadno, neboj."

"Dochazi mi karta... cos to rikal o Japonce?"

"Jednou za mnou byla - tady - nechapu, jak se o mne dozvedela, ale propasovala mi telefon a rekla, ze se mozna vratis. Proto to radio."

"Vybornej napad, Tomislave, fakt... sakra, musim koncit. Tak casem v deset v baru."

Karta dosla driv, nez jsme se stihli rozloucit.



* * *



Pomalu jsem dosel do centra a francouzska bunda nepromokla, prestoze to trvalo skoro dve hodiny. Mozna jsem ztracel cas, ale aspon jsem si utridil mysl: Dva jsou sice lepsi nez jeden, byt ten druhy je kuchar, ale na obnovu Nocniho klubu je to malo ("Tri! Tri!" nedal si pokoj Ten

druhy).



* * *



V centru jsem objevil cosi, co jsem nazval kouzlem zapadle nocni kavarny: Opilci sem chodi strizlivet, nocni lovci vyhlizet slapky a slapky lovit opilce - dokonala symbioza. Kavarna se jmenovala U fraku a byl tam takovy klid, ze se zavoje modreho lulkoveho dymu tahly jako mlha nad blaty. Muj prichod je trochu rozviril, ale krom mne si toho nikdo nevsiml. Vzal jsem si cteci ram s Vecerkou a sedl si do rohu, abych videl na dvere i na okna.

Tisk mne prekvapil skutecne nemile: Hned na prvni strane byl muj ksicht, peclive vytazeny z ruske fotky a patricne zvetseny: zatimco jsem pobihal po stokach, policajti ani novinari se nevaleli. Proto na me babizny v kine tak cively - ctou si v pracovni dobe!

Obhledl jsem okna - pri chuzi jsem nedaval moc pozor a nekdo se na me mohl nalepit.

Znovu jsem se zacetl a pritom me napadlo, ze presne tohle delaji hrdinove v mych knihach - vsechno dulezite si prectou v novinach.

Policajti uz museli vedet, ze mam neco spolecneho i s ranni PRAZSKOU APOKALYPSOU, ale zurnaliste mne zatim davali do souvislosti pouze se STRASNYM MASAKREM na Starem Meste; spekulovalo se, ze jsem zabijak z konkurencniho gangu, zrejme Albanec. Znovu jsem nalistoval zacatek - vedle meho obliceje byla i Karolina; Postracha s Rozmetalem radeji nepublikovali.

Sestre to sluselo (klasicky usmesek), a dokonce jsem si pamatoval, kdy ji to vzalo - zrovna si sundala bryle se zlutymi skly a rikala mi nejakou ze svych drzosti. Dnes podruhe jsem ucitil divne paleni oci.

Ty vzpominky.

"Nejake prani, pane?"

"Mattonku, prosim."

Cisnik byl decentni a ani na me moc necivel. Polozil jsem noviny fotkami navrch, a kdyz prinesl zelenou lahev a vysokou sklenicku, poklepal jsem na ne: "To nejsem ja, uz byste byl dneska treti, kdo na me zavola poldy."

"Ale jste mu vazne podobnej."

"To mi povidejte," usmal jsem se a on mi nalil.

Bud mi tak docela neveril, nebo to byl nekdo jiny, ale za slabych dvacet minut se do mistnosti zacali trousit nenapadni panove v balonacich a za oknem jsem zahledl chlapa v cerne kombineze, kukle a neprustrelne veste.

Stejne uz jsem docetl.

"Prominte, pane. Policie. Mohl byste se legitimovat, prosim?" dva panove v balonacich pristoupili k memu stolu, v levych rukou rozklapovaci pouzdra s velkymi odznaky, prave za zady. Ostatni balonaci byli strategicky rozmisteni, aby mohli strilet a netrefili kolegy, a podle tichych zvuku z chodby se nekde kolem zachodu sikovala zasahova jednotka.

Beze slova jsem sahl do kapsy, a v tom okamziku mi prave ruce mirily do tvare i s pistolemi.

"Jaaaaha!" vyjekl jsem a vydesene si zakryl pusu dlani. Policajt vlevo se usmal, neco syklo, neco plesklo a neco mi zazvonilo o mattonku.

I mne chvilku trvalo, nez jsem pochopil, ze to je jeho levy horni rezak.

Zatimco se kacel, koupil to i kolega a podle skubavych zvuku a poletujicich caru balonaku na tom nebyl lepe ani zbytek detektivu. Pistole a odznaky bouchly o stul a od zachodu se ozvala kraticka, ale o to zbesilejsi prestrelka.

Nedaval jsem zasahove jednotce prilis sanci.



* * *



Saltem jsem preskocil stul a v letu z nej seskrabl obe policejni cezety. Kde je strelec, bylo zretelne podle otvoru ve skle -jeste nez jsem dopadl, prudce jich pribylo.

Kourici nabojnice z mych zbrani letaly az ke stropu.



* * *



Strelec to sice schytal, ale az na mou malickost byly tou dobou ztraty v kavarne stoprocentni. Cisnik lezel pres drez a na pravou ruku mu z espresa chrcel proud pary.

Upustil jsem dymajici devitky a vytrhl glock. Uz mi ti Rusove vazne zacinaji vadit.

Bylo jich asi patnact, a jedine, co jsme vespolek zjistili, ze jich je na me porad malo. Je tento poznatek bolel znatelne vic nez me.

Ale ne moc dlouho.



* * *



Ze zasahove jednotky zbyla hromada masa v cernem; aspon je nebudou muset prevlekat do truhly. Krev bublala po podlaze a mizela v kanalku uprostred pisoaru.

Mrtvi policajti jsou vzdycky prusvih - ti pozustali to berou docela osobne, a krom rozstrilenych gangsteru jsem na vylevani zlosti zbyl jen ja.

Tudiz potrebuju intenzivne zmizet.

Vymenil jsem zasobnik a vysel na dest.

Hotel tradicne nepripada v uvahu, slozita operace jako v Bangkoku take ne, do bordelu se chodi schovavat akorat nejapni hrdinove v mych knizkach, takze zbyva slapka s vlastnim bytem. Ze bych svou pritomnosti ohrozil pribuzne po clenech Klubu, mne ani nenapadlo.

Stejne uz budou vsichni po smrti.



* * *



"Celou noc? To bude sedm set maru, hosane," rekla blondyna - to posledni slovo cesky. To mam z toho, ze hraju Americana.

Abych pravdu rekl, naprosto netusim, jake jsou obvykle ceny za sexualni sluzby, ale bar vypadal dost draze, tak jsem se jen zazubil a nesmlouval.

"Zato ale kompletni servis," laskovne na mne mrkla, tipla cigaretu do Coca-Cola popelniku, foukla mi kour do obliceje a pomalicku si olizla rty. Jeji jazykove schopnosti sahaji rozhodne dal nez jen k anglictine.

"Je to daleko?" zeptal jsem se, protoze na to, jestli ma vlastni byt, jsem se zeptal nejdriv.

"Ty ses nejak nadrzenej," rekla cesky, "neboj," dodala anglicky, zavesila se do me, u satny si nechala pomoci do kozisku, prohrabla si vlasy a venku mi milostive dovolila, abych nesl destnik.

Vysoke podpatky klapaly, a kdyz proti nam sla policejni hlidka, pro jistotu jsem pristoupil k standardnimu maskovacimu polibku.

"Vydrz, uz jen chvilku, svalovce," blondyna horce vydechla, a protoze nemohla pochopit muj kamuflazni umysl, polibila mne tez. Musel jsem (chmurne) zkonstatovat, ze si rtenku budu dloubat snad az z ucha.

Mela docela velkou garsonku v jednom z tech prisnych starych domu za Vorsilkami, v tretim patre. Idealni anonymita: Tmave schodiste, tluste steny, zvukove izolovane dvere... Krom postele, hunateho koberce, stolku s licidly a zrcadlem, nastennych hodin, dveri do koupelny a obrovske radiovideotelevize byla mistnost prazdna.

"Tak?" rekla a posadila se na postel, "neco k piti? Deset maru panak." Uz jsem se lekl, ze si kvuli mne chce delat skodu.

"Ne, dik."

"Dej si sprchu, svalovce."

"Jo, dik."

Nejak jsem se citil nesvuj a Ten druhy se mi hlasite smal.

"To si ty boty vezmes i do postele?" rekla, kdyz ze sprchy prisla i ona. Ja mezitim prohledl mistnost, vypnul magnetak v nocnim stolku a zajistil dvere retizkem.

"Boty? Hm, boty. Snad ani ne. Urcite ne. Do postele." Pochopil jsem, ze bych se mel chovat co mozna normalne, a kuncafti se po sprse zrejme neoblekaji az do bundy. Zacal jsem se zouvat.

"Nejses trochu nervozni? Muzem si nejdriv pustit film, treba."

"Film?"

"Jasne," vytahla z nocniho stolku kazetu v obalu, ktery prechazel ruzovou vsech barev, "OHNIVA OBLAKA - francouzskej, fungl novej. Hraje v tom Natascha Blast, objev sezony."

"Tak OHNIVA OBLAKA. To snad ani nemusim."

"Jak chces... Jmenuju se Zaneta, jak ty?" dosedla na postel, vypjala monumentalni poprsi a smyslne si dala nohu pres nohu. Zupan mela sice dlouhy, ale velmi rozeviraci.

"John."

"Chces pomoct se svlikanim, Johne?" prohrabla si vlasy, vstala, privlnila se ke mne a prejela mi rukou po hrudniku. Hrala docela dobre.

"Proc ne," vklouzl jsem do role - bunda se zbranemi a zasobniky uz visela na vesaku.

"Mam nechat rozsviceno, Johne?"

"Jak chces ty."

Zhasla. Asi proto, ze jeji bujnou postavu pod zupanem podpirala dumyslna konstrukce, tusim, ze se tomu rika SUPERBUSTER. Zupan se tise snesl na koberec, o to vic mne prekvapilo, jak odhozeny SUPERBUSTER brinkl. Bud jsou v tom ocelove vyztuhy, nebo je to neprustrelny model.

Zaneta zapnula radio a pak jsme vklouzli do postele (rikala ji hnizdecko) - ona poslepu, ja mel celkem jasno.

Povleceni vonelo ruzemi, prezervativy tresnemi a Zanetina kuze fialkami - pripadal jsem si jako v botanicke zahrade a jen si blahopral, ze mi do herbare nemohou pribyt zadne pohlavni nemoci. Jo, my upiri.

"Jses takovej ledovej, Johne. Musime te trochu rozehrat."

Nasledovala placena vasen.



* * *



Zaneta si kdysi davno nechala nahoru na pravy prs vytetovat kolibrika, ale ptacek se dlouhodobym pouzivanim vytahal na neco, co pripominalo nejspis pterodaktyla. Jak na me jeho majitelka predvadela polohu odborne zvanou "jizdmo", vypadal i na pterodaktyla pekne nakrknute.

Kolem pul ctvrte, po standardnich recech, jsem "usnul". Vedel jsem, ze mne nebude budit, a kdyz se mi pokusi prohledat veci, "vzbudim se" dostatecne rychle sam.

Kupodivu, rozsvitila malou lampicku na stolku s licidly, vytahla notebook a dala se do neceho, co vypadalo jako podvojne ucetnictvi. Kolem pate se vratila do postele, docela sympaticky se ke mne pritiskla a usnula; do veci se mi necpala, je to slusna holka.

"Cim ji chces zaplatit, slusny holce?" ozval se Ten druhy. Pozoroval jsem odlesky svetla, jak ulici projizdela auta.

Zadna nezastavovala.



* * *



Potreboval jsem se ztratit v davu ranni dopravni spicky, tak jsem Zanetu pred osmou vzbudil. Venku siralo a tma v pokoji sedla, takze obrysy veci se musely stavat zretelnymi i pro lidske oci.

"Ahoj Johne," mrkla na nastenne hodiny, a protoze pred osmou je asi jeste v tarifovane casove zone, zasunula mi jazyk hluboko mezi rty - vazne, kde vsude mam rtenku, asi zjisti az patolog.

Za par okamziku uz jsem znovu pozoroval let kolibrika/pterodaktyla - Zaneta tentokrat chytla takovy rytmus, ze kdyz sla dolu, nadra sla nahoru a naopak: vskutku dynamicke obrazy ze zivota jurskych ptakojesteru. Skoda, ze to nemuze sledovat nejaky odbornik na prehistorickou zvirenu - mnohe otazniky by mohly byt rozkryty...

"Jiaaaaa!" najednou zajecela Zaneta. I na jeji skoleny zvukovy projev to bylo trochu presprilis.



* * *

"Nenechte se rusit," rekl pan Van Vren.

Sedel na zidli, kde predtim Zaneta uctovala, nohu pres nohu, velky cerny revolver v kline. Na sobe mel obvykly klobouk a upnuty plast, a sero mu z vrasek delalo hluboke kanony a z oci cerne louze.

Vim, ze by mi na takovouhle vzdalenost prestrelil pater prvni ranou - at bych delal co delal.

Razem se vsechno vratilo - klap, a bylo to zpatky - hlavne strach. A je to trochu dlouhy skok, od sexualnich hratek na lod pani Dao.

"Klidne pokracujte, pockam," zabijak si posunul klobouk a v obliceji mel porad ten samy prazdny vyraz jako vzdycky. Zaneta se konecne nadechla a krecovite sevreni kolem jiste citlive casti meho tela povolilo:

"Co...! Co...!!! Co...!!!" s kazdym tim "Co!!!" zvysovala hlas snad o pul oktavy.

Jedine ja jsem lezel na zadech, tak jedine ja jsem videl vsechno - presneji, vsechno podstatne. I kdyz, malokdo mohl predpokladat, ze tu nekdo bude i na strope.

"Prerusovana souloz neni zdrava," rekla Hanako anglicky, potom co mekce doskocila vedle Van Vrena a plynulym pohybem mu zlomila vaz a pro jistotu hlavou otocila jednou dokola.

Zaneta tentokrat nezajecela, protoze naprosto nemohla videt, co se stalo a odkud se Japonka vzala - mozek ji zrejme osalil tim, ze tam stala porad, jen si ji v hustem seru nevsimla. Van Vren vypadal, jako kdyz drime - klobouk se mu svezl a revolver bouchl o koberec.

"Musime pryc, oblec se. Rychle, prosim," hodila mi Hanako SUPERBUSTER.

"Co...?! Co...?! Co...?!" rekla uz trochu monotonne Zaneta.

"S dovolenim," zvedl jsem ji ze sebe a zacal se shanet po slipech. Wries nebude daleko a Van Vrenovi se zacala hlava otacet zpatky.

"Na to neni cas," Hanako uz stala u okna - s jejim poslednim slovem nekdo vykopl dvere, ze proletly celou mistnosti.

Stihl jsem vzit bundu s kalhotami a do zubu i boty - pak jsem skocil z okna. "Utika bez placeniiii!" zaslechl jsem za sebou.



* * *



Hanako trochu zklamala, protoze neseskocila az dolu a trapne se smekala po rimsach. Ja jsem dobrzdil tesne nad chodnikem (uz mi to zacina jit), a nez se ke mne dostala, stacil jsem si obleci kalhoty a levou botu. Prselo.

Hanako se beze slova rozbehla, a pani, ktera vencila odporne stekajiciho mopslika, na me pohorsene zirala.

"To neni krev, to je rtenka," zazubil jsem se na ni.

Vzhledem k tomu, kam rude stopy na mem hrudniku smerovaly, se zatvarila jeste pohorseneji.

Hanako mela za rohem miniauto, fordku, podle zvuku bud s prasklym vyfukem, nebo upravenym motorem. Podle toho, jak jelo, spis to druhe.

"Ahoj Hanako," rekl jsem (take anglicky), kdyz jsme proklickovali na magistralu a ja se konecne dooblekl. Zasobniky na holych zebrech pekne studily.

"Ahoj Tobiasi," nepodivala se na me, sterace auticka pravidelne kmitaly a krom predniho byla vsechna skla rozvlnena kapkami vody. Vubec se nezmenila: ani vlasy nemela delsi nebo kratsi, ani rty mene rude, ani... Na sobe mela vypasovane dziny, kratkou cernou bundu z matne kuze a spicate boty s nizkym podpatkem. Sluselo ji to.

"Dik, ale Van Vrena bych zvladnul sam."

"Nezvladl."

"Trochu jsem trenoval."

Podivala se na me a vubec se neusmala: "Nezvladl, at si

myslis, co chces, a trenoval, s kym chces. I ja sama jsem ho dostala jen diky momentu prekvapeni... Jak jen muzes byt tak neopatrny?!"

Tak prece jen se zmenila: po klaneni a japonske uctivosti je veta.

"Neopatrny?"

"Tvych fotografii jsou plne noviny, a televize te vysila casteji nez reklamu na praci prasky - a ne poprve ani podruhe, ale - pocitam-li Thajsko a Francii - dokonce potreti! A jit se schovat k prostitutce, takova detska chyba."

"Detska chyba?!" citil jsem se dotcene, plan byl prece dokonaly, pravda, az na par detailu... Ale co mi ma ona co radit?! Zrovna ona?!

"Ty vase poucky z Nocniho klubu... To mozna plati, pokud jsi soucasti organizace, ktera ti kryje zada, a kdyz te nikdo aktivne nelovi, ale ted... Nechapes, ze oni jsou vic nez lide? Daleko vic? Ve vsech smerech vic?"

"Chapu - a dobre. Dokonce je znam daleko lip, nez si ty vubec dokazes predstavit. Byl jsem posledni rok..."

"... na jedne lodi. Vim. Vim o pani Dao a jejich psech, vim daleko vic, nez si dokazes predstavit ty. Proto i vim, ze o nich nevis nic," odradila a smykla autickem do rychleho pruhu: "Propriste nechod za prostitutkami - kazdy, kdo te aspon minimalne zna, vi, ze pujdes do Perlovky, protoze o jinem miste nevis, a kdyz uvidis nabidku, zkusis nejblizsi bary. Tam se stacilo jen zeptat. A ja kvuli tobe zivot uz riskovat nebudu."

"Tak ty kvuli mne risku...!"

"Ja vim," znovu se na me podivala, "smrt tvych blizkych byla moje chyba, proto... Proto. Ale Karolinu jsem zachranila."

Pet kilometru bylo ticho.

"Vlastne, jen kvuli ni jsem zachranila i tebe."

"Je fajn vedet, ze ti na mne zalezi. Ostatne, zachranilas me uz tehdy," nechal jsem vyjet spicaky a na levy si zaklepal nehtem, "jen jfi mi to nejak zapofmnela fict."

"Zatahni je - je to neslusne" rekla prisne.

"Neslusne, ach tak."

"Ano, neslusne. Nafoukanec a ke vsemu bez vychovy," tise si povzdechla.



* * *



Sjeli jsme z dalnice a po padesati kilometrech okreskami zastavili pred branou rozlehle stare vily, utopene v lune lesu, jak by napsal nekdo romantictejsi nez ja. Brana nebyla ani tak od vily, jako od velkeho divokeho parku kolem, a zdi byly podezrele vysoke.

PRIVATNI SANATORIUM matne se blyskala mosazna tabulka - nic vic. Hanako vystoupila a stiskla tlacitko interkomu. Kamera na sloupku (sloupu) vrat si nas zmerila a vereje se rozjely.

Pod koly krupal mokry pisek, a kdyz Hanako parkovala, vsiml jsem si, ze auto postavila tak, abychom mohli co nejrychleji odjet. Mozna reflex, mozna blizka budoucnost,

"Co tu budem delat? Ty mas nejake problemy? S hlavou?"

Vypnula motor a dominantnim zvukem se stalo rachoceni deste o strechu:

"Ano, s hlavou, velmi vtipne... okamzik," vytahla z kabelky kapesnicek, naslinila ruzek a zacala mi z obliceje otirat rtenku.

"Fuj!" odtahl jsem se, ale v miniaute nebylo kam.

"V hierarchii jsem tvoje matka, tak drz." Nakonec vyndala maly flakonek a posprejovala me, takze jsem ke vsem tem botanickym vunim pridal i jeji parfem. "Jsi bratr, ja tvoje snoubenka." "Snouben...? Mazlik je tady? V sanatoriu?!" "Nemohla jsem ji mit u sebe," podivala se na me tak nejak omluvne, "byla... byla...," Hanako sklopila oci. Vzpomnel jsem si, jak sestra vypadala, kdyz jsem ji videl naposledy, a uz jsem si nebyl tak jisty, jestli jsem rad, ze prezila. Vzapeti jsem se nad svou myslenkou uprimne zdesil.

Zas tak uprimne to nebylo.

"Chces ji odvezt?"

"Musim. Musime - kdyz se v novinach objevila i jeji fotka. Nekdo by ji mohl poznat i tady, a Rusove...," zavahala, "kdyby mela stesti, jen ji rozpusti v kyseline. Jiste to znas," podivala se mi do oci, "a byla by to tvoje vina - tvoje neopatrnost," ten pohled bolel - az se mi zdalo, ze videla, na co jsem pred chvili myslel.

"Vsechno je moje vina, vzdycky je vsechno moje vina," otevrel jsem, vystoupil a vztekle zabouchl. Dest v pisku parkoviste hlasite sumel.

Hanako nezamkla a za okamzik jsme prosli vysokymi dvermi s umnym kovanim, ktere se sice tvarilo okrasne, ale zretelne melo i zadrzovaci funkci. Velky svalnaty muz v bilem plasti za nami otocil klicem:

"Nasledujte mne, prosim, pan profesor vas prijme behem peti minut."



* * *



Dovedl nas do cekarny (cestou se buhvi proc dival na zadek mne a ne Hanako), a kdyz jsme zdvorile odmitli zdvorilostni 'kavunebocaj?', usmal se na me a opustil nas.

Sedli jsme si s Hanako do sofa - kazdy najeden konec.

"Oni te tu neznaji?" zaseptal jsem. Jak jsem se k ni naklonil, nakrcila nos a jeste trochu se odtahla: "Nechala jsem ji tehdy za dvermi, jinak to neslo... s penezi, takze se o ni postarali. A telefonovala jsem. Dvakrat," dodala uprimne. "Musela jsem se skryvat, protoze..."

"Neomlouvej se. Kdyz ne Wries s Van Vrenem, stejne te jednou zabiju ja, protoze jsi zradila Klub," neusmal jsem se. "Rekni mi, kdys me chtela vykopat?"

"Pane Horcico, madam, pan profesor vas ocekava," vysla z cernych dubovych dveri (ktere napadne pripominaly viko od rakve) sekretarka. Ta vypadala velmi upravne a velmi draze. Kdyz jsem ji mijel, nedala jakkoli znat, ze si vsimla me pachove kulisy.



* * *



V kancelari za jeji kancelari sedel vysoky prosedively muz v sedem obleku a uzkych zlatych brylich; bily plast mel na vesaku vedle soukromeho vchodu a vlasy tak trochu rozcuchane - spolu s trochu zmuchlanou a trochu nakrivo kravatou to vypadalo velmi pracovne. A s temi brylemi a usmevem to pusobilo tak, ze bych mu bez vahani sveril i svuj vlastni velecteny a jedinecny zivot.

"Madam, pane Horcico, rad vas oba poznavam," vstal, obesel stul a podal ruku nejprve Hanako, pak mne. Mel pevny suchy stisk a na prsteniku zlaty pecetni prsten.

"Pane profesore," kyvl jsem, "ma snoubenka." Puvodne jsem chtel rici matka, ale to by asi nespolkl.

"Posadte se prosim," ukazal na hluboka kresla a sam se oprel o roh stolu: "Takze, vy si chcete Karolinu vzit domu? Tak?" sel rovnou k veci.

"Ano, tak," rekl jsem. Hanako se do interkomu u brany vykecavala dost dlouho.

"Jste jeji bratr, je to chvalyhodne, rodinne prostredi ji jen prospeje, ale vite, v jakem je stavu?" podival se na me tak trochu smutne, "nepamatuji si, ze byste tu byl na navsteve, v tom roce, co u nas zije." Znelo to trochu jako obvineni.

"Mel jsem mnoho prace."

"Ach ta prace," rekl a bylo jasne videt, co si mysli o lidech, kteri zapominaji na nemocne pribuzne. Nechapu proc, ale zacal jsem citit cosi jako vinu; tak jsem agresivne nakrcil oboci:

"Vite, profesore, ono...!"

Ozvalo se zaklepani.

"Ano, dale," zvedl profesor hlas. "Tak tady ji mame, nasi Karolinku."

Cekal jsem, ze Mazlik nebude vypadat dobre. Pamatoval jsem si jeji prazdne ocni dulky, vyrazene zuby a oblicej rozsvihany dratem.

Ale tohle jsem necekal.



* * *



"Ahoj Mazliku," zmohl jsem se.

Neodpovedela. Hlavu drzela, jako by pozorovala neco za svym levym ramenem, zplihle mastne vlasy do voskoveho obliceje, pres ktery se krabatela sit oteklych jizev. Nemela cerne bryle, tak bylo videt, jak ma vicka hluboko zapadla v prazdnych dulcich. I na vickach mela jizvy, jak ji... jak ji... Na sobe mela teplaky s vytahanymi koleny, velky vyrudly zupan a ruzove pantofle s chlupatymi bambulemi.

Mimodek jsem vstal, i Hanako vstala, ale na Japonce nebyl otres videt.

"Ahoj Karolino," rekla. V hlase uz jsem ho poznal.

"Musite hlasiteji," poucil nas zrizenec, ktery ji dovedl. Mel nazehleny plast, ale v tom, jak Mazlika drzel za loket, ale hlavne v tom, jak se na nas dival, bylo neco nepekneho.

"Ahoj Mazliku, to jsem ja, Tobias," polozil jsem ji ruku na rameno. Nekde uvnitr se mi neco sviralo hruzou. Kde je ta sebevedoma kraska s oslnivym usmevem, kde... ? Co chce s takovouhle troskou Hanako delat? Zase se vynorila myslenka na smrt. Je to tezke, pohrbite-li nekoho a on se vrati - takhle.

"Je to tvoje sestra," rekl Ten druhy.

"Neni," rekl jsem ja.

"Je," rekl on.

Nenavidim ho.

"Ahoj," zopakoval jsem, a protoze vubec nezareagovala, trochu jsem ji rameno stiskl.

Tehdy promluvila. Cizim, plochym hlasem:

"Ne. Tasticku ne."

"Coze?!" vydesene jsem se obratil na profesora a zpatky na Mazlika.

"Neodpovi vam," rekl zrizenec, "nic jineho nez o te tasticce nerika."

"A i to je velky pokrok," zvedl profesor prst, "skutecne velky pokrok." Dival se na me, jako bych ja, jeji bratr, nevedel, ze Karolina prisla o rozum.

"Muzete ji pripravit na cestu? Hned?" rekl jsem asi trochu ostreji, nez jsem mel.

"Ale jiste, ovsem. Ale jste si jisty, ze uz nebudete mit tolik prace? Jako uplynuly rok?" profesorovy bryle se blyskaly.

"Podivejte, vazeny pane...!"

"Budeme mit mnohem klidneji, pane profesore," stiskla mi Hanako predlokti, "mnohem klidneji," usmala se, povolila stisk a me kosti se ulehcene narovnaly.

"Kdyz je to tak, slecno," i profesor se usmal, "pane Kratky, pripravte prosim Karolinu k odjezdu. Slecno Tamaro?" zmackl tlacitko interkomu, "nachystejte slecne Horcicove propousteci listiny, prosim."

"Ano, pane profesore."

Ja jsem si behem te konverzace vsiml, ze se pan Kratky bezostysne diva Hanako do klina. Mela sice vypasovane kalhoty a pohled to byl jiste zajimavy, ale... Podle nervozni krivky ramen o tom Hanako vedela, bylo ji to neprijemne, ale pan Kratky toho nenechal, ani kdyz se mu zamracila primo do obliceje. Tehdy jsem si uvedomil, ze jsem neco

citil, jak jsem Karoline pokladal ruku na rameno. Bylo to bezpochyby citit z ni: trochu pot, trochu levandulove mydlo a trochu zatuchly zapach spermatu. Vzpomnel jsem si na znasilnene divky na otrokarske lodi a znovu se podival na pana Kratkeho - protoze se Hanako poodvratila, dival se ji na zadek a leskly se mu oci. Mazlik stala tam, kam ji postavil, ani se nepohnula. Oblicej sice mela priserny, ale dokonala postava ji zustala. Bohuzel. Bohuzel.

Ladne tvary byly videt i pres pytlovite obleceni a pri blizsim zkoumani bylo videt i neco jineho, ale na to jsou treba upiri oci, lidske by si toho nevsimly: slaboulinky nadech barvy kolem obou zapesti: zlutomodre. Vsadil bych se, ze stejne to bude i kolem kotniku.

Mezitim prisla slecna Tamara se slozkou, ktera vypadala uplne stejne jako ty, do kterych Postrach shromazdoval dukazy. Par profesionalnich usmevu a vratila se do sve kancelare, ale pan Kratky siji ani nevsiml a dal propaloval Hanako kalhoty.

"Pane profesore?" vytrhl jsem sedovlaseho muze od susteni papiry, "byla Karolina...," zatocil jsem si prstem u spanku, "... byla pomatena, uz kdyz ji privezli?"

"To muselo byt skutecne hodne prace, kdyz ani...," hlasite polkl a dalsi vycitky si nechal. Umim se divat asi jeste oskliveji, nez jsem si myslel.

"Ne. Nebyla. Projevilo se to asi za tri tydny - nenachazela se v prilis dobrem dusevnim stavu uz od zacatku, ale pak se to prudce zhorsilo. Nastesti mame i psychiatricke oddeleni, takze jsme ji mohli venovat plnou peci i v tomto smeru."

"Je to normalni?"

"Stava se to. Po tom, co zazila, k tomu slepota... chudacek," to slovo, ale hlavne pohled za brylemi, byly opravdove: "Vlastne, nevite, jaka nehoda to byla? Ta zraneni obliceje vypadala, jako by to nekdo udelal schvalne... Kdyby nekdo neceho takoveho byl schopen," profesor ztisil hlas.

"Autohavarie," rekl jsem, "nebyla pripoutana a drzela na kline takovy umelecky predmet, same zelezne trny a draty... Tezky zivot se to jmenovalo. Hlidala, aby se to nerozbilo."

"Hrozne," rekl profesor, "hrozne." Nekolik okamziku pozoroval strnule stojici Karolinu, potrasl hlavou a sklonil se zpet k papirum.

"A muze se zas vratit? Do normalu?"

"I to se stava," odpovedel, ale ted jasne lhal. Hanako se zatim snazila vyjit z pohledu pana Kratkeho, ale on se za ni otacel stale bezostysneji.

"Pane Kratky, prosim," zvedl profesor hlas, "at pana Horcicu zbytecne nezdrzujeme."

"Ano, jiste, omlouvam se," vzal pan Kratky Karolinu za loket a otocil ji ke dverim.

"Ne. Tasticku ne," rozloucila se.

Ja uz jsem vedel, jak to tehdy bylo, tri tydny potom, co Karolina nastoupila. Tehdy a potom cely rok:

"Tak copak to tu mame," rekl pan Kratky, kdyz s tou novou na jejim pokoji osamel - konecne. Sestra z plasticke chirurgie ji prave sundala obvazy z obliceje, a mrizovi cerstvych jizev a cernavych otoku vypadalo priserne. Pan Kratky se na tento den tesil, jen co novou pacientku pri dramatickem prijmu zahledl - takovou figuru by zavidely i supermodelky.

Venku uz byla tma, a dest hlasite busil do plechovych parapetu - ani by to nebylo treba, protoze stara vila ma tluste zdi a poctive prvorepublikove dvere: ale hlavne,

vsechno bylo predem pripravene. Pan Kratky vzal za trubkove celo stejne prvorepublikove postele a hrube s ni zatrasl - kovova konstrukce nevydala jediny hlasity zvuk; nebylo divu, protoze sam vypodlozil vule, dotahl srouby a namazal treci plochy. Mel v tom dlouhou praxi, protoze prece nechceme, aby nase pacienty budilo skripani posteli, ze.

Na te nove se mu krom postavy libilo nejvic, ze je slepa: cerstvi slepci jsou nesmirne zavisli na ostatnich. Staci jim pohrozit, ze jim date do polevky svaba nebo do postele pavouka nebo... Je to tak jednoduche. Vytahl z aktovky ctvera policejni pouta s retizky omotanymi leukoplasti a sviracimi castmi obalenymi tlustou vrstvou vaty.

Pan Kratky vedel, co dela, mel mnoho dlouholetych zkusenosti.



* * *



Prestoze spala omamena utisujicimi prostredky, malem ho dostala. Takovou silu by v te bozske postave necekal a takove reflexy take ne. Ale bez oci se clovek spatne kryje a jedna dalsi modrina...

"Budes hodna holcicka, jinak ti ze zivota udelam peklo. Peklicko. Takove male, malicke, ale bude jen a jen tvoje. Slepa holcicko," rekl pote, co zaklapl a sevrel ctvrta pouta a co ji ucpal usta srolovanymi ponozkami. Mlada zena se zazmitala, ale nebylo slyset nic, co by proniklo za dvere.

Pan Kratky byl na promyslenost svych priprav pysny.

"Jen bojuj, mam rad, kdyz zeny bojuji," zacal dychat rychleji a zajel ji rukou pod nocni kosili, hezky pomalicku. Divka skubala hlavou ze strany na stranu a zpoza ponozek se ozyvalo chrcive bublani. Zacal u kolena a skoncil, kde chtel. Vzruseni - kupodivu - citil jen on sam, ale byl pripraven na vsechno, tak z kapsy vyndal tubu lekarske vazeliny.

"Ale tohle ne," rekl, kdyz na ni nalehl a pred ocima se mu zvetsil zmasakrovany oblicej. "Co s tim?" vstal, kalhoty u kotniku, "aha," vyndal z aktovky nakupni tasku: obycejnou, velkou, zelenomodrou, platenou.

"Taaak, nejdriv hezky nasadime tasticku," zakryl tu osklivou trhajici se vec, a zbytek tela mel jen pro sebe.

Kdyz se zhruba po pul roce zacala stara zelenomodra taska rozpadat, koupil si novou, silonovou. Te by caste promaceni slzami nemelo tak vadit.

Predstavivost je svinstvo, ale uz drive jsem si vsiml, ze ty nejhroznejsi veci, ktere vymyslim do knih, byvaji pravda. Za Karolinou a panem Kratkym zapadly dvere.

"Hanako, prosim, sla bys Karoline pomoci s balenim?"

"Neni treba, pan Kratky to..."

"Rada." Takze i ona to citila a dokazala si domyslet, co to znamena.

"Opravdu toho neni treba, slecno," zvedl profesor hlas, ale Hanako uz byla na chodbe. Podival jsem se na sediveho muze novyma ocima: co si myslet o sefovi, ktery nezna sve podrizene - a pritom je to tak videt. Profesor muj pohled ucitil, zamracene mi ho oplatil, otrasl se a zabodl oci do papiru.

Pravda, nejsem si zcela jist, kdy presne se mi zornice zacinaji zuzovat.



* * *



Za ctvrt hodiny se vsichni vratili. Ja jsem mezi tim podepsal dokumenty, sehral komedii, ze jsem si zapomnel nejen obcanku, ale vsechny doklady ("... to vite, ridi ona," naznacil jsem, kdo je v nasi "snoubenecke" dvojici velitel), pan profesor chapave kyvl, pak mi podal vyuctovani Mazlikova pobytu a ja mu chapave nechal dvojnasobek penez.

Byli jsme proste plni pochopeni.

Ty penize jsou Hanako, tak co.

Karolina byla oblecena do volnych osoupanych., dzin a velke hraskove zelene bundy, vlasy mela ucesane a sepnute umelohmotnou beruskou do temer samurajskeho culiku - tentokrat ji za loket vedla Hanako. Pan Kratky byl bledy, a rekl bych, ze vypadal trochu otresene. Vzapeti jsem pochopil proc: kdyz se profesor s Karolinou rozloucil a vracel se ke stolu, Hanako na pana Kratkeho udelala upiri oci. Svetlo se zkoncentrovalo stejne jako mne tehdy v Thajsku a pan Kratky hlasite vyjekl - asi i proto, ze to behem posledni ctvrthodiny jiste nevidel poprve.

Pan Kratky se rychle podival na me - zrejme hledal nekoho, kdo mu potvrdi, ze nezacina blouznit - ale misto toho vyjekl znovu. Jak uz jsem se zminil, i ja se dovedu koukat docela osklive.

"Neprihodilo se vam neco, pane Kratky?" druhe vyjeknuti uz profesor nepresel a dival se na sveho zamestnance starostlive.

"Jsou... jsou... Jsou to...!" nedorekl; prece jen je osetrovatel a maji tu i psychiatricke oddeleni.

"Ano?" nadzvedl profesor oboci.

"Bere me zaludecni vred," chytil se pan Kratky za bricho. My s Hanako jsme konverzaci pozorovali s mirne nechapavymi vyrazy v naprosto lidskych tvarich.

"Jste bledy, zajdete za doktorem Dvorakem."

"Ano, pane profesore."

"Takze na shledanou a mnohokrat dekujeme," rozloucil jsem se a dival se vyhradne na pana profesora.

"Na shledanou," rekli dvojhlasne.

Kdyz jsem mijel pana Kratkeho, usmal jsem se na nej a on uskocil.

Mazlik funguje jako robot; hlavu ma sice porad k levemu rameni, takze vypada, jako kdyz vubec neposloucha, ale kdyz jsem ji pomahal do auta, na jednoduche prikazy reagovala velmi presne.

Tusim proc.

"Ten grazl," rekla Hanako a divala se ke dverim sanatoria a ja v jejim hlase poprve uslysel neovladnute emoce. Citil jsem to stejne, tak jsem radsi nemluvil, protoze pak bychom se mohli vratit.

A nesmime zanechavat stopy.

Stali jsme dobrou pulminutu, dvere fordky otevrene, po oblicejich a za limce nam stekal dest. Pak jsme nasedli.

"Ne. Tasticku ne," rekla Mazlik, kdyz jsem se naklonil na zadni sedadlo a zapnul ji pas.

"Kam jedem?" zeptal jsem se po pulhodine ticha. Motor hucel, dest zhoustl, od kol srsela voda a nekde uvnitr jsem citil velke prazdno.

"Mam pripravenou skrys." Hanako byla bleda, a jak svirala volant, kozenka praskala a odlupovala se. Tak jsme dal jeli mlcky.



* * *



"Ne. Tasticku ne," rekla Mazlik, zrovna kdyz jsem premyslel, jak nam rekne, ze potrebuje na zachod. Za okamzik se ozvalo tiche crceni.

Kolem pul jedne jsme zastavili v letni chatove osade u nejake prehrady - nyni docista opustene. Hanako zajela do garaze u nevelke, ale o to snobsteji nacancane chaty.

"Zatop, prosim te."

Nastesti stacilo jen najit hlavni plynovy ventil a nastavit regulator - nemecky prutokovy kotel spolehlive chytl.

V chate byla krom kotle i televize, stylove okrasne predmety a vubec cela civilizace.

Hanako privedla Karolinu a prinesla z auta dve nadite tasky, a ja v nahlem pochmurnem zablesku budoucnosti pochopil, ze zivot ani nadale nebude nic jednoducheho: Mazlik se trasla zimou, od ust ji sla para, promocene kalhoty se lepily k noham a navic...

"... slibil jsem Tomislavovi, ze najdu toho ruskeho kluka, asi ho budeme muset vzit taky sem, vis, toho z..."

"Vim. Dokonce vim, kde je."

"Ano?"

"Byla jsem za Tomislavem ve vezeni a pozadal me, abych ho nasla."

"Tys mu to nerekla? Zes ho nasla?"

"Uz to, ze jsem tam byla, je temer osudova chyba. Druhy kontakt byl nemozny. Pojd, Karolino," vzala Mazlika za loket a otevrela dvere koupelny.

Jeste ze tohle nemusim delat ja.

Nez se vratily, bylo v chate prijemnych dvaadvacet. Od zdi sice jeste salal chlad, ale kotel a radiatory postupne vitezily.

"Jsme tu legalne, doufam?" sedel jsem u stolu, bundu rozepnutou, obe pistole pred sebou.

"Koupila jsem to pres realitni kancelar, uz kdysi. Stara se o to jeden pan z vesnice." Hanako dovedla Mazlika ke gauci a opatrne se ji pokusila polozit. Mazlik si ale nechtela lehnout, chtela stat, a jak Hanako pritlacila, zacala plakat a "Ne. Tasticku ne." opakovala jako zasekly gramofon.

"Jednou na nej dojde," rekla Hanako a jemne, ale rezolutne Karolinu slozila a prikryla dekou. Kdyz lezela, uz se nebranila - jen dala ruce za hlavu a nohy od sebe. Hanako

ji narovnala do ponekud prirozenejsi polohy a zacala zpivat - japonsky.

Za par okamziku jsem ucitil, ze usinam; docela vydesene jsem zamrkal.

Mazlik uz spala a ja konecne pochopil, proc ma hlavu na stranu: jak plakala, slzy by ji pri lehu na zadech stekaly do prazdnych ocnich dulku, kde by palily. S hlavou na stranu slzy stecou na polstar.

Hanako prestala zpivat a pritahla ji deku k brade: "Jednou urcite." Tentokrat me z jejiho hlasu zamrazilo a vzpomnel jsem si, ze ji Wries rikal Agony. A v nasich kruzich jmena velmi presne vystihuji, co je clovek zac.

"Co s ni budeme delat? Co budeme delat se sebou? Co budeme delat vubec?" dest sumel a oknem bylo videt, ze je v nem i snih. Do vecera bude bilo.

"Potrebuji se najist, rano jsem musela levitovat... Odkud to vlastne umis ty?" Vida, tak si meho brzdneho manevru nad ulici vsimla.

"Jsem samouk."

"To neni mozne," zatvarila se tak prekvapene, az to prekvapilo i me.

"Vazne."

"Pokud nemas vycvik, vysili te to tak, ze zemres. Nejde levitovat bez treninku."

"To mi povidej."

Pak bylo chvili ticho, akorat v topeni lupalo. Nikdo nejak nevedel, co rici. Takze Hanako ma o budoucnosti asi tak stejne jasno jako ja - taky bych se najedl -, ale jako plan na zbytek zivota to neni prave nosne.

"Musim te hodne naucit," rekla nakonec.

"Uz toho hodne umim, na lodi pani Dao jsme docela trenovali."

"Trenink... Nevis nic o nasi rase. Na lodi ti nikdo nic nerekl, protoze se to nesmi... Byl tam jeste nekdo z nas?"

"Ano, Denisa. Cerne vlasy, modrosede oci, velke...," zakaslal jsem.

"Denisa..."

"Znas ji?"

"Znala jsem. Kdysi... Ty vazne nevis, co udelame s Karolinou?"

"Hra. Ne."

"Prestrelena pater je daleko horsi zraneni nez ztrata oci a par jizev. Neco podobneho jsi ostatne psal i v Upirech - o AIDS, tusim."

Az jsem se zastydel: Clovek porad mysli jen na sebe a nedojde mu, ze by to same mohlo pusobit i na ostatni - doufal jsem, ze se necervenam. Abych dokazal, ze taky premyslim, zeptal jsem se: "Procs ji nekousla ty? Uz driv?"

"Takze ty skutecne nic nevis... Denisa si netroufla rici ani tohle," Hanako se odmlcela a zamyslene si nehtem poklepala na spicak: "Zena muze premenit muze, muz zenu. Jinak to nejde."

"Pockej, pockej. To jsem si prece vymyslel do te knihy! To nemuze byt prav...!"

"Spousta veci v te knize je pravdivych. Vlastne skoro vsechny."

"To ale neni mozny!" vyskocil jsem, "vzdyt jsem si to vymyslel!"

"To se tedy citis," Hanako se nevesele usmala: "Tri dny predtim, nez jsi to zacal psat, jsi jel vlakem, ze?"

"Ano," najednou jsem se citil trochu slaby a radsi se posadil.

"A v tom vlaku jsi usnul, ackoli se ti to nikdy driv nestalo."

"Jak to sakra vis?!"

"Jeden muj... muj spolupracovnik mel moznost vyslechnout jednoho, rekneme, informatora."

"Spolupracovnik? Upir?"

"Nepouzivej to slovo, prosim. Ale ano, byl to jeden z nas," kyvla Hanako a tak automaticky se podivala na spici Karolinu a v ocich se ji objevilo neco, co bych u nekoho, kdo se jmenuje Agony, necekal. Snad dokonce neha.

Zamrkala: "Bylo to docela dobre naplanovane: Lide pani Dao potrebovali zacinajiciho autora fantasticke literatury z nejake odlehle zeme - v anglictine by to bylo prilis napadne - a volba padla na tebe. Pamatujes, v tom vlaku si k tobe prisedla takova starsi pani."

"Ano, cela v cernem, satek na hlave. Vypadala jako z devatenacteho stoleti."

"Jolanda, ano, presny popis," Hanako se nepratelsky zuzily oci, "uspat cloveka je velmi jednoduche, kdyz vis, jak na to, a kdyz uspavany nevi, jak se branit - videls to sam," znovu se podivala na Mazlika, "a ani neni treba zpivat. A zvolis-li pak vhodnou modulaci hlasu, zapamatuje si uspany - lepe receno zhypnotizovany - vsechno, co mu reknes, a Jolanda ti nadiktovala vsechny detaily, ktere o nas znaji."

"Proc by to ale delala... delali, proboha?!"

"Na tohle si take davej pozor, prosim: mne to nevadi, ale nekterym z nas tahle slova ublizuji."

"Aha," rekl jsem chapave.

"A udelali to z jednoducheho duvodu: vedeli, ze nekdo bude vyslan, aby proveril, kde se vzaly tak detailni informace, a Wriesovi s Van Vrenem jen stacilo prijet do Prahy a davat pozor. Presneji receno: vedeli, ze po takhle zavaznem uniku bude vyslan nekdo vyse postaveny, a v uvahu pripadame... pripadali jsme jen tri. A chytit kohokoli z elity se jim nepodarilo uz leta a takhle meli dokonce sanci jedna ku trem, ze dostanou me."

Ja uz jsem skoro neposlouchal - prave mi totiz doslo, ze to, co jsem povazoval za sve (genialni) napady, mi nekdo vsugeroval. Takze houby spisovatel, houby...

Tezka rana, skutecne ano.

"To ziji i Richard Adolf a Klara?!" zmohl jsem se.

"Klaru sis pridal, s Richardem te seznamim, jestli se toho dozijes."

"Do hajzlu," rekl jsem, protoze co taky rict jineho, kdyz vam nekdo rekne, ze se seznamite s vymyslenou postavou z vlastni knihy.

"Proc tak moc chteli tebe?"

"Ja jedina umim tohle," ukazala na me.

"Nechapu."

"Umim zmenit kohokoli, jen za cenu docasneho nepohodli."

"Porad nechapu."

"Vzdyts o tom psal: muzes zmenit jen nekoho, koho mas skutecne rad - laska se tomu rika. Je to biologicka funkce, vedomim neovladatelna... Nenapadlo te, proc vas na lodi nenutili, abyste se rozmnozovali? A proc vam umoznovali duverny kontakt s posadkou?"

"To teda napadlo... nenapadlo. Odkud sakra vis tolik veci o lodi?!"

"Denisa se musela bat vic nez hodne, ze ti nerekla ani tohle," Hanako zavrtela hlavou a na mou otazku neodpovedela.

"Taky by ses... Takze jenom ty - jedina ze vsech - dokazes zmenit, koho chces?"

"Muze, samozrejme - viz treba tebe, ale jinak ano - jedina ze vsech. Ale dokazu to jen tesne po sexu," dodala tak komisne.

"Docasne nepohodli?!" citil jsem se dotcene. Velmi dotcene. Vic nez velmi dotcene. Hanako pokrcila rameny.

"Co kdyz jsem to po tobe zdedil?"

"Nikdy se to nestalo - a kdysi, pred stovkami let -jsem mivala synu nejvic ze vsech. Takze ani u tebe to neni pravdepodobne." Po zmince o synech trochu posmutnela, tak jsem preskocil k praktickym vecem:

"A jak se to ale dela?" podival jsem se na Mazlika, "a ses si vubec jista, ze to bude fungovat? Meli jsme se radi jako pribuzni, nejako... Ona je na zeny, nezapomen."

"Dulezity je vztah, jedno jak vznikl," Hanako se take podivala na Karolinu a zas ta neha. Sestra vypadala jako spici dite, a jak dychala, v levem koutku ji popraskavaly bublinky slin. Mozna to ale nebyl az tak matersky pohled: vzpomnel jsem si, co si od ni Hanako nechala libit tehdy v Klubu, a vzpomnel jsem si, co rikal Wries o ruce pod sukni. Mozna proto ono docasne nepohodli, mozna ze i Hanako...

"Nejsi nahodou...?" zase jednou jsem promluvil drive nez domyslel.

"Ano?"

"Ale nic," mavl jsem rukou, "jak na to technicky, na predavani genu?"

"Psals o tom."

"To vazne mame ty zuby dute?"

"Nasaje se jimi trocha krve, ktera se za chvili vstrikne zpet - presne, jak je to v Upirech; tedy krom casovani - na premenu krve nejsou potreba dny."

"Aha. Za jakou chvili teda?"

"V nouzi staci hodina, je ale lepsi pockat dve nebo i dele."

"Masivni genova terapie," rekl jsem.

"Mozna. Ja o techhle modernich vecech mnoho nevim, ale muzu te jednou seznamit s Menonem, ten to zkoumal a ma o tom takhle tlustou praci - jeho vecnym prokletim je, ze ji nemuze publikovat," usmala se Hanako.

"Geneticka rekompilace, prakticke poznatky - tak nejak by se to mohlo jmenovat," usmal jsem se take.

"Ano, tak nejak. Nuti vsechny, aby si to precetli a chvalili ho," Hanako se dnes poprve usmala skutecne uprimne.

"Jak dlouho potrva, nez se promeni?" oba jsme se divali na Mazlika.

"Zakladni zmeny, ty, ktere napriklad tobe zachranily zivot, behem puldne. Pak asi za sedm dni faze zubu, pak faze oci a tim mas vsechny znaky. Vyvoj ale trva skoro dva roky - po prvnim pulroce ale uz temer neznatelne. Menon sice tvrdi, ze vyvoj probiha pet let, a Cassandra, ze je dokonce neukonceny, jenze... Kdyz se tihle dva dostanou k sobe...," Hanako zavrtela hlavou: "Jak to je ve skutecnosti, vis sam."

"Jo, to jo... Ze se k tomu vracim, kdys me chtela vykopat?"

"Proc myslis, ze jsem te chtela vykopat?"

"Ha-ha-ha."

"Ale cim driv ji kousnes, tim driv bude zdrava a tim driv budeme moci zmizet," Hanako zacichala, "ale nejdriv se prosim te osprchuj. Vzadu v pokoji jsou nejake kosile a ponozky. Budou asi trochu zatuchle, ale lepsi nez nic." Jak jsem vstal, rozhrnula se mi bunda a Hanako se pri pohledu na rozmazane rtenkove stopy zamracila.



* * *



"Musim do krku?" sklanel jsem se nad spici Karolinou a citil ponekud rozpaky. Mel jsem na sobe velkou flanelovou kosili s ohrnutymi rukavy, a protoze mi ji, co jsem se koupal, Hanako dala na radiator, nebyla ani zatuchla ani navlhla, a navic hrala do zad.

"Nejlepsi je loketni jamka, a tref zilu. Nemej strach, ze ji to vzbudi, nebo ze bude krvacet - nase sliny jsou anesteticke a hojive - rany se zaceli vlastne ihned."

"To znam...," rekl jsem tise a Hanako se na me tak divne podivala. Ze jsem pil lidskou krev jsem se radsi nechlubil - co kdybych byl v zubatem svete povazovan za devianta.

"Tak statecne do toho," povzbudil jsem se a jiz jednou natrenovanym postupem prokousl Karoline zilu.

"Fo fed?" zahuhlal jsem.

"Zacni jakoby sat - ale zuby - pujde to samo, uvidis." "Uf to mam," citil jsem, jak mi nekam nad horni celist proudi krev podstatne teplejsi nez moje vlastni - nic moc pocit. Lidske rozmnozovani je vyrazne zabavnejsi.

"Staci," zarazila me Hanako. Oddalil jsem hlavu a sledoval, jak se ranky po zubech okamzite zatahly a zajizvily.

Pockali jsme pro jistotu do peti.

Venku uz se setmelo, a zatazene rolety, pleskani deste se snehem a teplo ucinily atmosferu v chate az podivne domackou. Neco takoveho jsem nezazil od posledniho vecera v Klubu.

"Je cas," rekla Hanako a ja dulezite vstal. Postup, jak vstriknout modifikovanou krev zpet, jsme uz probrali, a protoze na tom neni nic sloziteho, v pet hodin a pet minut uz jsem sedel zpatky u stolu.

"Bude na ni neco videt?" dival jsem se na Mazlika - stale spala, stale slintala a vubec nevypadala jako nekdo, kdo prave dostal novy zivot.

"Ne hned, rekonstrukcni zmeny probihaji... exponencialne, rika Menon," odmlcela se, "proste: nez se ze zacatku zmeni dostatek bunek, neni videt nic - tak dva tri dny; je to podobne jako infekce, pak uz to bezi skoro pred ocima, u povrchovych zraneni obzvlast."

Tehdy me napadlo to nejdulezitejsi: "A co to vlastne udela s timhle?" poklepal jsem si na spanek.

"Dobra otazka. Nevim. Nikdy jsem neslysela, ze by byl menen dusevne nemocny clovek."

Podle vseho o tom Hanako uz premyslela, a podle vseho to muze dopadnout i spatne.

"Ja jsem o tom neco psal," matne jsem si vzpomnel.

"To sis pridal."

Takze jsem prece jenom pasak.

"A proc ses do toho vlastne pustila? Do meho zachranovani? Do Karolinina zachranovani? Do tohohle vseho?" pohledl jsem ji do oci, "neodpovida to tvym bezpecnostnim normam, co jsem je tak pochopil."

"Dluzim ti to. Dluzim ji to," opravila se a zmlkla, ale jako by chtela rici jeste neco. Oba jsme na okamzik mysleli na posledni chvile v Nocnim klubu, a skutecne, dluzila ji to.

"A?" pobidl jsem ji.

"Dobre. Je v tom i vypocitavost. Ona je nesmirne fyzicky nadana - to, co dokazala jako clovek, umi jeden z miliard, skutecne. Navic je neuveritelne odolna."

"Devet zivotu."

"A novy stav stare schopnosti zmnohonasobuje."

Takze, jestli se to povede, Mazlik me znovu prepere.

"Budu ji radsi hlidat," rekla Hanako, kdyz jsem nadhodil, ze bychom si meli jit odpocinout a vyznamne se podival na dvere od loznice. Cili jsem pochopil, ze rozmnozovani pro dnesek skoncilo.

Docasne nepohodli. Aha.

Vzala si knizku, pritahla kreslo ke gauci a nohy si polozila na operadlo. Protoze jsem si vsiml, ze v tasce ma notebook s bezdratovym pristupem (charakteristicka vyklapeci antena), dovolil jsem se, pujcil si ho a chvili pracoval na poznamkach ke knize.

"Menon a Cassandra, dobry jmena - pro upiry," rekl Ten druhy a ja si je pripsal k seznamu s notickou, ze je nikdy nesmim pouzit pro upiry. Pak jsem si poznamky ulozil na Xdrive, stahl rozepsanou knihu (tu o drsnem chlapikovi bez nohy, zato se zlutym okem) a trochu ho prohnal pousti a pralesem.

"Co pises?" Hanako mi dosla tesne za zada, aniz jsem cokoli zaslechl.

"To by te nezajimalo," rychle jsem ukoncil praci, "rekni, tys ted nesla, ale letela, ze jo?"

"Mozna," tak orientalne, temer neznatelne se usklibla. "Co vydej energie?" "Zitra stejne musime jist, takze to nevadi... Nechces o levitaci vedet neco vic?"

Jasne ze jsem chtel, takze za hodinu jsem byl totalne na dne a Hanako mne zacala pomerne drsne vyslychat ohledne lodi pani Dao. Kdybychom nelevitovali, mel bych dost sil, abych ji po prvnich sto padesati peti doternych otazkach zahnal, ale takhle to neslo. Kdyz jsem prestal odpovidat, kroutila mi uchem, kdyz jsem odolaval, dokonce nosem.



* * *



"Co ti mam koupit k jidlu, Tobiasi?" zeptala se druhy den rano. "Budou kralici, kurata, slepice, sehnala bych asi i prasatko," vypocitavala na prstech.

"Ryby, kapry, tak deset. Je pred Vanocema, urcite budou."

"Ryby?!"

"Je na tom neco divnyho?"

"Ty pijes studenou krev?!" rekla s vyrazem, jako bych snidal male deti.

"Ty pijes krev teplou?!" vzpomnel jsem si na pouze jedenkrat zazitou, ale nezapomenutelne odpornou horkou chut.

"Vsichni prece piji krev teplou, je to nase prirozenost!"

"To teda vsichni nevite, o co prichazite," tvaril jsem se zatvrzele.

Hanako za chvili vyjela z garaze a nove znacky zarily cistotou - v tomhle pocasi to nastesti dlouho nevydrzi.

"Ne. Tasticku ne," ozvalo se asi hodinu potom. Jasne, upiri metabolismus zacne naplno fungovat az za cas, takze jsem ji rychle odvedl na zachod. Kdyz kolem sebe mela prislusne propriety, dokazala se o sebe postarat sama, ale uz aby byla Hanako zpatky - na tohle fakt nejsem.

Mazlik se postavila doprostred mistnosti, sahla do prostoru a zatahla. Za chvili zase a zase a zase, tak jsem pochopil, ze splachovadlo na tomhle zachode je asi jinde, nez je zvykla. Zvladl jsem to, a kdyz se ozvalo zasumeni vody, prestala s pantomimou.

Zpatky na gauc uz jsem ji nedostal, ale vypadala, jak tam tak stala, docela spokojene. Pak mi doslo neco, na co zapomnela i Hanako.

"Vzdyt ty zatim musis jist - a pit!"

Coz se oboje nestalo minimalne ctyriadvacet hodin; vsiml jsem si, ze ma uplne rozpraskane rty. Ale ja jsem byl vzdy kuchar na slovo vzaty: k piti jsem ji udelal oranzovy sumak a k jidlu pastiku z konzervy, ktera sice vypadala trochu zaprasene, ale nesmrdela.

"Budeme papat," rekl jsem rezolutne, ale Mazlik vubec nezareagovala. Kdyz jsem se ji pokusil do pusy strcit kousek pastiky, dostal jsem ranu, div jsem nepreleti cimru.

"Jen pockej, az se taky najim," trel jsem si narazena zebra, ale jasnozrive jsem pochopil, ze ji krmily sestricky, a ze kdyz na ni budu mluvit normalnim hlasem, asi mnoha uspechu nedojdu. Zkusil jsem tedy fistuli, na jakou by nenaletel snad nikdo, ale Mazlik se jako zazrakem uklidnila a nechala se krmit a sumak ji snad dokonce i chutnal.

"Taaak," zajodloval jsem a utrel ji z brady oranzove potucky. Ten druhy se z meho hlasoveho projevu kacel smichy, ale jen at si uzije. Nechal jsem Karolinu sedet u stolu, libilo se ji to asi vic nez stoj, i kdyz sedela hodne divne - hlavy na stranu se odmitla vzdat, tak, abych ji mohl krmit, musel jsem otocit zidli uplne doprava a rozprostrit ji ubrousek na rameno.

Distinguovane si odrihla, a i jinak vypadala docela spokojene. Vsechny predni zuby mela vyrazene, a jak jsem pozoroval ten kdysi krasny oblicej, nenavidel jsem pani Dao, Wriese, Van Vrena a vsechny stale vic a srdecneji. Kdyby se to povedlo, kdyby se skutecne uzdravila, a kdyby skutecne ziskala schopnosti, jake predejmula Hanako...

"... mohli bysme se tam vratit," zaseptal jsem.

"Ne. Tasticku ne," rekla Mazlik

Kdyz Hanako zajela do garaze, sel jsem ji vnitrkem naproti s glockem v ruce, ale byla to skutecne ona.

"Pojd mi pomoct, prosim - ti tvoji nechutni kapni" ozvalo se hlasite splouchani: "Kruci!"

"Copak?"

"Jsem od nich uplne promocena - a pachnou!"

"To mas za to, zes mi kroutila uchem," strcil jsem pistoli za opasek a nehty zabubnoval na mokrou strechu. Zespodu sycela voda stekajici na vyfuk, a Hanako se narovnala od kufru a netvarila se prilis privetive: "Zde!" Podala mi kybl s tlacenici supinacu.

"No ahoj kluci!"

"Ryby," rekla tonem vyhrazenym pro tyden mrtve bezdomovce a vyndala z kufru dratenou klec.

"Slepice" rekl jsem s nefalsovanym odporem, "to chces tyhle... tyhle" ukazal jsem na pernatce prstem, "konzumovat u stolu?!"

"Budes mozna prekvapeny, ale rozhodne ano - pokud tam tedy zrovna ty nebudes konzumovat ty svoje pachnouci slizouny!"

"Slizouny!" urazene jsem zvedl kybl, "pojdte, chlapci, at od tech slepic neco nechytneme."

"Slepic?! Jak jsi to presne myslel, Tobiasi?!"

Napustil jsem plnou vanu studene vody a nechal ji curkem pritekat kvuli okyslicovani - deset takhle velkych kapru naraz nevypiju, tak at se zatim maji; bez sentimentu jsem nejvetsiho chytil za zabry. Hlad je hlad.

"Ty to vazne budes jist?" sedela Hanako u stolu, pred sebou prkenko, nuz a siroky porcelanovy hrnecek - spis misku.

"Snad nejis z takovyhleho krajace? Klid, jen klid, hochu," pohladil jsem zmitajiciho se kapra a dosel si pro poradnou sklenicku, uterku a druhe prkenko - v supleti byl moc hezky sekacek.

"Ty to myslis vazne vazne" rekla Hanako a hladila jednu z tech svych otresnych kvocen - zvire bylo tak blbe, ze spalo - na rozdil od meho hyperaktivniho kaprika.

"Ne. Tasticku ne," pridala se ke konverzaci Mazlik.

"Mela bys ji dat na zachod a spat."

"Ano. Asi ano."

Pokud se nebavime o jidle (hlavne o jejim odpudivem potravnim retezci), komunikujeme prekvapive snadno.

"Dal jsem ji neco jist, ale nic moc. Nekoupilas nahodou nejaky chleba a tak?"

"Co?" poprve jsem videl, jak ji poklesla brada: "Ja na Karolinu uplne zapomnela...! Lidske jidlo jsem nekupovala uz leta, snad stovky let, opravdu stovky," snazila se vymluvit.

Zatvaril jsem se, ze to sice chapu, ale rozhodne neomlouvam.



* * *



Hanako nezpivala ani dve minuty a Mazlik zacala tise chrupat. To jsem se naucil uz v mladi, kdyz se se mnou rozesla ma treti divka - zeny vzdy chrupaji, nikdy nechrapou.



* * *



Sedeli jsme u stolu proti sobe, ja v ruce sekacek, ona nuz, a nevrazive jsme se pozorovali - nikdo nechtel zacit, protoze komentar by byl jiste zdrcujici, a sladka kaprikova krev by mi mohla zhorknout na jazyku.

"Tak oba naraz," rekl jsem.

"Ano. Perverzo," dodala temer neslysne.

"Ko-ko-ko-dak," kontroval jsem podobne potichu, ale protoze se muj supinac zacinal jevit trochu lekle, nevahal jsem a mavl sekackem.

"Jak nechutne," neprekvapila Hanako, kdyz jsem z bezhlaveho tela stacel zivotodarnou tekutinu. Pak smikla nozem, slepici hlava vytrestila oci a naprazdno zacvakala zobakem po stole - malem jsem se pozvracel.

"Tohle vazne nemusim," vstal jsem, oprel se vedle okna a radeji se dival ven. Snih uz temer zakryl stopy auta a svet za sklem zacinal byt takovy zaklety a tichy; mam zimu rad, pokud jsem v teple. Popijel jsem krev a citil, jak se mi vraceji sily; byla hezky studena, ale morske a ricni ryby jsou lepsi nez rybnicni. Kdyz jsem si sel pro druheho kapra, zahledl jsem, ze se Hanako tepla slepici krev v misce srazila, i to, jak cernavy skraloup vytahla a jak ho labuznicky

"Jsi nejak bledy, Tobiasi."

Tihleti Japonci!.

Hanako se ale nakonec ukazala v celkem dobrem svetle, protoze bez reci umyla nadobi a nejak se zbavila vypitych telicek. Pak si sice kazdych deset minut chodila drhnout ruce, cichala si k nim a s obvinujicim pohledem rikala neco jako "Ryby!", ale jinak to byl hezky, klidny a tichy den.

Pritahl jsem si kreslo, pozoroval spici Karolinu, a cas se pomalu tahl ke ctvrte. Nejdriv jsem mel pocit, ze se mi to zda, ale kdyz jsem se chvili dival stranou a pak zpet, uz zacinalo byt videt, jak se ji zarovnavaji okraje jizev.

"Uz to zacalo," rekl jsem.

"To jiste, ale videt zatim nemuze byt nic."

"Tak se pojd mrknout."

Hanako odlozila knizku (verse ve starojaponstine) a stoupla si za me.

"Vazne! To jsem nezazila," rekla udivene. "Ale jsou to nakonec moje geny," vyresila to typicky japonsky skromne. "Takze si alespon nemusime delat starosti s lidskym jidlem." To rekla hlavne proto, ze jsem se ji po vyreseni problemu s vysatymi telicky zeptal, proc z tech slepic neuvari Karoline polevku. Myslela si, ze jsem to rekl tak pozde naschval - proto byl den tak klidny a tichy.

S prichodem tmy uz bylo videt, jak se pod svrasklymi vicky zacinaji rysovat nove oci, a kdyz ji Hanako ohrnula rty, i dorustajici povyrazene zuby.

"Neuveritelne," opatrne Karoline roztahla celisti a vytahala vypadane plomby. Vzpomnel jsem si, jak mi ty me v rakvi napadaly do krku a jak jsem se jimi malem udusil - nez jsem si uvedomil, ze nepotrebuju dychat.

"Na plomby nikdy nezapomen," poucila mne Hanako, "nekteri z nas by se i v tehle fazi mohli udusit."

"Dik za radu. Co se v rakvi naucis, ke staru jako kdyz najdes." Sice jsem se chtel urazene odmlcet (na me se vsichni vykvajzli a o Mazlika se vsichni staraji - jako vzdycky), ale promeny byly tak zajimave, ze mi to dlouho nevydrzelo: "Je mozny, ze ji to odbourava i sadlo?"

"Myslis podkozni tuk?"

"Jo, sadlo."

"Ona nema zadne sadlo," Hanacin hlas trochu skripal.

"Aha," pripsal jsem si ke svym zkusenostem s chrupanim/chrapanim i sadlo a podkozni tuk.

"Nemohla cvicit vic nez rok, tak je podkozni tuk docela normalni," prisne se na me podivala a ja definitivne pochopil, ze je do Karoliny zamilovana. Na druhou stranu to i mnohe objasnilo.

"Rikal jsi neco?!" -

"Ne-e... Rekni mi, Hanako, proc jsi me vlastne zmenila?"

"Protoze tehdy jsem jeste nevedela, jak je to s knihou, a potrebovala jsem te vyslechnout. A jako jeden z nas vydrzis daleko..., hm, intenzivnejsi formy vyslechu nez jako clovek," v ocich ji pritom blesklo neco, z ceho me sice zamrazilo, ale protoze odpovedela trochu moc rychle, poznal jsem, ze to neni cela pravda.

"To bys mi kroutila obema usima naraz?"

"Ne," neusmala se. "Vim, jak se na lodi pani Dao tresta pokus o utek, ale to je pouhy trest. Vyslech je... destruktivnejsi."

"Rikas to, jako by te mrzelo, ze jsem vyklouznul."

"Kdybych vedela, ze budes jist studenou rybi...," znovu si pricichla k dlanim.

"A to jsi Karoline sahala do pusy," prisadil jsem si a Hanako se snad vazne lekla. "Pokracuj o tom sad... podkoznim tuku, prosim," odvedl jsem ji k praktickym vecem.

"Premenuje se na energii potrebnou k transformaci - lide pri tele se meni rychleji - a zbytek se spotrebuje naprazdno a zmeni se v teplo... sahni si," vzala me za ruku a polozila mi ji na deku na Karolinine brise (brisku, pardon).

"To musi jit pres ctyricitku!" rekl jsem prekvapene.

"Tak nejak."

"Proc to nezustane jako energeticka zasoba?"

"Nas organismus by to zrejme neumel pouzit - o tomhle si ale taky popovidej spis s Menonem. Ma to neco spolecneho s nasi, hm, jak to jen rika, potravni specializovanosti - kdyz umime vyuzit krev beze zbytku, neumime vyuzit zadny jiny zdroj - asi tak."

"Aha," dival jsem se, jak se Karoline vyhlazuji jemne vrasky kolem oci a rtu... "Ony ji snad houstnou i vlasy!"

"Organismus je transformovan do formy s maximalne

optimalizovanymi parametry - tuto jedinou Menonovu poucku si pamatuji doslova. Ostatne, psal jsi o tom." "Nejak tezko se smiruju s tim, ze moje vymysly jsou pravda."



* * *



Sedeli jsme potme, snih tise sevelil a na parapetu uz ho byla vysoka cepice: dvacet centimetru je na stredni Cechy hodne, v Praze bude kalamita.

"Jak je to s tou hypnozou? Opravdu funguji koncentracni gesta?"

"Umi to ale jen nekolik z nas - vetsinou ti nejstarsi."

"To jsou nekteri starsi i nez ty?"

"To nebylo zrovna zdvorile."

"Tak jsem to nemyslel."

"Nekteri jsou dokonce mnohem starsi nez ja," urazene se odmlcela, pak ji to nedalo: "Ja umim tu uspavaci pisen, ale funguje mi pouze na lidi... pouze na unavene lidi a na deti."

"Takze Wriese s pistoli v ruce tim neuzemnis."

"Wriese neuspi nikdo... Ale je pravda, ze nekteri Stari dokazou pouzit koncentracni gesto i jako zbran - a dokazou uspat nejen cloveka, ale i slabsiho z nas."

"Vlastne stari - my taky starnem?"

"Vsechno starne - na nas to ale nastesti neni videt, jen v ocich."

"Tezky pohled veku - tak nejak?"

"Ne, je to fyziologicka zmena," odmlcela se, "az Stareho potkas, poznas to. Dozijes-li se te prilezitosti."

"Tolik optimismu... To nemame neco jako sokolsky slet? Popripade mame, ale ne vsichni jsou zvani?"

"Obcas je treba se sejit a prodiskutovat budoucnost, jenze Stari se nikdy neucastni. Vetsinou se nestykaji ani mezi sebou - komunikuji pomoci poslu."

"Proc?"

"Jejich hlavni cil je zajmout jednoho z nasich Starych - neuspesne se o to snazi poslednich nekolik tisic let." Nemusel jsem dlouho premyslet, koho mysli tim. jejich.

"Kdyz nam tak zneprijemnuji zivot, proc na ne neuderite... neuderime? Uznavam, Wries s Van Vrenem jsou tvrdi, ale jsou jen dva, a ja osobne jsem je videl... mirne receno imobilizovane," pripomnel jsem si, jak vypadali po raketovem utoku.

"Prece si nemyslis, ze jde jen o lod pani Dao?" "Ne. Hmmm. Ano. Chces rict, ze jich je vic?" "Vic?" nevesele se usmala, "lod je jen jedno z - rekneme

- vycvikovych stredisek." Nez jsem stacil otevrit pusu, pokracovala: "Chytaji nas a po drezure trvajici desitky let bud prodaji, nebo pouziji pro vlastni ucely -jen sama pani Dao ma kdesi ostrov plny nasich. Plny otroku."

"Ale, ale, ale...!"

"Ale co? To te nikdy nenapadlo, kam se podeli ti, kteri byli na lodi pred tebou?"

"Mel jsem za to, ze zemreli. Nebo utekli."

"Nejsi sice prvni, kdo z lodi uprchl, ale rozhodne jsi prvni za poslednich tri sta let."

"Jo, myslel jsem si, ze pani Dao trochu lze, kdyz rikala, ze ji nikdy nikdo nezdrhnul, ale..."

"Co bys rekl ty, na jejim miste?"

"... ale proc mi to nerekla Denisa?"

"Dvacet let je dlouha doba."

"Ano. Asi ano... Denisa uz ostatne preplula na druhou stranu, abych tak rekl. I kdyz jsem ji mozna trochu pomohl - tam a mozna i zpet." Hanako zvedla oboci, ale nezeptala se. Tak jsem musel ja: "Predpokladam, ze nemaji jen dreziryste?"

"Dreziryste? Nerozumim, to je ceske slovo?" "Asi ne... dreziryste je misto, kde probiha vycvik dravych selem."

"Ach tak. Ano, jiste - neni jen lod pani Dao a ostrov pani Dao - jejich organizace je rozlehla."

"Jak?"

"Velmi."

"Jak - velmi?"

Hanako chvili mlcela: "Nevime."

"Neni to divne?"

"Nekritizuj - ty nevis nejvic ze vsech," rekla prikre, a abych se ji nemohl podivat do oci, naklonila se nad Karolinu a urovnala ji deku. Vsiml jsem si, ze tvar otocenou k transformujici se sestre mam podstatne teplejsi nez tu druhou.

"Tim chces rict, ze lovcu jako Wries a Van Vren je vic? Nebo dokonce hodne?" V mistnosti najednou zas az tak teplo nebylo.

"Wries s Van Vrenem jsou elita, ale nejsou nejlepsi," Hanako se oprela, "a navic i oni maji sve Stare - nemyslim Wriese a Van Vrena, myslim celou Druhou rasu. A ano, je jich docela hodne."

"Tech Starych?"

"Ne, obecne - jich."

"Daji se nejak poznat?"

"Ne."

"Zadne oci do sterbin, zadne nezvykle alergie na kovy?"

"Vypadaji jako lide."

"A co jsou zac, vlastne?"

"Dobra otazka. Konkurencni druh parazita, rikava Menon. Podle vseho nejaka forma premenencu jako my, jenze jsou dokonalejsi - hlavne tim, ze se nelisi od hostitelske populace."

"Vlkodlaci? Magie? Mimozemstani?"

"Nebud naivni - tohle jsou pohadky."

"To jsem si o upirech myslel taky - dokonce jsem se tim hodlal zivit."

"Oni nad nami maji prevahu a my nemame duvod je zkoumat nebo presvedcovat, at se k nam pridaji - presneji receno, nemame moznost. Takze pokud to jde, proste je zabijime."

"To asi neni moc casto."

"Bohuzel - sve slabsi si dokazou chranit, takze narazime hlavne na likvidatory Wriesova typu."

"A treba nas Stary, zabil by Wriese?"

"To neni jako tenis... ostatne, co znamena zabit Wriese?"

"No...," trochu mne zaskocila, "akce, po ktere uz nevstane."

"Ach tak. Kdyby tobe nekdo prekroutil vaz, budes se z toho vzpamatovavat minimalne ctyriadvacet hodin. Jiste sis vsiml, ze Van Vren nevydrzel v klidu ani minutu."

"Vsiml."

"Tak co to znamena zabit Wriese? Po jake akci uz nevstane?"

"Nevim, ale mam pocit, ze bys mi to mela rict."

"To je to. Ja taky nevim."

"Pred chvili jsi rikala..."

"Vim, co jsem rikala. Rozhodne jsem ale nerikala, ze je zabijim ja."

"Ale..."

"Promin," pohladila mne najednou po koleni a zatvarila se omluvne, "zapominam. Ty nevis...," povzdechla si. "I mezi nami je totiz neshoda. Ne ze by nekteri z nas spolupracovali primo s nimi - dobrovolne -, ale svou vyhodu - jak je usmrtit - rozhodne nepredali ostatnim."

"Proc proboha?"

"Vnitrodruhova konkurence, rikava Menon - odpradavna uspesne bojujeme proti vlastnimu premnozeni... Vis, co by se stalo, kdyby se lide dozvedeli, ze existuji upiri?"

"Nic, predpokladam - neprekazime jim."

"Lidem?" smutne se usmala. "Lide si prece prekazeji navzajem - natoz nekdo odlisny, kdo ma vsechno, co oni nikdy mit nemohou."

"Tak bysme ze vsech udelali nas."

"Tim by skoncila nejen lidska rasa, ale hlavne nase - nemeli bychom se jak rozmnozovat. Nadkriticke mnozstvi, rikava Menon... Lide by udelali presne to, co delaji vzdy," naznacila vystrel.

"Nas by prece nevyhubili, s nasimi schopnostmi - a jak by na nas prisli?"

"Na letistich by se treba krom detekcnim ramem prochazelo i zavesem ze stribrnych retizku."

"To by ale..."

"Jen priklad, oni by vymysleli neco dumyslnejsiho. Znas je."

"Asi ano. Ale... Mazlik prestala dychat."

"Skutecne!" Hanako ji sahla na zapesti a nahmatala tep, "to je neuveritelne, takhle rychle!"

"To vis, Nocni klub," rekl jsem docela hrde. Na sve rodne jsem si ale nevzpomnel kvuli Karoline, ale kvuli velikosti toho bezpravi. Takze to neni jen pani Dao, je to cely prumysl - prumysl na zotrocovani upiru.

"To ty z nas, ktere prevrati, pouzivaji i proti nam?"

"Naprosto bezne."

"Hajzlove! Copak je nejde nejak presvedcit, aby..."

"Urcite ano, ale ta desetileti, po ktera je lamali oni, my proste nemame. Stribrna kulka do mozku obvykle staci," predesla mou otazku a hlas ji znel plose.

"To tedy i nam. I mne."

"To tedy ano."

"Stribrna... Denisa rikala, ze ani tohle na nas nezabere."

"Neptal ses ji nahodou, jak spachat sebevrazdu?"

Pak jsme dlouho mlceli a za okny stale snezilo a tma byla nezvykle svetla. Smrky sklonily vetve a z lesa se ozyvaly tlumene rany, jak nektere necekanou zatez nevydrzely.

"Musime prijit na to, jak je znicit, proste musime," prastil jsem se pesti do kolena.

"Na experimenty v teto oblasti mas cely zbytek zivota - a to vic nez doslova,"

"To ty vubec nic nevis? Nikdy ti nikdo nic nenaznacil? Nikdy...?"

"Ne. Muj otec mi na stejnou otazku kdysi rekl - improvizuj."

"Improvizuj... Potom je tvuj vek skutecne uctyhodny. Kde je vlastne tvuj otec? Zije?"

"Doufam, ze ne - protoze jinak na nej jednou narazim, a pak prohraji." Z jejiho hlasu znel najednou takovy smutek, az mne zamrazilo.

"O tomhle jsem take psal: tam v knize je k spolupraci donutili bolesti."

"Pamatuji si... Pravou spolupraci ale vynutis jen mirnym, ale trvalym tlakem, dobrymi podminkami a slusnym zachazenim," Hanako se mi podivala do oci a ty jeji zarily jako zelene lampicky: "Kdybys neutekl, casem by sis mohl zit jako v lotosovem kvetu. Beze strachu, s neporazitelnou organizaci za zady, s pevnym mistem ve spolecnosti."

"Ja jsem Nocni klub, ne botanicka zahrada."

Na pristi tri dny se svet zmenil v ledove kralovstvi - mrzlo, a kdyz obcas skrz mraky prorazilo slunce, upiri oci z toho delaly doslova diamantovou zahradu. Tatana Mikova ale rikala, ze ve stredu prejde neco pres neco - od zapadu - a ze v noci na ctvrtek zacne obleva.

"Preji hezky mrazivy vecer."

Mazlika jsme nechali celou dobu spat. Hanako sice rikala, ze je to proto, aby nezazivala neprijemne pocity doprovazejici zmenu (a ja horlive prikyvoval), ale oba jsme vedeli, ze je to proto, ze jsme se bali, jak dopadla obnova jejiho dusevniho stavu.

Co se telesnych parametru tyce, byla dokonala, az srdce usedalo - dlouho jsem premyslel, jak to formulovat jinak, ale nakonec jsem pouzil usedava slova Toho druheho. Nekde v koutku duse jsem si rikal, ze by normalizace mohla zasahnout i jeji sexualni orientaci, a Ten druhy pri podobnych uvahach tise skucel.

"Sakra!" sedeli jsme u stolu a cetli si, kdyz jsem upustil noviny a vytrestil oci.

"Ano?!" Hanako se znepokojene rozhledla.

"Zapomnel jsem na Tomislava!"

"Sakra!" rekla Hanako.

"Musime dostat toho kluka, slibil jsem mu to," nervozne jsem vyskocil, div se zidle neprevratila.

"To ano, urcite... ale budes muset sam - ja musim byt u ni," kyvla ke gauci.

S nevoli jsem se na ni podival: "Dik za pomoc, tak aspon... Rikala jsi, ze vis, kde je."

"Tady," utrhla z novin okraj a peclivou latinkou na nej napsala adresu, "ale jed az zitra, kvuli stopam."

"Bude obleva a to auto to nez..."

"Ale zvladne: ma nahon na vsechna ctyri kola, uzaverky diferencialu a jde zvednout svetla vyska."

"Ty jsi mi ale technik, poslechni," zavrtel jsem hlavou.

"Je to vyhoda, kterou u takovehleho vozitka nikdo neceka," pokrcila rameny.

S tim neslo nesouhlasit.

Jeste nez se setmelo, Mazlik se zacala budit a Hanako uz ji nedokazala uspat. Kdybychom se zatezovali dychanim, rekl bych, ze jsme zatajili dech.

Otevrela nadherne velke zelene oci, ale dlouhe rasy nezakmitaly jako motyli kridla, protoze upirum rohovka nevysycha. Pomalu otocila hlavu a nezdalo se, ze chce mit bradu i nadale u leveho ramene. Hanako mi stiskla ruku a tentokrat jsme se oba nadechli. Mazlik spustila nohy z postele, a jak zaostrila do tmy, zornice se ji stahly do sterbin; pak ji vyjely zuby a zase zajely.

"Karolino," rekl jsem a hlas se mi podezrele trasl.

"Ne. Tasticku ne," odpovedela a pretahla si deku pres hlavu.



* * *



Bylo to dokonce jeste horsi nez predtim. Kdyz si zvykla, ze vidi (asi za pet minut, po ktere si priblizovala a odtahovala ruku od oci), zacala - pokud mne zaroven i videla - pri zvuku meho hlasu propadat panice; a co nejhorsi: pokousela se uteci. Je zajimave, ze sam pohled na me ji nevadil, ale jakmile jsem promluvil...

"Za ni!" vykrikla Hanako, ale to uz jsem sprintoval. Mazlik bez sebemensich problemu probehla zavrenymi dvermi, a to byly zpevnene plechem.

Jeste ze byla noc a tak liduprazdno, Stredocesi by mohli zacit verit na upiry.



* * *



Stvali jsme se noci, a ja, protoze ma slova nutila chudaka vydesenou Karolinu k jeste zbesilejsimu tempu, predal hlasove sluzby Tomu druhemu a on se s Hanako dorozumival hlasitym, morek mrazicim vytim.

Karolinu sice hnala hruza, ale proti nam byla nedovyvinuta - kde ona prorazela zaveje, my jsme preletali.

Kdyz jsem ji nakonec ragbyovou rybickou slozil, Hanako ji padla na zada, omotala hlavu salou a pak jeste svym vlastnim svetrem - navrat ke slepote sestru jako zazrakem zklidnil a bez odporu se nechala odvest zpet.

Byli jsme v nocnim zamrzlem lese fakt zvlastni procesi: Hanako jen v podprsence a ja i Mazlik bosi, jak nam snih stahl ponozky. Jen jsem dekoval Tatane, ze zacne obleva, protoze stopy po pronasledovani, ktere od sebe byly i deset metru, a podel nichz se valely pozurazene vetve, ktere by zastavily automobil nizsi stredni tridy, byly ponekud

napadne.



* * *



"Vymen dvere - a prosim te, nemluv," rekla Hanako a posadila Karolinu na gauc. To uz jsem mel vysazene dvere ke spizi a ty rozrazene schovane ve sklepe. Spizove dvere rozhodne nebyly tak hezke jako ty puvodni (a navic drely o podlahu), ale nemuzu chtit vsechno.

Pak jsme se najedli. Nemuseli jsme, ale co kdyby znovu utekla. Hanako posadila Mazlika ke stolu a odmotala ji svetr - sestra byla se salou pres oci sice klidna (delalo se to driv konim), jenze zrak se ji porad vyviji, a tak brzy prijde okamzik, kdy trochu latky nebude moc znamenat: z cehoz plyne, ze ma mlcenlivost je vic nez na miste.

Protoze jsem nemohl mluvit (protestovat), Hanako ji zacala navykat na teplou slepici krev. Vzdycky ji dala napit a bryndackem ji otrela rty. Karolince chutnalo.

Po jidle jsme se stahli do kuchyne a jeste pro jistotu pustili (hodne nahlas) televizi: Mazlik stala u stolu a vypadala spokojene - TV jim zrejme pousteli i v sanatoriu.

"Co budeme delat?"

"To jsem se chtel zrovna zeptat ja, co budeme delat - ty mas vic zkusenosti."

"Tiseji! S timhle ne."

"Uvedomujes si, ze za mesic ji tak snadno neslozime? Ze ji nejspis vubec nedohonime?"

"Snad lepe nez ty."

"No to jsem vazne rad."

Zajimalo by me, jestli jsem vypadal taky tak vydesene jako Hanako. Asi ano. Co by se tak stalo, kdyby se Mazlik v tomhle stavu vritila do nejakeho mesta a...

"Radsi na noc pujdu na pudu," rekl jsem zbabele, "ty to tady zvladnes."

"Jsi statecnejsi, nez mne vubec kdy napadlo!"

"Ne. Tasticku ne."

"Moc nahlas," jen jsem vydechl. Tak jsme radsi mlceli, a presne vim, na co Hanako myslela: totiz na to same jako ja - s tim, ze se Mazlik neuzdravi, jsme proste nepocitali, takze jsme na to nebyli pripraveni, takze nas napadaly... Taky myslela na to, ze bychom ji mohli zabit, jenze kdo by to udelal: prilozit k blondate hlave omotane salou pistoli se stribrnou kulkou...

Vypada to snadne.



* * *



"Co nejaky prachy, mami?" druhy den rano jsme stali v garazi a po tenke strese rachotil dest - teplota vyletla o sedmnact stupnu a svet doslova plul.

"Tady," naklonila se Hanako do auta a otevrela falesne dno v prihradce u spolujezdce. "Ale moc neutracej, prosim. Take jsou tam nejake patrony a revolver se stribrnymi naboji."

Mel jsem cernou paruku a knir, takze jsem vypadal jako loupeznik Babinsky - pripadal jsem si fakt nenapadne a lepidlo mi neprijemne natahovalo kuzi:

"Jak to, ze nefunguji ty docasne -permanentni stahy mimickych svalu, abych se mohl zmenit bez tohohle?" zatahal jsem se za mrozak.

"Vis, jak dlouho je treba se to ucit?! Ja jsem se to napriklad nenaucila nikdy."

"Copak ty," zavrcel jsem, "tak krasne se o tom psalo a ted... Ten smetak mi porad leze do pusy!"

"Tak se za nej netahej -je to knir, ne splachovadlo."

"Prosim te, nevtipkuj."

"Jed uz, a kdyby neco..."

"Ano, uzs mi to rikala petkrat. Mami."

"Jsi drzy."

Zabouchl jsem dvere a Hanako mi otevrela vrata. Zapnul jsem 4x4, a kdyz jsem vyjel do deste, mrkl na ni do zrcatka. Protoze si myslela, ze ji nikdo nevidi, tvarila se zamyslene; spis ale bezradne; jeste spis ztracene. Prislovi rano moudrejsi vecera rozhodne neplati na situaci s pomatenou upirkou. Byl jsem rad, ze muzu vypadnout. I kdyz sam sebe jsem za to rad nemel.

Auticko melo prostupnost jako tank. Na lesni ceste z chatove osady se voda a rozbredly snih valily i nad kapotou, ale pres temer neustaly smyk jsem porad jel - dobre na tom je, ze ve vode nezustavaji stopy.

Poslednim skluzem jsem vyletl na silnici a asfalt byl jen mokry. Bylo osm devatenact. Rozsvitil jsem.



* * *



Vzhledem k neskutecnym zacpam jsem zaparkoval u metra, narovnal si kravatu (vazala mi ji ma kultivovana japonska spolecnice - to bylo panecku reci), oblekl nenapadny sedy prsiplast a zmizel v podzemi. Protoze Hanako mela v notebooku mapu Prahy, cestu k Utulku pro deti v tisni jsem mel zafixovanou dobre.

Je na opacne strane mesta, takze jsem posledni usek jel autobusem, a protoze jsem o tri zastavky prejel, tak jsem se zrovna vracel. Visel jsem na tyci, dival se ze zapoceneho okna, poslouchal kvileni automaticke prevodovky a myslel na to, jak kluka z Utulku vymamim. Ze mi ho daji dobrovolne, v to doufat nemohu.

"... ke vsemu se jmenuje Smetanek!" zaseptal jsem.

"Rikal jste neco, mlady muzi?!"

Nejdriv jsem se lekl, ze je to sousedka z meho verejneho bytu, ale byla to jina atomicka babizna - nesla neco jako srolovany transparent.

"Prominte, asi jsem nahlas vzpominal, na jake zastavce mam vystoupit."

"Aha!" Zretelne mi neverila.

Autobus s funenim brzd zastavil, kaluz u nastupiste se prelila daleko pres chodnik a ja pro jistotu vypadl. Zbytek dojdu - nastesti prestalo prset. Pani s transparentem si otrela sklo a jeji kapkami rozvlneny oblicej mne zamracene pozoroval. Prece mne nemuze poznat? I kdyz, podle poctu fotografii v novinach a TV jsem v soucasnosti nejpopularnejsi osoba stredni a zapadni Evropy; titulky jako: UNOSCE LETADLA PREZIL NEKOLIKAKILOMETROVY PAD! a LETECKY TERORISTA JE PRAZSKYM MASOVYM VRAHEM! nebo ANO, JE TO ON! RIKA NATASCHA BLAST se jezily ze vsech prvnich stran. Policajti za informaci vedouci k memu dopadeni dokonce vypsali dvoumilionovou odmenu; i kdyz, za timhle jsem tusil spis Rusy nebo Wriese nez ceskou ruku zakona.

Prosel jsem kolem Utulku a zjistil, ze bych nechtel byt dite v tisni - v dlouhe dvoupatrove panelove krabici se zamrizovanymi okny bych se z toho urcite nedostal. Podle kriku a hlasitych rozkazu prave z druhe strany budovy probihala bud ranni rozcvicka (na tisen neni nic lepsiho nez ranni rozcvicka), nebo verejne telesne tresty - podle kravalu nejspis kamenovani.

Zazvonil jsem u branky, zamek zabzucel a cvakl a byl jsem uvnitr.

Kratky chodnicek z rozpraskane betonove dlazby a za uhmatanymi sklenenymi dvermi kukan s damou a brylemi. Na lustru viselo umelohmotne jmeli a ve vzduchu zapach studeneho cigaretoveho dymu.

"Dobry den," rekl jsem co mozna roztomile.

"Co si prejete?!"

"Jdu na navstevu," odpovedel jsem i pres jeji odmitavy ton stale stejne pratelsky.

"Jste ohlaseny?"

"Ohlaseny? Obavam se, ze ne."

"Navstevni dny jsou ve stredu a nedeli od ctrnacti nula nula. Na shledanou." Zretelne jsem ji nesnesitelne rusil od cteni fundamentalniho clanku s nazvem: S KYM STRAVI VANOCE LEONARDO DICAPRIO? BUDE TO NATASCHA BLAST? Sleduju, ze moje oblibena herecka prudce stoupa, OHNIVA OBLAKA se zrejme chytla.

"Jsem otec jednoho vaseho vez... chovance. Prave jsem se vratil ze zajeti kolumbijskych narkoguerill - po peti letech...," zlomene jsem se odmlcel. Cim drzeji clovek lze a cim je to srdceryvnejsi, tim spis mu uveri. Pani se rozsirily oci a nasadila si bryle na dalku - asi proto, jestli se alespon trochu nepodobam bozskemu Leonardovi. Asi ne, pokud se on nepodoba Babinskemu.

"To ale meni situaci, pane..., pane?"

"Stanislavsky."

"Pane Stanislavsky. Tedy, hned zavolam pani reditelce, okamzik."

"Dekuji."

A pak ze se nema lhat.

Dama chvili mluvila do interniho telefonu, pak prikryla sluchatko dlani: "Pane Stanislavsky, jak se jmenuje vase dite? Zadneho Stanislavskeho ani Stanislavskou tu nemame."

"Ano, to bude problem. Je to chlapec, nyni osmilety, ale nezapomente, ze jsem ho naposledy videl, kdyz mu byly tri roky... te... te strasne noci, kdyz mou manzelku... kdyz..., kdyz zemrela ma manzelka, prominte," zakryl jsem si oci a ramena se mi roztrasla.

"Ale no tak, no tak," vybehla pani z kukane, odvedla mne dovnitr a posadila do osoupaneho kresilka. "Nechcete trochu vody?" natocila mi do sklenicky z kohoutku - to je taky ze serialu - tam nekomu vymre rodina, a vsichni do pozustalych pumpuji hnusnou vodu z kohoutku.

"Prominte," vzmuzil jsem se a postavil sklenici na stul, "neni to pro mne lehke - po tech letech. Jmenoval se Vaclav, Vasicek, tehdy... Jenze ho zachranili nejaci Rusove - snad dokonce zlocinci, a nakonec pry zil s nejakym bezdomovcem..."

"Voloda," rekla a hlas ji zretelne zamrzl.

"Snad nezlobi?"

"Nnnnne, ani ne. Utika. Obcas." Zopakovala jmeno do telefonu a zavesila.

"To mozna ty ploty kolem, byl pry v nejakem tabore v dzungli..."

Pani se na me podivala trochu neduverive - nesmim prehanet.

"Jen jsem to slysel - to vite, legendy, polopravdy... a kdyz jde o vase dite...," znovu se mi roztrasla ramena: "Muzu ho videt?" statecne jsem ovladl hlas a hlasite se vysmrkal (kapesnik pro podobne pripady jsem si vzal rano v chate).

"Jiste, pojdte za mnou, pane Stanislavsky," na Leonarda DiCapria skanuly dve slzy - to bude zazitek, panecku, shledani otce se synem, lepsi nez latinskoamericka telenovela. Pani si otrela rozmazane oci, na spicku nosu znovu - nasadila dlouhe bryle, vzala mne za loket a provedla budovou na asfaltove hriste vzadu.

Detsky krik zesilil.



* * *



Vlevo pod stromem staly vetsi deti v tisni, kourily a pozorovaly, jak skupina mensich deti v ruznobarevnych plastenkach muci dve jeste mensi deti - me oci mi priblizily, ze jim stahly holinky a lechtaji je na chodidlech. Pater Kolacek mi kdysi rikal, ze to pouzivali Alzirane a ze se trapeny celkem bezne zblazni. Tohle Alzirane nebyli, spis zarodek romske obcanske iniciativy... zdesil jsem se, tohle tak nekam napsat!

Vetsi problem byl, ze jsem toho kluka tehdy pred rokem videl jen chvilku, takze ho rozhodne nepoznam. Babizna mi to taky neulehcovala, protoze cekala na spontanni serialovou reakci.

"Jsem snad nejakej komisar Rex nebo co?!" drtil jsem v zubech a zoufale prehlizel deti.

"No, pane Stanislavsky, copak ho nepoznavate?"

"Vite," rozetrel jsem si pod ocima trochu vlhkosti z destem nasakle paruky, "nejak spatne vidim." Pani vytahla kapesnik a taky se vysmrkala. Ocni stiny ji na tvarich delaly cerne cesticky.

Tehdy jsem ho uvidel. Zluta plastenka ve skupince u kolotoce - presneji, nez skupinka to byl standardni agresivni pulkruh, ktery lide vzdy delaji kolem neceho ciziho; nekoho ciziho.

"Tak, Rusaku, kde mas toho svyho zabijaka, co ti prijde pomoct?" Ta slova jsem vytahl z vseobecneho jekotu. Kluk uprostred mel rozcuchane vlasy, bledy oblicej a kalhoty na kolenou zelene od travy. Stal tam se zatatymi pestmi a tvaril se zarputile:

"Jednou an prichodi a pak ti utrhne prdel," rekl suse. Aspon se tady naucil cesky. Zpomalil jsem, protoze me zajimalo, co se stane: tezke situace reknou o lidech nejvic. S prvnim, ktery na nej skocil, bacil o travnik, jenze oni uz ho znali, tak na nej v tom okamziku skocili dalsi dva a strhli ho na zem.

"Co je to tam?!" zajecela pani, a zaroven zpod strisky vybehla dospela postava s plnovousem a velkym barevnym destnikem, a taky zajecela: "Co je to tam?!" Vousac dorazil ke klubku drive nez my, prorazil divoce fandici krouzek a zacal jednotlive bojovniky rozhazovat do stran.

"Zase ten zatracenej Rusak!"

"Sim, on si zacal!" vsichni ukazovali na Smetanka. Ten zatim vstal, z natrzeneho koutku mu tekla krev a u nosu se mu houpala nudle - ale nebrecel a vrhal kolem sebe ponure pohledy.

"Zatracenej parchante," vlepil mu vychovatel zahlavec, az nudle odletla, "copak nemuzes byt alespon den v klidu?!"

Smetanek nic nerekl, ale pred dospelou autoritou zabodl oci do zeme.

Divil jsem se, ze si vychovatel nevsima spis lechtanych deti pod stromem, protoze ty uz jen chrcely, a k fazi, kdy se pocuraly, dosly uz davno. Z tohohle uhlu bylo videt, ze trapeni jsou cernosi - jo, znama vec: Cesi - k cizim odjakziva jako ke svym.

Vychovatel do etnickeho nasili asi nezasahoval, aby o nem nerekli, ze je rasista, a pro jistotu dal malemu Rusovi jeste jeden preventivni pohlavek. Mel zretelnou praxi, protoze i druha nudle uletla pekne daleko.

"Dobry den," slusne jsem pozdravil.

"Co tu chcete?!" vychovatel byl vazne rozcileny.

"To je pan Stamslavsky, otec, otec..."

"Smetanku?" rekl jsem.

Dite zvedlo hlavu a rozsirily se mu oci. Pouzil jsem klubove gesto, ktere znamena mlc a se vsim souhlas. Neslo, aby ho Tomislav nenaucil tyhle uplne zaklady. A nezmylil jsem se - pochopil, a ty rozsirene oci se rozzarily.

Mrkl jsem na nej a pak jsme sehrali dojemne padani do naruci. Pani z kukane se rozestkala a ja do maleho zabahneneho ucha zaseptal: "Nepujdeme za Tomislavem, co?" Rozslzel se teprve ted.

Posadil jsem si ho na levou pazi, na ksicht priblbly usmev totalniho stesti a podal vousacovi ruku: "Dekuju, dekuju, ze jste se mi o nej tak starali. Vazne." Ne ze bych byl mstivy, to nikdy, ale tu ruku jsem tisknul, dokud neco nekruplo.

Nebylo to zrovna takticke, protoze pritele jsem si tim neziskal, a ze mi za par minut kazdy pritel chybel.

To kdyz jsme dorazili do kancelare v druhem patre, kde sedela sedovlasa reditelka, ktera na zurnaly s andelskym Leonardem rozhodne nevypadala.

"Pane Stanislavsky, rada vas poznavam," vstala a podala mi ruku, "mohl byste mi prosim ukazat nejake doklady?"

"Streljaj!" podesene mi zaseptal do ucha Smetanek.

"Nemam zadne doklady," rekl jsem smutne.

"Vratil se ze zajeti kolumbijskych mafianu!" vyhrkla kukanova pani. Na lzich je hloupe, ze by kazdy potreboval tu svou. Pani reditelka se podivala mirne receno neduverive a vousac drzici se za ruku rovnou rekl: "Zavolejte policii, pani reditelko," otocil se na me, "tomuhle se rika pokus o unos, vazeny pane."

"Streljaj!"

"Z televize o kolumbijske epizode nevite, protoze to byla podminka unoscu, a pro docasnou obcanku si jdu asi tak za dve hodiny... Snad chapete, ze jsem chtel nejdriv videt sve dite - co mozna nejdriv."

"Tata! Tata!" rekl Smetanek a objal me kolem krku. Reditelka trochu znejistela: "Tedy...," pak se vratilo racionalni uvazovani - uredni postup je nejbezpecnejsi: "Verim vam, ze jste jeho otec, ano, ale musite mit patricne doklady - jiste chapete. Pak vam chlapce samozrejme predame."

"Jak dlouho jste byl v te Kolumbii?" zeptal se vousac.

"Pet let," vyhrkla pani z kukane.

"Tehdy Volodovi byly tak tri roky - prece si nemyslite, ze by si ho mohl pamatovat, pani reditelko," vousacovi pomstychtive blesklo v ocich.

"Pane?" podivala se na me, co tomu reknu.

"Vzdyt vidite, ze me poznal," pokrcil jsem rameny. Nikdo nic nedodal, ale podezreni se vkradlo do oci i kukanove pani.

"No dobre," povzdechl jsem si, "je to pravda - serial Lez ma kratke nohy konci tesne po prvnim dejstvi." Sahl jsem pod prsiplast a vytahl glock: "Kdyz to nejde po dobrem... Jeden hrdinsky kousek a ty fousy vam porostou na zadech, priteli," spustil jsem Smetanka na zem: "Rucnik a prosteradla nebo pradelni snuru. A rychle."

"Da."

Vratil se behem minuty s naruci vseho. Ja jsem se zatim usmival a miril spis na zed nez na lidi - vychovatel vypadal, ze by mohl zacit jecet.



* * *



"Muzete dychat?" zeptal jsem se a tri hlavy s roubiky prikyvly. "Fajn, hodinku vydrzte, poslu sem poldy," usmal jsem se a pani z kukane po mne vrhla obdivny pohled. Jasne, kdyz uz ne Leonardo, tak aspon Robin Hood.

"Jdeme," vzal jsem Smetanka za ruku, zamkl a dal na kliku ceduli PRIJDU ZA HODINU.

"Moment, pockej tady - hm - radsi necekej a skoc se trochu umyt," zarazil jsem se u vychodu, otocil se a vratil na hriste. Protoze jsem zneskodnil vychovatele, odpovednost presla na me, a my z Klubu stejne nemame radi, kdyz se ublizuje slabsim.

"Jste rasista!" zarval na me tak dvanactilety velitel sadistickeho komanda, kdyz jsem je nekolika ostrymi slovy rozprasil.

"Mas pravdu, ale vetsi nez ty," dal jsem mu facku, az upadl. Nedelal jsem to rad, ale vim, ze ponizeni vudce znici jeho autoritu a ostatni si propriste vyberou mensiho maniaka - treba. "Neni hezke ublizovat slabsim - obvykle to nekoho nastve, chlapci; obvykle nekoho silnejsiho nez vy," pomalu jsem sel a zastavil se skoro na lezicim klackovi, "a to pak byva neprijemne." Usmal jsem se tak, ze se nekteri z malych tvrdaku rozbreceli. Prekrocil jsem fiihrera a zvedl oba cernouse - byli v bezvedomi.

Odnesl jsem je do Utulku.

Jsem proste pan Hodny.

"Kde Tomislav?"

Stali jsme na zastavce a Smetanek na me stale koukal jako na zjeveni.

"Je porad ve vezeni, ale behem par dni ho pustej, neboj - pak s nim mame spicha. Tesi se na tebe, mam te pozdravovat."

"Da," rekl, po tvarich mu sjely dve slzy, ale maximalnim sebezaprenim plac potlacil.

"A kak tebja zavud?"

"Mluv cesky, radsi."

"Dobro. Jak jmenujes. . . jak se jmenujes?"

"Tobias. Uz jsme se jednou videli."

"Tobias?!" rekl uzasle, "Tobias, nejlepsi strelec, co kdy v Klubu zil? Ten, ktery...!"

"Tomislav asi trochu prehanel."

"Da," rekl, ale bylo videt, ze mi neveri a dival se na me pro zmenu jako na modlu. Citil jsem se nesvuj.

"Ty zijes, da, patamu my nenasli tvuj grob. . . hrob." Pan v klobouku se tazave otocil. Usmal jsem se na nej, takze se bleskurychle otocil zpet.

"Trochu tiseji," pozadal jsem mladocha, "vy jste hledali muj hrob?"

"Da, my pogro. . . pohro. . . pohrzbili vsechny cleny, tam kam se patrrri," pichl prstem k zemi. Podival jsem se na nej novyma ocima: zretelne nelhal a ja si dovedl zive predstavit, jak s Tomislavem exhumuji a pak v pochmurnem sychravem podzemi znovupohrbivaji zmasakrovana tela. Kdo v sedmi vydrzi tohle, vydrzi vsechno. "Molodci," rozcuchal jsem mu vlasy.



* * *



"Kde my setkame se s Tomislavem?" zeptal se, kdyz autobus nabral unikovou rychlost.

"To zatim...," zamyslene jsem mu pohledl do oci, "ale ty bys mohl: Rikal neco o nejakem baru na Starem Meste. Nechodili jste tam nekam spolu?"

"Bar?"

"Nemusi to byt zrovna bar, pry to tam poznam," pokrcil jsem rameny: "Hospoda, nalevna, putyka."

"Da! Znaju!"

"Fakt?"

"Fakt."

"A zavedl bys me tam? Treba ted hned?"

"Da... ale netrefljam odsud," stoupl si na spicky, otrel sklo a podival se ven. "Ukoncete vystup a nastup, dvere se zaviraji - pristi stanice Mustek," rekl smesne hlubokym hlasem, "odtamtud jo."

Tak jsme prestoupili na metro a nejeli k autu, ale na Mustek.



* * *



Nejdriv jsem z budky zavolal na policii, at rozvazou vychovatele, a Smetanek se mohl uchechtat, jak jsem tentokrat menil hlas ja.

Na Vaclavaku byla demonstrace.

"To nam schazelo," rekl jsem, kdyz mi asi dvacata aktivistka vnutila asi dvacaty bulletin o skodlivosti plytvani a ja ho ekologicky vyhodil do kose.

"Au-ta smrdi! Au-ta smrdi!" dunelo namestim.

"Sto eto?" zatahal me Smetanek za rukav.

"Ulice jsou nase! Ulice jsou nase!"

"Jak ti to vysvetlit...," zvedl jsem ho, aby videl: "Vis, lide jsou ruzni: bili, cerni, zluti a zeleni. Ti zeleni jsou obvykle bili, ale o to vic do vseho kecaj."

"Tohle taky nikdy nikam nesmis napsat," varovne se ozval Ten druhy.

Svata pravda.

"Da: Eto zatrolenyje levicaci," vedoucne rekl Smetanek.

"I tak by se to dalo rict, ale radsi ne tak nahlas... Od koho to mas?"

"Eto skazal Tomislav."

Jen jsem zavrtel hlavou: "Radsi me doved..."

"Jo," sklouzl na dlazbu a uz me tahl skrz cumily.



* * *



Ulicky pod namestim byly skoro prazdne, a bohuzel jsme nesli tou, kde jsem vyridil ruske gangstery, takze jsem nemohl zkontrolovat, jak si pocistovaci ceta poradila s krvavou omitkou.

Smetanek zabocil do tmaveho pruchodu, pak jsme klickovali mezi popelnicemi, protahovali se misty, kde se dalo jit jen ramenem napred a nakonec jsme prosli poloverejnym pruchodem v obrovske prastare budove s napisem ARCHIV. Tehdy jsem zacal tusit.



* * *



Jmenovalo se to U modreho kralika a vchod byl tak nenapadny, az byl neviditelny - zadne sipky nebo neony - jen mala, draze vypadajici tabulka na nizkych dverich.

Sehnul jsem se a vzal za kliku.

Uz jsem vedel, kde jsme, tak mne to, ze je zamceno, nejak neznepokojovalo. Kdyz zamek po kratkem zaupeni praskl, Smetanek vyvalil oci, ale nic nerekl.

Vune starych budov je porad stejna - muze se tam stat cokoli, ale kdyz vyvane novota, stara vune se vrati. A jak bych mohl nepoznat misto, kde jsem stravil skoro cely zivot.

Prosel jsem uzkou zalomenou chodbou, otevrel druhe dvere a byl doma.



* * *



Dispozice mistnosti zustala zachovana - asi diky pamatkarum. Piano zmizelo, misto baru s knihovnou bar s lahvemi, vsude spousta vulgarni cervene a chromu plus nevkusne, byt draze vypadajici stolky a zidle ze svetleho dreva...

"To je soukromy klub! Co tu delas?!" zvedl se nad bar chlap s hustymi cernymi vlasy a bledym ztrhanym oblicejem: "Franto, lezou ti sem turisti!" Z kuchyne se ozvalo zakleni a vyvalil se presne takovy Franta, jakeho jsem cekal:

"Hele, jak ses sem dostal? Bylo zamceno!"

Zamrkal jsem a snazil se polknout. Tamhle jsem si hraval jako maly kluk a tamhle...

"S tebou mluvim!"

"Prominte, bylo otevreno," konecne jsem se zmohl a Smetanek se postavil, aby ho bylo videt - dobry vycvik - vi, ze pritomnost deti umravni i takovou horu svalu a sebevedomi jako Franta.

"To jsem blazen... Ale musite vypa... odejit - je to tady jen pro cleny."

"Aha. A kdybych chtel byt clenem?"

"Sto litru a zaruka dvou dlouhodobejch kuncaftu - ani najedno nevypadas," uchechtl se barman.

"Je to tady nadherne, komu to patri, smim-li se zeptat?"

"Jo, mame to tu hezky," Franta hrde kyvl, "ale komu..."

"Co se deje?" prosel koralovym zavesem stihly muz v dokonalem tmavem obleku, cerne vlasy ulizane dozadu, tvare oholene tak, ze ho musel brat profesional britvou. Ten zaves byl jeste po nas.

"Frantisku?" pratelsky se na me usmal, ale oci mel studene jako lekla ryba a pratelskeho v nich nebylo zhola nic.

"Tady pan sem nahodou vesel - prej bylo odemceno, ale ja za to...," svalovec se trochu priposrazil.

"Vy jste majitel, pane?" rekl jsem velmi uctive.

"Majitel? Da se to tak rici. Ted vas ale budu muset poprosit, abyste nas opus..."

"Bylo vazmozno chodit sem normalne! Ja zdes vzdycky palucil... dostal lizatko," rekl Voloda a zafnukal.

"Ano, ale potom jsme to tu prevzali my... Ladislave, nemame nejake lizatko, prosim?" otocil se pan Britva na barmana.

"Jen zvejkacku," to uz barman obihal pult.

"Co zvykacka, mlady muzi?" sehnul se pan Britva a tenke rty mu pukly v usmevu. Jeho voda po holeni vonela tak draze, az jsem se divil, ze vzduch kolem nezlatne.

"Da, dekuju," rekl zpusobne Voloda, kdyz si nacpal zelenou peprmintovou mezi zuby.

"Dekujeme. A na shledanou," pozdravili jsme dvouhlasne a za okamzik jsem za sebou slysel jen Frantovo: "To sem blazen, vypada to jako vyrazeny, ale na to by byl potreba tank!"



* * *



Vraceli jsme se na metro a uz po par desitkach kroku jsem poznal, ze nas nekdo sleduje. Divne bylo, ze jsem za sebou krom cupitani kapek nic neslysel.

Dest silil a k cupitani se pridalo rachoceni struzek padajicich do kanalu. Smetanek si pretahl kapucu, mne musi stacit paruka; doufam, ze se nerozpusti.

V pruchodu s popelnicemi jsem klukovi klepl na rameno a sam se za jednu skrcil, glock v ruce.



* * *



Ve svetle vyseci nikdo nebyl, presto jsem ten pohled doslova citil. Zamrazilo me.

A pak jsem to uvidel - u zdi, na suche spinave dlazbe se objevily stopy.

Pomalu jsem se narovnal, ruka s pistoli klesla. Ty stopy

rozhodne nebyly lidske.



* * *



"Ci-ciii," rekl jsem.

Po kousku tmaveho prostoru nad stopami prejel duhovy pruh a v prachu mezi nedopalky najednou sedela kocka - spis odrostle kote. Hubene, s velkymi tlapami a hrdou hlavou.

Bylo hraskove zelene.

"Kocoure... ?!" rekl jsem, ale pritom jsem vedel, ze tohle Kocour neni, nemuze byt.

"Mnau?" reklo kote.

"Kocurik," rekl Voloda, "a zeljonyj...!" uzasem zmlkl.

Proc by ale Kocour nemohl mit mlade? Ale co by zrovna tohle delalo zrovna tady? Ale kde jinde by melo byt, nez tady? Ale...?

"Ci-ci," rekl jsem, sedl si na bobek a natahl ruce pred sebe. Zviratko se balo - s lidmi asi nema dobre zkusenosti, jenze jako kazde zvire i tohle kote pochopilo, ze nejsem clovek. Sice mu to chvilku trvalo, ale prece jen se na me prislo podivat; melo promoceny kozich a traslo se chladem. Opatrne mi ocichalo prsty, dlouhe vousy mne zalechtaly na dlani, a pak se mi duverive otrelo o zapesti. Podrbal jsem je pod bradou a okamzite se rozpredlo jako maly motorek.

"No jo, no jo," uklidnil jsem ho, kdyz jsem ho zvedl - zcernal uplne stejne  jako jeho tata - dokonce mu zcernaly i oci; jak se napjal, ucitil jsem, jakou ma nevelke stvoreni silu.

"Nechame si jevo, Tobiasi? Prosiiim!" pohladil Voloda kocourka po zadech, oci navrch hlavy, a motorek se zase rozpredl a chlupy zezelenaly.

"Jasne ze si ho nechame - jestli s nama teda pujde. Copak ti Tomislav nikdy nevypravel o Kocourovi?"

"Hmmm. Net."

Pochopil jsem, ze ho dobracky kuchar nechtel desit smrti zvirete - lide mohou zemrit, ze je to na hrdinsky pribeh, kocky ale vzdycky umiraji zbytecne.

"Kak, jemu zav... jak jmenuje se?"

"Hmmm... Asi Kocour."

"Jak to znajes?"

"Podivej: Kocoure!" Zvire vztycilo usi. "Vidis, jak rozumi?"

"Da! Kocoure, hop!" Zeleny tvorecek mi vyklouzl z dlani a pristal mu na rameni - plastenka pod drapy utrpela nekolik der.

"Mogu jevo nyst?"

"Jasna vec."



* * *



Premyslel jsem, jak je to zvlastni: Tak Kocour mel kotata (to zas tak zvlastni neni), ale zvlastni rozhodne je, ze to nejdulezitejsi z nich zilo u Klubu. Urcite nemohl mit potomku s temito vlastnostmi mnoho, to by se prosaklo, kocky, ktere meni barvu a s oblibou cisti ulice od psu... Zrejme mu se svymi nadkocicimi schopnostmi predal i vernost k domu, jinak si to vysvetlit nedokazu.

Mrkl jsem na zvire, ktere zase nebylo videt: na rameni zlute plastenky byla jen kulata promacklina a ozyvalo se odtamtud predeni, a jak dest houstl, i nastydle prskani. Na okamzik jsem stahl zornice do sterbin, a pred mym upirim zrakem se kote ukryt nedokazalo: vypadalo jako obycejne zmokle kote - akorat ze se mi divalo do oci a velmi dobre vedelo, ze ho vidim.

Za slabou hodinku uz jsem odemykal dvere auta. Lilo takovym zpusobem, ze se mi cestou od metra odmocil knir (vsiml jsem si toho, az kdyz se zastavil na brade). Kocour se schoval Volodovi pod bundu, ale kluk mel uplne promocene vlasy; plastenku jsme museli vyhodit.

Cesta metrem probehla v pohode - policajti meli dost starosti s demonstraci, ktera se i pres chlad a dest ponekud rozvasnila, tak se me, nez jsme zmizeli v podzemi, pokusil legitimovat jen jeden: popis Babinskeho s malym klukem ve zlute plastence uz se asi rozkrikl. Kupodivu, policistovi se najednou udelalo nevolno, az upadl, a dobra stara pani mi slibila, ze zavola sanitku. V nedalekem pruchodu jsme se zbavili plastenky a paruky - knir jsem si nechal.



* * *



"Ausus," nacpal jsem mrozak do popelniku. "Stahni z operadla potah a vydrbej si vlasy," pockal jsem, az to zvladne a podal mu z prihradky hreben. Stejne uz ale s Kocourem kychali dvouhlasne.

"Spasiba."

"Jo."

Nastartoval jsem a vyjel z parkoviste na druhou stranu, nez pojedeni. Pak jsem trochu klickoval Prahou, pak i jejim okolim, pak jsem zabloudil, ale to uz nas zarucene

nikdo nesledoval.



* * *



V zapadle vesnicce jsem ve Smisenem zbozi koupil karton mleka a kocicich konzerv, dal to do auta, jeste jednou se vratil, protoze jsem si vzpomnel i na Volodu, pak jsem se vratil jeste jednou, protoze nevim, co ma rad, ze pry pirozky, ktere samozrejme nemeli, tak bude muset vydrzet se spagetami a bramborovymi knedliky z prasku, ze pry by ale prece jen, hepciiik...

"Fajn, pojd si vybrat sam. To vis, az se vrati Tomislav, to bude jina, zatim se musis obrnit - a byt tebou, moc bych toho nebral - a je to jen pro tve dobro, hochu," pochmurne jsem si predstavil, co mu bude varit Hanako (a co bude schopna splacat dohromady).

"To, to, to, prosim," zpusobne ukazoval po regalech; presneji receno, ukazal na plato smetanku, asi tricet rohliku a dalsi plato smetanku.

"A co instantni polivcicku, chlapecku?" sedovlasa pani s brylemi na snurce a kvetovanym plastem polozila na pult kriklavy obal s lobotomicky se usmivajicim panem.

"Tatrgel doktora Blivajza? Net," rekl razne.

"Jak se to chovas!" rekl jsem prisne a radsi zaplatil - presne takhle rikava instantnim pochutinam Tomislav.

Pani jen vrtela hlavou.



* * *



Odbocku k chatove osade jsem nasel az napotreti - alespon jsme se dvakrat podivali, jak pochmurne vypada hluboky stredocesky les vpodvecer za prudkeho deste a prudke oblevy. Od okamziku, kdy jsme na konci druhe slepe cesty zapadli a kdy jsem auto musel obratit rucne, mam Voloduv respekt vpravde nebetycny: Fordka zabredla tak dukladne, ze jsem to nemohl vyresit jinak, nez ze jsem ji polozil na bok, vzal na zada a padesat metru zpatky nesl.

Takze, kdyz jsem se konecne trefil, uz byla docela tma.

"Ty vidis?" zeptal se Voloda, kdyz jsem se bez svetel smykal rickou, v kterou se promenila cesta.

"Docela dobre. Ale s nikym o tom nemluv, prosim te - ani jak jsem to nesl," pleskl jsem spinavou rukou do palubni desky.

"Da," rekl a pridrzel Kocoura, ktery sedel pod prednim sklem u vydechu topeni a drapy nedrapy, pri divokych manevrech letal ze strany na stranu.

Kdyz cesta skoncila, zastavil jsem, ale zazimovana chatova kolonie vypadala stejne opustene jako rano. Prepnul jsem sterace na nizsi rychlost. Po prehrade pluly vredovite kry, cerna voda byla pupinkovata destem, kolem smrku byly obrubniky snehu, z lesa tahla prizemni mlha...

"Tak jo," zaradil jsem a dojel pred garaz. Kdyz jsem vystoupil, abych otevrel, studeny dest mi natekl za limec, a zacinaly v nem drit zatim neviditelne krystalky snehu.



* * *



Mokre brzdy zaskripaly, vypnul jsem motor a vytahl klicky: "Jsme doma. Vem prosim te ty rohliky, at nenavlhnou vic nez musej."

"Da... ale ja nicevo nevidim."

Vystoupil jsem, zavrel vrata a rozsvitil; dest trochu ztichl, v chladnoucim motoru tikalo a para stoupajici od vyfuku vonela po palicim se jehlici.

"To jsme my," rekl jsem nehlasite, ale Hanako by nas i pres rachotici dest mela slyset dobrych pet minut. Z obyvaku hlucela televize, ale vzapeti zamkla v mohutnem susteni igelitky s rohliky.

Najednou jsem ucitil, jak se mi jezi vlasy na zatylku. Stejny pocit zretelne zazival i Kocour: vypadal jako cerny kartac na protahovani kominu a strnule stal s levou predni ve vzduchu. Udelal jsem na kluka bezhlucne pssst!, polozil smetanky a mleko na kapotu, a zjeveni automagu bylo komentovano hlubokym detskym nadechem.

Cvakla pojistka.

"... ano! Pan Vladimir si pripisuje dalsich sto bodu! Gratuluji, pane Vladimire!"

Strcil jsem hlavni do pootevrenych dveri. V mistnosti se svitilo, a jak se verej rozevirala, pochopil jsem, ze jdu pozde.

Mazlik byla pribodnuta ke zdi nohou od zidle, podrazky pantofli dvacet centimetru nad podlahou; stul rozlomeny vejpul, tretina operadla gauciku useknuta necim ostrym, vyhrezle zine po cele podlaze, v cihlove zdi diry po kulkach, po shrnutem koberci leskle nabojnice...

Hanako nikde.

"Stuj tady!" sykl jsem na Volodu. Kocourek mi zcela instinktivne kryl levou stranu - vi, ze dvounozci byvaji zleva zranitelnejsi.

Bleskurychle jsem prohledal vsechny mistnosti, ale krom kapru ve vane a dymu ze spaleneho strelneho prachu pod stropem byla chata prazdna.



* * *



Karoline se shrnula sala z oci, tak sledovala, jak pan Vladimir sbira dalsi a dalsi body a zlate cihly a speje k nejdulezitejsi souprave hrncu sveho zivota. Noha od zidle pod zebry ji nevadila - naopak - mohla si o ni pohodlne oprit ruce. Stoupl j sem si na spicky a namotal salu zpet - peclive dvakrat dokola.

"Ne. Tasticku ne," rekla nespokojene.

"Pak ti to vysvetlim, rekl jsem dvema obrovskym ocim v miste, kde pred okamzikem stal Smetanek, pridrzel Karolinu u zdi, vytrhl nohu, a spustil ji na podlahu. Jedine, co ji na tom vadilo, ze prisla o podlozku pod ruce.

Vir v hlave se pozvolna usazoval - podle te nohy jsem naprosto presne vedel, kdo tu byl, v Klubu tak zabili mladeho Kolacka... "... tak ji dostali, hajzlove, tak dostali tu, o kterou slo, tak...!" zjistil jsem, ze pochoduju mistnosti, vztekle septam, nohy po kolena obalene zinemi. Jeste jsem kopl do hromadky nabojnic a vir se usadil docela. Jasne je, ze tady jsme v nebezpeci -jenze, oni nemohou predpokladat, ze jsem tak hloupy a zustanu, jenze, co kdyz tu nechali nekoho hlidat...

"Vlez si do kouta a ani se nehni! Kdyby utekla, snaz se zjistit, kterym smerem... Je hodna, ale trochu...," poklepal jsem si na celo a Voloda kyvl.

Prestoze jsem obehl chatu v nekolika kruzich, z nichz ten posledni mel skoro pet kilometru, po zadne hlidce jsem nenalezl ani stopu; vubec: nenalezl jsem zadnou stopu, dest a obleva vsechno smazaly. Kdyz uz nic, alespon jsem se docista uklidnil a ujasnil si, co dal: Nemuzu s malym klukem a Karolinou bydlet v aute, kvuli sve kriminalni soucasnosti nemuzu vystrcit nos, a musim pockat, az pusti Tomislava. Ze vsech spatnych variant je ta zustat tady nejmene spatna.

Aspon doufam.



* * *



Kdyz jsem otviral dvere, uz jsem vedel, co udelam pak: l kdybych se bal sebevic, ba i kdybych se bal jeste vic nez sebevic, Hanako v tom nenecham. Vzapeti jsem pochopil, proc tu na me nikdo neceka - Wries s Van Vrenem tuto mou uvahu predvidali, tak proc se namahat, kdyz zajic na pekac dobehne sam.

Toho druheho napadlo, ze Hanako vlastne ani moc neznam, ze ji nic nedluzim - spis naopak - prave naopak... "Ale dluzim," povzdechl jsem si. A to se mi chvilku zdalo, ze Ten druhy mluvi tak rozumne.

Uvnitr chaty se nic nezmenilo, pouze jeden zabavny soutezni porad byl vystridan druhym zabavnym souteznim poradem. Zamkl jsem dvere, zvedl ze zeme ovladac, odmotal z nej zine a ukoncil to.

"Hepciiik, hepciiik!" Smetanek se choulil v mokre bunde, mel cerveny nos, vydesene oci a kourilo se mu od pusy. Asi tu neni moc teplo, a ani Karolina nevypadala dvakrat povzbudive, s hlavou zamotanou do saly a deseticentimetrovou dirou v kosili, jak strnule stala u zdi, kam jsem ji postavil.

"Tak fajn...!" chopil jsem se role dospeleho: "Takze vykoupat, zuby a spat."

"Vecerze... vecerrre nebude?"

"Vecere, jasne," podrbal jsem se na hlave: "Jisteze bude. Nejdriv dones veci z auta, ja zatim zatopim." Obhledl jsem prutokovy kotel - vypadal funkcne, a kdyz jsem ho zapalil, nevybuchl.

"Vyborne," pochvalil jsem Volodu, kdyz dovlekl i karton mleka, "dokazes otevrit konzervu a dat najist Kocourovi?"

"Da."

"Najdi v kuchyni talirky a nalej mu i mliko, prosim te.

"Da."

Ja jsem zatim prehodil pres vykuchany gauc deku a ulozil na nej Mazlika (protesty ji tentokrat nepomohly - zatim mam vetsi silu ja), pak jsem pomoci prkna a hrebiku jakz takz scelil stul a dal na nej sklenici, lzicku a smetanky... "Pijes mliko, doufam?"

"Hepciiik. Da." Kluk vypadal, ze po vzrusenem dni snad usne vestoje a krom nosu mel i nezdrave rude tvare a otekaly mu oci. Kocour zacal nechutne mlaskat, Voloda si sedl za stul, zacal se taky futrovat a kotel se taky snazil, takze jim prestala jit para od pusy. Ctyri smetanky a tri rohliky - to vypadalo uspokojive, takze nachlazeni nebude nic vazneho, spis jen unava. Napil se mleka, otrel bile vousy do rukavu a spolecensky odrihl: "Ty nebudes vecer-zrat... vecerzat, Tobias?" postrcil ke mne plato smetanku.

"Dik, vezmu si pozdeji... co je?!"

Kluk znicehonic vytrestil zrak.

Pravda, slysel jsem, ze se za mnou Karolina nejak chruje, gaucik skripal... Otocil jsem se a uvidel, ze vstala - bohuzel, zuby do puli brady.

"Ona, ona, ona...!!!"

"Klid, klid! Jen klid," opatrne jsem ho poplacal po natazene ruce - mel ji strasne horkou a v obliceji byl najednou strasne bledy. Jak vysvetlit osmiletemu diteti, v noci, uprostred lesa, kdyz dest ponure bubnuje a vitr skuci, ze upiri existuji?

"Poslouchej, nemas teplotu?" pokusil jsem se uhnout, ale nepovedlo se - dychal, az jsem mel strach, ze omdli nebo ho rovnou klepne.

"Dobre, je upirka, mas pravdu, jenze je hodna. Copak ti Tomislav nikdy nevypravel o Mazlikovi?"

"Ona... ona Mazlik?" konecne se chytil a odtrhl oci od belostnych spicaku.

"Jo. Ale byla hodne nemocna, tak jsme ji museli...," ukazal jsem na zuby, "ale trochu se ji to popletlo v hlave - teda uz predtim. Takze je na ni treba davat pozor, ne se ji bat, vis?"

"Da. Ale pacemu... proc... ?" ukazal na zuby.

"Asi ma hlad... Neboj! Videls ty kapry, prece."

"Da, ryby," zase si pomalu sednul.

"Videls, jak byla prispendlena ke zdi a nic ji to neudelalo? Dost dobry ne, mimochodem?"

"Da," rekl a poprve v tom nebyl strach, ale zarodek obdivu.

"Buh vi, jak dlouho tu visela a stalo ji to spoustu sil - to vis -, tak ted ma hlad," pokrcil jsem rameny a Voloda uz nevypadal tak vydesene a ja si rikal, ze na pravde prece jen neco bude.



* * *



Prestehoval jsem kapry do kyblu a umyl z vany sliz (za velmi vtipnych poznamek Toho druheho) a zatimco se Voloda koupal, nakrmil jsem Karolinu a zuby zmizely.

Kocour sedel na stole a loudive maval packou - od okamziku, kdy ucitil rybi krev, hladove zmodral, prestoze

predtim spolykal celou velkou konzervu. Dal jsem mu tedy ctvrtku kapra a on neprestal mlaskat, dokud ji nesnedl - pak jen skytal, olizoval se a nemohl dat nohy k sobe. Dokutalel se k radiatoru, prevalil na zada a usnul.

Protoze se z koupelny uz podezrele dlouho nic neozyvalo, mrkl jsem tam a Voloda spal ve vane. Vzbudil jsem ho, cisteni zubu ze tedy bude stacit az rano, dal jsem mu obrovskou flanelovou kosili jako pyzamo a zastlal ho do postele.

"Dobrou noc," zhasl jsem.

"Dobrou noc... Tobias?"

"Ano?"

"Ty toze vampyr?"

"Hm...Hmmmm... Jo."

"Proto ty uneses auto?"

"Presne tak."

"Ja toze chocu byt vampyrom."

"Kdyz budes hodne jist, poslouchat a cistit si zuby...," tlumene jsem se zachechtal, ale to uz spal.

"Tak jo," podival jsem se na spoust, uprostred ktere stal prohnuty stul, ulozil smetanky, mleko a zbytek kapra do lednice a zacal uklizet. Mazlik a spici Kocour se mi sice neuveritelne pletli, ale kolem pul jedenacte jsem slavne zvitezil.

Jako bonus jsem pod troskami "stylovych okrasnych predmetu" nasel Hanacin notebook: byl otevreny, pres displej hluboky skrabanec, v klavesnici napatlaneho neco neidentifikovatelneho a na krytu otisk boty. Nastesti to ale je Toshiba, takzvany armadni model, takze stacilo prolit klavesnici vodou, trochu kartacku na ruce, nechat okapat, strcit do zasuvky a disk se poslusne rozpistel.

"No vyborne," zhasl jsem a sinave svetlo prihlasovaci obrazovky naredilo tmu. Pritahl jsem si zidli, a protoze mi



Hanako rekla heslo, v pohode se prilogoval. Jelikoz jsem (najednou) nemel co delat, chtel jsem pokracovat v knize, jenze Hanako notebook na neco musela mit, a tak co kdybych... Neni to hezke, stourat nekomu v soukromi, ale treba mi to pomuze, nejak, s necim. Chvili jsem patral, chvili z internetu stahoval louskacky na tajemstvi, a Ulrich me prece jen neco naucil, protoze jsem se dostal nejen do Hanacina soukromeho adresare, ale docela snadno jsem rozsifroval i jeji soubory... na okamzik mne (japonsky) zamrazilo, ale nastesti to bylo v anglictine.

Byly to sice soubory, ale dohromady to byla jedna zprava - presneji receno jedina zprava; ze bych nasel nejake zbytky po starsich dokumentech, jsem nemohl doufat -mela nainstalovany specialni mazaci program, ktery dokaze fajly rusit tak dokonale, ze je nezrekonstruuje ani FBI. Ale ono jedine - byt rozpracovane - sdeleni docela stacilo: Hanako v nem licila, jak se podarilo lokalizovat jakousi "zakladnu namorni vycvikove jednotky" - licila to sice suchymi slovy, ale obcas ji do toho probleskla nezadrzitelna radost; a asi nebylo divu, protoze to koncilo: ... tedy po vice nez ctyrech stoletich - bez sebemensich pochyb - vime, kam vest prvni uder. Dalsim z dokumentu byla mapa, barevna, podrobna, Jihocinskeho more. A ta sipeckou oznacena zelena tecka ve slozitem archipelu tisicu jinych zelenych tecek nemohla byt nic jineho nez

ostrov pani Dao.



* * *



Podle data Hanako na zprave pracovala naposledy v den, kdy mne zachranila pred Van Vrenem. Primhouril jsem oci a citil, jak na mne dosedl osud: "Protoze to nedokoncila, tak to neodeslala, a ja nevim, komu je to urcene. Takze...," zaseptal jsem a Kocour zakrucel ze sna.

"... takze o ostrove pani Dao ted vis jen ty," rekl Ten druhy.

"Jsi podezrele bystrej, poslys. Jeste to ale nekdo musel rict Hanako...," to uz jsem oteviral dalsi soubor. Byl to prepis vyslechu psany v prvni osobe (muzem-vyslychajicim) a nebyla v tom zadna jmena: Vyslychany potvrdil predchozi vysledky a zemrel, znel lakonicky zaver.

Dalsi dokument byl od Hanako, a tentokrat byl o smrti autora predchoziho textu: pred tydnem ho v Hamburku zabil nekdo, kdo se jmenuje Moon, a podle vseho pekne nechutne. Hanako se do detailu prilis nepoustela, ale jeji informator byl zrejme jeden z nas, navic skoleny zabijak, tak to, co s nim ten Moon udelal, temer nedavalo smysl. Troufl bych si odhadnout, ze neco takoveho by nesvedli ani Wries s Van Vrenem.

"Takze bacha na Moona," rekl trochu priskrcene Ten druhy. I ja jsem si zrovna rikal. Navic jsem si vzpomnel, jak Hanako vypravela, ze druha strana ma i daleko horsi cleny nez Wriese a Van Vrena.

"Brrr," rekl jsem tise, a trochu nesouvisle si uvedomil, ze jsem zapomnel zbyvajici kapry v kyblech. Ale lepsi se starat o kapry nez premyslet o budoucnosti.



* * *



Ryby uz nevypadaly moc krepce, tak misto abych je resuscitoval, radsi jsem je rovnou zuzitkoval. Pak jsem byl stejne precpany jako Kocour, tak jsem se koukal na nocni akcnak, ale stejne me nejvic pobavily stare dobre reklamy typu nevahej a zavolej.

Pak byly dve po pulnoci a prede mnou jen dlouhe hodiny pochmurnych uvah, tak jsem se pripojil k internetu, stahnul knihu a chvili pracoval; nejak to ale nebylo ono: jednonohy drsnak v divokem stroji sice spel ke spravedlivemu konci svetovladnych padouchu, ale...

"... jasne! Dopisu tam kluka! Malyho kluka!" zrak se mi zastavil na susici se Volodove bunde. Vratil jsem se na

zacatek textu a zacal trapit PageUp a PageDown. Jevilo se to ponekud zdlouhavym, tak, abych se nemusel zdrzovat s dialogy, napsal jsem kluka nemeho.

Uz se rozednivalo, kdyz se ode dveri ozvalo: "Mnau?!" Kocour zadrapal na vereje a byl vystrazne cerveny.

"To mas z toho, ze se tak cpes," pustil jsem ho ven.

Za dvacet minut se vratil a byl docista promoceny; vyhoupl se k vydechum topeni a zacal se olizovat. Ja se pro zmenu vratil k praci, a on, kdyz uschnul, se prisel podivat, co ze to delam zajimaveho: trimetrovy skok bez viditelneho odrazu vypadal velmi elegantne.

Nejdriv strkal hlavu pred displej a pokousel se ulovit kurzor, kdyz jsem ho odsunul, tvaril se urazene a nechal po sobe prebihat pismena, ze vypadal, jako by mel misto kozichu zrcadlo; pak nevydrzel a zacal lovit me prsty kmitajici nad klavesnici.

"Nech toho!" cvrnknul jsem ho do cenichu. Nad tou nehoraznosti najezil fousy, zaujal bojovou pozici mezi F12 a Y, a ma drza leva ruka zazila utok bengalskeho tygra.

"Jau!"

Podtrhl jsem mu nohy, padl zady na klavesnici, pocitac pistive zaprotestoval a chlupac vyskocil malem do stropu. Celou dobu byl hrave oranzovy (az na ten vyskok), ale najednou se mi podival pres rameno a pratelsky zezelenal. Karolina zase stala uprostred pokoje, sala se ji svezla kolem krku a ocima stazenyma do carek pozorovala Kocouruv vystup. Byla strasne rozcuchana.

Kocour zasvihal spickou ohanky a rekl: "Mnau?"

Uz uz se mi zdalo, ze v prazdnem zelenem pohledu neco problesklo, ale byl to jen odraz displeje.

"Dobre rano," vrzly dvere a napul spici Voloda prosel do koupelny. Mrkl jsem na hodiny a kupodivu bylo uz

po osme. Odeslal jsem knihu na Xdrive a zaklapl pocitac.

Ozvalo se splachnuti, pak zavrzal kohoutek, pak: "Brrr! Studenaja!", pak se Voloda vratil. Rozhodl jsem se pro pokus, stejne nemuzu drzet Karolinu se salou kolem oci vecne, a asi uz stejne vidi skrz:

"Dobre rano," rekl jsem, kdyz Voloda nestal mezi ni a zadnymi dvermi.

"Ne. Tasticku ne," rekla, ale nebyla v tom obvykla hruza, a hlavne: nerozbehla se.

Byl to sice pokrok, ale bohuzel jediny vyznamnejsi, ke kteremu behem nasledujicich tri dnu doslo.

Nepocitam-li, ze precpavajici se Kocour rostl temer pred ocima, kozich mel husty a leskly, a ac to bylo hodne divne, poslouchal temer na slovo - skoro jako by rozumel. Pravda, take jsem se rozhodl zcivilizovat Karolinu, ale nenechala si me priblizit vic nez na metr (nechala, ale viditelne ji to znervoznovalo), tak to zbylo na Volodovi - tvarili se sice oba vydesene, ale nakonec ji ucesal a donutil, aby si prevlekla rozervanou kosili. Hezke bylo, ze si ji oblibil Kocour, a ona kvuli nemu dokonce zacala i spis sedet nez stat: to aby ji mohl lehat na kline. Obcas jsem mel pocit, ze ho uz uz pohladi, a jednou se mi zdalo, ze se dokonce usmiva.

Dalsi den vecer byly me pripady poprve odsunuty z cela zprav; zatim nikoho nenapadlo spojit UNOSCE LETADLA a PRAZSKEHO MASOVEHO VRAHA i s UNOSCEM DETI, takze policie tristila sily. Rekonstrukce meho obliceje s parukou a knirem vypadala tak, ze Voloda propadal nekontrolovatelnym zachvatum smichu.

Kdyz zpravy skoncily, usoudil jsem, ze zitra bude nejvyssi cas poohlednout se po Tomislavovi, a hlavne, zacit se pripravovat na dalekou cestu.

"Hezky mrazivy vecer," poprala nam Tatana.

"Takze vis, co mas delat?"

"Da."

"Jak telefonovat z pocitace si pamatujes?"

"Da."

"Ale jen kdybych se nevratil do ctyriadvaceti hodin."

"Da."

Tohle uz tak presvedcene neznelo, dokonce se mi zazdalo, ze mu trochu zadrhl hlas.

"Co je?"

"Vratis sa, Tobias...si?" vzal me za ruku.

"Slibit to nemuzu, ale pokud to jen trochu pujde... Nelezou uz ti ty smetanky usima?" zahledel jsem se na jeho obvyklou snidani, ale on se od tematu odvest nedal a hledel na me. Mazlik se divala nekam doprostred stolu a Kocour prebihal ocima ze me na Volodu - protoze vycitil napeti, zcernal.

"Tak uz musim," zatahal jsem kluka za ucho, "nezapomen dat jist Kocourovi a uces Karolinu, prosim te. Kdybych se nahodou..., dej Tomislavovi precist, co jsem mu napsal. Heslo si pamatujes?"

"Da."

"Nikomu nez Tomislavovi ho nesmis rict."

"Daaa!"

"Vim, ze ti to rikam uz popate, ale nebud drzy! Je to dulezite."

"Da."

Vstal jsem a sel se do koupelny pripravit. Dnes zadne kravaty a decentni prsiplaste, dnes pujde do tuheho. Peclive jsem si zastrcil sve stare dobre francouzske kalhoty do starych dobrych thajskych bot a pevne dotahl tkanicky. Zip u bundy jsem namazal mydlem uz vecer, takze jde naprosto hladce - k pistolim se dostanu bez zadrhelu. Zasklebil jsem se do zrcadla: "Zlaty hreb prichazi." Abych nebyl tak napadny, rozhodl jsem se pro dalsi paruku z Hanacinych zasob - bohuzel uz mela jen jednu - dlouhou, platinove blond. Natrel jsem lemy lepidlem a usadil si ji.

"Vypadas prihrate," rekl Ten druhy.

"Ty taky, chytraku."

Kdyz lepidlo zaschlo, pokusil jsem se to nejak ucesat, ale marna snaha.

V obyvaku Voloda nejprve strnul, pak se skacel ze zidle a smal se, az jsem si myslel, ze si ublizi.

"Tobias - samoj balsoj hipizak!" dostal ze sebe. Jak jsem vrtel hlavou, platina mi sustila po ramenou.

"Tak ahoj."

"Ahoj." Voloda uz se nesmal. Zavrel jsem vrata garaze, nasedi do auta, nastartoval, zamaval a uz jsem klouzal vpred - s mrazem mela Tatana pravdu.



* * *



Bylo devet padesat, a prestoze mrzlo, k prazskym strecham se tiskly tmavosede mraky. Neprechazel jsem pred Modrym kralikem ani pet minut, kdyz dorazil Tomislav.

Malem jsem ho nepoznal: pamatuju si ho jako pomensiho usmevaveho chlapika ve snehobilem kucharskem bluzonu, bledy oblicej, trochu brisko, velke ruce se zarudlymi spaleninami od panvicek a hrncu. Pomensi byl sice porad, i oblicej mel bledy, ale brisko bylo pryc, ramena temer dvojnasobna a jeho ruce mely nafialovele omlacene klouby. Kdyz se na me podival, vsiml jsem si, ze ma zlomeny a nakrivo srostly nos - spolu s oholenou hlavou mu to davalo pomerne nebezpecny vzhled.

Pockal jsem, az mu vyhazovac Frantisek vysvetli situaci - byl k Tomislavovi velmi, velmi zdvorily - a pratelsky jsem se na nej usmal.

"Ano?" dvere Kralika zaklaply a Tomislav se mi nepratelsky podival do oci. Najednou zamrkal a oboci mu vyletla nahoru.

"To je paruka," zasklebil jsem se, "nesledoval te nekdo? Stary brachu?"

"Tobiasi!" vydechl a zacal mi drtit ruku a mel jsem pocit, ze se mu ty pred okamzikem tak tvrde oci nejak podezrele lesknou. Pak odstoupil a vysmrkal se: "Snad nesledoval. . . Kde - kde je kluk. . . ? Dik, zes to vzal na sebe - ted  kvuli tomu musis nosit tohle. Blondaku," koutky mu cukl usmev.

"Vsechno ti reknu, ted radeji pryc odsud," rozhledl jsem se, "policajti nejsou to nejhorsi, co nas muze potkat."

Zapadli jsme do temneho baru, kde jsme takhle po ranu byli temer sami. Barman si myslel, ze jsme hosove, tak jsem na nej udelal oci a meli jsme pokoj.

"Jaks prezil to zraneni? Nemas ani jizvu," rekl Tomislav, jen jsme dosedli; civel mi na krk.

"To je na dlouho a nemame cas. - Promin, jednou ti reknu vsechno, doufam. Ted ale..."

"... takze," odmlcel jsem se po desetiminutovem monologu, "pamatujes si, kde je kluk, kde je auto a kde na me mas pockat?"

Tomislav zopakoval tri adresy, a asi popate: "... proc ti nemuzu pomoct?"

"Jsi venku z kriminalu sotva dva dny, takze bych nechtel. .. Ba ne, je to jinak. Ale reknu ti to taky pozdejc."

"Myslis, ze bych te zdrzoval?" podival se ukrivdene: "Trochu jsem trenoval... a vycitky svedomi taky mit nebudu. Asi."

"No prave - asi. Bez zabijeni se to obavam se neobejde a... a kdybych to koupil, nekdo se musi postarat o kluka - a ty na to ses lepsi nez ja. A nejen o kluka - vsechno jsem ti napsal - hlavne to pak poradne smaz, napsal jsem ti jak. Jo, a pokud se ti bude zdat, ze si Voloda vymejsli, tak mu ver. Stalo se par fakt divnejch veci. Neuveritelnejch," klepl jsem ukazovackem do stolu.

"Jak myslis, je to tvuj plan," hlasite si povzdechl a dopnul bundu ke krku.

Za par minut jsme se rozesli: on k jednomu z klubovych vchodu do podzemi, ja na policii.

"Dobry den."

"Ano?" zvedl policista za sklem hlavu.

"Dobry den," usmal jsem se jeste jednou, "je prosim vas tady v te budove archiv... nebo spis depozitar predmetu z trestnych cinu?"

"Jista cast, krome jineho... Proc vas to zajima, pane?" policista se na me podival podezirave. Byl mlady, sotva triadvacet, ale oblicej uz se mu roztekal pod vrstvou hamburgeru a cokoladovych tycinek, co nikdy nejis sam.

Nebo to jsou susenky?

"Mam provest identifikaci jedne veci, nesmim o tom mluvit," omluvne jsem pokrcil rameny.

"Samotneho vas tam nepustim," obhledl spinavou vstupni halu, kde krom preplnenych popelniku na chromovanych nohach, prosezenych kozenkovych lavic a zaslapanych zlutych dlazdic nikdo nebyl.

"To je prave to - mam sraz s vysetrovatelem Kalinou, jenze on mi nerekl presnou adresu, nemuzu ho sehnat telefonem a vy tu mate snad pet vchodu."

"Kalina? Toho neznam. Ale muzu zavolat do...," sahl po sluchatku, chvili s nekym mluvil a pohled zpomezi

polstarku sadla byl stale podeziravejsi. To asi ta paruka. "Zadny vysetrovatel Kalina tu nepracuje, ani neni na dnesek hlaseny. Mohl byste chvili pockat?" ukazal na lavici, kdyz zavesil, "nekdo prijde, aby to s vami vyresil."

Holt ne vsechno jde po dobrem - dneska mi lhani nejak nejde.

"Jste nejak prilis iniciativni, zelena capko," rekl jsem a on pomalu vstal.

"Ale... ale... ale ja mam cernou cepici," vypadal najednou trochu rozrusene: "A to sklo je neprustrelne."

"Jste si tim zcela jist?" zamyslene jsem se podival na automag ve sve prave ruce.

"A... ano."

"Barvou cepice, nebo sklem?"

"V budove je pres sto policistu, vsichni mame dokonaly vycvik, kazdy vas krok sleduji kamery - tohle vam nemuze projit. Odlozte zbran a..." Zrejme jsem se tvaril tak unudene, ze psychologicky boj nedokoncil.

"Pujdeme navstivit depozitar," ukazal jsem hlavni ke dverim z kukane. V okamziku, kdy jsem na nej nemiril, se presunul stranou od mluviciho otvoru - a to tak rychle, ze se na nem mekoucke sadlo temer rozbourilo. Zrejme se rozhodl duverovat policejnimu sklu, ktere je mozna neprustrelne, ale pak by ho meli lepe pridelat do ramu. Kdyz jsem tlustou tabuli vykopl, policista se zacal jevit ponekud otresene: "Rikal jste do depozitare?"

"Ano prosim."



* * *



Byl jsem si dobre vedom vsech kamer, kolem kterych jsme uprasenymi chodbami a schodisti prochazeli, a usmival se do nich. Je to jedno, protoze ani v Praze nelze vykrast policii, aby si vas nikdo nevsiml.

Dosli jsme k pancerovanym dverim v suterenu, a ve vzduchu zacalo byt citit krom zvetraleho cigaretoveho dymu a nekonecnych policejnich psouku i zelezo, strojni olej a spaleny strelny prach.

"Reknete jim, at otevrou, prosim," kyvl jsem k interkomu a stouchl ho pistoli do tucnych zad. Ne ze by se snad zdrahal, ale jak predtim sel prede mnou, cim dal tim vic me zajimalo, kdyz ho takhle popichnu, jestli se vlnky v sadle budou sirit stejne, jako kdyz hodite kamen do rybnika.

Siri.

"Tady strazmistr Janacek, mohli byste nas pustit dovnitr?" stisknout tlacitko vedle mikrofonu se mu povedlo az napotreti, tak kluzke mel ruce. Vubec se dost potil.

"Jaky mate duvod, strazmistre?" kamera nade dvermi se na nas chladne upirala.

"Tenhle," ukazal jsem automag, "a jestli neotevrete, protece vam tam Leosek pod prahem."

"Odkud znate me krestni jmeno?" otocil se na me uzasle.

"Zas tak slozite to nebylo, strazmistre Janacku. Udelejte aaa!"

"Coze?"

"I coze staci." To uz ho muska automagu lechtala na mandlich. Zuby na kovu osklive skripaly a jen jsem doufal, ze mne nepozvraci - docela ho to natahovalo.

"Vy tam uvnitr, pocitam do tri, pak sice asi neuvidite, co se tady stalo, ale predem vam sdeluji, ze to ruzove na objektivu bude mozkova hmota pritele strazmistra," zasklebil jsem se, a zrovna kdyz se vzadu v chodbe ozvaly prvni rychle kroky, v zamku hlasite klaplo.



* * *



Uvnitr byli ctyri muzi v sedych pracovnich plastich a sekretarka s krvave rudymi nehty. Ta jedina se mnou svedla kratkou, ale rozhorcenou bitvu.

"Jak ja jen nesnasim nasili," rekl jsem, kdyz jsem ji pricvakl k ustrednimu topeni vedle ostatnich a vybral ctyri kratke revolvery a jednu sluzebni devitku: "Kdyby vas to palilo, polevejte si pouta timhle," polozil jsem zbrane na stul a napustil do kbeliku studenou vodu. "Kdo je sef?"

"Ja, prosim," rekl muz s velkymi brylemi, mastnym oblicejem a cervenou vyrazkou na brade (na rozdil od bojovne sekretarky jsem ho prve nasel strategicky ukryteho pod stolem). Protoze jsem schoval pistoli, uz dokazal i mluvit; i kdyz, ten strach jsem docela chapal - kdo uz by mel vedet, co s clovekem udela kulka z automagu, kdyz ne on.

"Vyborne. Takze klice..."

"Tady."

"... a nejake informace."

"Nic mu nerikejte, pane Zadino!" vzedmula se vlna odvahy pro zmenu v strazmistru Janackovi - bojovne zacloumal pouty.

"Leosku, Leosku," vzal jsem mu cepici a nasadil si ji ksiltem dozadu. Takove znevazeni uniformy a zaroven policejni autority jim otraslo vskutku z hloubi duse, takze zmlkl. Podival jsem se do zrcadla na stare plynove karme: "Mohli bysme pomalu zalozit Village People: ty mas hudebni jmeno, ja cepici, slecna sekretarka ten nadherny vokal... Takze," pridrepl jsem si pred sefa, "ty informace?"

"Co potrebujete vedet?"

"Vidim, ze jste rozumny clovek, pane Zadino," poplacal jsem ho po rameni a on zruzovel a hrde se rozhledl po ostatnich.

"Rok a kousek tomu nazad, co se tady na Starem Meste naslo, hm, mafianske hnizdo. Spousta mrtvych, spousta zbrani, spousta upravenych zbrani..."

"Vy tam uvnitr! Propustte rukojmi a vzdejte se! Nemate nejmensi sanci uniknout!" vpadlo mi do reci chraplani megafonu, hlasite i skrz pancerovane dvere.

"... spousta upravenych zbrani a spousta specialni vybavy - neprustrelne vesty, napriklad. Melo by to vsechno byt nekde tady."

"Ne... Ano. Ukazu vam to."

"Zbabelce," rekla slecna sekretarka.

Zajimave, vzdycky jsem si myslel, ze zeny v podobnych situacich placou a omdlevaji.

"Propustte rukojmi a vzdej...!" Tezke dvere trezoru zbytek proslovu utaly. Nebyl to ani tak trezor, jako rozlehla mistnost s trezorovymi dvermi. Zarivky zabzucely, zamrkaly a zlute se rozzarily.

"Pani!" vydechl jsem - vsude byly zbrane, zbrane a zase zbrane. Po zdech, ve stojanech, na stolech, pod stropem... stovky pistoli, revolveru, pusek, samopalu, kulometu, vsechny druhy, od historickych ladovacek po nejmodernejsi; velkoseriove i prototypy...

"Pekne, ze?" rekl muj pruvodce hrde.

"Nemohu nesouhlasit," utrhl jsem kameru nade dvermi a hodil ji do kose.

"Ty veci ze Stareho Mesta jsou tamhle," jak usluzne spechal k plechove dvojskrini, vsiml jsem si, ze napada na levou nohu. Cinkl klici, odemkl a otevrel: "Na tech glockach je nekolik uprav... Rakusani si dva pujcili a uz to zavedli do vyroby...," zmlkl, protoze si uvedomil, ze nejsem zrovna exkurze.

"Tady to mame," vydechl jsem ulehcene - zbran, pro kterou jsem prisel, byla neprehlednutelna.

"Upraveny letecky kulomet z prvni svetove... Vrazedna vec. Byl pouzity vloni pri... pri...," zmlkl s otevrenou pusou a vytrestil na me oci.

"Ja to u toho kina nebyl," usmal jsem se, "bacha, at vam nespadnou brejle." Vytahl jsem zpoza bundy velkou slozenou tasku, rozepnul zip, vyndal Red Barona, zkusil, jak

jde zaver a schoval zbran dovnitr. "... naboje, taaak," pridal jsem pasy s dlouhymi patronami. "Kdyby vas to zajimalo, tuhle bouchacku pry mel na letadle sam von Richt-hofen," pokusil jsem se rozptylit houstnouci atmosferu - panu Zadinovi zasvitily oci. Je to radost, kdyz je pro vas prace konickem. Znam to.

"Model by odpovidal, jenze," trochu posmutnel, "ty upravy tomu vzaly autenticnost a historickou hodnotu."

"To asi ano, ale zato je o polovinu lehci, neprehriva se, a ani se nemusela snizovat kadence. Navic je to s tou schrankou na pas praktictejsi."

"Ano, jako rucni zbran je jiste skvely...," zase si uvedomil, co jsem zac a zmlkl.

"No nic, ted vesty."

"Ty jsou vedle... mame je tu kvuli testum."

"Doufam, ze jste je nerozstrileli?!"

"Jen jednu," pan Zadina se zatvaril omluvne, zhasl a peclive za nami zamkl.



* * *



Vesty zbyly pouze tri, ale to staci: ted uz mi pater hned tak nekdo neprestreli. Skladal jsem je do tasky a oci mi pritom padly na podivnou pistolovitou vec na pracovnim stole:

"Co je to?"

"Miniaturni vysokotlaky plamenomet na praskova paliva urceny k propalovani zdi, americka vyroba, vzor...," pan Zadina zase zmlkl.

"Cim se to plni?" zvedl jsem malou, zvlastne tvarovanou zbran - byla dost tezka a vetsinu jejiho tela tvorila tlakova nadoba.

"Nejucinnejsi je samozrejme termit, ale staci smichat hlinikove piliny s...," pokrcil rameny. Tak mane mne napadlo, co by na tohle rekli Wries s Van Vrenem. Mozna by je to mohlo docela rozhicovat... Ucitil jsem, jak se otrasla podlaha - poldove zacali vyrazet pancerove dvere z chodby. Soupl jsem plamenomet do tasky, zatahnul zip, prostrcil ruce drzadly a nahodil si ji jako batoh: "Neni tu druhy vychod, ze ne?"

Pan Zadina zavrtel hlavou.

"Skutecne?" pohledl jsem mu do oci a on se rozechvel.

"Neni, verte mi."

"Dobre." Mel jsem sice pocit, ze lze, jenze se mi nechtelo ublizovat.



* * *



V mistnosti s dvermi ven se nic nezmenilo - dvere drzely a vybusninu si rychla rota netroufla pouzit, protoze by to mohli koupit lide u topeni - slecna sekretarka jim to svym silnym hlasem jiste vylicila dostatecne plasticky.

"Ted tise," dal jsem si prst pred pusu a udelal neco, co ti venku urcite necekali - otocil jsem klicem a na okamzik vyhledl.



* * *



Ziral jsem do cernych masek dvou muzu v cernych kombinezach a cernych neprustrelnych vestach, v rukou typicke heckler-kochy. Jejich oci vypadaly dost prekvapene.

Rychle jsem zabouchl a zamkl. Takze uz dorazila zasahova jednotka, coz ponekud komplikuje situaci. Presneji, komplikuje to me plany, a obavam se, ze to zkomplikuje plany i mnoha pohrebnim zrizencum - plany na vikend.

Dosel jsem ke stolu, pod kterym jsem prve nasel pana Zadinu, hodil na nej tasku a vyndal Red Barona. Rutinovane jsem nasoukal pas do schranky, a zaver udelal kovove klix-klax. Stahl jsem si popruhy se zasobniky do pistoli a spolu s glockem a automagem je dal do tasky - mrzute je, ze si vzhledem k planum nemuzu vzit neprustrelnou vestu. "Zivot je same riziko." Nez jsem si nahodil tasku zpet na zada, postrehl jsem na zdi nad vedlejsim stolem znamy tvar: katana, naprosto autenticka, s ohmatanym jilcem a skvele udrzovanou cepeli. Je zajimave, ze v Evrope maji vsichni spis japonske chladne zbrane nez evropske - ale nekdy se to hodi. Privazal jsem mec k tasce a prostrcil ruce popruhy.

"Mate tu megafon?" vratil jsem se k topeni.

"Ne, bohuzel," odpovedel pan Zadina.

"Tak budu trochu chraptet," pokrcil jsen rameny a podal jim klicky, at se odpoutaji.

"Prece nas nepouzijete jako zivy stit?! Vy stvuro!" zvedla hlas slecna sekretarka.

"Neni to zas tak spatny napad," zatvaril jsem se hloubave. Ostatni nerikali nic, protoze pro ne byl dost vymluvny uz osmimilimetrovy pohled Red Baronuv.

Odvedl jsem je do trezoru a zamkl je tam - pravidlo cislo jedna: pokud to lze, chranit nezucastnene. Jeste jsem se vratil a prilepil na opryskanou ocelovou verej zluty papirek s napisem POZOR, LIDE! To pro pripad, ze by v trezoru nefungovala ventilace.



* * *



Sice jsem neveril, ze to bude mit nejaky efekt, ale zkusit jsem to musel. Stoupl jsem si pred dvere do chodby a z plnych plic zarval:

"Umoznete mi volny pruchod! Neuposlechnete-li, zemrete! Vsichni!"

"Odhodte zbrane a vyjdete s rukama nad hlavou!" odpovedel mi megafon. Takze komunikacni platformu jsme zretelne nenachazeli a v hlasove prestrelce meli par wattu navrch - uz jen po prvnim rvani me skrabalo v krku.

"Cerny hlavy! Poslouchejte! Kdo bude mit v rukou zbran, zemre, kdo ne, tak ne! Jdu ven."

Posledni vetu jsem rekl uz tise, protoze me vazne bolely hlasivky. Ale nemam strach, ze by si toho nekdo nevsiml:

Red Baron se hned tak nezadycha a je vpravde nepreslechnutelny.



* * *



Uz samo duneni kulometu jev uzavrene prostore znicujici. O protiletadlovem strelivu nemluve.

Podel prave zdi se krcili ctyri muzi - mirili na me.

"Cira sebeobrana," rekl Ten druhy.

Kratky pohyb meho ukazovaku rozpoutal peklo - maly pohyb pro cloveka, velky pohyb pro lidstvo. Ctvero tel se rozprsklo na krvave cary.

Poldove kryjici se ve dverich kancelari a na konci chodby se nenechali zaskocit a kulky z heckler-kochu jen bzucely.

Znovu tedy maly pohyb pro cloveka.

Na kulometu je skvele, ze se musite kryt za fakt tlustou zdi, aby vam to bylo k necemu platne - a Red Baronovi nevadi ani hodne nevyhodne uhly dopadu strel. Ze sten odletovaly kusy cihel a z policajtu za nimi kusy masa.

"Ema ma maso, mama ma misu," rekl Ten druhy, kdyz jsem se dostrilel az k zachodum a na chodbu vyhrezla pulka porcelanove toalety. Ze dvou dalsich dveri vyletly ctyri heckler-kochy, a kdyz jsem kolem nich probihal, cerne hlavy tam (moudre) staly s rukama vzhuru. Odkopl jsem zbrane dopredu, odkud ale nekolik neodbytnych troubu porad pokouselo osud - nastesti mne v kotoucich prachu nebylo videt, ale projektilu kolem letalo vazne hodne.

Doposavad jsem na sebe nechtel upiri akceleraci zbytecne upozornovat, ted se nedalo jinak - podle zvuku uz to nebyly jen samopaly, ale i nejake utocne pusky - kulka odrazena od zdi mi roztrhla bundu na rameni a druha proletla predloktim.

"Jauvajs!"

Pouzil jsem taktiku, ktere Rozmetal rikaval smrst - da se to, jen kdyz jsou na zemi kachliky: Skrcil jsem se a zacal to brat tak, aby strely kousek pred koncem chodby narazely do podlahy.



* * *



K duneni zbrani se pridalo skutecne odporne vyti rotujicich projektilu a ostre hvizdani keramickych strepin -funguje to jako granaty.

Nebo spis jako snezna freza, ponekud jsem poopravil nazor, kdyz jsem dobehl na konec chodby. Az budou na pohrbu zasahove jednotky strilet cestne salvy, na naboje padne pul narodniho duchodu.

To je tak, kdyz nekdo neposloucha, co rikam.



* * *

Preskakal jsem kaluze krve a vybehl na ulici.

Policajti maji jednu velkou nevyhodu - je jich hodne. Takze se jen rojili, a dokonce jsem zahledl i celo obrneneho transporteru - podle vseho mne nekdo poznal i pres paruku, takze se rozhodli nic nepodcenit. Obrnenec navic stal ve smeru, kterym potrebuju odejit. Skrcil jsem se za cervenou skodovku a mrkl na stav nabojoveho pasu - melo by to stacit.



* * *



"Tak jo."

Vystartoval jsem prostredkem ulice a strilel jako utocici messerschmitt. Poldove nemohli videt, kde presne jsem, tak trochu zpanikarili a zacali to brat plosne.

Auta vybuchovala, skla se rozstrikovala, pruhy dlazebnich kostek skakaly do vysky, vsude kour, jiskry od odrazenych strel, rachot, hvizdani...

Nejvetsi starost mi delal transporter - termosystemu zrejme nedelalo problemy sledovat rozzhaveny kulomet v mych rukou, a ve vezicce bylo neco snad jeste ucinnejsiho nez Red Baron. Tezke strely letaly s hlubokym vytim, a to tak blizko, ze mi rezonovaly kosti a svedila spicka nosu.

Nedalo se jinak: vyskocil jsem na strechu nejakeho vyssiho auta a kulky z Red Barona zacaly na pancir dopadat pod znacne priznivejsim uhlem nez predtim. Nevyhoda byla, ze jsem musel zastavit a takhle nahore jsem byl trochu nezdrave na ocich.

Misto lesklych kouricich cmouh se na panciri objevily diry; hlaven kulometu zbesile zatancila, zametla vlastni rady a ztichla namirena do mraku.

Davka do vlastnich rad (zad) byla sice ucinna, ale i tak dost poldu zbylo. Dost.



* * *



Rana z brokovnice mi vykousla kus lytka velky jako pest - slo to z boku, zleva. Jak jsem se otacel po strelci, dve kulky z pistole mi proletly brichem - pro zmenu zprava.

Strelec s brokovnici strasne pomalu trhl predpazbim: k sobe - od sebe. Rotujici oranzova nabojnice opisovala line kourove spiraly. Stiskl jsem spoust: Jedna rana, druha rana a brichem mi proletla treti kulka z pistole - vytrhla z me krasne bundy dlouhy car.

Chlap uz zvedal brokovnici k rameni - druha strela z Red Barona ho minula asi o pet milimetru, protoze mu na leve strane vzplaly vlasy.

Znovu jsem stiskl spoust a...

... a nic! Projektil z pistole zasahl i zbran.

"Ublizujou Red Baronovi!" rekl Ten druhy.

Sklouzl jsem z dodavky, a uz jsem vedel, ze jsem udelal chybu - automag by se vazne siknul. Jak jsem dopadl na dlazbu, leva noha se mi podlomila - ne ze by to nejak bolelo, ale bez kusu svalu proste nefunguje, jak by mela.

Prehodil jsem remen kulometu pres rameno, ale s holyma rukama...

"Mec!" vykrikl Ten druhy.

"Mec!" vytrhl jsem katanu presne v okamziku, kdy mi kulka srazila cepici po strazmistru Janackovi.

Dlouhe platinove vlasy zavirily.

"Jaaaa!" zarval jsem, setnul chlapika s brokovnici a skrz roh auta probodl neodbytneho ciperu s pistoli. Cepel v plechu zaskripala a pistolnik na me vykaslal vzorek krve. V mrazivem vzduchu se z ni kourilo.

"Ty vole, Zaklinac!" za autem byli jeste dva poldove - pochuzkari, kluci, sotva dvacet. Zbrane meli sice v rukou, ale rozumne mirili do zeme. Ten, ktery si nemyslel, ze jsem Zaklinac, se pri pohledu na zakrvacene ostri pomocil.

"Bouchacky! Navalte! A drzte hlavy dole!" rekl jsem a nemusel to opakovat.



* * *



Probodl jsem si katanou bok bundy (chytre britem od tela), ale jak jsem kulhave bezel, zbran mne stejne mlatila do nohou.

Dve policejni devitky a tricet naboju nemelo zdaleka takove presvedcovaci schopnosti jako Red Baron, ale poldum se ztratou obrnence poklesla moralka, takze jich nakonec spousta prezila.

Za rohem jsem se prehoupl pres zataras, a dav cumilu se rozprchl do stran - panika mi docela nahravala, ale s kulometem pres rameno, zakrvacenym mecem po boku a dvema pistolemi v rukou se mi do prazskeho ruchu zapadnout

nepodarilo.



* * *



Kulhal jsem ulicemi, lide jeceli a poldove se shlukovali a tlacili je do stran - vedel jsem, ze dokud kolem budou civilove, nic se nestane - uz jen kvuli baterii televiznich kamer: danovi poplatnici nevidi radi, kdyz odstrelovac sejme treba dite. Kdyz jsem zahybal do trochu mene frekventovanych ulicek, dokonce se ke mne pritocila reporterka, ktera se rozhodla udelat karieru: Ani vystrel do objektivu kamery si nevylozila jako me bez komentare.

"Jaky je vas cil, pane?! Reknete mi aspon, jaky je vas cil! Je-li to neco politickeho, zverejnime to! Budou to vedet vsichni!" hlas ji sice trochu preskakoval, ale na rozdil od kameramana, ktery klecel nad rozstrelenym pristrojem (okular mu udelal solidni monokl), neustale cupitala, cpala mi k nosu diktafon, a jeji vysoke podpatky hlasite cvakaly.

"Muj cil?" prudce jsem zastavil a statecna reporterka skytla, a kdybych ji nechytil, upadla by. Na svetlem rukavu mela krvavy otisk ruky.

,.A... ano."

"Chci mit klid."

"Ale, ale, ale... Nechcete, aby vlada propustila nejake vezne? Nebo vykupne? Nebo letadlo. Nebo..."

"Nejsem zlocinec, jsem radny obcan trpici nedostatkem klidu," zasklebil jsem se. "Ted zmizte, prosim."

"Ale..."

Zatvaril jsem se netrpelive, tak zmizela - taky houby reportaz, kdyz nechci, aby propustili peruanske maoisty nebo tak.



* * *



Kdyz jsem dosahl ulicky, ke ktere jsem miril, poldove uz meli okoli uzavrene - i tech transporteru maji nejak vic, nez jsem cekal: jen jsem zahnul dovnitr, jeden mi zaspuntoval zpatecni cestu - druhy uz stal naproti.

A zase megafon:

"Odlozte zbrane a vzdejte se! Ihned! Jinak zahajime palbu!"

Mrkl jsem nahoru, ale odstrelovaci se jeste nestihli rozmistit. Protahl jsem se vraty, ktera vypadala, jako by je nikdo nepouzil dobre sto let - zevnitr mi Tomislav prichystal bytelnou ocelovou zavoru, takze jsem za sebou zavrel docela dukladne.



* * *



"Tobiasi?" ozval se ze schodu do sklepa tichy hlas.

"Jo, padame dolu -je nejak malo casu. Nerozsvecej!" To uz jsem ho vzal za loket.

Vrata se roztrasla pod udery beranidel, ale na tu zavoru budou potrebovat neco ultimativnejsiho.



* * *



"Posledni schod - ted!" rekl jsem a stejne Tomislava pro jistotu pridrzel.

"Jak to proboha vis?!" V naproste tme trestil oci za mym hlasem a pravou rukou slepecky osahaval vzduch. Rychle jsem ho pronavigoval az do sklepa s poklopem do katakomb - pachla tam tradicni sychrava plisen a kanalizace.

"Jestli se nepletu, ty s orientaci dole problemy nemas?" Tise jsem za nami zavrel.

"Na rozdil od tebe," nesmele se usmal.

"Uz muzes rozsvitit," shodil jsem veci ze zad; kovove to zarincelo.

Ulehcene z kapsy vyndal baterku a kruh bileho svetla osvitil zaprasenou podlahu.

"Paneboze!" vydechl.

"To neni moje krev... mel jsem drobnou kontroverzi s policii."

"Ta bunda je prostrilena...! Aha, vesta, ale stejne..."

"Nemam vestu. Vsechno se doctes, tam, jak jsem rikal, hele, vazne nemame cas," zatimco jsem mluvil, dal jsem do tasky katanu i kulomet a prudce zatahl zip: "Vem to do chaty, prosim te."

"Jasne, ale..."

"Musim nahoru. Postrilel jsem par poldu, takze by toho nenechali, dokud by to tady nenasli," ukazal jsem na poklop.

"Ale..."

"Zadnej strach, vsechno se doctes - ted rychle!" zaslechl jsem zalostne puknuti, s nimz zavora povolila. "Neni to moc tezky?"

"Pohoda," hodil si tasku na zada a vsiml jsem si, jak se snazi zahlednout me leve lytko.

"Tak mazej," zvedl jsem poklop.

"Fakt nechces, abych ti...?"

"Voloda te potrebuje vic - uz tejden ji jen smetanky! - ja to tady nejak zvladnu," krive jsem se zasklebil pri pomerne presne predtuse, co me ceka.

"Dobre," Tomislav zkusil pevnost rezave kramle a hadovite sesmekl telo - baterku si pripnul k pravemu spanku a hlava trcici z otvoru vypadala trochu strasidelne:

"Tobiasi?"

"Ano?"

"Jsem rad, ze jsme zas pohromade."

"Ja taky, stara pako," skrcil jsem se a lehce ho klepl do cela.

Tomislav se usmal jako zastara:

"Nocni klub?"

"Nocni klub navzdy."



* * *



Pockal jsem, az svetlo zmizi, zavrel poklop a zahladil stopy - bezny policajt by si niceho nemel vsimnout. Pak jsem za sebou zamkl, dal pred dvere nejake harampadi a dosel ke schodum - vsude byla tma, ale uz chvili jsem slysel tiche vrzani podesvi a v pruvanu byl citit pot.

"Hej! Poldove! Dejte mi deset minut, pak vylezu a vzdam se. Ale zadny triky a pustte televizi za zataras, chci udelat prohlaseni!"

Kroky se zastavily, odpoved zadna.

"No tak! Vim o vas! Jestli si myslite, ze me dostanete potme, tak doporucuju nemyslet...," absolutne tise jsem vybehl o dva mezaniny vys - trvalo mi to asi tak ctvrt vteriny, zranena noha brzdila. Zastavil jsem tesne pred prvnim muzem v tezke neprustrelne veste - mel ocelovou prilbu a noktovizor. Cvakl jsem mu vypinacem, takze oslepl: "Uz nechci nikoho zabit, za deset minut prijdu, slibuju." Z toho, jak se muj hlas najednou ozval blizko, vsichni strnuli.

"Vracime se, chlapi," rekl ten, co jsem mu vypnul bryle - trochu se trasl. Ostatni me pres jeho rozlozitou postavu nemohli videt.

"Rozumne, vskutku ano," sundal jsem ruku ze samopalu, a nez si stihl zapnout zrak, zmizel jsem o patro niz.

Za deset minut jsem rozrazenymi dvermi vysel na ulici - nejdriv jsem myslel, ze se mraky rozplynuly a vyslo slunce, ale byly to jen televizni reflektory; v prave ruce jsem drzel policejni devitku, ale obracene, palec zahaknuty za spoust.

"Uz jde! Jde!" zasumeli novinari, a odstrelovaci na protejsi strese nesumeli, ale zamkli mne do nitkovych krizu. Dosel jsem doprostred chodniku, aby na me bylo hezky videt.

"Ceska televize! Slibil jste prohlaseni!" zakricela na me oblibena reporterka.

"Ano. Mate zapnute aparaty? Dobre. Takze prohlaseni: Neni tady kouska klidu, v tomhle state! Takze mizim!" zvedl jsem ruku s pistoli a vpalil si kulku do srdce.

Uz jednou se mi unik maskovany jako sebevrazda osvedcil, tak proc menit zabehnute postupy - smrt zastavi policejni patrani, zastavi Rusy, lide se uklidni, spravedlnosti je ucineno zadost, selanka; planoval jsem to uz driv, nebyl to zadny nahly napad - proto jsem si nenavlekl neprustrelnou vestu a dal oblibene pistole do tasky - co kdyby nezbyl cas na odstrojeni.

Vedel jsem, ze mi upiri reflexy umoznuji vypnout svaly tak, ze to i v televizi bude vypadat, jako bych skutecne zemrel - kdo to nekdy videl, naprosto bezpecne rozezna pravou smrt od filmove - sebelepsi herec nedokaze potlacit instinkt, ktery mu neumoznuje krapnout hlavou do dlazby.

Vzapeti jsem zjistil, ze jsem si delal zbytecne starosti - nejak spatne jsem odhadl uhel a kulka po pruletu srdcem sklouzla po kdovijake kosti a odrazila se do patere - pojal mne stary znamy pocit, jako kdyz vam amputuji telo. Holt ne vsechny plany vychazeji. Ty moje snad nikdy.

Prazska dlazba je pekne tvrda.

Napul jsem zavrel leve vicko a prave zavrel uplne - oci by mne mohly prozradit. Novinarky jecely, kamery bzucely, proudy zvratku splouchaly. Behem okamziku ke mne dobehly lehke nohy, nekdo mi odkopl pistoli od ruky a sahl na krk:

"Je po nem. Koncime."

Kdyz mne policejni fotograf dostatecne zdokumentoval, zrizenci mne s patricnym klenim zapnuli do pytle z tlusteho cerneho igelitu:

"Uz tuhne, hajzl," prislapl mi jeden koleno: me neovladatelne telo snad dokonce ovladal rigor mortis - ohavna predstava. Spis to ale byl jen mraz.

Nesetrne me hodili na nositka a zasoupli do pohrebaku.

Zatimco jsme jeli, zacal jsem citit mravenceni v koneccich prstu na rukou - dobre znameni - kulka mi pater moc neposramotila. Funebraci se mnou svisteli jako k ohni, tak jsem se mlatil po dodavce jako kocka v peci, ale masaz, byt ponekud bezohledna, mi svedcila.

Asi za hodinu mzda strachu skoncila, auto nekam nacouvalo, klaply zamky, a vynesli me ven.



* * *



"To je ten zabijak?" ozval se hlas ztlumeny igelitem.

"Jo." Houpavy pohyb se zastavil a ja nasadil mrtve oci, protoze pytel se zacal rozepinat.

"Hmm, hezkej, hodte mi ho na druhej stul, policajti chtej, abych ho vysetril co nejdriv."

"Jasne, doktore," zdrhovadlo se zase zatahlo a ja vyvalil bulvy:

Snad tim vysetrenim nemyslel pitvu?!



* * *



Rutinovane mne vysypali na nerezovy stul pod zhasnutym reflektorem - co jsem koutkem oka zahledl, vlevo lezel zmrzly bezdomovec a vpravo nejaky dedecek - z bezdomovce pachl alkohol a zvratky, a brylata asistentka z nej za pomoci fenu odlupovala primrzly kabat. Ten deda uz byl nahy. Proboha, snad me taky nechtej... ???!!!

"Tak jo, zacneme," objevil se cerny stitek policejni cepice a klaplo tlacitko diktafonu: "Jedna bunda cerna kozena." Zrizenci mi rozepli zip a stahli bundu.

"Hele, je prostrilenej jako reseto," prostrcil jeden dirou v bunde prst v silnych gumovych rukavicich.

"Hodte to do pytle," rekl polda komisne a znovu cvakl diktafonem: "Jedny kalhoty platene cerne a jedny boty kozene cerne, velikost..."

"Ctyriactyricitky," nahlasil zrizenec.

"Dik, Ctyricet ctyri. Dale jedna kosile flanelova... Touhle ohorelou dirou se zastrelil," zahledl jsem ukazovacek mirici na mou hrud, "ale koupil tri do bricha a furt chodil. A kde je krev?"

"Divny, fakt divny," zrizenec mi neobratne rozepinal knofliky. Bohuzel, podivat se, jak pokrocila regenerace mych prustrelu, jsem nemohl.



* * *



"A kurva!" vydechl zrizenec.

"A kurva!" vydechl policista. Takze podle vseho uz na sobe nemam ani skrabnuti - to by mohl byt problem.

"Dojdete pro doktora Hruzu, hned!"

"Jo," rekl zrizenec a odbehl. Divka odstrojujici bezdomovce zvedla hlavu: "Deje se neco?" Sumeni fenu ztichlo.

"Nic," polda si stoupl, aby na me nevidela.

"Ta kosile je vazne jeho?" doktor Hruza se nejdriv usmival, pak vyhnal asistentku a vlastnorucne zamkl.

"Jiste."

"Neni to nejaky hloupy vtip?"

"Ten chlap je mezinarodne hledany masovy vrah, unosce letadla, zrejme i unosce ditete... jenom dneska zabil trinact policistu - myslite, ze mam chut vtipkovat?!"

"Prominte, omlouvam se," zvedl doktor ruce, "dejte mu dolu slipy," kyvl na zrizence a podle gumoveho mlaskani si take navlekal rukavice: "Pomozte mi s nim, na bok, tak." Vzapeti jsem zjistil, ze sebevrazdu uz nikdy pachat nebudu, protoze mi do zadku strcil teplomer. Kdyz se ozvalo pipnuti, potupa skoncila: "Hm, ma triadvacet stupnu... Jak je to dlouho, co je mrtev?"

"Hodinu a pul. Plus minus."

"To ma min, nez by mel mit, ale je tam mraz a lezel na

zemi, pak v aute... no, rozhodne je ale po smrti." Prsty v rukavici mi roztahly vicka a do oka se mi zaseklo ostre svetlo. Co je ale takovy test na upiri oci.

"Zajimave, ma uplne cire zornice - nicmene - je mrtvy, tecka."

"Ale kde jsou teda ty prustrely? A krev?"

"Ano," doktor se odmlcel. "To vazne nevim, snad se uvidi, az ho otevreme..." Prilozil mi kosili na hrudnik, "asi tak?"

"Trochu dolu," rekl jeden ze zrizencu, doktor kosili posunul, zacvakal propiskou a udelal mi dirami po kulkach krizky na bricho a na zebra a vratil kosili do pytle.

"Tak," rekl a zmlkl.

"Co - tak?"

"Touhle nahore se zabil, jasne, ale jestli je to jeho kosile, tak tahle mu proste musela projit ledvinami," poklepal mi na bricho: "To znamena..."

"Smrtelna rana."

"Presne a naprosto bez diskusi - prakticky ihned," doktor se zahledel na policistu: "Za jak dlouho jste rikal, ze se od te prestrelky zasebevrazdil?"

"Pul hodiny? Mozna vic."

"To proste neni mozne. Nevymenil se s nekym, nebo... ?"

"Tady," hodil mi policista na hrudnik fotky, "z kamery, kdyz prisel tam k nam."

Doktor snimky zvedl, bedlive je prohlizel, pak si prinesl neco jako velkou supleru, promeril mi oblicej, vyndal ze stolu kalkulacku, chvili pocital a rejdil po fotkach pravitkem, a pak byl trochu bledy: "Je to on, na devadesat osm procent... i ta paruka odpovida."

"Fajn, co ale budeme delat?" rekl zrizenec.

"Doktore?" rekl policista.

"Ano. Takze tady pana neznameho dame zpatky do pytle, ty saty zamkneme do trezoru, ja zavolam profesora Havranka z fakultni, a az tu nikdo nebude - nejlepe dnes

v noci - se na to podivame bliz... mozna by bylo dobre, kdyby u toho byl i nekdo z kriminalky."

"Zaridim. Pro poradek ho oznacte, prosim."

"Normalni cislovani?" zrizenec vyndal ze stolu obdelnicek tvrdeho papiru s chlupatym provazkem.

"Ne-e, napiste tam treba NM-01."

"NM-01," pomalu si predrikaval lapiduch a peclive psal velka pismena - pak mi papirek uvazal na palec u prave nohy.

"Radsi mu jeste vezmu otisky," zavonel inkoust a polda mi peclive pritlacil prsty na barvici polstarek a na predtisteny formular, "taaak... Takze do pytle a do chladaku - ne abyste ho dali do mrazaku! A nikomu ani slovo, spoleham na vas."

"Jasne," rekli zrizenci dvouhlasne a za chvilku se nade mnou zatahlo cerne igelitove nebe.



* * *



Trvalo skoro osm hodin, nez se mi vratil cit i do nohou - do zad se mi vratil podstatne driv, takze me do nich celou dobu tlacila organismem vypuzena strela. V chladicim boxu bylo ticho a zima - nastesti to nebyl takovy ten velky poradac s nerezovymi supliky, ale obycejny chladak jako na maso - polozili me rovnou na podlahu.

"A sakra," tise jsem zaklel, kdyz jsem zjistil, ze vak nema zip zevnitr; pravda, ve vetsine pripadu by to bylo proste plytvani. Hlavni problem ale byl, ze cit se mi sice vratil, ale s koordinaci a silou to zatim nebylo nic moc. Spis nic. Takze chladem ztuhly igelit sice velmi sustil, ale taky velmi drzel - a misto na rozmachnuti nebylo:

"Prece neskoncim na nejakym zipu!"

Vysunul jsem zuby a s jejich ostrosti se nemuze merit sebepevnejsi plast. Rozsiril jsem diru, prostrcil ruku a rozepl se.

"Tohle by meli prodavat trempum," vymotaval jsem se z pytle, "protipovodnovy spacak - pohodli nevalne, vodovzdornost zarucena." Vravorave jsem vstal a vic nez dobre si uvedomoval, ze jsem krom paruky, cerneho inkoustu na prstech, krizku na brise a cedulky na palci nahy.

"Uz nikdy sebevrazdu. Nikdy!" Obhledl jsem sve spolunoclezniky, a nez takovou spolecnost, to uz snad radsi kotlik a cutoru a jet na potlach.



* * *



Chladak konstruoval nekdo bystry, takze byl zarizeny i pro pripad, kdyby se v nem nekdo zapomnel. Sundal jsem si cedulku a peclive za sebou zavrel, aby se spolunocleznici nezkazili.

Prosel jsem kratkou chodbou a me bose nohy odporne pleskaly - jeste jimi tak docela nevladnu. Sklenenou vyplni jsem nahledl do dalsi mistnosti: Starik lezel jako minule a ani bezdomovce nikdo nedovysvlekl - jinak byla pitevna liduprazdna.



* * *



Ve filmech v podobnych pripadech vzdy visi nejaky vhodny bily plast, takze odchazejici mrtvolu vsichni povazuji za vystredniho lekare - mne nezbylo nez vzit velky skalpel a vratit se do chladaku pro cerny vak - vyrezal jsem si z nej neco jako (slusive) ponco.

Dvere z pitevny na svobodu byly zamcene a na vyrazeni jsem se zatim necitil, ale na nerezovem pultu jsem nasel nastroj vhodny i na vyhmatani zamku. Chvili jsem premyslel, na co asi tak je puvodne, a dosel k zaveru, ze to radsi ani nechci vedet - tak jsem si nechal jen skalpel.



* * *



Na chodbe svitilo modre nocni osvetleni a nikdo tam nebyl. Ponco bylo sice slusive, ale trochu excentricke, a strasne sustilo, potrebuju neco, neco...

Dopleskal jsem se ke dverim s napisem PERSONAL, Chvili jsem poslouchal, ale podle vseho uvnitr nikdo neni.

Na psacim stole svitila lampicka a vytinala ze tmy kuzel jasu, na obrazovce monitoru se prohanel sporic zvany HVEZDY a na gauci lezela tlusta zenstina a podle pravidelneho dechu spala. Vlevo byla nadejne vypadajici skrin.

Opatrne jsem postoupil do mistnosti, jenze ztuhle nohy mne zradily - jak jsem se zapotacel, musel jsem se oprit, a co cert nechtel, oprel jsem se presne o vypinac - sesternu zalilo jasne bile svetlo.



* * *



Vzapeti se stalo nekolik veci naraz:

Zena se probudila.

"Dobry vecer," rekl jsem.

Zena vytrestila oci - asi proto, ze misto dobry vecer mi vyslo neco jako "Dua hua!" a znelo to pekne hladove - abych zahladil nepriznivy dojem, uklidnujicne jsem zamaval rukou - bohuzel tou, ve ktere jsem drzel skalpel. Jen doufam, ze takhle blizko u pitevny neveri na ozivajici mrtvoly.

Takze asi ano: Zapolykala, zbledla, sesula se na koberec, chytla za hrdlo a zacala osklive chroptet. Dalsim zjistenim bylo, ze neni tlusta, ale tehotna, a zrejme kvuli nevsednim zazitkum poslednich okamziku porod prave zacal.

Zrovna jsem bral za kliku, abych se pokusil sehnat pomoc, a premyslel, co mi ze ztuhlych celisti vyjde, az reknu Doktora!, kdyz z druhe strany nekdo otevrel: Nevysoky postarsi pan, tmavy plast, jasne modre oci s veselymi vejirky vrasek v koutcich, proridle vlasy spletene do decentniho copu - dychl z nej mraz, jak byl jeste pred okamzikem venku.

"Co se to tady...? A - porod!" pochopil situaci velmi rychle, a misto aby zacal utikat (jako ja), sundal si kabat, zastrcil kravatu mezi knofliky a jal si vyhrnovat rukavy: "No, maminko, klid, vsechno je v poradku," pohladil rodicku po zpocenem cele a zacal ji svlekat - bohuzel mluvil anglicky a jineho tlumocnika krom sebe jsem nevidel -takze mne vitani obcanku nemine.

Snad sebou neseknu.



* * *



Nejsem si jist, jestli na ni ma translace zapusobila tak, jak muz zamyslel, ale dobra zprava byla, ze se mi rozhybaly celisti a zacinalo mi byt i rozumet:

"Vy jste lekar?"

"Ano, da se to tak rici," dobromyslne se na mne usmal a pak zkusenymi radami a mirnym kroucenim privedl dite na svet. Prekladal jsem, sec jsem mohl: "Tlacte, tlacte, je to v poradku, maminko, tlacte." Pravda, kdyz poprve rekl "Press!", myslel jsem, ze chce podat noviny.

"Ten skalpel, prosim," ukazal na mou ruku. Musel jsem zavrit oci - snad nikdy jsem nemel tak blizko k mdlobam, porod je hrozna vec. Muz zauzlil a prerizl pupecni snuru, zvedl dite za nohy a placl ho pres zadek - zacalo tak nesmele plakat.

"Mate krasneho chlapecka, pani!" prelozil jsem, on si pockal na jeji unaveny, ale stastny usmev, take se siroce usmal a zacal sviste umyvat nad vylevkou s hrnky od kafe. Pak ho vyfrotyroval a podal stale stastneji se usmivajici matce. Nechapal jsem, cemu se usmiva - mimino vypadalo uplne strasne. Muz na ne hrde pohledl, spokojene kyvl a peclive si umyl ruce.

"Co vam tady trvalo tak dlouho, Tobe?" rekl, kdyz povesil rucnik zpatky na hacek.

"My se zname?" vykoktal jsem - nejdriv pitevna, pak porod, ted tohle.

"Ne, osobne jiste ne. Ale nejste snad Tob? Alergie na stribro, vyhranene potravni navyky, dve nevidane dentisticke kuriozity?"

Co jsem mel rict?

Dite tise knouralo a matka nas nevnimala.

"Tobias, ne Tob," dostal jsem ze sebe.

"OK, Tobe - jsem velmi stasten, ze vas konecne poznavam. Ja se jmenuji pan Moon, ale rikejte mi Mistre," podal mi ruku.

"Mistre... to znelo ale zatracene skromne," rekl jsem a citil, jak se mi jezi paruka: Moon! A kurva!

"Nemam duvod byt skromny," usmal se a ja si slovo od slova vybavil, jak tenhle dobrosrdecny dobrovolny porodnik zlikvidoval Hanacina pomocnika - v Hamburku to bylo. Pamet je odporne misto.

"Vite, Tobe, hledam vas jiz delsi dobu - neco pro vas totiz mam - a kdyz jsem dnes videl vas pusobivy vykon v TV... Cekal jsem venku v restauraci, az pujdete. Mel jste nejake problemy, ze jste se tak zdrzel?"

"Problemy? Ja a problemy?!" zatahal jsem se za pytel... za ponco: "Co ode mne chcete, Mistre?"

"Chci? Nic. Jak jsem rekl, neco pro vas mam. Toto," sahl do naprsni kapsy kabatu prehozeneho pres zidli a vyndal sklenenou lekovku s jedinou velkou bilou pilulkou: "Musite to pozrit." Nerekl mel byste, nebo bylo by pro vas dobre; rekl musite - a znelo to dost nekompromisne.

"Ale ja nemuzu nic, krom...," odmlcel jsem se.

"Tohle proste musite."

"Musim?"

"Ano, trvam na tom," usmal se, a me i po tech hodinach v lednici zamrazilo.

"Co je to?"

"Pilulka?"

"To vidim, ale..."

"Vse se dozvite v pravy cas," vzal z pultiku cisty hrnecek a natocil do nej vodu.

"Ja nesmim pit."

"Ale! Kdopak vam to rekl?"

"Muzu prece jenom, jenom..."

"Hloupost. Muzete pit, co chcete... jen to nedokazete vstrebat," vysypal si tabletu na dlan.

"A tohle se vstreba?"

"Pry ano."

"Pry? Jak to vite?"

"Rekl mi to pan Menon - znate pana Menona? Pozoruhodny muz - vedec."

"Vy jste jeden z nas?"

"Ne, ja jsem Mistr Moon," rekl, jako by tim bylo receno vse. Ja nejak nevedel, co delat: ptat se dal, umrit, pokusit se uteci...

Ticho bobtnalo, i dite zmlklo.

"Nuze?" naprahl dlan s bilou kulickou.

"Kdyz odmitnu?"

"Nelze odmitnout prosbu Mistra Moona."

"A kdyz presto?"

"Hmmm?" Chytil mne -jemne - za krk a zvedl do vysky. Jak urazil ty tri metry mezi nami jsem naprosto nevedel. Postavil me zpet a druhou rukou zamaval diteti: "Tu-tu... Pospeste si, Tobe, musime pro mladou pani zavolat nejakou pomoc, aby ji odvezli do vhodnejsich mist. Nerad bych vam tu piluli cpal do krku prstem, ale kdyz to jinak nepujde...," pokrcil rameny.

"Presvedcil jste me, Mistre," hodil jsem si tabletku do pusy a splachl ji mohutnym douskem vody. Byl to divny pocit, po tak dlouhe dobe polykat neco pevneho - a voda mi vylozene nechutnala.

"Ano?" Moon mi otevrel usta a prohledl, jestli prasek nemam pod jazykem; je to zretelne dukladny muz. "Nuze vyborne, Tobe. Mam vyridit, ze vam z toho zrejme bude nejakou dobu nevalne - mate pry pit hodne vody a hodne zvracet."

"Zvracet?! Ja?! Je to jed?!"

"Je to lek!" otocil se ke mne zady a zvedl sluchatko telefonu. Prestoze uz jsem byl ve stavu, ze bych na nej mohl zautocit, zjistil jsem, ze bych si to netroufl ani pri plne sile a s mecem v rukou.

"Hallo?" rekl do sluchatka a zvedl oci: "Tobe, mozna byste se zde nemel prilis zdrzovat... Ano, mohli byste prosim do personalni mistnosti u pitevny poslat... ne, nehovorim cesky. Hallo?"



* * *



Umyl jsem si z prstu cerny inkoust, a zrovna kdyz jsem ze skrine tahal svetr a sako, zaseklo se mi do zaludku neco jako tygri spar.

"Jaaau," zachroptel jsem a padl na kolena.

"To bude ono," Moon se podival na hodinky a druhou rukou si dal zapinal kabat, "ano, pan Menon rikal, ze se pripravek vstreba behem tri minut. Nezapomente, hodne vody, hodne zvracet. Poroucim se," prehodil si cop pres limec, "madam, chlapce," kyvl rodince a za okamzik uz neexistoval. Krec mi kroutila vnitrnostmi a citil jsem se, jako by mi kostmi proudilo rozzhavene olovo.

Tak zle mi v zivote nebylo.

"Co se to tady...?! Paneboze!" vykrikl doktor Hruza, kdyz prehledl situaci. Ja jsem si zrovna zkousel sve prvni zvraceni po velmi dlouhe dobe a dite se po Hruzove vstupu hlasite rozplakalo.

"Co je vam, clovece?" druhy muz se ani nezdrzoval svlekanim bundy a bez vahani se ke mne sklonil. Byl obtloustly, mel sedy plnovous a za brylemi se silnymi obrouckami chytre oci.

"To je ten...!!! Ani hnout!!!" namiril na me treti muz pistoli a trasly se mu ruce.

Dite se rozkricelo jeste hlasiteji.

"Bleee!" odpovedel jsem. Kdyz clovek zvraci, je igelitove obleceni vic nez prakticke.

"Dejte to dolu!" rekl muz s brylemi a z jeho hlasu bylo zretelne poznat, ze neni zvykly na odmlouvani.

"To je ten vrah!"

"Ted je to nemocny clovek," se zafunenim si vedle me klekl: "Moji pacienti se sice obvykle nehybou, ale kdyz se nekdo nedokaze postavit, to jeste poznam."

"Opatrne, pane profesore, co kdyz to zase hraje!" rekl doktor Hruza.

"Videl jste nekoho, aby hral, jak zvraci vlastni zaludek? Postarejte se tady o maminku - a to dite zabalte aspon do rucniku! Vy, pomozte mi s nim, no vy, kapitane, musim ho vysetrit!"

"Ale...!"

"Ihned!"

Pistole zmizela.

"Bleeee! Vodu," zachroptel jsem.

"Co vas boli?" bryle se mi zaleskly proti ocim.

"Bricho... Vsechno..."

"Sakra, je tu houbelec videt - tamhle, dame ho na svetlo!" profesorovi zapraskalo v kloubech, a kdyz mne tahli pod lustr, hlasite funel. "Dobre," sahl mi na celo a zatvaril se zachmurene: "Clovece, tuhle teplotu dobre znam, jenze ja pracuju na patologii... Klid, klid, to byl jen zert."

"Bleeee! Vodu, prosim," zacal jsem se trast a profesor mi ke rtum prilozil hrnecek. Bolest na okamzik polevila. Bohuzel na velmi kratky.

"Jasne, uz chapu," objevil se mi v zornem poli doktor Hruza, "tim se to vysvetluje - zadne prustrely, minimum krve - nahral to. Predem si pripravil diry do obleceni a vzal si nejakou drogu, ktera ho uvedla do katalepsie. Zadny dech, zadny tep, dvacet tri stupnu per rectum..."

"Ano? Je to tak?" profesor se na mne prisne zahledel a policajt zase vytahl pistoli.

"Bleeee!"

"Jestli je to tak, co jste si vzal? Pokud nam to nereknete, nemuzeme vam pom..."

"Bleee!"

Zvracel jsem sice jen vodu, ale byla trochu nazloutla, profesor obratne trochu zachytil do hrnecku:

"Rychle, zaridte rozbor... Kde sakra jsou pro tady ty dva?!" Presne v te chvili se rozletly dvere a vpadlo tam klubko lidi s nositky, inkubatory a povijany.

Zavrel jsem oci a otevrel je, az kdyz mne donesli na pohotovost a polozili na vysetrovaci stul; tehdy jsem zacal ze vsech sil bojovat, aby mi nevzali krev a nenapichali do mne infuze. Prestoze jsem mel pocit, ze by mne premohl i ten novorozenec, nakonec mi dali pokoj.

"... takze je to vase konecne slovo, pane profesore?"

"Ano, kapitane, je to s nejvetsi pravdepodobnosti, jak rekl kolega Hruza."

"A vy, doktore?"

"Jak rika pan profesor - jinak si jeho stav nedovedu vylozit," ozval se hlas sluzbukonajiciho lekare, "ta teplota, bledost, absence potu... vypada to na nejakou drogu, ale vic vam rekneme az po rozboru toho, co zvraci.

"Bleee!"

Sestricka mi trpelive dala pred pusu misku, a kdyz jsem skoncil, otrela mi bradu. Kdybych to zvladl, usmal bych se na ni - obsah meho zaludku ji stekal az z predlokti.

Sestricky jsou nedocenene.

"... musime ho prevezt," zase jsem zacal vnimat.

"Nedoporucuju," profesoruv hlas znel pevne.

"Je to mnohonasobny vrah, nezapomente, profesore. Navic...," policista si odkaslal, "navic uz jednou vyskocil z letadla, asi ze tri kilometru, a prezil to; pak dokazal to, co dnes dopoledne... Ti mrtvi policiste byli ze zasahove jednotky - elita. Navic po nem jdou snad vsechny ruske gangy, co jich v Cechach je..."

"Takze se o nem nesmi mluvit."

"To v zadnem pripade!" kapitan si znovu odkaslal, "nemate nejaky aspirin? Neco na me... Kazdopadne, nechtel bych ho na Pankraci ve Vezenske, Ruzyn bude lepsi, je tam vic soukromi... Od vas chci vedet, jestli to prezije."

"Vyskocil z letadla... bez padaku, predpokladam?" rekl pohotovostni lekar.

"S padakem by to zas takovy zazrak nebyl... Dik, sestri," zapraskal trhany staniol a kapitan hlasite zapolykal, "takze prezije, nebo ne? A prevezu ho, i kdyby ne," ztisil hlas.

"To nebylo moc profesionalni," rekl profesor.

"Dneska -jenom dneska! - zabil trinact policajtu. Trinact! A kdybyste videl, co z nich zbylo...!"

"Jestlize prezil to letadlo a to, cim se dneska nacpal, tak cestu sanitkou prezije taky. Doporucuji drzet ho v teple a davat mu pit, co kolegove?"

"Dokud nebudeme vedet vic, asi ano."

"Ano."



* * *



Vysvlekli mne z meho slusiveho ponca, zamotali do sustive aluminiove folie a za dve hodiny uz jsem mel vlastni postel v zamrizovane mistnosti nedaleko letiste - tam mi na uvitanou strhli paruku malem i s celem; asi jsem to prehnal s lepidlem.

"Mam toho hajzla pripoutat, pane?"

"Neni treba, nadstrazmistre, nedokaze se sam ani postavit."

Bachar s pouty v ruce se pohupoval ze spicek na paty a vezensky doktor spolu s rozespalym lapiduchem mne balili do prikryvky pachnouci levnym skrobem. Bacharu podobnych sympatakovi s pouty bylo v mistnosti asi pet - zrejme je nekde lisuji - vysoci, siroka ramena, dvacet kilo pres vahu, spek pres opasek, cepice do oci, praseci ksicht pod cepici.

"Vsak my te rozhejbeme, parchante," zaseptal bachar.

"Bleee!"

Ohodil jsem mu nejen boty, ale i kalhoty az po kolena. Prvni svetly okamzik poslednich hodin.

"Ty...!!!"

"Dost! Nevidite, ze za to nemuze?! Uz jdete, my to tady zvladnem!"

"Ano, pane," rekl nadstrazmistr Praseci-ksicht-cislo-jedna a klouby v jeho zatatych pestech vrzaly v hezkem stereu.

Bachari vypadli, lapiduch mi na stolek u postele dal dzban vody a plastovy kelimek a doktor mi celovym teplomerem zmeril teplotu. "Nemam na to stupnici," zavrtel hlavou, kdyz se mych triadvacet pokusil zapsat do tabulky na pelesti.

Pak odesli i oni a misto prani dobre noci mi zhasli a zacvakali zavorou.



* * *



Ta noc byla to nejhorsi, co jsem kdy zazil. Stribrne tretky na lodi pani Dao byly zle, ale vedel jsem, ze to jednou skonci - tohle nemusi nikdy. Ohen v kostech se preleval a rozdmychaval, tygri spar se sviral bud vic, nebo jeste vic, a davive krece mne trhaly na kusy.

Kdyz se za mrizemi objevily posmourne priznaky svitani, uz jsem nemel ani na to, abych nenavidel Moona, a vazne premyslel o sebevrazde - tentokrat definitivni. Jenze jak se zabit: silu jsem nemel skoro ani, abych sahl pro kelimek s vodou.

Trasl jsem se tak, ze postel hlasite skripala.

"Nablil skoro celej kybl," rekl vezen v sedivem vytahanem eraru, kdyz rano na marodce uklizel; pak zaseptal: "Co ses zac, vole?"

"Pokracujte!" praskl hlas bachare.



* * *



Sesty den dopoledne, jak bolest zacala, tak ustoupila: Nejdriv jsem myslel, ze jsem konecne zemrel, pak jsem zazil par okamziku cire extaze - neco takoveho existuje jen po dlouhem, dlouhem utrpeni.

Kdyz preslo i to, poprve za ty dny jsem byl schopen premyslet - za okamzik jsem ale zjistil, ze zrovna z tohohle az takovou radost nemam: Prestoze "potize" zmizely, byl jsem vyslably skoro jako tehdy v Thajsku, a neco poradneho k jidlu hned tak asi nesezenu.

Zrejme jsem byl pod neustalym dohledem, protoze kdyz jsem skoro hodinu nezvracel, prisel se na me podivat doktor - se dvema bachari za zady.

"Vidim, ze vam je lepe," posvitil mi baterkou do oci a na celo prilepil teplomer. Asi jsem to mel v obliceji vepsano tak zretelne, ze nemelo cenu lhat:

"Ano."

"Ta teplota... Jak se citite?"

"Dobre."

"Nauzea... nutkani na zvraceni uplne vymizelo?"

"Ano."

"Porad triadvacet...," doktor se zachmuril. Z dechu mu byl citit rozkladajici se alkohol.

"Je teda zdravej?" zeptal se bachar.

"Az na tu teplotu. Ale pokud se citi dobre... Ano."

"Vztyk!" zarval bachar a doktor ustoupil. Pomalu jsem spustil nohy z postele - na sobe jsem mel oblibeneho andela zasnerovaneho na zadech.

"Vstavejte opatrne, at se vam nezatoci hlava - a mel byste neco snist, ale taky opatrne."

"My uz se o nej postarame, doktore, nebojte," rekl Praseci ksicht.

Chodba ke skladu obleceni byla prazdna, takze me tam dokopali - po odrenem linoleu jsem klouzal jako puk po ledu. Jeden z tech dvou bacharu nebyl standardni tlustoch, ale naopak slachovity hubenour s navoskovanym cernym knirem - prekrtil jsem si ho na Anglicana; byl z tech dvou ten zly.

Vyfasoval jsem hnedou teplakovou soupravu, trenyrky a tluste kousave fusekle - nakonec skrpaly a okovy - takove ty zaroven na ruce a na nohy, dohromady privazane retezem k silnemu kozenemu opasku.

Takze kdyz me kopali nazpatek, hezky jsem rincel.

"Jiz zdrav, pane Jansky?" Reditel veznice sedel za stolem a smrdel drahou vodou po holeni a levnymi cigaretami. Mel dobre usity oblek, decentni kravatu a vlasy z leve strany prilepene jeden vedle druheho az k pravemu uchu; fascinovalo me to.

"Dekuji za optani."

"... pane rediteli!" prastil mne Anglican do ledvin. Otocil jsem hlavu a podival se na nej - vazne nerad bych jeho oblicej zapomnel.

"Nebo vam mam radeji rikat mistre, pane Jansky? Pane spisovateli!" to posledni slovo reditel dost vyplivl: "No nedivte se - my vime, kdo jste: My vas zname!"

"Fakt, chytraku?" rekl jsem a citil, ze se mi zacina vracet dobra nalada.

"Takhle s panem reditelem uz nikdy nemluv!" rekl Praseci ksicht po minute naplnene dutymi udery. Americke filmy jsou vazne skodlive - obzvlast pro tupce s kapkou moci. Bachari mne postavili a ja se dival do zeme - presneji receno na retizky, ktere bych normalne roztrhl jako nic - ted jsem slabsi nez lide. Bohuzel.

"Vite, mistre, my s takovymi jako vy umime jednat, to se nebojte, ze ne. Mnoho tvrdsich chlapu si myslelo, ze jsou tvrdi, kdyz sem prisli... Neveril byste, jak prizpusobivi byli uz za par dnu." Dival jsem se z okna, a prestoze bylo k jedenacte, den byl sedy; z dalky se ozyval vibrujici rachot startujiciho letadla. Premyslel jsem, ze jsme v Nocnim klubu vlastne delali praci za takovehle lidi, a taky jsem velmi presne pochopil, proc nasi predkove, prestoze se narodili na ceskem uzemi, odmitli zit v Ceskem state. Pak jsem take shledal, ze jsem na lodi pani Dao ziskal tezkou alergii na mrize a veznitele...

"... poslouchate me?!"

"Ne. Myslite, ze bych mel?" usmal jsem se. - Asi jsem propasl cast drsneho projevu, na kterou byl reditel obzvlast hrdy, protoze tentokrat obuchy svistely dobre pet minut. Zjistil jsem, ze si muj vycerpany organismus s ranami nejak nedokaze poradit - docela to zacinalo bolet.

Inu, cena za svobodu slova.

"Prijdou vas vyslechnout policiste... Ale co se s vama zdrzuju. Odvedte ho."

"A na shledanou, pane rediteli, rekni to, hajzle!" zaseptal mi do ucha Anglican.

Otocil jsem se zpatky ke stolu: "Kdyz me sem privezli, vzali mi paruku. Mozna by to bylo lepsi nez...," ukazal jsem mu na hlavu, "kazdopadne byste usetril za brilantinu. A je tak dlouha, ze byste mohl zalozit treba i heavymetalovou kapelu - bici sekci mate k nezaplaceni." Chvili trvalo, nez jim doslo, jakou ze nebetycnou drzost jsem si to dovolil. Kdyz reditel po kaprovitem lapani dechu promluvil, tezce chraptel:

"Na samotku! Ale at to na nem neni videt!"

Na to, ze to byla samotka, tam bylo docela plno - spis nez cela to byly nejake satny; slovo samotka je asi mistni kod pro narez.

Petice bacharu vypadala krvelacne - prinesli si tlusty telefonni seznam a opasek.

Nechapu, jak nekoho muze bavit mlatit do lidi, navic lezicich. Vydrzel jsem asi deset minut, pak jsem zacal hrat mdloby, jenze me polili vodou, a kdyz je zacaly bolet ruce, chvili trenovali na Klapzubovu jedenactku. Bedlive jsem si zapamatoval oblicej kazdeho z nich - do posledniho detailu.

Nakonec me hodili do cely - tentokrat skutecne samotky:

"Kdyz chcipnes, jen nam podekujou," rozloucil se Vrchni praseci ksicht.

Zas to rachoceni zavory.



* * *



Jasne bylo, ze se potrebuju najist, jenze co cert nechtel, kdyz jsem obhledl rohy, nikde ani mysi hovinko - samotka je zrejme tak dietni, ze tu nejsou ani hlodavci. Kratky pohled do smrduteho sucheho zachodu naznacil, ze ani odtud nic k jidlu nevyleze. Takze se potrebuju dostat mezi ostatni vezne.

"A to se ti jen tak nepovede," rekl Ten druhy. Ted se mu to keca! Celou dobu, co mi bylo zle, byl nekde zasity, takze jsem to na nej nemohl hodit, sycak jeden. Takze jsem se s nim nebavil, natahl se na kavalec a premyslel, proc me Moon otravil - proc na to sel tak slozite, kdyz mne mohl jednoduse roztrhat na kusy.

Ke vsemu jsem to prezil.

Nez pro mne prisli, na nic jsem neprisel.



* * *



Vyslech byl kratky. Dva kriminaliste na me vyzkouseli vsechny bezne triky: od hodneho a zleho poldy, pres rvani a mlaceni do stolu, az po par pestovek na solar; nakonec mi i parkrat dupli na nohu, jenze ja jsem ani nepromluvil a jen se spolecensky usmival. Vypadali docela rozrusene.

"Dobre, Jansky. Normalne se k podobnym metodam neuchylujeme, ale zabijaky policajtu vazne nemame radi. Prijdeme si popovidat zase zitra, a myslim, ze budete hovornejsi." Obema v ocich svitila kruta svetelka - a takovihle lide maji branit me zdravi a majetek?

Jedine, co mne na nich mrzelo, bylo, ze jsou dva - jednoho bych mozna prekvapil a dokazal mu prokousnout krk, a snad bych se stihl i napit nez... Otrasl jsem se, zacinam premyslet jako oni.



* * *



Co meli poldove na mysli za metody, jsem pochopil asi hodinu po vecerce. Ve vezeni bylo temer dokonale ticho (o to hlasitejsi byly prelety letadel), dvere cely se otevrely a dva z ranni bacharske perkusni sestavy mne beze slova vynesli ven - byl to oblibeny Anglican a jeste oblibenejsi

Praseci ksicht; ztemnelymi chodbami jsme mirili k nejoblibenejsi satne.



* * *



Proti dverim stalo pet ramenatych muzu v cernem, na hlavach cerne kukly. Praseci ksicht za nami zamkl a rekl: "Je vas, panove," a postrcil me vpred: "Pro vasi informaci, pane spisovateli, panove ze zasahove jednotky by s vami radi neco prodiskutovali."

"A to jsem nestihnul ani dopisy Olze," zachechtal jsem se, a kupodivu se nikdo nepridal.

"Oni te ty fory prejdou," rekl jeden z cernych.

"Ten hlas znam," rekl jsem, "ano, posledne, co jsme se potkali, jste se zachoval moudre - zahodit zbran, pokud se blizim, je rozumne. Jen jste nemusel prosit o zivot, slibil jsem prece, ze neozbrojenym neublizim." Tentokrat jsem se usmal tak, ze cerni couvli. Bohuzel, dojem z meho vystoupeni pokazil Anglican, kdyz mne sejmul obuchem. Omlouvalo ho jen to, ze si nedovedl predstavit, jak strasne riskuje. Pravda, sice ve vzdalene budoucnosti, ale...

Anglican byl vubec iniciativni: "Pokud mozno, aby to na nem nebylo videt, panove, - muzu vam prinest telefo..."

"Dekujem, mame vlastni vybavu."

"Musime tu zustat, abyste to neprehnali," olizl si Praseci ksicht rty.

"Dobre," kyvla vrchni cerna hlava a vzapeti uz jsem sedel pripoutany na zidli.

"Dnes to bude jen varovani - pokud zitra neodpovite na otazky, bude to mnohem horsi," zakukleny policajt mi dokonce vykal.

Tihle meli misto telefonniho seznamu telefonni trafo. Rozepnuli mi teplakovou bundu, jeden si do usi nasadil stetoskop a zkontroloval mi pulz: pustil jsem mu mirne znepokojenych osmdesat za minutu.

"Muzete," kyvl a druhy mi na hrudnik nalepil elektrody.

"Myslite, ze bude svitit?" zachechtal se Anglican. "Nechte si to," okrikl ho jeden z policistu a nacpal mi mezi zuby roubik.



* * *



Pokud jsem si z mlaceni nic moc nedelal, elektrina si me sympatie neziskala - zjistil jsem, ze to boli asi tak stejne, jako za lidska.

"Takze zitra," rozloucili se zakuklenci. Tentokrat jsem byl bacharum docela vdecny, ze mne do cely odnesli.

Ani druhy den jsem u vyslechu nic nerekl - pouze jsem poznal, ze policajt v ohavne oranzovozelene kravate je ten, co vcera tocil potenciometrem, a pokusil se ho pokousat.

Je to frustrujici, ten monotonni zvuk obusku.

Hodinu po vecerce jsme si s Prasecim ksichtem a Anglicanem zase vyrazili.

Kupodivu, za celou dobu se mi nikdo nepokusil nabidnout nic k jidlu, takze jsem ani nemohl pouzit pripravenou hrozbu, ze budu drzet hladovku.

"Pane Jansky, musim rict, ze vas docela rad vidim," rekl jeden ze zakuklencu: "Abyste znal program dnesni noci - a mozna i dalsich - ted se budeme vyptavat primo tady a nenechame toho, dokud nedostaneme odpovedi. Rozumite, co tim myslim?"

"Cemu rozumim hlavne, je, ze nemyslite," rekl jsem a oni se na sebe tak podivali - vezen, ktery hrozi, ma obvykle strach a snazi se ho silackymi slovy potlacit. Ne ze bych se nebal, ale tohle jsem jim rict proste musel.

Za muceni spravnych hochu je v Nocnim klubu smrt.



* * *



Jedine, co ze me po dvou hodinach elektrolecby dostali, bylo skripani zubu - ty neustale se opakujici otazky: kam jsem dal zbrane, na co je potrebuju, kdo jsou moji komplicove, co vim o vrazdach v tajnych prostorach na Starem Meste pred rokem, co vim o postrilenych Rusech, co vim o unosu letadla Air France ze Singapuru, kde je unesene dite, kam jsem dal zbrane, na co je... tedy, bylo to unavne, a protoze si po dvou hodinach dali pauzu, asi nejen pro me. Zaskrtaly zapalovace a k zapachu me pripalene kuze se pridal cigaretovy dym. Nikdo nemluvil, a protoze vypnuli trafo, takze nebzucelo, bylo v nocnim tichu docela dobre slyset.

Nejdriv nebylo krom vzdaleneho chrapani co poslouchat, pak si Praseci ksicht hlasite upsouknul a jeste hlasiteji se tomu zasmal - pak se s Anglicanem zacali bavit o tom, ze v sobotu vezmou manzelky a pujdou do Narodniho na operu. Podle vseho tam chodi casto a Praseci ksicht se pri liceni te minule, kterou Anglican propasl, nechal tak strhnout, ze tise zazpival kousek arie - ma dokonaly, cisty hlas. Aha, proto je tak nastvala zminka o heavymetalove skupine.

A presne tehdy jsem zaslechl jeste neco; a ani ne tak zaslechl: byly to spis takove prizraky sirici se zdmi stare budovy nez zvuk. Nevedel jsem, co to je, ale bezpecne jsem vedel, ze to sem nepatri.

"Tak, druhe kolo. Nerozmyslel jste si odpovedi, Jansky? Ne?" tipl vrchni policajt vajgla, shrnul si masku pres bradu, cvakl vypinacem a trafo se rozbzucelo a kontrolky rozzarily.

Zjistil jsem, ze je nenavidim: nejdriv mi vlezou do cesty - prestoze jsem je varoval - a ted me tady za to griluji

telefonnim trafem. Kdo jim dal pravo, rozhodovat, co je spravne a co ne? Kdo jim dal pravo...

Svaly mi zkroutila dalsi krec a tentokrat trvala zatracene dlouho.

"Zacinaji ztracet hlavu - vitezis!" odnekud vykoukl Ten druhy a zas bleskove zmizel. Od trestu na lodi pani Dao je ostrazity a kluzky jako had. Hlavne jsem se bal, abych neprestal ovladat spicaky.



* * *



Kdyz prisel cas, zacal jsem hrat mdloby. Jeden ze zakuklencu si zase nasadil stetoskop, a tentokrat jsem mu pustil sto ctyricet za minutu; asi jsem mel pridat, protoze rekl: "V poradku."

"Prelep mu elektrody, at nema popaleniny."

"Jo," krupla odtrhavana naplast, "hele, skoro nic tam nema."

"Divny, stejne to dej kousek stranou."

"Doktor" mi peclive prihladil kusy nove leukoplasti nad mista, kde byly predtim - pak mi do obliceje chrstl kybl studene vody. Sehral jsem kaslani a probirani.

"Tak dalsi kolo? Ale varuju vas, Jansky, my toho nenechame, dokud neodpovite - a na lidskem tele je mnoho citlivejsich mist nez hrudnik."

Pratelsky jsem se usmal a on zase zatocil potenciometrem. V bzuceni elektriny, skripani zubu a vrzani kloubu jsem prestal slyset to divne, co rozechvivalo kosti stare budovy -jako bych v tom pred okamzikem zaslechl cosi jako pridusene vykriky.

Nejzajimavejsi je, ze se to blizi.



* * *



Polda neco upravil na trafu, a tentokrat, prestoze potenciometrem otocil jen o kousek, bylo daleko hur. Nebyt pripoutany tak pevne a zidle tak masivni, rozpadla by se.

A znovu.

A znovu.

Mel jsem pocit, ze se ze me zacina kourit a zrejme to nebyl jen pocit, protoze se na me vsichni divali se zvysenym zajmem. Takze jedine ja jsem videl to skutecne dulezite.

Nekdo vzal za kliku.



* * *



Prestoze dvere byly stejne bytelne a stejne kovove jako vsechny dvere ve vezeni, a prestoze byly peclive zamcene, ten nekdo na chodbe je otevrel. Skripani trhajiciho se plechu a vrzani ohybajici se zavory bylo vpravde nepreslechnutelne.



* * *



"Co se to...!?" vydechl tocic potenciometrem. Sedici bachar vyskocili, obuchy v pozoru. Zbytek cernych hlav tasil pistole.

Verej se s tahlym pistenim rozevrela.

A ja uz vedel, ze se trestem na techto lidech nebudu muset zabyvat.

Nikdy.



* * *



"Preji pekny vecer, panove," rekl pan Wries. Mluvil pomalou, ale zretelnou cestinou, na hlave burinku a v rukou mec, z jehoz spicky kapala krev: "Neradi vas s panem Van Vrenem rusime, ale mate neco, co vam nepatri." Jeho cestina je vazne dobra - zrejme se venoval samostudiu.

"Co si to vy dva...!!!" naprahl Praseci ksicht obuch a nenachazeje slov, rezolutne vykrocil.

Moc zatemnuje mozek.

Neco tak kratce syklo a Praseci ksicht se otocil zpatky do mistnosti a udivene se dival na obuch, kteremu chybelo asi pet centimetru u spicky. Vsiml jsem si, ze trochu silha.

Pak se mu rozpadla cepice.

Pak hlava.



* * *



Z tech supervycvicenych policajtu nestacil vystrelit ani jediny - behem mene nez sekundy to v mistnosti vypadalo jako po standardnim utoku na konkurencni piratskou lod.

Anglicana Van Vren prihodi ke zdi jeho vlastnim pendrekem.

Ani on ani Wries na sobe nemeli ani kapku krve - nepocitam-li boty.

Po kotniky.

"Pane Tobiasi, dlouho jsme se nevideli," presel Wries do anglictiny.

"Pane Wriesi. Pane Van Vrene. Nemohu rici, ze vas vidim nejak rad, ale na druhou stranu," podival jsem se na krvi vyzkratovane trafo, "ani nerad."

"Jak brutalni," zavrtel Wries hlavou a odtrhl rni elektrody. "Jste snad indisponovan? Nebo cim to, ze se zdrzujete v techto pochmurnych mistech?"

"Dlouha historie."

"Ano, verim," jednim prstem podebral pouta, ktera mne drzela u zidle, pretrhl je, a pak mne stejne snadno zbavil okovu.

"Nejaky jed, nemylim-li se?" rekl, kdyz mne Van Vren musel zachytit, abych nespadl na zem.

"Ano."

Ze by nevedeli o Moonovi? Nebo to jsou nejake Wriesovy zertiky?

"Neprijemne - budeme vas muset nest." Ale to uz si mne Van Vren zastrcil do podpazi jako zehlici prkno.



* * *



Myslim, ze nejen zasahova jednotka bude potrebovat cerstvou krev - i Vezenske sluzbe se par dusi sejde. Wries s Van Vrenem nijak nespechali, a bylo jim jedno, kdyz se protivnik vzdal.

Vraceli jsme se cestou, kudy prisli - zrejme nekomu vzali klice, tak byly vsechny mrize dokoran - presneji ctvery: pred patymi stalo neco z bacharskeho vykvetu a pan Wries si tak radostne posvihaval mecem.



* * *



"Vzdycky jsem to chtel zkusit," rekl omluvne, kdyz jednoho prohodil zavrenou mrizi. Tyce se trochu vyboulily a telo vypadalo, jako by ho protahl katrem.

Sesli jsme o patro niz a za dalsimi mrizemi stal sam reditel a za zady mel devet muzu s brokovnicemi a se psy. Ze jdeme, poznali z toho, ze utichl rev a ze k nim po schodech stekla vymluvna cervena struzka.

Zacinal jsem mit vazne hlad.

"Brokovnice. Mohli by nam znicit obleceni," posunul si Wries burinku do cela, vytahl bily kapesnik a zamaval jim. I ze sveho podhledu jsem videl, jak se reditel samolibe usmal:

"Rozumne gesto. Odhodte zbrane!"

Wries se zatvaril nechapave: "Ach tak! To jste si, dobry muzi, vylozil nespravne," otrel kapesnikem krev z mece a schoval zbran pod kabat - kdyz ruku opet vytahl, mel v ni svuj oblibeny luger a ty pohyby byly tak rychle, ze upusteny kapesnik nestacil uletnout ani dva centimetry.

Vzhledem k osmirannosti lugeru musel jednou vymenit zasobnik, ale ani bachari s brokovnicemi si nestihli prasknout.

Pro reditele ty vystrely musely znit jako jedna velka rana, kterou zjevne nepochopil - Wries schoval pistoli driv, nez si ji vubec vsiml.

"Co se to...?" reditel se nechapave ohledl, az kdyz za nim krapla prvni puska vypadnuvsi z mrtvych prstu. Volni psi se hnali pryc a knuceli hruzou. Kdyz se reditel otocil zpatky, stali jsme tesne pred nim a Wries mu podal vyrvanou mriz. Reditel ji zblble prevzal, samozrejme neudrzel, tak skoncil na zadech, mriz na sobe, a za limec kvalitniho obleku mu tekly zbytky jeho podrizenych. Cerstva krev za limcem pekne hreje.

"Vy zde budete jiste vysoko postaveny muz, neni-liz pravda?" rekl Wries cesky a stoupl si na mriz. Reditel bolestne vydechl: "A... Ano."

"Potom bych vas pozadal o informaci, kde je slozka zde o panu Tobiasovi." Van Vren mne natocil, aby mi reditel videl do obliceje.

"Preji hezky vecer, pane rediteli," pouzil jsem Wriesuv oblibeny pozdrav a nezapomnel ani na osloveni, ktere mne tak pracne naucili.

"Dokonce sam reditel," Wries zvedl oboci a trochu se na mrizi zahoupal.

"Vy...!"

"Ja jsem v tom nevinne," spolecensky jsem se zakrenil.

"Ta slozka je kde, prosim?" Wries si nechal podrobne vysvetlit cestu, pohupoval se ze spicek na paty a nakonec reditelovi zlomil vaz.

"Nechutne. Doneste pana Tobiase do vozu, pane Van Vrene, hned prijdu za vami," kyvl a odesel ke kancelarim.

Vzhledem k tomu, ze si nic nedelali ani z kamer ani z mozneho prijezdu posil, vyradili elektronicky vystrazny system jeste pred straznymi. Jsem zvedav, kdo zitra da veznum snidani.

Van Vren mne vynesl na ulici a pod nohama mu krupaly zmrazky - vsiml jsem si, ze ani jemu nejde para od ust a lampy vytinaly z prazskeho zimniho smogu mraziva oranzova slunce, ktera tancila v rytmu zabijakovych kroku.

"To je tak blbla veta, ze bys ji mohl nekam i napsat," rekl Ten druhy.

Van Vren, aniz by jakkoli spechal, otevrel nakladovy prostor spinave dodavky, omotal me bytelnym ocelovym lanem a po hlave strcil do drevene bedny. Zacal jsem si rikat, jestli to u elektrikaru prece jen nebylo lepsi. Bedna vonela uplne stejne jako tenkrat, kdyz mne na lod pani Dao expedovali poprve.

"Lod pani Dao!" vynoril se muj mozek z elektrickych jisker a mrazivych oranzovych slunci a vsechny me svaly se napnuly. Ale to ocelove lano bych nezvladl ani pri plne

sile.



* * *



Behem cesty jsem krom motoru slysel jen nespokojeny Wriesuv hlas, kdyz si stezoval, ze ve slozce o mne nebylo nic podstatneho.

"Nemejte strach, pane Wriesi," promluvil Van Vren, "na lodi se dozvime vsechno. Vsechno."

Abych pravdu rekl, Van Vren je mi daleko sympatictejsi, kdyz mlci.



* * *



Nevim, jak to zaridili, ale za dvacet minut jsme byli ve vzduchu. Asi staci mit jenom hodne penez, pak lze vsechno.

Podle otresu jsme tentokrat leteli v nejakem malem, ale zatracene rychlem stroji - podle revu motoru v tryskaci, a prestoze jsem se skutecne hodne snazil, nepovedlo se mi ocelove lano byt i jen poroztahnout - mozna proto, ze mne vezli tradicne hlavou dolu, mozna proto, ze by stacilo, aby me svazali pradelni snurou.

Kdyz jsem si ale vzpomnel, co me ceka na lodi, stejne jsem to zkousel znovu a znovu a znovu.



* * *



V bedne jsem mel spatnou predstavu o case, ale nez jsme pristali, ubehlo mnoho hodin, behem kterych preslo svitani v den.

Vzhledem k tomu, ze pred dosednutim letadlo delalo psi kusy, pocasi nam nepreje: kdyz ztichly motory, uslysel jsem, jak na hranach kridel vyje vitr a jak po plasti slehaji proudy vody - stroj se trasl, jako by se chystal sam vznest.

Kdyz se otevrely dvere, hluk vichru podstatne zesilil, a i v bedne jsem ucitil tu tak znamou vuni Dalneho vychodu: ocean, aroma exotickych rostlin, vecne korenene vlhko... zjezily se mi vsechny chlupy.

Pri prekladani do auta jim pory v vyrval bednu z rukou a chvilku ji smykal po letistni plose. Svetlo, ktere pronikalo sparami, bylo nazloutle kalne, a voda, ktera pronikala s nim, chladna.

Kdyz mne nalozili, i pres buseni deste po karoserii jsem zaslechl radio - bylo docela nahlas, a tolik se cinske slovo "taifun" od ceskeho "tajfun" nelisi, aby mi jeho sto padesat sest opakovani nedokazalo fakt zvednout naladu.

Po prelozeni na lod se naplnily me nejtemnejsi obavy; podle toho, jak se zmitala uz v chranene rejde, to je standardni rychly clun, ne vetsi nez Sedmapadesatka. Ridic auta do revu oceanu kricel, ze je to sebevrazda, vyplout v takovemhle necase, ale Wries mu odpovedel, ze se myli. Auto odjelo a jasne jsem slysel pohvizdovani pneumatik, jak jim vichr cloumal ze strany na stranu; daleko vic me ale znepokojovalo temne duneni, ktere jsem vnimal

sice uz dlouho, ale az ted mi doslo, ze to jsou vlny na vlnolamu.

Znelo to jako valka.

Jeden z unoscu nastartoval a nechal motor zahrivat na volnobeh. Rozumne. Druhy podle otresu a vrzani lan peclive poutal mou bednu k palube. Jeste rozumnejsi. Pak jsem ale uslysel neco, co mne vazne vydesilo:

"Vpred, kapitane Kirku?"

"Vpred!"

Obe vety rekl Van Vren a podle vseho se u toho smal.

Jedno se musi nechat: ten, kdo ridi, opravdu umi. Nez jsme dopluli k vlnolamu, bylo to desive; co se delo potom, na to zatim nebyla vymyslena slova.



* * *



Jen jsem byl vdecny bedne, ze je tak tesna, protoze mit prostor, umlatil bych se, a smichy rozhodne ne. Clun jel chvilemi kolmo dolu zadi, chvilemi pridi a chvilemi i letel - myslim, ze jsme si strihli i par loopingu. Narazy na vlny dunely, nepravidelne zatezovany motor rval a nad vsim se nesl ohlusujici jekot vichrice - Ten druhy si peclive zapamatovaval detaily, protoze se mi pry budou hodit do nejake knihy.

Optimista.

Jedina zmena behem nasledujicich mnoha hodin byla, ze bylo stale hur. Lide vystaveni takovym podminkam by davno zemreli vycerpanim, ale obcas jsem mel pocit, ze zvenci slysim smich.

Do me bedny teklo stale vic, a prestoze byla velmi pevna, zacinala se rozpadat. Copak ale bedna, hlavne jsem byl zvedavy, jak dlouho vydrzi clun a obzvlast motor: pripaleny

pach oleje jsem citil docela zretelne. Kdyby stroj chcipl, dalsi pevna zem, na kterou bych doslapl, by bylo dno

Jihocinskeho more.



* * *



Po case jsem si vsiml, ze jsme zacali jezdit v kruhu - chvili nato mi nekdo odtrhl viko.

Nebyl to hezky pohled - i ode dna prepravky se sede vlny tycily az k hrmicimu nebi, ktere se skladalo prevazne z vodorovne ficici vodni triste a peny.

"Veru mame ponekud bourlivo!" zahulakal Wries; mel pres burinku pretazenou kapuci prsiplaste - vzapeti uz bych ho neslysel, protoze do bedny pristoupilo asi pul oceanu. Wries mne vylovil a postavil na nohy: nejdriv jsem se trochu bal, ze mne pusti - kdyz jsem uvidel, kolem ceho krouzime, ze nepusti.



* * *



Lod pani Dao mela skasane plachty a bojovala s besnicimi zivly pomoci motoru - delala moc hezke stojky.

"Budeme prestupovat!" zarval mi do ucha Wries, ale stejne jsem ho skoro neslysel, tak ohlusujicne bylo - jestli jsem si nikdy nedovedl predstavit, jak vypada vlna vysoka jako patnactipatrovy dum, nemam pocit, ze bych mel nejak obzvlastni radost, ze ted uz ano. Nechapal jsem, proc se tady pani Dao zdrzuje - za ten rok, co jsem s ni plul, jsme vsechny tajfuny minuli: v televizi o nich vzdy mluvili az dlouho potom, co se jim zacala vyhybat, a ja velmi brzo pochopil, ze tlusta dama ma na pocasi cosi jako absolutni instinkt - daleko presnejsi nez meteorologicke satelity.

A ted tohle.

Pak mi konecne doslo, co Wries rekl:

"Prestupovat ?!?!"

"Ano!" vzal me do podpazi, opet a la zehlici prkno. Jeho

prsiplast mel vetrem roztrepene okraje - slehaly mne po obliceji. Van Vren se otocil, jestli jsme pripraveni, a rozjel se k lodi.



* * *



Kdybych se nestydel, asi bych jecel -jet po tech vlnach takhle... jednou jsme vazne udelali looping.

Do oci mne sekla pena a vzapeti jsem asi pet metru pod nami uvidel spicky steznu lodi pani Dao - mizely z dohledu asi tak tisicikilometrovou rychlosti.

Blesklo mi, ze neni az tak docela jasne, ktera z lodi je dole a ktera nahore.

Wries se odrazil a skocil.



* * *



Pred ocima se mi mihnul nas clun ritici se jakoby nekam vzhuru, pak nastalo nekolik okamziku klidu, kteremu se ale ani zdaleka nedalo rikat volny pad, a pak jsme pristali na palube lodi pani Dao. Wriesovi prasklo pod podrazkami nekolik prken a mne prasklo nekolik prken pod celisti, protoze me upustil.

Nechte, ale pojalo mne cosi jako obdiv - ten skok byl dokonaly a dokonale promysleny: vzhledem k tomu, ze jsme leteli skoro osmdesat metru vodorovne s vetrem, nez jsme to ve vzdusnem viru za patricnym hrebenem vlny ohnuli dolu.



* * *



Lod sebou mlatila trochu mene nez rychly clun, ale ne o moc. Nez mne Wries odnesl do nastavby, postrehl jsem, ze je orvana skoro na kost: obvykle zasoby rozvesene po palube zmizely, rahna polamana, ze sudu na vodu zbyly jen kusy dreva tlukouci se na provazech... solidni zkaza.

"Co se tu deje?!" zavrel za sebou Wries a hodil mne na zem. Clenove posadky na nas trestili oci - nikdy bych neveril, ze je orientalci umeji otevrit az takhle. "To jsem ja," Wries si sundal kapuci.

"Pan Wries!" vydechl Li Pao a ulevilo se mu tak, ze se malem skacel - Cinane porad veri na morske demony.

"Co delate tady v tom necase?! Kde je pani Dao?!"

"Neni na palube, pane."

"Jakze?!"

Naklon nas vsechny narazil na stenu a plavidlo se stenave skroutilo, ale posadka se stejne nejvic bala vyrazu ve Wriesove tvari:

"Pan Ho?!"

"Neni na palube, pane."

"Kdo je tedy kapitan?!"

"Strazce."

"Pomaha u kormidla - neni zde nikdo z panu . . . Doslo k poruse a on jediny ma silu, aby lod udrzel." Jak se Li Pao pokousel prervat ocean, zacinal chraptet.

Tak tohle bylo zajimave - pani Dao totiz dzunku temer neopousti. A kdyz, rozhodne by ji nenechala pod dohledem sveho strazneho stinu - natoz na sirem mori. Neco se muselo...

"Co se stalo?!" Wries uvazoval stejnym smerem. Na kraticky okamzik jsem oknem zahledl clun s Van Vrenem - podle vseho nas prave znovu preskocil.

Je to psychopat.

Li Pao se nadechl a jeho pohled sklouzl ke mne. Vzapeti se lod znovu naklonila a vsichni zavlali do prostoru - ja jsem si zaletal.

"Je to pan Tobias?!"

"Jiste!" Wriesuv hlas znel netrpelive.

"Nejsem si jist, mohu-li hovorit pred nim," Li Pao se ustrasene shrbil a nasledoval dalsi z dunivych naklonu. Takze se stalo neco skutecne vazneho. "Ale mozna by mohl pomoci u kormidla," Li Pao s nadeji zvedl hlavu.

"Ne - nekdo ho otravil... ale jinak mate pravdu," Wries mne zvedl a vynesl zpatky na palubu, kde mne pripoutal k mrizi nad upiri kleci.

Takze jsem si jizdu lochneskou mohl uzivat z prvni rady.

Velmi brzo jsem zjistil, ze divat se dopredu je vic nez demoralizujici - kazda z tech gigantickych rvoucich zelenosedych vezi se zpenenym cimburim vypadala, ze je pro lod posledni. Presto ale vzdy nejak podklouzla pod kylem - pri tom podklouzavani jsem vzdy visel kolmo dolu a naplno vytocene motory rozechvivaly trup, az se v mokru na prknech delaly vibracni obrazce.

Sesup na druhe strane taky nebyl nic, za co bych na pouti platil.

Klec byla samozrejme zadeklovana, tak jsem nevedel, jestli je v ni nejaky dalsi zajatec, ale podle vseho ne - to by ho nahnali k rizeni. . . Kde asi drzi Hanako?

Najednou jsem se zacal citit dobre - jsem prece tady, kam jsem se chtel dostat. Pravda, sice v ponekud jine situaci, nez jsem zamyslel, s ponekud chudsi vybavou, ale vsechny zacatky jsou obtizne. . .

". . . a navic jsi usetril za cestu," sporive dodal Ten druhy.

Za ctvrt hodiny Wries vysel na palubu. Myslel jsem, ze jde pomoci ke kormidlu, ale kupodivu zvedl ruku a drzel ji zvednutou, dokud se na dohled neprohnal Van Vren. Zahledl jsem, jak kyvl a behem par okamziku dohrmel na deset metru - kdyz lode klouzaly po tyle dalsi nekonecne vlny, Wries skocil zpatky: tentokrat rozprahl ruce a letel na kridlech vichrice - tehdy mi doslo neco duleziteho:

Oni neumeji levitovat.



* * *



Podle vseho se na to divali i lide u rizeni, protoze jsme dalsi vlnu trefili zesikma, takze jsem Wriesovo pristani videl skrz nekolikametrovou vrstvu nazelenale vody protkane stribrnymi bublinami. Motor clunu se rozerval a zvuk zacal rychle mizet - pod vodou to bylo nadherne slyset.



* * *



Uz jsem zacinal premyslet, jak dlouho bude trvat, nez ocelove lano prerezne, kdyz lod zacala opet stoupat - je to nevsedni plavidlo.

Dalsi den k veceru zbyl z tajfunu jen cerny prizrak s oranzovym lemem, tahnouci se zapadnim obzorem. Pod pridi sycely vlny (vlnky), v kterych skakali delfini, ale protoze jsme prisli o vsechny ctyri stezne, charakteristicke a tak zname zvuky plavby rusilo huceni motoru.

Az do teto chvile mne posadka obchazela sirokymi oblouky, oci zaryte do paluby - nikdo mi dokonce ani neodpovedel na pozdrav, a to je mezi nimi spousta tech, kterym jsem pri piratskych kouscich zachranil zivot.

Zpoza nastavby vysli Strazce a Li Pao, pricemz druhy jmenovany drzel v ruce velky revolver, od ktereho pachlo stribro jako tisic certu. Predpokladam, ze ma izolace prave konci.

"Potrebujes neco, pane Tobiasi?" zacal Strazce docela uctive.

"Najedl bych se. Taky to ocelove lano neni prilis pohodlne."

"Pouta ti nikdy nepovolime!" rekl Li Pao a neznelo to ani uctive, ani pratelsky. Nesu fakt tezce, kdyz mne nekdo takhle nema rad.

"Prestoze mne potresta, pani Dao by jiste nebyla rada, kdybych zemrel," udelal jsem smutny oblicej.

"Ty nemuzes zem...!"

"Neslysels, co rikal pan Wries? Otravili mne - uz je to pryc, ale bud se najim, nebo zemru," lhal jsem, "a uz jen za to, co jste ji provedli s lodi, vas nepochvali, hosi," pohledl jsem k mistum, kde staval hlavni stezen. "A nezapomente, jakou mam pro vasi pani cenu."

"Dobre," promluvil Strazce. Podle temneho stinu kolem oci myslel - a uz dlouho - presne na to, co jsem prave rekl. Pani Dao je na svou lod hakliva.

Bez dalsich reci mne zacal rozmotavat a Li Pao poskakoval kolem a miril mi na hrud. Byla to radost, zbavit se narezleho oceloveho hada; vezenska teplakova souprava byla v mistech, kde se lano prilis sviralo, prodrena, a vsude v kuzi jsem mel vytlacenou hlubokou vlnovku.

V nestrezenem okamziku jsem se pokusil Strazce zneskodnit ranou do krku, ale prestoze jsem do toho dal vsechny sily a trefil ho vic nez presne, on se jen narovnal a usmal se: "Je to pravda, otravili ho - je slabsi nez clovek." Metodicky mi pripnul zapesti k retezu, ktery byl stale omotany kolem mrize, a zasadil mi zdrcujici dvojuder na solar. Byly to takove rany, ze se oka retezu protahla a div mi to nevyrvalo ruce z ramenou.

Li Pao se zatvaril, zastrcil revolver za opasek, a jak jsem lezel, ze vsech sil me nakopl. A jeste jednou. Lidska statecnost je internacionalni - Cinan nebo Cech, kopnout si potesi kazdeho idiota.



* * *



Nicmene, par minut, co mne opustili, vysel na palubu muz s rybarskym nacinim, a jedna z divek prinesla sklenici, prkenko a sekacek.

"Zdravim," rekl jsem.

Neodpovedela.

"Kde je... Nepamatuju si, jak se jmenovala, ale strihala mi vlasy, krom jineho - teda ne ze by mi strihala i neco jineho," zazubil jsem se.

"Zemrela," divka se podivala stranou.

"To uz je druha, proboha! Co se stalo?!" Docela me to zasahlo, strihaci slecna mohla byt jedinou spriznenou dusi, jakou v nekolika pristich letech potkam.

"Zemrela."

"Dik za obsirne informace," utrhl jsem se, ovladl se, a pokracoval mirne: "Oni vam zakazali se mnou mluvit?"

"Ano. Uz za to, co jsem rekla, budu potrestana," nepratelsky po mne blyskla cernyma ocima.

"To me mrzi," zmlkl jsem a rybar donesl prvni rybu: byla to jedna z tech stribrnych, jejichz krev mela tak rada Denisa. .. Kde te je asi konec.

"Kde... ?" ale radsi jsem se kousl do jazyka, at to nema zbytecne horsi. K sekacku mne nenechala ani priblizit, zrucne rybu dekapitovala, a az kdyz zachytavala krev do sklenice, jsem si uvedomil, jak znicujici hlad mam.

Po peti stribrnych rybach jsem se rozvalil na zada, spoutane ruce za hlavou, tmavomodre vecerni nebe nad hlavou, v hlave prijemne prazdno a v brise precpane zblunkani. Zivot je krasny. Ani jsem neprotestoval, kdyz mne pozadali, abych seskocil do klece - dopadl jsem sice jako zok, ale uplne jsem citil, jak mi do tela proudi sily.

Klec byla liduprazdna a za chvili o podlahu bouchl lodni pytel s hamakou a ostatnimi vecmi. Rad je rad. Kdyz jsem ulehal, jako by utek a svoboda ani nebyly.



* * *



Dalsi dny jsem se jen houpal v hamace a jedl - bylo mi divne, ze mam porad hlad, ale nikomu jinemu to neprislo, o tohle se vzdy staral pan Ho. Mrizemi jsem sledoval slunce a hvezdy, a co mi muj nevalny orientacni smysl prozradil, tak drzime stabilni kurz.

A pocasi nam pralo.



* * *



Pak nam jednou stesti doslo; presneji: dosla nam nafta. Motory zaskubaly, zavzdusnily se a zhasly. Po tech dnech neustalych vibraci to bylo az bolestive. Vzapeti jsem uslysel, jak na sebe Li Pao a Strazce jeci - cinsky sice, ale nepotreboval jsem rozumet: zretelne slo o to, ci je to vina a koho za to pani Dao potresta. Podle vseho docela spechame.

Az do vecera se ozyvalo klepani kladiv a tesani seker - pritahl jsem se k mrizi a sledoval, jak lodnici vyrabeji dva provizorni stezne.



* * *



Sice jsme pluli, ale plachty sesite z dek a povleceni moc netahly, a stezne, prestoze sotva polovicni, se prohybaly a hlasite stenaly - takze zadny velky kvap. Strazce a Li Pao obchazeli po palube jako diva zver po vybehu a me cim dal tim vic zajimalo, proc je tu pani Dao nechala samotne, co se tam, kam s panem Ho odspechala, stalo, kam odspechala... Je to vazne divnejsi nez divne: Strazce je sice dobry namornik a dokonaly bodyguard, ale naprosto neschopny kapitan a velitel - a jestli mu mel Li Pao radit, tak jim to slo tak dobre, ze by potopili Titanic daleko spolehliveji nez nejaky smesny ledovec. Vzhledem k tomu, ze si s sebou vzala pana Ho, slo zrejme o boj.

Dalsi den, kratce po rozedneni, nas napadly utocne cluny triad.



* * *



Podle zvuku byly dva a slysel jsem je docela dlouho - podle chvatu na palube je slysel i Strazce, ale nez chvat to byla spis panika (prave z vydesenych vykriku jsem pochopil, ze to jsou triady, a ne treba armada). Chcete-li vyhrat bitvu, bez dobreho velitele to nejde, a posadka dobre vedela, ze nikoho takoveho nemaji.

Pohupoval jsem se v hamace a byl docela zvedavy, jak to dopadne, protoze nase lod temer nemuze manevrovat, a jestli triady zase najaly ty japonske bojovnice... Ty se s nikym na palube mazlit nebudou.

Ani se mnou.

Posadil jsem se.

A z klece se nedostanu a nekdo jim jiste rekne, co jsem zac, a o nejakou tu stribrnou kulku nebude nouze - prece jen jsem jich par zlikvidoval a vzdycky vypadaly docela mstive...

"Pomuzu vam, pustte me ven!"

"To zrovna!" utrhl se shora Li Pao. V rukou drzel jeden z raketometu, ktere jsem kdysi sam ukoristil - bohuzel obracene.



* * *



Na tuhe discipline je spatne, kdyz zmizi velitel a rozkazy, ze se ti tuze disciplinovani prilis snadno meni v tuze tuhe.

Slysel jsem, jak Li Pao ostatnim dulezite vypravi, ze on s raketometem zachazet umi (zase jsem nepotreboval rozumet cinsky) - zretelne chtel, aby si posadka zapamatovala, ze on je ten iniciativni a chytry, ze on je spasitel.

Coz o to, posadka na nej jiste nikdy nezapomene, presneji, jeji zbytek, protoze raketu sice odpalil spravnym smerem, ale nejak jim zapomnel rict, ze nemaji stat moc tesne za nim.

Kus ohoreleho tela se mi namotal nahore na mriz a tehdy mi doslo, ze by nas triady mohly treba i zapalit. To uz prvni strely z kulometu paraly obsivku.

Kdyz raketa vybuchla, s nadeji jsem se podival k nebi, zda uvidim hrib horiciho paliva, ale Li Pao se i s tak dokonalou zbrani dokazal netrefit. Obhledl jsem klec a premital, jak dlouho by plamenum trvalo, nez by mne udolaly - zaver byl, ze zrovna u tohohle bych byt nemusel.

"Pustte me ven!" zarval jsem, ale demoralizovana posadka mela jine starosti. Kulomety na mori pracovaly naprosto pravidelne a mrizi na me strikala krev.

Bokem klece se prohnala davka, po ktere zustaly diry jako detska pest - bylo jimi videt, ze za drevem je pancir, takze prubojne strelivo; jeden z projektilu mi rozparal a zapalil hamaku.

Ruce jsem mel porad spoutane retezem, ktery je presne dimenzovany, aby ho nezdolal sebesilnejsi upir - pani Dao to ma za ta staleti v oku.

Stejne jsem to ale zkusil - nadechl jsem se a vsi silou skubl. Tvari v tvar kremaci dela ruzne hlouposti kazdy.

O to vic mne prekvapilo, ze se retez s ostrym kovovym krupnutim roztrhl.

"A sakra!" rekl jsem, ale to uz nasi chaotickou (a slabou) palbou prorazil prvni z clunu a o palubu bouchly haky. Ac se to zda smesne staromodni, je hakovani stale nejpraktictejsi zpusob, jak zteci lod.

Utocnici nejeceli, zadne "desitky rozbesnenych dablu", zadne tarzanske kousky s lanem, byli to chladni profesionalove - reznici.

Kulomety byly vystridany kratkymi davkami z malych samopalu, strelbou z pistoli a svistenim macet. K druhemu boku prirazil druhy clun a do me klece propadla pulka hlavy s kusem krku a celou pravou rukou. Mel jsem neodbytny pocit, ze mi chce neco rict.



* * *



Hamaku jsem uhasil, ale co dal?

"Kdyz se ti povedlo roztrhnout ten retez, co takhle zkusit mriz? Nebo poklop?" rekl Ten druhy. Dirami po kulometu cakala ruda voda.

Nepovazoval jsem to za prilis konstruktivni napad, ale na druhou stranu, nic jineho nezbyvalo. Dobre jsem si pamatoval Denisina slova o navrhu klece, a dobre jsem si pamatoval sve nocni pokusy, kdy jsem se vsi silou pokousel jednu z tyci ohnout - marne samozrejme.

Pritahl jsem se k poklopu, dal nohy vzhuru a vzeprel se jimi proti mrizim. Pak jsem - vedom si vsi te marnosti -

plnou silou trhl.



* * *



Cekal jsem, ze si maximalne vykloubim nekolik prstu. To, ze s poklopem vyrvu i dve z tech neznicitelnych trubek, rozhodne ne.



* * *



Vyskocil jsem nahoru a bose nohy mi podklouzly ve vrstve sedajici krve. Nechapu to, ale z nejakeho duvodu mam najednou docela silu...

Nestacil jsem domyslet, kdyz po mne postava v cernem svihla mecem - byl to obycejny clovek, cili zadny nepritel. Svihl jsem levou rukou a polovina pretrzeneho retezu ho rozetla vejpul - jeho zbran proletla klubkem bojujicich a mel jsem stesti - zabila pet lidi a jen dva z nich byli nasi.

Sice jsem ve vezenskych teplacich nevypadal moc hrdinsky, ale muj nastup mel prudky vliv na vyvoj situace: Pulky retezu se ukazaly jako velmi ucinna zbran - roztocil jsem zapesti, ze se z nich stala dve kvilici kola. Presneji, dva cirkularkove kotouce.

Strazce prave zautocil na prvni clun - podle poucky, jsi-li pod tlakem, uder-, ale na nasi masakrovanou posadku naprosto nebral zretel: videl jen nepritele.

"Na zad! Za mnou!" zarval jsem - tam za nastavbou na zvysene palube by meli mit aspon jakous takous sanci se branit, pokud se do nich z clunu nepusti kulometem. Prorazil jsem cestu, ktera triady stala dobre patnact lidi, jenze nez nasi pochopili, co od nich chci, dalsich patnact ji uzavrelo.

A vubec zacalo prituhovat.

Po prvni vlne utocniku totiz na dzunku naskakaly ty japonske bojovnice (nebo nekdo stejne dobre vycviceny) a davky z malych samopalu zacaly letat nebezpecne blizko ruzynskeho eraru. Takze jsem se prestal starat o ostatni a zacal se starat o to nejdulezitejsi.

O sebe.



* * *



Ne ze by proti mne meli(y?) moc sanci, ale zato jich bylo hodne. Orientovali se stejne dobre jako ja, a mne navic strasne klouzaly bose nohy. Ke vsemu se ukazalo, ze retezove mlynky jeste nemam zazite natolik, abych s nimi mohl likvidovat takhle nabusene sycaky, ale bezprizornich macet bylo po palube dost a dost.



* * *



Ostra ocel ostre zmenila pomer sil v muj prospech, a co jsem zahledl, i Strazce na clunu se cinil - pred okamzikem pruhledna okna byla najednou uplne od krve - zevnitr a vsechna.

Nekdy v teto dobe superbojovnici pochopili, ze jsem pro ne trochu tuhy orisek, a i pres presilu dvacet na jednoho se zacali odpoutavat - a darilo se jim, protoze ja musel davat pozor, kam slapu - probodnout si chodidlo o zesikma preseknutou kost je mi asi tak stejne prijemne jako kazdemu.

A ze tech kosti bylo.



* * *



Krvi leskly Strazce se objevil za pridovym kulometem dobyteho clunu a pomerne rozumne zachranil zivot zbytku posadky umirajici na zadi.

O zbran chrlici plameny neco krislo, jeste jednou a kulomet zmlkl - v zasobniku byla dlouha zubata dira, kterou vyhrezl prervany nabojovy pas. Po valecnici, ktera se chystala hodit treti saken (Saken = spravny vyraz pro vrhaci hvezdici; nikoli tedy "suri-ken", jak se Evropane (a J. Kulhanek) bezne domnivaji. Poznamka: Hanako.), jsem (nestylove) hodil macetu, a prestoze jsem ji trefil naplocho, sila uderu ji rozctvrtila. Opravuji: rozosmila.

Fakt mam nejak divnou silu.

Strazce preskocil zpet k nam a nepratele zacali definitivne ustupovat. Tehdy se nekdo na druhem clunu rozhodl, ze postrilet par svych je mala cena za nas dva, a z nasi nebohe dzunky zacaly letat trisky na vsechny strany - jen diky desitkam litru krve se okamzite nevznala.



* * *



Skocil jsem na clun, vytrhl strelci kulomet i s rukama a za okamzik uz jsem vedel, jak Strazce vymaloval okna toho prvniho - ani ja jsem nebyl bez vytvarnych uspechu.



* * *



Kdyz jsem preskocil zpet, vitezstvi bylo nase. Strazce se s bojovniky nemazlil (jako ja) a ted sedel na jejich skoro dvoumetrove hromade a zakrvacenyma rukama se pokousel zapalit krvi prosaklou cigaretu.

"Znicili mi zapalovac, pane Tobiasi," informoval mne o nejdulezitejsi veci, ktera se stala. Jeho slova znela v nenadalem tichu nejak moc hlasite - az po chvilce jsem si uvedomil i jine zvuky: pohvizdovani vetru, splouchani vln, stenani ranenych... to splouchani znelo nejak nepravidelne, ale kratky pohled pres zabradli mi sdelil, ze nez ve vlnach plujeme v zralocich; krev odtekala kanalky jako voda za prutrze mracen.

Na vychode se rozsvetlilo, more zezlatlo a nad obzor se vyhoupl i zbytek rudeho slunce. Miluju tropicke svitani -je to pravy chram prirody.

"Musime precerpat naftu - a brzo bude hodne teplo," podival jsem se na palubu zavalenou mrtvolami. "Musime taky opravit lod. Ty kulomety...," odmlcel jsem se.

"Ano," rekl Strazce, zahodil cigaretu a byl zjevne rad, ze to nemusi byt on, kdo bude premyslet.

Prvnim problemem se ukazal nas pocetni stav - jatka prezili pouze ctyri clenove posadky, z toho dve zeny a jeden skoro jeste kluk. Ten ctvrty byl nastesti stary namornik, ale zase mel tezkou ranu v predlokti - vubec, vsichni jsme byli zraneni, ale mne a Strazci sramy zas tak nevadily.

Ale Cinane jsou odolny narod. Trocha obvazu, vodni dymka s poradnou porci opia a byli schopni pracovat. Nez jsme je osetrili a nez jsme roztahali dymku, utichly v hromadach tel veskere steny. Neprijemne bylo, ze jsme se nemohli umyt, protoze pro zraloky se do more nedalo potopit ani vedro.

Jak slunce stoupalo a jak se oteplovalo, nad lodi se zacinal vznaset puch z nafukujicich se tel a zaparene krve - hnilobne procesy ve vlhku postupuji daleko rychleji, nez by kdo cekal.



* * *



Nejdriv mi docela vadilo, jak mrtvoly neplesknou o hladinu, ale mizi v nozovitem svisteni zralocich celisti; po dvaceti minutach jsem si zvykl. Prestoze na me opium skoro nepusobi, stejne jako ostatni jsem si obcas zasel prasknout. Take jsem mel nedobry pocit z toho, ze jsme nechali tezce ranene zemrit, jenze jak jsem bral telo po telu, zadny z nasich to byt nemohl a k utocnikum jsem citil cokoli krom litosti.

"Mohli by prijet dalsi," rekl Strazce, protahl si zada a ocima prejel obzor. Jak se protahl, krusta zaschle krve na nem hlasite zapraskala.

"Mohli."

"Mohli by nas znicit z dalky."

"Uz nemame rakety?"

"Li Pao spotreboval posledni."

"Pokud se nam povede nastartovat," klepl jsem spickou nohy o palubu, "a pokud budeme ostraziti... Mame kulomety." Sam jsem se necitil zrovna presvedcene: "Co takhle prestoupit?" kyvl jsem na mene poskozeny z clunu - museli jsme je uvazat na delsi lana, aby nam nenicily obsivku.

"Nesmime opustit lod. Velitelka by nas popravila." Ve Strazcove hlase nebyl stin pochyb.

"Aha. Snad to zvladnem... Kam vlastne mirime?"

"Prece na...," Strazce zmlkl.

"Stejne to uvidim, az tam dojedem," zkoumave jsem se mu podival do oci a zraloci zacali vyskakovat, kde to vazne.

Svalovec sklonil hlavu k zcernalym prknum: "Nemohu." Vzapeti se na mne podival s jiskrou nadeje, ale rict to, nac myslel, si netroufl: totiz, abych se, az lod zprovoznime, vratil do klece. Pohled mu zaletl k vyrvanemu mrizovi, a beznadej, ktera vystridala jiskry, byla temer osudova: "Nemohu."

Znovu jsme se dali do prace a zraloci celisti se znovu rozjely.



* * *



Kolem pul desate uz se zrejme vsichni morsti tvorove v okoli precpali tak, ze klesli ke dnu, protoze kolem lodi byla zas volna voda.

Mrtve jsme v uplynulem case hazeli povetsinou sami se Strazcem, protoze to neni zadna legrace, zvedat bezvladna tela, ktera se navic musela skutecne hazet, protoze jakykoli naklon nad zabradli byl krajne nezdravy; nikdy bych neveril, ze na vlastni oci uvidim sedmimetroveho zraloka bileho. Posadka pracovala alespon s fragmenty, sacovala kapsy a davala stranou zbrane; jsou to sporivi lide, tihle Cinane. Do vrstvy zaschle krve na prknech uz se pustili sami.

Kdyz z kanalku tekla jen naruzovela voda, bylo kratce po jedenacte a spolu s namornikem jsme natahli pancerovou hadici a zacali precerpavat naftu. Nase nadrze ustaly prubojnou palbu velmi dobre, protoze ochranne obaly by dokazaly zatahnout i rozmernejsi prustrely.

Cerpadlo se rozhucelo, po skvrkani vzduchu se v hadici ozvalo klokotani, a vsech sest - jak jsme byli rozdilni -jsme se zacali usmivat.

Usmival jsem se take, protoze jsem vedel, ze dokud motory nepobezi, Strazce se k nicemu neodhodla. Rozhodnuty uz ale byl, to ano, jenze odvzdusnit diesely tady umim pouze ja - tedy alespon myslim - nezapomnel jsem to ale nekolikrat rict hodne nahlas.

Potom, co jsme precerpali zbytek nafty i z druheho clunu, namornik pri prehazovani tezke hadice omdlel a spadl do more. Protoze jsem clunu zrovna vysekaval diry do dna, slysel jsem to, nelenil, vybehl nahoru a skocil pro nej.

Zraloci odpocivali asi o sto metru hloubeji, a jen jsme pleskli, uz se pluli podivat, coze chutneho se to zase deje.

Chytil jsem namornika, a kdyz jsme stoupali, lod, ktere jsem pred okamzikem prorazil dno, se s ohlusujicim bublanim potopila a vir nas malem strhl s sebou.

Namornik mi byl vdecny, takze jen co jsem odvzdusnil motory a nastartoval, a jen co se Strazce rozhodl prevzit veleni, neposlechl ho, kdyz zarval: "Na nej!" a misto toho mi hodil brichatou macetu.

Strazce urcite nepocital s tim, ze by mne ti ctyri mohli porazit, to jiste ne, ale mohli mne zpomalit: mel na zadech kalasnikov a s tim vykrikem si ho zhoupl do rukou - rozhodl se veleni prevzit, prave kdyz jsem po uspesnem startovani vysel na palubu. Tak nejak jsem predpokladal, ze mne napadne, az ze sebe budu smyvat naftu.

Maceta letela hrozne pomalu, i ti tri se ke mne blizili hrozne pomalu - to Strazce byl podstatne rychlejsi. Vim, ze driv bych ho v zadnem pripade neporazil - to ani nahodou - jenze driv bych nikdy nerozerval ani ty mrize, coz ho podle vseho taky znepokojovalo.

Odrazil jsem se, preskocil utocici trojku a zaroven chytil macetu. Strazce zareagovat nestacil, a tak davka prosila jen misto, kde jsem pred okamzikem stal - spolu se zady starsi z zen a mladika.

Elegantne jsem dopadl a vytahane teplaky mi trapne sklouzly ke kolenum. Sekl jsem Strazcovi po predloktich, on stihl uhnout, tak jsem presekl jen kalasnikov - v cepeli to udelalo hluboky zub. Strazce hadovite sklouzl vzad, zniceny automat bouchl o prkna a ja promarnil cenne okamziky, kdyz jsem si tahal teplaky k pasu - Strazce zatim tasil mec.

"Zemres!" zkusil me psychologicky podeptat a docela se mu to i povedlo, protoze jsem ho mnohokrat videl v boji, a vim, ze je potomek stare zabijacke rodiny a ze se narodil nekdy v sedmnactem stoleti. A tri sta let zkusenosti se neda podcenovat.

Navic je mec daleko sikovnejsi nez maceta, a on to vedel.



* * *



Co ale nevedel, jak velkou silu ted mam - coz jsem ale nevedel ani ja sam.

Zautocil jsem, ale misto skutecne tvrdych ran jsem ho jen tak postuchoval - z macety stejne letaly kusy kovu, bzucely jako vosy a zasekavaly se hluboko do paluby. Strazce se odpoutal, udelal sermirskou figuru, prehodil cop na zada a po rtech se mu rozlil vitezny usmev:

"To se ti povedlo strachy? Z ohne?" dokonce si troufl poodvratit hlavu a podival se na mriz.

"Kdo vi," naschval jsem trochu ustoupil, aby si myslel, ze se bojim.

Namornik uz nemel co ztratit, tak se mi pokusil hodit take mec. Strazce, aniz se podival jeho smerem, nakopl useknuty kus kalasnikovu, a namornik odvetil charakteristickym chrcenim - dostal to presne do hrtanu - v te chvili mi zbyvajici zena skocila na zada.

Kdyz jsem odvzdusnoval motory, Strazce jim asi vysvetlil, co se stane, pokud mu nepomohou.



* * *



Priznavam to nerad, zenam obvykle neublizuju, ale jak jsem seji pokusil odhodit, nejak jsem to neodhadl a zlomil ji vaz - az mne vydesilo, jak jsou lide najednou krehci.

Hlava dute bouchla o palubu a uhel krku se neslucoval se zivotem.

"Sami dva, nikde nikdo," couval jsem a do pat mne pichaly krystalky vysrazene soli, "to bys mi mohl rict, jestli plujeme na ostrov pani Dao nebo neplujeme." Proc to nezkusit, je to sice nejstarsi trik ze vsech... Kupodivu se chytil:

"Stejne je to jedno. Bud zemres, nebo budes na veky v otroctvi. Kam jinam bysme pluli?"

"A proc pani Dao opustila lod?"

"Nepamatujes si prve pravidlo?" prudce zmenil nazor na prenos informaci a zaroven ucinil jeste prudsi vypad.

Uskocil jsem jen tak tak.

"Nikdy se neptej na to, co nepotrebujes vedet? Nebo jak to bylo?" zase jsem ustoupil, "neni to tak dobra poucka, jak by se mohlo zdat," dodal jsem vestecky a vzapeti i on pochopil, jak to myslim.

Sermirske souboje jsou dlouhe jen ve filmech nebo pri treninku. Ve skutecnosti je to dost bleskurychle.

Prvni ranu stacil kryt, takze se mu vlastni mec zasekl do obliceje - tupou stranou. Druhou ranou jsem mu usekl pravou ruku a treti obe nohy vysoko nad koleny.

Vsechno se to tocilo ve vzduchu, tak jsem musel chvilku pockat.



* * *



"Trochu jsem posiloval, chytraku," pribodl jsem nejpodstatnejsi soucastku byvaleho Strazce k palube, vytrhl mu mec z ksichtu a udelal posmesne Sermirske gesto.

Pravda, sice jsem se tvaril, jako by to nic nebylo, ale velmi dobre jsem vedel, ze jsem zvitezil jen proto, ze mne hrube podcenil. S Wriesem nebo dokonce s panem Ho bych to tak

jednoduche nemel.



* * *



"Co s tebou, chlape!" polozil jsem torzu recnickou otazku. Prestoze jsem se uplynulou pulhodinu docela snazil, nerekl ani slovo. Dosel jsem k bortu a podival se do hloubky, jestli tam zraloci porad jsou. Byli, nase pojizdna jidelna se jim nesmazatelne zapsala.

"Hosi, ted to bude trochu tuhe, ale ja vam verim," hodil jsem pres palubu Strazcovy nohy i ruku, a ziskal tak zaslouzenou pozornost.

Strazce nerekl nic, ale podle toho, jak se mracil, mu koncetin bylo lito.

"Byls na ne zvyklej, co?" pristoupil jsem k nemu a on udelal presne to, co jsem cekal: levou rukou si vytrhl macetu z tela a sekl po mne.

"Zase nic," zastavil jsem ranu retezem namotanym na zapesti, plynulym pohybem ho chytil za predlokti, zatocil se kolem dokola a znicujicim svihem mu pazi prerazil o bort tak, ze visel nad hladinou.

"Dabelsky plan, neni-liz pravda?" usmal jsem se na nej dolu a on byl najednou trochu bledy, protoze pochopil, ze pokud ho roztrhaji a stravi zraloci, tezko zregeneruje. Jak to rikala Hanako? Improvizuj?

"Opravdu mi nechces nic povedet?" znovu jsem se usmal, a nevim, jestli dalsi odstin ztratil z meho usmevu nebo z hlasiteho chnapani.

"Vedle - vedle - vedle," na posledni chvili jsem s nim vzdy uhnul: "Vazne nic?" dal jsem mu posledni sanci, "pak tedy nic. Preji hezky zbytek zivota."

Uvolnil jsem prsty a dival se, jak ho metraky zubatych svalu rvou na kusy. Slo jim to trochu hur nez obvykle, ale zvladly to. Pozoroval jsem utrzenou hlavu s vlajicim copem, jak pomalu klesa do temnot, kdyz ji pozrel obrovsky sedy stin.

Radsi jsem poodstoupil.



* * *



Prohledl jsem posadku, ale vsichni uz byli po smrti. Skoda. Kdyz jsem skoncil s pohrbivanim (doufam, ze na

hodne dlouho), musel jsem tentokrat krev z paluby vydrhnout sam.

"Sam a sam," vylezl jsem na nastavbu, obhledl obzor a nekolika ranami sekerou porazil nejprve jeden, pak i druhy stezen - sice nevysoke, ale prece jen mohly poutat nezadouci pozornost. Plachty naposledy zapleskaly, pak mokre zasplouchaly a zraloci zase zvedave vystrkovali ploutve, co se deje.

Az po horizont nikde nic, lod plula v pravidelnych kruzich, tak jsem mohl v klidu prohledat kajuty. Vsude byl neskutecny neporadek a veskera technika, jako vysilacka a podobne, napadrt. Obdobne to vypadalo i dole u motoru - to, ze predtim tak necekane dosla nafta, bylo proste proto, ze byly rozbite meraky.

"Kdo to jen mohl...? Nebo ze by tajfun?" zamyslene jsem se vratil na palubu, v rukou kalhoty a obuv od nindza obleku.



* * *



Hned jsem se citil lepe, kdyz jsem se umyl a prevlekl z vytahanych vezenskych teplaku - vzpominek na zajeti jsem se ale nezbavil zcela, protoze jsem si obe zapesti omotal roztrzenym retezem. A po chvilce uvah jeste na kazde skoro metrovy kus pridal: na odrazeni secnych zbrani se to ukazalo velmi praktickym.

Navrch jsem si natahl dlouhou cinskou kosili a pak prohledl zbrane - nejlepsi mec na lodi byl ten po Strazcovi; predchozi souboj mne poucil, ze od urcitych schopnosti je vazne lepsi spolehat na ostri nez na projektily.

Postavil jsem se ke kormidlu a s hrde vztycenym celem pohledl Budoucnosti tvari v tvar...

"Co ted?" zcela nevhodne se zeptal Ten druhy.

"Co ted? Nemuzu prece porad utikat. Nemuzu jim nechat Hanako. Nemuzu nepotrestat Wriese a Van Vrena," trochu jsem se zakuckal. Sice jsem mluvil o tom, k cemu jsem se odhodlal uz v chate u prehrady, ale jedna vec je odhodlat se, a druha konat. Postrach mi kdysi rikal, ze kdo se neboji, prohraje -jestli to plati i obracene, urcite vyhraju... co je ale vazne neprijemne, ze u toho vitezstvi musim byt.

"Ty vis, kam plout?" rekl Ten druhy a kupodivu mne od mych cilu nezrazoval - a zrovna ted bych ho tak rad poslechl.

"Cely cas jsme drzeli jeden kurz, touhle dobou byvalo slunce tamhle," pootacel jsem kormidelni pakou, dokud mi paprsky nepadly na pravou tvar.

Vzapeti jsem zjistil, ze kormidlovani velkych plavidel je jeste problematictejsi nez malych - priste uz jsem pakou hybal s daleko vetsim respektem, ale stopa za lodi stejne vypadala jako rozzurena zmije.

"Jak je to tak daleko?" Ten druhy je dnes nejak hovorny.

"Asi ne moc, doufejme."

"Preju ti, at mas pravdu; jestli nam zas dojde nafta...," vyznamne se odmlcel, "... a do more uz me nikdo nedostane," mysli nam proletl stin, co spolkl Strazcovu hlavu.

Neprotestoval jsem.



* * *



Jeste toho vecera jsem ve vetru ucitil zemi. Mate-li upiri smysly, je to vazne napadne, ta vune hliny a rostlinstva rozpaleneho tropickym sluncem.

I po setmeni jsem plul neztencenou rychlosti, takze kolem pulnoci jsem zemi i uvidel.

Nebyla to jedna zeme, ale desitky chomacku bujne vegetace vyrustajici z oceanu. Opravuji, stovky chomacku. Byt jsem to videl na mape v Hanacine notebooku, skutecnost je vzdycky slozitejsi.

Druhym problemem bylo, ze se prudce zvedlo dno - to se pozna na barve a neklidu vln. Tretim, ze na hladinu pred lodi neni od kormidla videt. Ctvrtym, ze dopredu trci ta proklata taranovaci kosa. Patym, ze ovladani motoru je take jinde.

"Krucihiml!"



* * *



Dalo se to vyresit jen tak, ze jsem ubral, co to slo, a zbesilou rychlosti behal mezi pridi a zadi.

Za neutuchajici sprinterske exhibice jsem kolem treti rano vplul do archipelu - cim byly ostruvky bliz, tim rychleji jsem musel behat a menit smer, a tim vic si pripadal, jako bych ridil vlak na kluzisti - ovladani velkych lodi je jeste daleko obtiznejsi, nez jsem si myslel na volnem mori.



* * *



"Kampresneplujem? Vis to?" zeptal se Ten druhy, kdyz jsem se svitanim zacinal treti maraton, "nepamatuju si, ze bys tu nasel nejakou mapu."

"Nekde to tady musi byt," vydechl jsem, ale v silenem kolotoci dunicich nohou nebyl na hlubsi uvahy cas.

"To jiste," rekl Ten druhy a spolecne jsme obhledli nekonecne bludiste pruplavu, stavnate zelene, par vstavajicich v rannim slunci a sedych odumrelych koralu, vystupujicich nad hladinu...

"Krucinal!"

Jeden z utesu jsem minul asi o deset centimetru - setrvacnost lodi je proste nechutna. Znovu jsem obhledl okoli, ale znovu jsem nezahledl nic, podle ceho bych chytil smer.

"Nezapomen, co psala Hanako - oni ten ostrov hledali stovky let... nebo tisice?"

"Libi se mi na tobe, jak mi vzdycky zvednes naladu. Tisice!

Kurvajs!"

Tentokrat jsem musel skocit pres palubu a zaprit se mezi taranovaci spici a vapencove ostri. Nez mi doslo, jak marne to je, skutecne se mi ty stovky tun podarilo usmernit. Pri te prilezitosti jsem si vsiml i dalsi pozoruhodnosti - melkymi vodami mezi ostruvky proplouvalo tolik zraloku, a tak velkych, ze to snad ani neni normalni. Ackoliv pan Ho rikal, ze zraloci na vampyry utoci jen vyjimecne, nerad - nerad - bych se k takove vyjimce prichomytl.

"Nemeli bysme se potopit, nemeli," rekl Ten druhy.



* * *



Kolem devate se ozval znovu: "Uz vim, jak to dopadne: za dva dny proplujeme skrz a nic nenajdem."

"Proplujeme? Optimisto," rekl jsem, protoze dno prave po necem zaskripalo. Klika klik, ze je tam ten pancir, prkna by to nemohla vydrzet. Vzapeti jsem zahledl neco, co mne prudce prinutilo zmenit nazor.

"Mina!" zaseptal jsem.

"Jestli ona nebude magneticka," tak akademicky se zamyslel Ten druhy.



* * *



Musim priznat, ze mezerou (mezirkou) mezi minou a ostruvkem jsem proplouval se zavrenyma ocima. Pravy bort hlasite lamal vetve presahujici nad hladinu a nejaci ptaci jeste hlasiteji protestovali. Kdyz jsem oci otevrel, zjistil jsem, ze nam krom protestu i pokaleli palubu a ze min je tu daleko vic nez jen jedna. Byly velke, rezave, obrostle vrstvami skebli, ale dobre vim, ze tyhle veci funguji klidne i po sedesati letech.

Na druhou stranu, minove pole ma urcite nejaky duvod.



Ten druhy mi cetl myslenky, tak jsem mu oponoval, nez se stacil vyslovit:

"Treba jsou tu jen od valky."

"Treba. Treba taky ne."

"Jaaaa!"



* * *



Tentokrat jsem skocil do vody, abych odstrcil presprilis pritulnou minu, a zralokum jsem unikl jen diky levitacnim schopnostem - pravda, jeden asi trimetrovy mi uvizl za nehty. Skubal se, dokud jsem mu neomlatil hlavu o kotvu.

Zraloci krev neni moc dobra, ale je vyzivna a je ji hodne. Prestavku jsem si mohl dovolit, protoze pri odstrkovani miny lod najela do pisecne lavice, kde pomerne definitivne uvazla.



* * *



"Jestli mistni ty miny neobjizdeji z druhe strany," otrel jsem si rty a studoval pohupujici se rad rezave smrti.

"Nebo nepriplouvaji uplne odjinud - bylo by divny, abysme trefili pristupovy koridor rovnou z kurzu."

"Taky mozny," rozvalil jsem se na palubu, aby mi trochu slehlo. Prkna hrala do zad a rukavy kosile jsem mel po lokty rozervane ostrou zraloci kuzi. Na druhou stranu, hezky mi prelestila retezy. Protoze jsem zastavil motory, bylo slyset jen pleskani vlnek, susteni, jak se o dzunku otirala velka torpedovita tela, a vresteni tropickeho ptactva. Z sera dzungle vyletl netopyr, v ostrem slunci ztratil orientaci, padl na hladinu a nestacil se ani dvakrat placnout, kdyz zmizel mezi dvema radami pilovitych zubu.

"Neni jich tu nejak moc?" mrkl jsem pres zabradli, kde se v menave azurove vode sede stiny propletaly jeden pres druhy.

"Uvazim-li, ze se budes muset potopit a odhrabat ten pisek, tak rozhodne ano... Byl by to dobry doplnek k minam."

"Prave, necim je dokrmovat, starat se, aby meli podminky k rozmnozovani..."

"Jo, vypada to, ze nekteri tu jsou docela dlouho," pozorovali jsme hrbetni ploutev tvora, ktery by spolknul Celisti i se Spielbergem.

"To neni mozny, aby byli takovihle!"

"Ma moc velkej ponor, tady na tu melcinu se nedostane," i Ten druhy znel otresene.

Kdyz mi slehlo, svlekl jsem se do plavek, vzal do zubu sirokou dyku, roztocil mrtvolu zraloka jako atlet kladivo a hodil ji padesat metru od lodi. Misto dopadu behem okamziku vypadalo jako ruzovy gejzir.

Bez vahani jsem skocil pres palubu, chladna voda mne objala, ale potapecsky pohled na zakladnu gejziru mne primel prestat myslet na objeti a pracovat v tempu koreckoveho rypadla.

Pisecnou lavici jsem behem ctyr minut doslova rozmetal - lod nad mymi zady se zhoupla a sklouzla dozadu. To uz se ale mnozi z mistnich stravniku privlnili podivat, co je to tady za atrakci, a ze ve zvirenem pisku bylo spatne videt, vsichni se tlacili do prvni rady.

Pluje-li zralok primo k vam, vypada, jako kdyz se usmiva - cim je bliz, tim sireji. Dokud neotevre tlamu.

Kdyz jsem se prodral na hladinu, meli pozustali o prikrmovani postarano. Dyku jsem sice zlomil uz pri hrabani, ale ty retezy se ukazuji stale praktictejsi - sebehladovejsi zralok s puklou lebkou ztraci chut k jidlu.

"Jaky nadherny vzduch," stoupl jsem si doprostred paluby, voda ze me tekla, a skutecne s chuti jsem se nadechl: "I kdyz...," zacichal jsem a nakrcil celo. Citil jsem ten

zapach uz driv - spis to byla jen takova pachova predzvest nez zapach - ale prikladal jsem ji na vrub ptacincum nebo necemu ve vypitem zralokovi.

Ted ale byla paluba uklizena - udelal jsem to, nez jsem se potopil, protoze do vody se mi fakt nechtelo, a navic se na zbytky krve sletaly velke zelene masarky.

"Co je to za smrad?" natocil jsem hlavu, abych citil, odkud to jde.

"Je to jako..., jako...," nedokoncil Ten druhy.

"Jo," rekl jsem. I ja si vzpominam, jak pachne mrtvola, ktera nekolik dni lezi v teple.



* * *



Takze jsem ostrov pani Dao nakonec nasel po cichu. Cim jsme byli bliz, tim byl mrtvolny puch silnejsi, a jen jsem dekoval vsem upirim predkum, ze nemusim dychat.

Po nekolikahodinovem kockovani s minami, utesy, melcinami a zraloky se na prave strane nesirokeho pruplavu objevila stopa lidskych rukou (jak se tak nablble psava) -melka, umele vypadajici zatoka a v ni drevene molo; cela zatoka byla peclive skryta pod previslymi vetvemi vysokych stromu - vypadalo to jako zeleny chundelaty tunel. Ten ostrov byl takhle od hladiny vubec divny: nebyla na nem obvykla vsudypritomna dzungle, ale prave jen ty vysoke hunate stromy - kvuli nim musi z letadla vypadat uplne stejne jako tisice okolnich ostrovu.

"To bude ono," rekl jsem, ale nevim, jestli jsem z toho mel radost. Krom smradu se totiz z ostrova linulo i podezrele huceni- znelo jako giganticka, nastvana trafostanice.

Pomerne jasne jsem si dovedl predstavit, co to je.



* * *



K molu vedla sice klikata, ale hluboka cesta - byla v koralech vystrilena tak umne, ze ze vzduchu urcite vypada jako prirodni jev. Stejne jsem ve svych sprintech od pride ke kormidlu nepolevil (vlny lod porad stacely), takze poradne si prohlednout zemi jsem mohl, az kdyz jsem vypnul motory a bort krupave narazil.



* * *



"Snad si nikdo nebude stezovat," obhledl jsem vytrhana a popraskana prkna i znicene pneumatiky, ktere mely sikovnejsim kapitanum slouzit jako narazniky. Nez se lod odrazila, preskocil jsem na breh a uvazal ji na pridi i na zadi k odrenym parezum.

Kdyz molo dopraskalo, krom temneho huceni nastalo ticho - ani ptaci tu nevresteli. Pod previslymi vetvemi bylo zelene pritmi, a huceni chvilemi slablo a chvilemi hrozivelo - mel jsem z toho husi kuzi. To zelene sero mi pripomnelo, ze jsem tu uz byl - dokonce dvakrat, v zadeklovane kleci... vzduch byl hnilobnym puchem doslova lepkavy; budu se muset dlouho drhnout, nez to ze sebe dostanu.

Obhledl jsem nejblizsi okoli a ma nejhorsi podezreni se naplnila: na kratkem travnatem svahu nad molem lezelo neco cerneho, kovove leskleho, menave se vlniciho...

"Mouchy," rekl jsem a co nejpevneji zavrel usta a pro jistotu si ovazal tvar pruhem latky z kosile.

Pak jsem se s obnazenym mecem vylodil.



* * *



Ta vec pod mouchami byl clovek; byval clovek. Prestoze se mracno masarek a bzucivek s mym prichodem zvedlo, netroufl jsem si odhadnout, jak dlouho je po smrti. Vic nez par dni to ale byt nemohlo: musich larev se futrovalo tolik, ze za delsi cas by nezbyvaly nez kosti. Pricina smrti byla oproti tomu jasna: useknuta hlava. Podle kalasniku to byla hlidka.

Druhy clen straze bzucel opodal.



* * *



Mezi stromy vedla uzka, ale do hloubky vyslapana stezka.



* * *



Na dalsi tela jsem narazil az za chvili - ta mel na svedomi kulomet, jehoz troska spolu s obsluhou vyhrezla z maskovaneho zakopu - vypadalo to na granat.

Od te doby byly stromy kolem pesiny proderavele zbesilou palbou z automatickych zbrani, a nez abych mrtvoly hledal, musel jsem hledat mista, kam slapnout - mouchy byly tak prezrane, ze se ani nepokousely vzletnout, a prostrilene stromy ronily dlouhe pruhy nazloutle mizy, v ktere dokonavaly miliony mene stastnych bzucivych sester.

Ten druhy si s chladnym nadhledem poznamenal (do me pameti), ze peticentimetrove vrstvy tropickych much jsou hezky, odporny detail.

"Tohle kdybych nekam napsal, nikdo neuveri," mavl jsem rukou.



* * *



Cesta ostrovem byla prizracna - mezi kmeny vysokych stromu nerostlo nic krom huste blede travy, a v zelenem priseri spletenych hunatych korun jsem mel intenzivni pocit katedraly.

"Katedrala smrti," dramaticky doplnil Ten druhy. Obcas shora prorazil uzky sloup slunecniho svetla, ve kterem se kovove leskly hmyz blyskal jako drahe kameny - videl jsem i spousty pavucin, ale vsichni osminozi obyvatele beznadejne pukli prezranim.

Utok na ostrov byl podle vseho veden z vice stran, ale nejsilneji prave od mola - utocnici tu meli obrovske ztraty, protoze okoli pesiny bylo palebnymi stanovisti doslova prospikovano - zahledl jsem dokonce trosky nekolika supermodernich bezobsluznych zbrani.

Podle velikosti bzucicich hromad jsou bezobsluzne zbrane skutecne ucinne.



* * *



Priblizne dva kilometry od pobrezi cesta vyustila do neceho jako vesnice - rozhodne to ale nebyla obvykla bambusova architektura obvyklych domorodcu; naopak: byl to vpravde klenot stareho cinskeho stavitelstvi, naprosto kouzelne vkomponovany do zeleneho stinu.

Lomene stupnovite strechy, filigranske ozdoby, siroka schodiste, uzka okna... vse z tmaveho, skoro cerneho dreva.

Pred dominantni budovou bylo kruhove prostranstvi, v jehoz stredu cnel kral-strom, ktery je zakryval svou korunou - kolem stalo asi patnact mensich, ale se stejnou gracii postavenych domu. Namesticko porustal jemnoucky travnik, proti kteremu byly i ty nejstarsi anglicke zalozeny teprve vcera.

To se pozna.

A vsude se kupily desitky, ale spis stovky tel.

A nepocitam-li koberce much, nikde ziva duse.

Tady doslo k hlavnimu stretnuti - podle toho, jak byla tela navrstvena, se dalo hezky pozorovat, jak ta ktera strana mela kdy navrch - mrtvi byli pres sebe ve valech a hromadach, nekteri rozsekani na kousky ne vetsi nez dlan.

Dulezity poznatek byl, ze tady uz nebojovali jen lide: na mnoho umrlcu mouchy nesly, a dokonce i vsezrave bile larvy se od nich (znechucene) stahovaly. Hlavy techto pozustatku se vyznacovaly ponekud delsimi spicaky, nez byva v kraji zvykem.

Videl jsem i padle, podel nichz lezely zbrane, s kterymi bych mel i ja problem manipulovat trochu svizneji, a ani na ne mouchy nesly a taky byli naporcovani na male kousky. Ve stromech a prucelich domu byly stovky sipu, mnohe se stribrnymi hroty... "Halo?! Jako bych slysel kroky! Neni-liz pravda?"



* * *



"Kurva!" vyskocil jsem snad pet metru a prastil se do hlavy o vetev.

"Halo?" hlas znel hodne divne, presto vsak zovialne, byla to anglictina, a nejdivnejsi na nem bylo, ze ho znam.

Trvalo mi dobre pet minut, nez jsem zjistil, kdopak to mluvi - prehazovat mrtvoly skutecne nepatri mezi me nejoblibenejsi zabavy.

"Vic vlevo, prihoriva, prihoriva," vedl me hlas.



* * *



"Hori!"

"A kurva," neudrzel jsem se, kdyz jsem uvidel copak to mluvi.

"Prosil bych anglicky, ten vas domorody jazyk mi k srdci prilis neprirostl."

"To vam toho neprirostlo trochu vic, Mistre," oslovil jsem hlavu, ktere nekdo odsekl telo.

"Nebudte nevkusny, Tobiasi," pan Moon pohorsene nakrcil celo. Poznal jsem ho jen po hlase a podle pomnenkovych oci, tak byl zality zaschlou krvi.

"Co se to tu stalo? A jak to, ze mluvite, bez plic? A jak to, ze zijete, bez tela?"

"Nebudte netrpelivy... Nemohl byste mne odnest na nejake dustojnejsi misto? Prosim?"

"Hej Mistre, vstan bystre," zanotoval jsem tise. "Kdybych to vedel, vzal jsem si nejakou sitovku... Hopla!"

"Opatrne, prosim!" hlava dute bouchla o travnik a vrhla po mne urazeny pohled.

"Pardon... kam chcete, jit"

"Tam," hlava mrkla k nejvetsi budove, "pani Dao ma puvabnou jidelnu, snad nedosla prilisne uhony."

Nez se Moon odhodlal mluvit, musel jsem mu umyt hlavu - nebylo treba hledat koupelnu, kristalova misa na ovoce stacila.

"Ha, jak prijemne," zamrkal, kdyz jsem ho podeprel (nadhernou porcelanovou) konvickou na caj a dvema jidelnimi hulkami. Sam jsem se usadil do kresla v cele a pohodlne si dal nohy na roh stolu:

"Vite, Mistre, ze po tom, co jste mi provedl, prilis nechapu, proc se o vas tak staram?" muj hlas znel zdusene, tak jsem si z obliceje odmotal pruh kosile.

"Ze by strach ze samoty?"

"Toho bych se nebal," vyplivl jsem nit.

"Vlastne, kdyz o tom mluvite, co jsem vam provedl?"

"Otravil jste me, prece!" bouchl jsem do stolu, hulky povolily a Moon se urazene odkutalel:

"Prosim, mene emoci... Ja ze jsem vas otravil? Uz v Praze jsem vam prece rikal, ze je to lek... Nenarovnal byste mne, prosim?"

Tentokrat jsem mu hulky sikovne vzpricil za usima.

"Lek? Malem jsem si vyzvracel vnitrnosti!" zastavil jsem pest tesne nad deskou - jen jsem ho tak skadlil, hlavu.

"Ale o to prece slo... Vy vazne nic nevite, Tobiasi?"

"Co mam vedet?"

"Takze vubec nic, svata prostoto... Vite, nemluvi se mi prilis snadno - tahne mi na hlasivky...," sipave se zasmal, "bez plic je to problem - je to unavne a energie nemam nazbyt. Mohl bych vas poprosit, zda byste mi nenasel telo?

Ale pokud mozno me vlastni - mel jsem v kapsicce u vesty hodinky, rolexky, zlate."

"Proc bych vam mel pomahat?"

"A vy vite, co dal?"

"Ano."

"Ale!? Jak byste mohl - Agony vas maximalne nasmerovala sem, a tady uz je hotovo," vytocil oci a vymluvne mrkl na hromady mrtvol pod okny.

"Nasmerovala...? Prece ji unesli... Nasmerovala?!"

"Ta vesta byla tmavoseda s perletovymi knoflicky."

Najit Moonovo telo bylo snadne (krom vesty i podle usedleho briska), bohuzel mu nekdo usekal vsechny koncetiny.

"Ano, nepekny zvyk... ale prakticky. Pamatujte si, Tobiasi, porazite-li nekoho z nelidi, vzdy ho rozsekejte na co nejmensi kousky stihnete. Vsechny to zabije... Az na vyjimky," hlava se suse usmala: "Ted to bude chtit jehlu a nit... jste nejak bledy, priteli, vy jste to jeste nedelal?"

"Ne," trochu jsem zapolykal.

"Ach to mladi, cas malin nezralych," Moon se pokusil zavrtet hlavou.



* * *



"Mel jsem si vzit dratev, ne jehlu!" vztekal jsem se, protoze kuze nesla propichnout.

"Hlavne, at je to rovne," strachoval se Moon.

"Sijou se mnou vsichni certi."

Kdyz bylo dokonano (nepravidelny steh tlustou cervenou bavlnkou), oba jsme si vydechli.

"Co ruce a nohy?" posadil jsem trup do kresla po sve prave strane. Zovialne sklouzl na levou operku.

"Za par dni dorostou, s tim si nelamte hlavu. Ty stare budou stejne na kousky... Akorat vlasum to bude trvat pul roku." Ostri ho spolu s krkem pripravilo i o cop.

Podival jsem se z okna do zeleneho priseri a na okamzik si pripadal trochu mimo sebe - tak ja si tady povidam s useknutou hlavou, kterou jsem vlastnorucne prisil...

"Ostatne, kde jste se tak zdrzel? Predpokladal jsem, ze nam tady pomuzete," vratil mne Moon do reality.

"Pomuzu? Vubec nevim, co se tu stalo. Co se tu stalo?" zopakoval jsem stezejni otazku.

"Kde bych zacal... Vite, jak byl ostrov pani Dao objeven?"

"Hanako ho nejak vystourala a vy jste ji zabil partaka."

"Nemusi vam ho byt lito. Co vam Agony... Hanako rekla o tom, jak ostrov nasla? Co vam vlastne rekla o tom, proc ostrov hledala?" Moon se odmlcel: "Co vam vlastne rekla o tom, proc se s vami seznamila?"

Zachmurene jsem se na nej podival: modre oci mel usmevave a jasne jako dite, a nevim proc, ale nejak jsem mu veril. Divny pocit, pro clena Nocniho klubu.

Rekl jsem mu vse o tom, jak mi agentka pani Dao v hypnoze vsugerovala pribeh, podle ktereho jsem napsal knihu, a jak do te komplikovane pasti Hanako malem spadla a...

"Tohle vam nakukala?" torzo se zakuckalo smichy: "Vite, Tobiasi, nechci se vas dotknout, ale jste duverivy jako bejby."

"Tak jak to tedy bylo, vy chytraku?!" urazil jsem se - ja se mu tady sveruju...

"Jolanda jste rikal, ze vas v tom vlaku zhypnotizovala?" torzo se zase zakuckalo, "to je jmeno, panecku..." Moon zvaznel a jeho pohled ztezkl: "Nebyla to zadna Jolanda, Tobiasi, kdo vas v tom vlaku zhypnotizoval, byla to - velke prekvapeni - sama Hanako."

"Coze?! Hanako?! Proc by to proboha...!"

"Vsak se k tomu dostanem. Co vam rekla o klanech, o bojich o moc, o Druhe rase, o zotrocovani upiru?" "Neco malo."

"Takze zase nic."

"Ze otrokarskych lodi je vicero a tak."

"Jak rikam, zase nic."

"Zase nic, zase nic," zapitvoril jsem se, "co to napravit, nez jenom...?!"

"Kdybyste me pustil ke slovu... Svedi me nos. No nic," Moon se zasklebil a trochu zasilhal: "Vase rasa tomu rika klany, my rodiny. Je to jako v lidskem svete: boj o moc, penize, nadvladu... Vas je ale mene a jste slabsi, nejvic vas ale oslabuji boje mezi sebou. Vas zubate."

"Hm."

"Ano, ja jsem od tech zlych. Na to jste se chtel zeptat?"

"A jste?"

"Svet je zvlastni misto - nekteri zli jsou hodni a mnozi hodni jsou zli - a jedinou pravdou je salba a klam."

"Aha."

"Taky to muzete brat tak, ze jsem vubec prvni ochrance zvirat na planete - bez urazky, tak vam nekteri z mych rikaji, kvuli zubum."

"Ekologicky aktivista. A ja se tu s vami siju."

"Tak zle to se mnou neni. Ale zpet: upiri klan Hashimoto se rozhodl zautocit na nejsilnejsi rodinu, te se rika Cinska. Klan Hashimoto je nejstarsi klan upiru - Agony - a vlastne

"A vy - jste cleny."

"Hashimoto?! To zni jako nejaka oskliva kozni nemoc."

"Japonci, co chcete. Plan byl nasledujici: Sledovat jednu z otrokarskych lodi a pak... to pozdeji. Uz jen ta prvni cast je dost slozita." "Hanako psala, ze ostrov pani Dao hledali nekolik set let."

"Tak to je pravda. Pravda je take, ze ho mnozi i nalezli, ale zadny se nikdy nevratil."

"Zraloci?"

"Takove plytvani? Spis prevychova. Jenze Hashimotove si v poslednim pulstoleti ziskali naskok diky technice - Cinsti jsou trosku staromodni. Takze klan pred nekolika lety umistil na obeznou drahu spionazni satelit, spis ale vic."

"Jakze?!"

"Myslite, ze raketovou technikou disponuji jen vlady? I velke staty jsou proti klanum - a natoz rodinam - docela chude; nektere jim ostatne patri. Kde jsem to... aha: Ukazalo se ale nemozne sledovat jednotlivou lod. Prestoze se zamerili na tu nejdrzejsi z drzych - pani Dao - staci trochu mraku a satelit oslepne. Ostatne, pry to ani za idealnich podminek neni nic jednoducheho; rikal mi pan Menon, ze realitu rozhodne nelze posuzovat podle technik pouzivanych ve filmech s Jamesem Bondem. Cinsti se navic o satelitech dozvedeli, a neni slozite se podle toho zaridit: Hashimotove jiste vlastni rozsahlou sbirku poutavych meteorologickych snimku."

"Ale co s timhle vsim mam spolecneho ja?!"

"Uz se k tomu dostavam. Co ze vam Agony rekla za duvod, ze vas premenila?"

"Tvrdila neco o vyslechu, abych ho prezil - ale jestli vy mluvite pravdu, pak evidentne lhala. Proc by me vyslychala, kdyz mi to vsechno sama vykecala, kdyz mne sama zhypnotizovala... Mimochodem, nevite, umime nejaka ta, hm, hypnotizacni gesta?" zamaval jsem rukou.

"Nekteri ano, ale neni to pry nic jednoducheho."

"Vy to neumite, vase rasa?"

"Ani to, ani levitovat - jsme hodne odlisni... Takze, abyste vedel, to kousnuti byla hlavni a nejdulezitejsi cast planu...," znovu si zasilhal na spicku nosu: "Poporadku:

Kdyz vam nakukala tu knizku, vedela, ze se na vas casem nekdo prijede podivat a proverit, kde jste vzal tak detailni zubate informace - a ta vase zemicka je ve sfere vlivu pani Dao, takze vedela, ze to budou panove Wries a Van Vren."

"Aha," rekl jsem chapave.

"Trpelivost, hochu, trpelivost. Jak jsem rikal, hlavnim duvodem ale bylo nekoho z toho vaseho Night Clubu kousnout..."

"Vy vite o Klubu?!"

"My vime o vsech tech lidskych takzvanych tajnych organizacich," uchechtl se, "o vsech Mossadech, CIA, KGB, Cosa Nostrach, Bilych brigadach... Lide jsou obcas zabavni... Ten vas Club byl ale svym zpusobem vyjimecny, k tomu se taky dostanu."

"To sejdu vekem."

"Trpelivost, ucte seji, Tobiasi - cas je to, co nam vskutku nechybi. Nesmrtelnost ma i vyhody."

"Aha. Jo."

"Hanako vas zmenila proto, abyste prezil, na co vas pouzila."

"Pouzila? Me?!"

"Ano, udelala z vas..., rekneme, zivy znackovac," prisnym pohledem prerusil me otazky: "Totiz, lod pani Dao se nedala zachytit... v te technicke hantyrce se neorientuji: proste se nedala zachytit. Jenze vedci Hashimotu zjistili, ze by na ni stacilo propasovat neco ponekud radioaktivniho, a pak uz by to pani Dao se skryvanim nemela tak jednoduche. Rozumejte, neslo ani tak o to lod sledovat, ale podle pozice lodi urcit pozici ostrova. A pani Dao si dokazala k pristani vzdy vybrat to spravne pocasi."

"Pockejte," malem jsem spadl z kresla, "tim chcete rict...!"

"Presne tak. Kdyz vas Agony zmenila, vstrikla vam do krve tekutou radioaktivni latku s velmi dlouhym... polocas rozpadu se tomu rika?"

"Jo."

"Tak s velmi dlouhym polocasem rozpadu, a..."

"To... to... to... To bylo necestne!" mel jsem pocit, ze se dusim.

"Ano, bylo."

Pocit dusnosti zmizel a vratil se zdravy rozum a kriticky nadhled, a doslo mi, na co jsem Moonovi prave skocil: "Radioaktivita? Hloupost! To bych musel poznat! Odpadavaly by mi kousky masa, nebo tak!" napul jsem vstal a drzel se rukama za hranu stolu. Dival se na me stale tim pruzracnym pomnenkovym pohledem:

"Nepodcenujte schopnosti sveho organismu, Tobiasi... Ostatne, nestalo se vam, ze jste videl v mistech, kde by to jinak nebylo mozne?"

"Ne. A sakra! Ano!" Jako bleskem jsem si vzpomnel na divne "svetlo" tehdy v rakvi, dva a pul metru pod zemi.

"Nestalo se vam, ze zeny, s kterymi jste se sblizil, najednou zemrely? Lidske zeny?" polozil duraz na to lidske.

"Ano," dopadl jsem do kresla, "dvakrat." Citil jsem se slaby a bohuzel presvedceny: "Ale to ted musi vedet, ze jsem tady!" zase jsem vyskocil.

"Proc myslite, ze jsem vam v Praze dal tu pilulku, nedovtipo?"

"Huhl!"

"Pan Menon mne informoval, ze se substance z leku navaze na radioaktivni latku, ktera se vam usadila v kostni dreni, a tato kompozice se vylouci do krve. Proto jste mel pit hodne vody, protoze pak sloucenina pronikala zaludecni stenou - pan Menon rikal cosi o koncentraci roztoku. Pak uz nasledoval jen bezny davivy reflex. Elegantni, ze?"

"Na davivem reflexu nic elegantniho neshledavam," rekl jsem a citil se ponizeneji nez ponizene. Tak ja, clen Nocniho klubu, smrtelne nebezpecny clen, jsem byl pouzit jako nejaky... nejaky majacek?!

"Znate vlastne pana Menona? Tezko, ze - uz jsem se vas ptal v Praze," odpovedelo si Moonovo torzo samo. Vsiml jsem si, ze jeho organismus uz odvrhl cervene stehy, jizva zmizela, a ze jiz dokaze otacet hlavou.

"To je normalni, ze regenerujete tak rychle?" Vazne me to udivilo: jedna vec je prustrel, druha amputace, a natoz hlavy.

"U me ano - ale nikomu to nerikejte, prosim."

"Dobre."

Moon se na mne patrave zahledel: "Jste krom mne jediny, kdo to vi... Verim vam, kupodivu ano," trochu nevericne kyvl.

"Co byste udelal, kdybyste mi neveril?" zasklebil jsem se.

"Zabil bych vas. Jako vsechny pred vami."

"Prosim?" zeptal jsem se, prestoze jsem vedel, ze ted nevtipkuje.

"Zabil bych vas," zopakoval a z jeho modreho pohledu mi zatrnulo: "Je to znacna vyhoda, byt ziv i po rozsekani na kusy. Ale nesmi se to o vas vedet - i ja mam sve meze."

"Proc mi to tedy rikate? Ted jste bezbranny - mohl bych vas hodit treba zralokum."

"To jiste ano, jenze... Jak jste to v tom vasem Clubu rikali? My jsme Nocni klub ? Vite, Tobiasi, vy mate neco, co ma jen strasne malo bytosti na tehle planete - moralni kodex se tomu rika."

"Asi se zacnu cervenat... Ale vite, Mistre, trochu jsem posledni dobou okoral."

"Jsou veci, ktere neokoraji - koneckoncu, proto jsem se rozhodl vam pomoci, nejsem zas takovy zubomil - prominte - abych behal po svete a roznasel pilulky."

"Pravda. Podekoval jsem vam vubec? Asi ne, ze: Dik, Mistre, nikdy vam to nezapomenu."

"Napodobne, Tobiasi, napodobne," zakrenil se, a zas to bylo to zovialni usmevave torzo jako predtim: "Ostatne, pan Menon mi rikal, ze pote, co se vas organismus nebude muset potykat s vlivem zareni, mel byste pocitit jisty narust kondice. Jisty znacny narust kondice. Je to pravda?"

"Tak proto najednou ta sila!" luskl jsem prsty.

"A jestli jste podstoupil alespon kratky vycvik v umeni levitace, mel byste nyni mit moznost letat bez onech znicujicich dusledku - ale stejne si davejte pozor," Moonuv hlas zaznel temer otcovsky.

"Menon," neco me napadlo, "jak ho vlastne znate? Pochopil jsem, ze je nejak sprizneny s Hanako... s Agony?"

"Agony je vychodni Hashimoto, Menon zapadni... Jedine, co nechapu, proc vas znovu kontaktovala, kdyz jste se vratil do... Cechy se to tam u vas ted jmenuje?"

"Tak nejak. Tohle myslim muzu vysvetlit."

"Sem vas totiz mohla poslat postou - tedy, mohla vam postou poslat stopu."

"Za prve -jak jste rekl - mne z nejakeho duvodu potrebovala nasmerovat sem. Pravda, zatim nechapu proc. Za druhe... hm, zrejme se zamilovala do me sestry a potrebovala, abych ji kousnul."

"Aha! To je mozne," Moonovi se zuzily oci zajmem, "ona je na zeny... ano. Tohle je dulezite... Agony je dulezita - jedinecna - tim, ze dokaze zmenit kterehokoli muze... Zasvetila vas do rozmnozovani, predpokladam?"

"Jiste."

"Tak vase sestra... ta pohledna blondynka se zelenyma ocima?"

"Vy znate Karolinu?!"

Moon neodpovedel a pohledl z okna: "Nezajima vas spis, co se stalo tady? A zbytek planu Hashimotu?"

"Velmi."

"Ono to blizce souvisi. Hlavni cil totiz nebyl ani tak ostrov," zapomnel, ze nema ruku, pokusil se ukazat prstem

k podlaze a malem se vyvratil z kresla: "Kruci! Uz abych byl... Tedy, hlavni cil nebyl ostrov, ale sidlo Starych Cinske rodiny. Vite o Starych?"

"Ze existuji."

"To staci. Plan byl takovyto: napadnout ostrov a pritom - jakoby nahodou - prozradit pani Dao, ze je soucasne veden utok i proti centru jeji rodiny, pak Cinskym paralyzovat komunikace a vysilanim falesnych zprav vytvorit naprosty chaos. A protoze se pani Dao ma jiz brzy stat jednou ze Starych, a protoze nebude vedet, co presne se deje, neprodlene jim vyrazi na pomoc a v loajalnim chvatu ztrati obvyklou ostrazitost a Hashimotove ji budou moci svymi satelity sledovat."

"Pekne vymyslene. Jak je ale chteli porazit? Rikal jste, ze jsou supermocni."

"Zapomnel jste? Hashimotove disponuji technikou schopnou vynest druzici - to znamena mezikontinentalni rakety."

"A sakra!"

"Neni to zrovna busido-kodex, ale jako metoda prevzeti vlivu je to nadmiru efektivni."

"To ano," pohledl jsem z okna - zeleny serosvit zacinal temnet priznaky vecera, vzduch se ochladil a bzukot much slabl: "Jenze tady se asi neco nepovedlo."

"Jak se to vezme - nekomu ano, nekomu ne," Moon sledoval smer meho pohledu: "Hashimotove nejdriv pouzili sve lidske cleny na likvidaci nastraznych zarizeni - lidske ztraty se nepocitaji."

"Videl jsem."

"Odkud jste prisel? Od mola? Tak to jste nevidel nic. Doporucuji nechodit do zapadni casti teto perly oceanu," Moon se zamracil a pokracoval: "Pak vojaci Hashimotu uderili na vojaky pani Dao - to se z nevelke casti odehralo i tady v okoli."

"Pouzila proti nim prevychovane upiry, ze?"

"Samozrejme, proc plytvat nasimi... prominte," Moon zakaslal a rychle pokracoval: "Behem prvniho dne boju se jim podarilo zajmout jednoho z vyse postavenych Hashimotu - netreba dodavat, ze to bylo peclive zinscenovane - a ten po krutem vyslechu potvrdil vse o onom ,soucasnem utoku' na centrum Cinske rodiny."

"Tomu rikam oddanost veci," az jsem se otrasl, co mu asi udelali.

"U Japoncu naprosto normalni," Moon si zas odkaslal - asi mu zrovna zacinaji fungovat plice. "Co ale Hashimotove necekali, ze pani Dao neodleti rovnou na pomoc Starym, ale ze nejprve prileti sem - abyste rozumel, na dzunku pro ni doletla helikoptera, a ta se da - kupodivu - z orbity sledovat mnohem snaze nez daleko vetsi lod  - obzvlast, kdyz pospicha. Takze, kdyz sem priletla, prudce se zmenil pomer sil - privezla s sebou toho zatraceneho vsivaka Ho," poprve jsem Moona uslysel pouzit hruby vyraz, a az jsem pozvedl oboci.

"Ano, zatraceneho vsivaka," zopakoval. "Tehdy Hashimotove zacali dostavat na frak, jenze v ramci dodrzeni scenare nemohli ustoupit. Pani Dao totiz neuverila falesnym zpravam ani prvnimu vyslechu a rozhodla se zajmout jeste nekolik nasich a porovnat vysledky - ona uz je takova, a ostatne, byt Hashimotove proziravejsi, cekali by to."

"Jak jste se k tomu dostal vy?"

"Prave v teto fazi - Hashimotove mne kontaktovali uz driv, protoze vedi, ze Cinskou rodinu nemam prilis v lasce... Pozadali mne, abych jim delal zalohu - zas tak neproziravi nejsou."

"Zalohu? Jeden clovek?!"

"Ja nejsem clovek, Tobiasi, ja jsem Mistr Moon."

Tentokrat jsem si poznamku o skromnosti netroufl.

"Kdyz mne pani Dao spatrila v boji, usoudila, ze je to vazne, odletla, a tehdy jsme, prestoze tu zustal Ho, zacali vitezit - i kdyz Hashimotove hodne proridli, a navic tu nemohla byt jejich elita, ktera jakoby utocila na centrum Cinskych. Jenze pak..."

"Wries s Van Vrenem, ze?"

"Presne. Myslel jsem, ze je zdrzite dele, popripade dorazite pred nimi... Mnoho dobrych upiru padlo, dokonce ani nebrali zajatce, jak spechali."

"A jak dostali vas?"

"Snadno - ani ja se neubranim Wriesovi, Van Vrenovi a vsivakovi Ho naraz."

Ucitil jsem mezi lopatkami chlad - ne z toho, cemu Moon celil, ale z toho, jak jsem na nej byl v Praze drzy. Obtloustla zovialni bytost musi skutecne vydat za armadu, jestli si troufla vstoupit do cesty te smrtici trojici.

"Nic jineho mi nezbyvalo," pokrcil rameny, jako by mi cetl myslenky.

"A vi se tedy, kde jsou jejich Stari, nebo ne?"

"Ja ano - a Hashimotove nejspis taky. Nez mne Ho rozsekal, laskave mi to prozradil - kdyz pry to chci tolik vedet."

"Hrozna vlastnost, vykecavat se pred odsouzenymi k smrti. Nas v Klubu uz jako deti ucili, ze odsouzenym se nic nerika, protoze dokud ziji, mohou to pouzit proti nam, a kdyz uz neziji, nema smysl si trepit jazyk."

"Jak rikam - ja ten vas Club mel vzdycky rad."

Dobre deset minut jsme se divali z okna a premysleli.

"Svet je shnily," nakonec si povzdechl Moon - neudrzel jsem se a zacal se smat. Verim, ze ti mrtvi by to ocenili take.

I Moon se smal.

"No jo, ale co dal?" zabubnoval jsem prsty po lakovane desce: "Vsechno je hotovo."

"Bohuzel, nikdy neni hotovo vsechno," zvaznel Moon.

"To znelo moudre."

"To bylo moudre... Vim, na co myslite, Tobiasi: Jednim z vasich cilu bylo zachranit Agony, ze?"

"Ano."

"A ted, kdyz vite, ze vas sproste pouzila a jeste sprosteji obelhala, si rikate, ze se na ni muzete vykaslat a navzdy zmizet do zapadu slunce."

"Tak nejak, ano," prikyvl jsem.

"Pro nas temer nesmrtelne jednou skonci i navzdy... A nezapomente na jeji, hm, schopnost - muze mit tisice potomku a Cinska rodina tisice otroku - tisice vojaku... Vosi kralovna."

"Takze ji skutecne zajali?"

Moon kyvl: "A nejen ji, bohuzel. Nejen ji."

Tazave jsem zvedl oboci, ale Moon to presel: "A nemyslete si, ze zrovna vam daji pokoj, utekl byste jim uz podruhe a to by vzalo cest nejen pani Dao, ale i cele Cinske rodine - a pro orientalce je cest rodiny vzdy na prvnim miste."

"Nadejne vyhlidky na vecnost, zatracene." Zacalo se prudce stmivat - tak nejak uvnitr.

"A navic vam nikdo nepomuze -jen klan Hashimoto si mohl dovolit jit proti Cinskym, nikdo jiny nema takovou moc, nikdo jiny si netroufne porusit rovnovahu...," Moon na mne soucitne pohledl: "Spis to bude tak, aby se Cinskym zavdecili, pujdou ted po vas vsichni - i vasi."

"Akorat vy ne," usmal jsem se - jiskricka ve vesmiru tmy.

"Nic neni definitivni, Tobiasi, ani ja nemohu existovat bez spojencu - a jestli klan Hashimoto padne..."

"To byste me skutecne lovil i vy?!"

"Nerad, vazne nerad."

Jiskricka zhasla.

"Sleduju, ze na kodexu Nocniho klubu opravdu neco je."

"Rikal jsem vam, ze jste vyjimecni... byli jste vyjimecni," opravil se.

"Podle vsech tech reci... nemate nejakou radu, Mistre?" zkusil jsem ho.

"Ne, to skutecne ne. Jen jsem vam nastinil budoucnost."

"Za to vam budu do smrti vdecny."

Chvili jsme se na sebe usmivali.

Prestoze mi rekl, ze kdyz to nepujde jinak, vystoupi proti mne, ani me nenapadlo, ze bych ho mohl zlikvidovat... Napadlo, ale proste bych to neudelal, zabit bezbranneho. I kdyz... vzpomnel jsem si na Strazce.

"Rikal jste, ze zajali jeste nekoho, a protoze asi nerikate nic zbytecne, mel byste mi konecne rict koho."

"Nebudete rad, varuji vas."

"Snad se s tim srovnam."

Ke tme se zacalo i ochlazovat.

"Doufejme. Doufejme." Moon se odmlcel a hlasite se nadechl: "Dostali tu vasi zelenookou blondynku - sestru. Take takoveho maleho hosika. A jednoho starsiho muze."

Najednou prudce mrzlo - jasne jsem slysel, jak led krupe:

"Jmenuje se Tomislav."

"Tomislav... Na to, ze je jen clovek, stoji jeho jmeno za zapamatovani. Rikal nam jeden zajatec, ze je privezla pani Dao - Wries s Van Vrenem je podle vseho nechali dorucit na dzunku jen par dnu pred vami - zrejme je hodlali pouzit jako vejicku."

"Zrejme."

"Na vas."

"Zrejme."

"Zrejme je tak pouziji i nyni."

"Zrejme."

Nejak jsem v tom mrazu nemohl otevirat usta - svaly na tvarich jsem mel jako gumove.

"Pozor na ty oci, Tobiasi, vztek je zrazujici," rekl Mistr Moon, a kdyz jsem na nej pohledl, zdalo se mi, ze ucukl: "Pan Tomislav je vskutku tuhy chlapik: Pry stal tady," pichl bradou ke koberci vedle stolu, "a pry pani Dao rekl, ze to ma spocitane - pry rekl neco jako: To byla zavazna chyba, damo, zajmout nas. Nocni klub neodpousti." "Kde jsou ted?"

"Pani Dao je asi vzala s sebou - pokud jste nenarazil na jejich tela."

"Rikal jste, ze vam pan Ho prozradil, kde je to sidlo?" "Ano. Ale na co vam to bude? Ho-ho! Snad neuvazujete, ze sam zautocite na Stare Cinskych?!" "Nocni klub neodpousti," rekl jsem a Moon hlasite skytl.



* * *



Myslel jsem, ze mne bude zrazovat, ale kupodivu rekl, ze mi stejne nic jineho nezbyva: "Zemrete tak jako tak - takhle aspon rychle."

"Vrely dik za podporu," prechazel jsem podel stolu a zatinal pesti, "ted byste konecne mohl..."

"Tokio, mrakodrap Takamoto Tower, posledni patro."

"Tam je najdu? Ty Stare?"

"Opravdu nevim, co tam najdete, ale je to pravdepodobne - alespon nektere - bylo by jen logicke skryt se pred raketovym utokem protivnika do jeho vlastniho hlavniho mesta."

"Ano. To ano," rozhledl jsem se, "nevidel jste tu nejake mapy? Japonsko odsud nebude moc daleko."

"Vazne to myslite vazne?"

Znovu jsem se na nej podival a on znovu skytl:

"Dobre, uz se nebudu ptat... Jak jste tady?"

"Mam lod, hm, lod pani Dao."

"Zajimave," tazavy pohled.

"Ja to nebyl, vetsinu posadky pobily triady."

"Ty pani Dao skutecne nesnaseji. Je to mimoradne hrabiva dama... Ale s touto lodi bych do tokijskeho pristavu rozhodne nevplouval."

"Toho se bat nemusite. - Mohu vam jeste nejak pomoci? Neco k jidlu? Pohodlnejsi pozice?"

"Ne... Vy uz jste snad na odchodu?" zatvaril se udivene.

"Proc to odkladat," pak bych si to jeste mohl rozmyslet.

"Kdybyste par hodin vydrzel, mohl bych vam... radit asi nepotrebujete, sleduji, ale zrejme se tu najde par veci, ktere byste mohl potrebovat."

"Napriklad?"

"Napriklad zbrane."

S rukou na klice jsem se zastavil: "Zbrane?"



* * *



Uvazal jsem Moonovi v podpazi opasek jedne z prilehlych mrtvol a nesl ho jako neforemnou aktovku.

Dum byl zevnitr zatracene vetsi, nez se zdalo zvenci, a ke vsemu orientalne spletity (pro Stredoevropana se spatnym orientacnim smyslem az nesnesitelne spletity) a Moonovy zkusenosti se pri prohledavani ukazaly neocenitelnymi:

"Tady nekde to musi... Tamhle, vidite tu sparu?"

"Sparu?" Byli jsme ve sklepe, presneji v nejake podzemni svatyni: oltar, nekolik hrozivych soch, gobeliny... vedle oltare viseli tri mrtvi upiri, podle straslivych ran a zapachu spaleniny a stribra ti, ktere pani Dao nechala vyslechnout.

"Za tim drakem, skoro od stropu... ten drak je ze zlata, mimochodem."

"Hm," obhledl jsem metr vysokou sochu se dvema hlavami, rozsklebenymi celistmi a ocima z rudych drahokamu, "uz ji vidim, tamhle je druha, asi dvere. Jak ale dovnitr?"

"Divejte se po ohmatanych mistech... zkuste levou zadni nohu?"

Zaramploval jsem zlatou nohou a tajne dvere se skutecne otevrely - dychl na nas cisty chladny vzduch.

"Rychle dovnitr! At to tam taky nenasmradne. Je to vzduchotesne."

"Vidim," nafukovaci tesneni bylo neprehlednutelne; to uz jsem za nami zaviral. V chladnem vzduchu byla citit ocel a priznacny strojni olej.

Svetla skryta ve strope se tlumene rozzarila - generator nekde hluboko v podzemi stale spolehlive pracuje.

"Tradice je tradice, ale elektrina je elektrina - vynalezavost se mi na lidech vzdy libila," rekl Moon a ja jen tise zasl: zdi byly oblozene stovkami mecu, dyk, savli, kordu, nozu, sekacku, kinzalu, jataganu...

"Sleduju, ze pani Dao je na zbrane docela vysazena."

"Pri jejim zpusobu zivota se neni co divit... Tohle jsou tretky - pokracujme v prohlidce, prosim."

"Tretky?" vykrocil jsem ke dverim na opacne strane chodby - byly troje, jedny rovne, jedny doprava a jedny doleva, vsechny z lesteneho nacervenaleho dreva.

"Jdeme do tech prostrednich," rekl Mistr Moon, jako by zapomnel, ze to jsou moje nohy, co se bori do vysokeho orientalniho koberce.



* * *



Kdyz jsem otevrel (ty prostredni), malem jsem zarval a chudak Moon zazil, jake to je, byt pouzit jako palcat.

Rana nastesti nedopadla.

"Omlouvam se, reflex."

"Nic se nestalo." Oba jsme zirali na to, co nas (me) vydesilo. Stalo to vprostred velke kruhove mistnosti v patricne rozmernem sklenenem kvadru, bylo to zalite svetly malych bodovek a vypadalo to trochu jako stredoveka zbroj.

Jenze...

Jenze.

"Stin demona," tise - tak nabozne - vydechl Moon. "Tak tohle uz zadne tretky nejsou," zamrkal a prejel ocima po zbranich ve vitrinach.

"Vy se v tom vyznate?"

"Pokud se dozijete meho veku, tak se v tom take vyznate. Je to, abych tak rekl, zivotni nutnost."

"Ze bychom si neco pujcili?"

"Kteroukoli z tech dvou katan tam naproti, mohu-li doporucit," pri pohledu na vodorovne zavesene zbrane v drevenych, cerne lakovanych pochvach se mu zadostive zaleskl zrak.

"To jsou nejaci zapomenuti mistri oceli?" oprel jsem ho o stenu a sundal tu horni.

"Zapomenuti, byt nezapomenutelni. Tohle jsou cepele vyrobene specialne pro nas - ani s nasi silou je nezlomite, da se jimi proseknout zelezobetonova zed... Ten horni se jmenuje Sedy Had, ten spodni Bratr Sedeho Hada. Cena nevycislitelna."

"To znam, takovehle mece obvykle kovaji trpaslici hluboko pod Temnou horou, nanejvys jeste elfove v Temnem hvozdu," zasvihal jsem katanou s kratsim jmenem a rozhodl se, ze si ji necham.

"Umite zachazet s sakeny, Tobiasi?" Moon presel vtipkovani a dival se na rozsahlou sadu britkych hvezdic s jemnouckymi rytinami. Ne."

"Skoda."

Protoze jeden mec obvykle staci, zvedl jsem Moona a vratil se na chodbu. Prestoze jsem chapal jeho vztah k chladnemu zelezu, ja jsem prece jen trochu modernejsi, a ta olejova vune...

"Pani!" vydechl jsem za druhymi dvermi. Tato mistnost byla obdelnikova s kruhovymi vyklenky v rozich - pres neskutecne spousty pistoli, pistolek, samopalu, opakovacek, bambitek, brokovnic, derringeru, revolveru, musket a utocnych pusek ma pani Dao zretelnou slabost pro kulomety.

"Nejdrive bych se podival po nabojich, nez to harampadi zacnete prehrabovat," zklidnil me chtive naprazene ruce Moon.

"Treti dvere?"

"Kde jinde."



* * *



Za tretimi dvermi byla vyjma skladu streliva i dokonala zbrojirska dilna: podle rozmeru zidle a nizkeho pracovniho stolu usita na miru nekomu nevelkemu, zato velmi tlustemu.

"Ona se v tom sama i vrta," rekl jsem tise - ve vzduchu se krom olejovych vyparu vznasel i parfem pani Dao.

"Ano, da se to predpokladat."

To uz jsem neposlouchal: na podlaze u steny totiz lezela. ..

"Taska! Ta taska!" horecne jsem ji zvedl, polozil na stul a zip hlasite zabzucel.

"Vozi ji to z celeho sveta jako prezenty," pokousel se odlozeny Moon nahlednout dovnitr.

"To by byl ale potupny konec pro slavneho Red Barona," zarachotil jsem zaverem straslive zbrane, "skoncit v muzeu."



* * *



"Vy ty veci znate, Tobiasi?" Moon neprehledl, jak laskyplne rozkladam pistole a neprustrelne vesty po stole.

"Ano. Wries s Van Vrenem je museli ukoristit, kdyz zajali moje, moje...," svetla chvilka pominula.

Moon taktne mlcel.

Obhledl jsem skody, ktere na kulometu zpusobila strela prazskeho policisty, ale s vybavou dilny to byla oprava na deset minut.

"Pujdeme?" vratil jsem vse do tasky ahodil ji na rameno - jen katanu z policejni laboratore jsem nahradil mistni Sedou variantou.

"Jak chcete, ale pokud vam mohu doporucit, vratil bych se k mecum."

"Jeden staci, rekl bych."

"Nemyslim mec. Byt vami, vzal bych si to brneni, Stin demona."

"Na co, proboha?"

"Nezapomente - kazdy je tim, jak vypada. Tady v Asii vam podobny oblek muze pomoci vic nez tank - lide jsou nesmirne povercivi."

"Saty delaji cloveka."



* * *



"Tohle z vas cloveka rozhodne neudela." Divali jsme se do priserne kovove tvare, ktera slouzi jako oblicejovy kryt rohate prilby, a uz jen hrotita oboci vystupujici na centimetry dopredu by mohla byt pro neopatrneho protivnika osudna. Cele brneni bylo matne cerne, z oceli a kuze, a dalsi rohy trcely z ramenou - z loktu pro zmenu bodce, a na vnejsich predloktich byly uzke dlouhe cepele (urcite skvele na podrezavani krku) a pod krunyrem sukenka z ocelovych desticek; chranice stehen a holeni byly spojeny dumyslnym kloubem, a rukavice - v kontrastu s masivnim zbytkem - byly spredeny (upleteny, uhackovany, ukovany) z miniaturnich ocelovych krouzku.

"To musi vazit dobre metrak."

"Vam to vadi?"



* * *



"Je mi to male," zatocil jsem rukama, "a dre to." "Kazda vyhoda chce nejakou obet... Pry mely magicke schopnosti, tyto Stiny. Za celou historii jich bylo vyrobeno mene nez patero - koho by napadlo, ze se na jeden zmuze pani Dao," dival se na mne trochu zamyslene. Zavistive.

"Jo, tenhle je ma taky - je mi magicky malej. Budu nove japonske strasidlo - Demon s kratkymi kalhotami. Amici mi budou rikat Shorty."

Moon se na me porad tak dival.

"Prece neverite na magii?"

"Prece neverite na upiry?"

"To se da vysvetlit: geny, mutace...," rozlozil jsem rukama.

"Kdyz myslite."

Zabusil jsem se do hradniho pancire: "Magie - mozna se ze me stane King-Kong... Co to ma umet?"

"Bytost, ktera to oblekne, je pry nezranitelna."

"Nezranitelni musime pripadat vsem lidem, natoz v takovymhle plechaci - a legendy si vymysleji lide, ne my."

"Kdyz se pokropi lidskou krvi, pry nevrha stin, a take jsem zaslechl cosi, ze kdo to oblekne, bude proklet - asi proto si to pani Dao nevzala do boje."

"Ta si to nevzala, protoze by ji do toho museli nacpat hydraulickym lisem."

Moon se neusmal: "Kletby bych rozhodne nepodcenoval... Presto, byt vami, nenechaval bych to tady."

Pry kletby - povercivost je metla.

Zkusil jsem se ohnout, povyskocit, salto, a kupodivu, pres vsechny ty ostny a brity to slo daleko snaze, nez bych cekal. Nakonec jsem ve skle vitriny prostudoval svuj odraz, a to rozhodlo: vypada opravdu desive. V tom cernem kovu neco je, neco takoveho... neco.

"Prece nezacnes verit na trpasliky!" okrikl me myslenky

Ten druhy.



* * *



Jeste jsem se vratil do skladiste streliva, pokusil se najit nejake pasy s naboji do Red Barona a mel stesti. I kdyz, podle me tam pani Dao mela veskere patrony, jake se vubec kdy vyrabely - mela tam i ctyri ostre do lodniho dela; takove ty, co nabojnice vyhlizi jako sud na vapno. Zda se, ze na vztahu tluste damy ke zbranim je neco nezdraveho.



* * *



"Opravdu nic nepotrebujete?" seskocil jsem z bortu na molo, "najist se, nekam odnest?"

Vlny line pleskaly do koraloveho brehu a nad hladinou se plazila ranni mlha.

"Ne, dekuji, energii na nove koncetiny mam zde," Moon si pohledl na vyklenute brisko, "proto je dobre byt trochu pri tele."

"Ale tady si vas kazdy vsimne, navic, kdybyste sklouzl... ," mrkl jsem k vode doslova najezene trojuhelnikovymi ploutvemi.

"Zadny strach, nebude to sice prijemne, ale uz jsem to zazil - vite, jak chodi pidalka?"

"To vam nezavidim."

"Ja sam sobe take ne," Moon si povzdechl, "zivot je nekdy obtizny." Pak jsme se oba divali, jak se z mlhy nad archipelem rodi oranzove slunce a jak prvni paprsky rozzihaji male duhy v kapkach rosy blysticich se v pavucinach. Mouchy zase zacinaly bzucet a od mrtve hlidky tekl praminek neceho cerneho, vazkeho a odkapaval do more. Delalo to mastne skvrny.

Ranni idylka.



* * *



Motory naskocily temer ihned, odvazal jsem lana a zamaval Moonovi. Podle nakysleho usmevu se take pokusil zamavat, pak jen zavrtel hlavou a s malebnosti beznohe stonozky se odpidalil pryc.

Par minut jsem pockal, az diesely prestaly prskat a az se namodraly kour zmenil v sedy - mohl jsem si to dovolit, protoze ve skalnatem podlozi nedaleko mola byly (peclive skryte) dve obrovske cisterny s naftou - tlustou hadici jsem si nacerpal, co se veslo.

"Statecne vpred!" obhledl jsem vodu, odrazil prid a zacal s maratonskym behem.

Tentokrat jsem plul oficialni pristupovou cestou, a tak jedinym mym stestim bylo, ze utocnici zlikvidovali predsunuta obranna stanoviste - obvykle se dala poznat podle mracen much, popripade podle rozstrileneho vraku a stale jeste lenive prezranych zraloku. Moon mi rekl, ze Wries s Van Vrenem a ostatnimi odvezli vsechny lode po utocnicich na ocean, kde je potopili. Zajimal jsem se, kam potom zmizeli, ale to uz nevedel - ale zas tak slozity odhad by to byt nemel.



* * *



Kdyz jsem proklickoval na volne more a vzal kurz na Japonsko, mohl jsem se konecne zbavit satu pachnoucich hnilobou. V jednom z igelitovych pytlu, ktere jsem si nanosil na lod, byly i nejake kosmeticko-hygienicke prostredky, takze jsem si znovu overil, ze i se sebekvalitnejsim mydlem je mydleni ve slane vode krajne obtizne. Dalsi problem byl, ze dzunka na motory pluje o dost rychleji nez pod plachtami, takze spadnout pres palubu, asi bych ji nedoplaval.



* * *



Do zeme vychazejiciho slunce to zas tak blizko nebylo: ctyri tisice kilometru neco trvaji, ale alespon jsem se dokonale odsmradil a zbytek cesty se opaloval - nejake prazdniny uz jsem si vazne zaslouzil.

Vzhledem k tomu, ze hnilobny zapach neopustil me vlasy ani po nekolikerem myti praskem na prani, oholil jsem si nejen vousy, ale i hlavu. Jsem ted vpravde oslnivy typ.

Kdyz zbyvalo poslednich sedm set kilometru (plus-minus, me navigacni schopnosti jsou opravdu vyborne), zacal jsem intenzivne lovit ryby, a prestoze jsem nemel hlad, nacpal jsem se, az jsem zblunkal. Pravda, prvni dve hodiny jsem nechytil vubec nic, ocean vypadal jako vymeteny, pak jsem zmenil navnadu, a uz jsem mel prvniho zraloka - privazal jsem se na lano a skocil do vody sam.

Jeste toho dne jsem opet ucitil zemi - tentokrat nikoli tropicke rostlinstvo, ale slaby pach smogu plus jemny prach. Vypnul jsem stroje a zacal se pripravovat na opusteni lodi.



* * *



Sesmekl jsem z pride bachraty clun s malym zaolejovanym motorem - bylo to jedine pouzitelne plavidlo, jake jsem na ostrove pani Dao nasel, a jestli se mi povede nastartovat, to vazne nevim.

Lodice cakla do vody a zacala se pomerne rychle vzdalovat.

"Mels to privazat, nezs to shodil," poradil mi Ten druhy.

Po nekolika podobnych drobnostech jsem prestehoval vse, co si chci vzit - nejhorsi bylo brneni, ktere porad nekde vycnivalo, rohy mne pichaly do zad... Pekelny soubor. Clun byl nastesti dost velky a mel i cosi jako nastavbu - vsak jsem ho na dzunku malem nedostal: ma hodne pres ctyri tuny, a kdyz jsem ho nesl, docela jsem se prohnul (a boril). I Moon se na to dival s pozdvizenym obocim -pripadal jsem si fakt dobre, dokud mi nerekl, ze muzu klidne zvednout Sochu svobody, ale pri utoku na Cinskou rodinu mam asi tolik sanci, jako bych vyhlasil valku Australii.

Kdyz se zacalo stmivat, vzal jsem ocelovy pajcr, seskocil do klece a s velkym zadostiucinenim prorazil prvni otvor tam. Pancir pod prkny byl sice tvrdy, jenze ja jsem vytrvaly.

Oceanu se do stare lodi prilis nechtelo, ale ja u jedne diry nezustal.

Stal jsem na pridi, sledoval zapadajici slunce a poslouchal hlasite klokotave zvuky, s nimiz si voda razila cestu vnitrnostmi plavidla. Paluba se pozvolna naklanela, a jak lod tezkla, prestavala se houpat. Je to divny pocit, smrt neceho tak velkeho. Uz nikdo neuciti vuni sluncem rozpaleneho dreva, uz nikdo neuslysi duneni kroku, navzdy utichne vrzani rahen i mnoukani cinskych diskotek... Tehle dzunce jsem to ale pral.

Kdyz po lane spojujicim mrtvolu s clunem prelezla i pistici Ryzakova rodina, prestoupil jsem take. Jedno smiknuti nozem a pak uz jsem jen pozoroval, jak se pres vybelena prkna prevalila prvni nesmela vlnka, pak druha, uz smelejsi, paluba zaskripala a pak v jedinem okamziku sklouzla dolu.

Ve viru zaklokotalo nekolik polstaru, kus zabradli a pak uz lod pani Dao nikdy neexistovala.

Otevrel jsem zmatene pobihajicim krysam konzervu s cinskymi napisy (byla to ryze s necim neidentifikovatelnym - podle zapachu preznacili zrucni Asiate nejake evropske psi zradlo a prodavaji to jako lokalni delikatesu), kazdopadne, krysam to chutnalo, a kdyz jsem jim otevrel dalsi dve, spokojene se rozvalily uprostred clunu, kde se to nejmene kyve, a usnuly - vedely, ze ja jim neublizim.

Motor se mi podarilo nastartovat az k ranu - tolik sprostych ceskych slov jeste vlny zadneho oceanu nenesly.

Ale nakonec se ukazalo, ze to nevadi - lodice se pohybovala rychlosti vskutku neuveritelnou (nebylo jiste, jestli v nestrezenych chvilkach necouva), tak jsem do japonskych vysostnych vod vplul zase az po setmeni.

Byl jsem docela napnuty, jestli drevenou kocabku nekdo neuvidi na radaru, ale podle toho, ze se hora svetla na obzoru pozvolna menila v Tokio a ze mne nikdo neotravoval, asi ne. Nebo me povazovali za rybare.

"Jak to vlastne chces udelat?" ozval se Ten druhy.

"Co?" poslouchal jsem, jestli se nejaky motor neblizi prilis nezdrave - ostatnich rybaru se kolem motalo docela dost.

"To se jako navliknes do toho zeleza, mec na zada, kulomet do rukou, vystoupis uprostred pristavu a prvniho poldy se zeptas: ,Kde je tady Takamoto Tower, prosim?'"

"Hm."

"Hm - co?"

"Nejak to vymyslim."

"To jsem vazne zvedavej."

Ja taky, pomyslel jsem si a otocil se k hrozive hromade veci, ktere nezbytne potrebuju s sebou.

Nakonec jsem to vyresil: Oblekl jsem si novou, tentokrat kompletni sadu nindza obleceni (bez kukly, zato doplnenou o tezke kozene boty), navrch dve klubove neprustrelne vesty (obe byly po Rozmetalovi, cili mi byly dost volne) a jeste navrch Stin demona. Byl jsem v tom sice ponekud napresovany (ponekud mnoho), ale nebylo to tak zle -dokonce, kdyz jsem si zvedl limce vest, krunyr me ani nedrel do krku. Pancerovani na ruce a na nohy bylo bez problemu - jedine, co mi bylo lito, ze jsem prisel o sve retezy (smrdely tak, ze jsem je vyhodil hned za ostrovem).

Patrave jsem se rozhledl:

"Myslis, ze budeme potrebovat kotvu?"

Ten druhy neodpovedel, tak jsem si pujcil novy retez tam; byl rezavy a trochu silnejsi, ale kdyz jsem pote, co jsem si jeho poloviny namotal na zapesti, zkusil par cvicnych uderu, dopadova energie mych pesti mne vylozene potesila. Zbrane a naboje jsem nechal v tasce - pri noseni na zadech uz se osvedcila.

"Jen tak dal," povzbudil mne Ten druhy, "uz jen najit toho policajta."

"Mlc, troubo!"

Navrch jsem si navinul neco, co by se dalo povazovat za soucast tradicniho japonskeho navinovaciho obleceni -stucek cerne latky mi doporucil Moon, kdyz jsem ve skladu na ostrove hledal obuv vhodnou pro trnite cesty budoucnosti - pry se mi bude hodit. S taskou vespod jsem vypadal jako temer dvoumetrovy Quasimodo, ktery se rozhodl ziskat mistrovsky titul v sumo, a navic mi porad zbyvala ta proklata rohata helma.



* * *



"A vlastne, mas pas?" zeptal se Ten druhy, kdyz jsem zaroven balil prilbici do kusu latky (marne) a kdyz  prid  clunu krupave narazila do betonoveho mola a kdy se ke mne vydaly dve velmi dulezite vypadajici uniformy. Clun se zase odrazil a rana to byla takova, ze to i krysam podrazilo nohy.

"Mozna jsi mel vypnout motor," poucil me Ten druhy.

Uniformy zacaly naprosto nesrozumitelne, ale o to hlasiteji hulakat.

"Co mam sakra delat?!" zdivocele jsem se rozhledl.

"Nedokaze pristat s lodi, a to pritom chce utocit na..."

"Mlc!" sevrel jsem prilbu a ze zoufalstvi udelal to jedine, co zbyvalo.



* * *



"Superman!" zavyskl Ten druhy, ale musim se pochlubit, ze muj vzlet byl mnohem prudsi - vitr mi zaburacel v usich a behem vteriny jsem byl na sto metrech. Roucho mi vlalo kolem nohou.

"Kam...?! Tam!" odpovedel jsem si sam a sestoupil na strechu petipatrove kancelarske budovy tycici se nad dlouhymi skladisti. Pod nohama mi zadunely betonove preklady polite asfaltem, ale to uz jsem se dival, co memu vystupu rikaji ramena zakona.

"Oni si me snad nevsimli!" zaseptal jsem, protoze obe uniformy stale jecely na clun chaoticky odplouvajici do tmy - jeden z nich uz trapil vysilacku.

Ze bych byl az tak rychly?

"Mozna te videli, jenze kdo by veril vlastnim ocim... Ostatne, jak se citis?" Tomu druhemu (i mne) pred ocima vyrostl mangrovovy prales a mezi prsty zalepkaly ptacince.

"Nic," docela uzasle jsem zkusil poskocit, "pohoda!"

"Asi ses prece jen neco naucil... Jenze co dal?"

"Co dal, co dal, taky porad! Dej pokoj!"

"Jde mi o krk, co bych ti mel davat pokoj?!"

Strecha se ukazala docela vhodnym mistem (pravda, par ptacincu smrdelo i tady), ale rackove spali a moc si me nevsimali.

Taska na hrbete nebyla dvakrat pohodlna, tak jsem si pistole a plamenomet ruzne pozastrkoval za krunyr (s automagem v ruce vypada budoucnost docela ruzove; docela rude), pasy pro Red Barona a popruhy se zasobniky navrch, kulomet na bok (hezky, abych ho mohl pravou pazi zhoupnout dopredu) - mec jsem si zavesil na zada a jilec mi trapne trcel nad ramenem.

"Co ale s tebou?" Prilbice opet zbyla.

"Mohl bys treba zkusit somrovat a pouzivat ji jako zebraci misku," rekl Ten druhy.

Problem helmy jsem zatim odsunul a nozem si ze sveho obalovaciho roucha vyrobil neco ponekud praktictejsiho - kupodivu - vyslo mi opet ponco, tentokrat az na paty.

"Jeste sombrero, a prichazi sam mistr La Bamba!"

"Tady snad nekdo vtipkuje?!"

Ponco se mi nahodou povedlo tak, ze skrylo nejen zbroj, ale i vsechny zbrane (az na ten proklety jilec a rohy trcici z ramen), jenze ja uz jsem to mel vymyslene - ze strechy

byl vyborny rozhled.



* * *



Jeden tokijsky bezdomovec mel k ranu osklivy sen: zdalo se mu, ze z nebe sestoupil Demon smrti. Bylo to sice velmi zive, ale musel to byt jen sen, protoze proc by Demon smrti kradl...



* * *



"... procs ukradl... to?" ani Tomu druhemu nebylo vse jasne.

"Nech se prekvapit." Hrebiky a lajsnu jsem mel pripravene, dve rany dlani, a stal jsem se vlastnikem poutaveho oboustranneho transparentu, ktery jsem si zastrcil za fligr, takze mi trcel vysoko nad hlavu. Na hrud jasne cerveny kastlik a...

... a Coca-Cola mela noveho superdynamickeho reklamniho pracovnika.



* * *



Se svoji helmou, vyskou, poncem a transparentem COCA--COLA - TO JE ONO! jsem v ranni dopravni spicce budil zaslouzenou pozornost - co na tom, ze jsem rozdaval plakatky na novou LIGHT verzi s prichuti buhvi ceho, ktere si kazdy mohl nabrat u kazdeho z desitek poulicnich poutacu (z presne jednoho takoveho jsem si vyrobil "prevlek"): osobni pristup - to je to, co si zada japonsk konzument. I jinak to bylo docela dobre - vzhledem k absenci japonstiny jsem nemohl mluvit, tak jsem jako pravy demon jenom chrcel a cernovlasa devcata nadherne jecela, a prestoze vsichni spechali do prace, tolikrat se se mnou nikdo nevyfotil ani za me spisovatelske kariery.

Kdyz kolem pul devate zacaly chodit deti, teprve se strhl ten pravy halas a tartas - nakonec jsem skoncil u toho, ze jsem uniformovanou drobotinu spolu se dvema policistkami prevadel pres ulici. Z demonickeho chrceni uz me zacinalo bolet v krku, ale deti chtely porad znova a znova. Tou dobou uz u me podruhe zastavil chlapik na mopedu v barvach Coca-Coly a dal mi dalsi davku letaku. V napojovych barvach mel nejen moped, obleceni, kravatu a prilbu, ale i nezbytny respirator.

Kdyz svistove (konecne) zmizeli ve skolach, na ulicich se trochu vylidnilo (misto milionu lidi na centimetru ctverecnim jen pul milionu) a mohl jsem zacit nerusene patrat po Takamoto Tower.

Prvnim neblahym zjistenim bylo, ze Japonci nemaji - vyjma tech nejsirsich - pojmenovane ulice. Koupil jsem (ukradl) mapu Tokia, ale moc (vubec) mi nepomohla. K polednimu jsem jen dekoval upirimu organismu, ze mne nemuzou bolet nohy. S chlapikem na mopedu uz jsme si tykali, tedy aspon myslim: vzdy kdyz mi predaval dalsi varku letacku, uklonil se a ja na nej zachrcel.

Netrvalo dlouho a nasla si me vsudypritomna televize. Konkurencni zelene molitanove kure, rozdavajici nejake neidentifikovatelne barevne nesmysly, na mne nevrazive zahlizelo, jenze ja z popularity prilis radost nemel.

"Treba dostanes premii - sud kofoly nebo zajezd na Ostrov snu," zamyslel se Ten drahy, a ja, jak si ke mne smecka s kamerou razila cestu, horecne napichoval na trny na ramenou i na prilbe letacky -jeden jsem si hned rano pripichl i na ocelova oboci na masce, protoze ani denni svetlo ji neubralo na strohe prisernosti. Vsadil bych se, ze polovina lidi kolem hada, jak vlastne vidim.



* * *



Vzhledem k velmi castym obrovskym poulicnim televiznim plocham jsem toho dne v zebricku sledovanosti prekonal i spanelskeho krale, ktery tu je na oficialni navsteve, a mel jsem pocit, ze krom predpovedi pocasi, ktera donekonecna omilala mnohojazycne uzasy o SOKUJICICH TEPLOTACH! a ZIMNIM LETE! jsem prekonal vsechno.

Jednu chvili se ma reklamni prace a dvoumetrovy blikajici napis DEVADESATIPROCENTNI VLHKOST VZDUCHU! prostridaly s opustenym clunem, ktery japonska pobrezni straz v noci zajistila v pristavu (doufam, ze se Ryzak s rodinou bez problemu dostal na breh). Tehdy jsem seznal, ze je konec hram - ten clun by nekdo mohl poznat, a ani Stin demona - byt olepeny reklamami - neni nic neprehlednutelneho.

Obzvlast pro majitelku.

Kolem pate smog zhoustl odpoledni spickou a zaroven predzvesti vecera, a ja stale nebyl svemu cili bliz; Tokio je dost rozlehle - obzvlast pro nekoho s mym orientacnim smyslem. Takze kdyz znovu prijel moped s letaky, nezachrcel jsem, ale rekl: "Takamoto Tower?"

"Vy jste American!" radostne vykrikl jezdec v Coca-Cole: "Vsadil jsem se s Aiko, ze jste cizinec - ona tvrdila, ze mate falesnou hlavu, abyste byl vetsi. Kudy se divate ven? Prosiiim!"

"Ten plakat na obliceji je z me strany pruhledny. Vite, kde je Takamoto Tower?" "Jiste!"

"Neodvezl byste me tam?" "Ale jiste!" Na legendach o japonske ochote neco bude.

Motorek mopedu podesene kvilel, zadni kolo se krizilo, predni se pri sebemensi akceleraci neblaze zvedalo, jenze pilota to spis privadelo k nadseni nez k litosti nad devastovanym strojkem. Levou rukou jsem si pod poncem drzel Red Barona, aby hlavni neskrtal o asfalt, a v podpazi prave sviral transparent, protoze jeho aerodynamicky odpor mel neblahy vliv na mistni policii.

"Booorn tu biii vaaaaajjjld!" zpival Ten druhy, a mit vlasy, z te jizdy by se mi jezily. V Japonsku se jezdi v nechutnem protismeru a vsechny me instinkty to tahlo doprava.



* * *



"Tam, Takamoto Tower," pustil dabel na stroji leve riditko a ukazoval nekam doprava nahoru.

Jeli jsme uz docela dlouho a soumrak byl temer tropicky rychly, takze se ke vsem neonum a vyloham pridaly i poulicni lampy a okna vyskovych budov. Na jednu z nich miril ridicuv prst.

Vypadalo to podobne jako tehdy v Bangkoku: supermoderni hory oceli a skla tycici se nad zbytkem sveta; jen tady byly mrakodrapy vyssi, odmerenejsi, cernejsi a drtivejsi.

Mravenci si proste musi uvedomit, ze jsou mravenci, a kdyz uz si dovoli zvednout hlavu, musi ji zas rychle

sklonit k praci.



* * *



S mopedem jsme se dostali k zavore pred parcikem obkruzujicim budovu - ten park nebyla jen zelen: vzhledem k astronomicke cene pozemku v centru Tokia to byla hlavne zprava: Mame penize a moc. Moc penez a moc moci.

"Pozdravujte Aiko, dekuju a nashle," napodobil jsem sirokou americkou anglictinu, ridic se mi uklonil, ja zachrcel, on se hykave rozesmal a zmizel ve vuni spaleneho syntetickeho oleje.

Dosel jsem skoro az ke vchodu do giganticke stavby - skoro proto, ze mi dva ze ctyr clenu uniformovane ochranky vysli v ustrety. Prestoze zbrane nemaji v Japonsku ani bezni policiste, tihle meli na prsou kratke nemecke samopaly.



* * *



"Nerozumim ani slovo," neustupne jsem zaprel transparent do mramoroveho chodnicku. Velky vodotrysk hlasite pleskal a sumel, levy strazce mi oprel dlan o hrud a pravy rychle odkracel k budove. Kolem sumely i puvabne male fontanky a kraticke umele potucky, vzduch byl prijemne svezi a rostlinstvo stavnate zelene a vysoke prave tak, aby z okoli nebylo videt do oken haly a aby z haly byl hezky vyhled. Vsechno - az na vodu, zelen a chlapa se samopalem, bylo z mramoru.

Sice pomalu, ale vyrazil jsem ke vchodu. Strazny se hlasite rozdrmolil, ale nezbylo mu nez couvat: pravou rukou hrozive trasl zbrani, ale namirit se neodvazil - asi sila reklamy.

Ti dva u portalu zahradili vstup a stacila jim na to ramena (vypadali trochu jako skrine), ale prave tehdy nekdo prisel zezadu a rozhrnul je do stran.

"V cem je problem, pane? Neprejeme si zde zadne reklamni akce, prosim. Jste na soukromem pozemku, odejdete, prosim." Strazny, ktery se me pokousel brzdit, ulehcene odstoupil, uklonil se a prenechal iniciativu nadrizenemu. Sef mluvil velmi dobrou anglictinou, mel dokonaly tmavy oblek a jeste tmavsi zrcadlove bryle.

Ve mne prave hlodaly pochyby: pres ramena ochranky jsem videl, ze ve vestibulu probiha bezny ruch, jaky se tam dal cekat: kvadra, diskuse, kravaty - zadne pikle. Co kdyz se Moon spletl? Co kdyz mu pan Ho lhal? Jestli budu muset tasit Red Barona. . . Zabijeni nevinnych se mi prici.

"... opustte soukromy pozemek spolecnosti Takamoto, prosim, nebo budeme nuceni pouzit donucovaci prostredky !" Cerny oblek stal prede mnou a byl to zatracene velky Japonec.

A tehdy jsem si toho vsiml: Prestoze byl vecer, bylo stale pres petadvacet stupnu, k tomu ta obrovska vlhkost vzduchu - i dokonale vyzehlena ochranka mela leskle obliceje a v podpazi mokre skvrny.

Ten v cernem obleku se vubec nepotil.

"Vite, priteli, hledam nekolik svych znamych a mam neodbytny pocit, ze by mohli byt prave zde," usmal jsem se, prestoze to pres letak a kovovou masku nemohl videt.

I kdyz on mozna ano.

Pronikl jsem pohledem skrz jeho zrcadlova skla, a zornice stazene do svislych carek ho definitivne usvedcily.

Pan pribuzny.

"Muzete mi rici jmena tech znamych, pane?" Dokonce pane - takze on mi pod masku nevidi.

"Pan Wries, pan Van Vren, pani Dao."

"Ta jmena neznam," zavrtel hlavou, ale zaroven mu prava ruka sjela k opasku.

"Kdyz ne, tak ne. Pujdu se zeptat do recepce." Paze mu sklesly podel tela.

Protoze to vypadalo, ze prede mnou jejich sef ustupuje, ochranka se zmatene rozestoupila. Az na svetle tesne pred prosklenym portalem bylo zrejme, ze sefik ma podrazky nekolik centimetru nad mramorem.

"Coca-cola, to je ono," rekl jsem, a protoze tentokrat uz na me samopaly namirili, nemohl jsem jinak.

Lide jsou strasne pomali a me oretezovane ruce strasne rychle. Ruka - stacila jedna.

Mrtvoly proletly prvnim sklem vchodu a na druhem - zrejme neprustrelnem - se nejprve zastavily, pak stekly dolu. Zarincelo to a nekolik tucnaku uvnitr zvedave otocilo obliceje.



* * *



Drzel jsem upira v cernem obleku tak, aby na me nevidely alespon ty kamery, ktere jsem videl ja. Me kroky dunely halou (opet samy mramor), hrala ticha hudba, i tady zurcely fontanky, a do hudby pousteli sumeni vetru v korunach stromu. Pravda, palem v kvetinacich i vnitrnich zahonech tu bylo mnoho, take tu byly takove zvlastni prerostle bonsaje, nebo jak nazvat kouzelne zkroucene, ale tak dvoumetrove borovice. Diskutujici a popijejici businessmani se na me zvedave divali - povazovali muj vystup za reklamni akci.

Jen at vam to vydrzi, hosi.

"Hledam pani Dao, priteli," dosel jsem k mahagonovo-mramorove recepci (divne, chce-li nekdo ukazat, ze ma fakt na rozhazovani, oplaca mramorem uplne vsechno). Prostredi bylo klimatizovane, tak uz se nedalo tak snadno poznat, kdo je kdo. Recepcni (nebyl mramorovy) se mi automaticky uklonil, vycvicene se usmal, ale pritom ziral ke vchodu a zrejme nemohl pochopit, co presne se tam stalo. Nebo ze by ho tak znepokojovala ta spinava skla? Otocil se na upira a neco se zeptal vzrusenou japonstinou.

Upir se v odpoved jen zatrasl.

"Ten vam hned tak neodpovi," sesmekl jsem ho z transparentu, kterym jsem mu prorazil hrudni kos a rozdrtil nekolik obratlu; bezvladne se slozil na recepci. "Ja ale cekam, priteli," netrpelive jsem poklepal na pult a spicky mych prstu nechaly na vylestenem mahagonu krvava kolecka.

"Ri...," zajikl se, "rikal jste pani Dao, pane? Nikoho takoveho bohuzel neznam."

"Ted jste me ale vazne ranil," naklonil jsem se pres pult a zvedl ho za uzel vkusne kravaty.

Od businessmanu se rozlehly rozcilene hlasy a rychle kroky, jak znenadani zacali odchazet.

"Nejake problemy, pane Ikedo?" ozvalo se za mnou, a dusicimu se recepcnimu az vytryskly slzy stesti - zrejme stiskl alarm nebo se tu nekdo diva na monitory bezpecnostniho okruhu.

"Problemy?" otocil jsem se, a jak pan Ikeda preletl pult, bolestive si narazil levou kycel. Porad jsem ho drzel za uzel kravaty. Za mnou stali tri muzi, a vzhledem k tomu, ze prisli velmi tise, vytusil jsem, ze problemy prave zacinaji:

"Vas recepcni se ke mne chova neuctive."

"Ano?"

"Vy take neznate pani Dao?" tak mimochodem jsem recepcniho hodil zpatky - citil jsem, ze brzy budu potrebovat obe ruce.

"Zname pani Dao, ale obavam se, ze...," muz svihl pazi - byl dobry, ale zase jen clovek. Divne, ze ho pred podobnymi nerozvaznostmi nevaroval upir se zlomenou pateri.

Chytil jsem letici pest a stiskl. Prestoze mu nemohla zustat kost cela, nevydal ani hlasku (krom krupani) a druhou rukou se mi pokusil zabodnout do bricha nuz. Kdyz jsem mu zbran vytrhl, omdlel.

Vytrhl jsem mu ji i s predloktim.

Ti druzi dva poodstoupili.

"Takova patalie," rozpacite jsem pokrcil rameny, nuz zazvonil o podlahu, ale behem nasledujiciho okamziku jsem pochopil, co meli za ukol - odvest mou pozornost.



* * *



Do zad mi narazilo neco jako buchar.



* * *



Letel jsem dlouho a daleko a pri pristavani muj levy loketni trn vyryl do podlahy hlubokou ryhu; zavonel palici se kamen. Nestacil jsem se dohrabat ani na kolena, kdyz jsem dostal druhou ranu - kop - tentokrat jsem alespon zahledl, kdo to je.

Tedy ne ze bych ho znal.

Zato Van Vrena, riticiho se od vytahu, jsem znal bezpecne.



* * *



"Dost!" tentokrat jsem nohu trefil oretezovanym zapestim do kotniku. Sice nepraskla, ale holohlaveho chlapika v tradicnim cernem kimonu to vymrstilo do vysky, a kdyz klesal, dal jsem mu prisernou ranu pesti do hrudi. Preletl pul haly a plesi bouchl o mramorove schody do mezipatra.

"To muselo bolet," horecne jsem vstaval a ponco mi ovijelo nohy jako vztekla chobotnice.

Totiz:

Krom Van Vrena se od vsech vchodu a vytahu hnaly desitky muzu s pistolemi, samopaly, meci...

Sahl jsem za opasek, a prestoze jsem mel prsty od krve, navlekl si tenke, (ale doufejme ze dostatecne pevne) rukavice z ocelovych krouzku.



* * *



To uz kolem svistely prvni strely, a neprustrelna skla za mnou je odrazela zpet.

"Sprechen Sie Deutsch?" usmal jsem se, rozhrnul latku a Red Baron mi skocil do rukou skoro sam.



* * *



V duneni leteckeho kulometu zaniklo vsechno, takze vsechno vypadalo tise: kresilka letala a chrlila zine, kvetinace s palmami vybuchovaly, kmeny vykruzujici hlinene spiraly se tristily, smolne drevo bonsaji horelo, z fontanek vyskakovaly sloupy vody a mramoru; oblozeni na zdech plnilo vzduch britkymi ulomky a bilym prachem... Nebylo slyset ani hvizdani ulomku, ani obvykle zvoneni velkych nabojnic.

A prirozene, ani utocnici z toho nevysli dvakrat dobre - prevazna vetsina strel, nez zpusobila ono malebne divadlo, proletla nejakym telem.

Nejakymi tely.

Mnoha tely.



* * *



Ve vzduchu spolu s palmami, bonsajemi a kresilky virily i koncetiny, hlavy a rozdrcene zbrane; pusobive gejziry vnitrnosti se jeste pusobiveji omotavaly kolem vseho omotatelneho, a krve bylo v povetri tolik, ze bily prach vypadal spis rude a na zem padaly male hrudky cerveneho betonu.

Aby si na tom tak nekdo zvrtnul kotnik.

Utok se rozpadl rychleji, nez zacal - pustil jsem spoust a dival se, jak to vsechno klesa k zemi. Hala rezonovala ozvenami, z Red Barona se kourilo a nekolik poslednich nabojnic patricne zazvonilo. Tady hned tak nekdo zadny business neuzavre - leda snad na komplexni rekonstrukci.

Z prachu a kotoucu dymu vyletlo neco jako delova koule.



* * *



Byl to ten holohlavy chlapik v kimonu.

Nekdo proste nevi, kdy prestat.

Jak letel, uprel jsem na nej nemeckou pozornost a nedelalo mi problemy ho v ni drzet ponekud dele - jsem zkratka spolecensky typ. Mozna bych byl i dobry strelec na asfaltove holuby, treba bych to dotahl az na olympiadu.

Kdo vi.

Normalniho cloveka zasah nekolika tezkych projektilu doslova rozcakne, tady z toho to jen rvalo kusy masa velke jako protekcni bifteky - strelba ho pritiskla k vysokemu stropu.

Znepokojovalo mne, ze se na me porad diva.

Zrovna jsem se mu pokousel trefit do hlavy, kdyz me presekla davka z neceho podstatne ucinnejsiho nez maly samopal.



* * *



Strelec se kryl za recepci.

Padl jsem na kolena, hlaven krisla o podlahu, ale co je to na me: Red Baron se po kratke odmlce znovu rozburacel.

Displej na pulte vybuchl, mahagonove trisky zavirily a v mramorovem oblozeni naskakaly cerne diry s nepravidelnymi okraji.

Bohuzel jen tri.



* * *



"To je zvlastni," zamyslel se Ten druhy, "ze naboje vzdy dojdou v te nejnevhodnejsi chvilce."



* * *



Kousek prede mnou pleskl ten holohlavy chlapek v kimonu (byvaly chlapek v byvalem kimonu), jenze, co cert nechtel, zvedl se a sel po mne. Pravda, vys nez na kolena to nedotahl, ale tvaril se odhodlane.

Strelec zpoza recepce mi poslal dalsi davku - miril velmi presne - nemit zvednute limce obou neprustrelnych vest, sly minimalne tri do krku.

"Ted se ti asi nebude moc dobre mluvit, ze?" rekl Ten druhy. To uz jsem vedel, ze novy pas do zasobniku Red Barona nedostanu vcas: Krom poruchy reci mne kulky primely k dvojitemu saltu vzad a zbran mi vyletla z rukou.



* * *



"S nekteryma lidma se proste nedohodnes," zkusil jsem, jak mi to hovori. Hlas znel trochu chraplave, ale kolenochodec mi urcite rozumel: Muj mec je mozna vazne ukovany trpasliky, nebo nevim, protoze jsem ho rozsekl vejpul (odshora dolu), a jeste zbran zatal do dlazby, ale na ostri nebyl ani skrabanec, natoz zub a...

Dalsi davka zpoza recepce.

Svalil jsem se na stranu.

Dobra zprava byla, ze jsem nikde nevidel Van Vrena - ze bych ho slozil pri predchozi strelbe?

Upustil jsem mec, sklouzl po podlaze, chytil Red Barona a jal se soukat cerstvy pas na patricna mista. Prestoze byl pokryty prachem a kousky mramoru, zaver zacvakal jako vzdycky.

Smrtelne.



* * *



Dalsi davka zpoza recepce uz nepriletla; pravda, mozna jsem to trochu prehnal, protoze kdyz jsem uvolnil spoust, cela recepce si tak pridrepla nalevo a s tezkym skripanim se skacela.

I kdyz se mracno prachu rozptylilo docela rychle, nejak se nedalo poznat, kolik strelcu tam vlastne bylo: jeden az tri, odhadem, a to cast te krvave masy musel byt i pan Ikeda, protoze jeho vkusna kravata vlala na vrcholu jako vlajka na Mount Everestu.

No dobre, nevlala.



* * *



Najednou bylo ticho. To je na boji to, co novacky udivi nejvic - ono stridani ohlusujiciho kravalu a stejne ohlusujiciho ticha. Ja ale zadny novacek nejsem, tak jsem se s odvahou profesionala podival, co se mnou udelala ona prvni davka.

"Mec se jim poved, ale brneni odflakli, trpaslici," dival jsem se na diry s vchliplymi okraji, v sikme lince krizici ma stehna: Dve, tri... pet jich bylo. Ne ze by to bolelo, ale ne ze by to nebolelo. Zkusil jsem se postavit a slo mi to trochu vratce - nastesti to nekoupila zadna kost.

Z ticha se zacaly odlupovat zvuky: kmitave bzuceni armovacich dratu trcicich z podlahy u byvale recepce, drobne troskopady, v nichz se sesouvaly nestabilni kupy znicenych veci, sourave kroky...

"Sourave kroky?" zeptal se Ten druhy.

Nohy mne razem nebolely - kdyz jsem se zastavil, mel jsem v leve ruce Sedou katanu. Kroky bylo slyset shora, z mezipatra, a nad zabradlim jsem zahledl nejaky pohyb, jenze takhle zespoda se nedalo poznat, co to bylo. Kroky se kazdopadne zmenily v dupot. Vzdalujici se dupot.

Opatrne jsem stoupal po schodisti a kulometem kontroloval horizonty. Bylo to neprijemne, protoze nekdo mohl prijit i zespoda, ale zavahali.

V mezipatre byl vstup do restaurace - spis to je jidelna pro zamestnance, ale s dokonalou japonskou vytribenosti.

Krom trochu otluceneho stropu a par der po odrazenych strelach to tam vypadalo docela normalne.

Nikde nikdo.

Podival jsem se na siroke schodiste rozdvojujici se do dalsiho patra a neco mi rikalo, ze tudy by to nebylo zdrave - o vytazich nemluve. Musi tu ale byt i servisni schody, pripadne pozarni... rozstrelil jsem kameru, ktera se na mne bzucive otocila.

Ten vystrel odstartoval lavinu.

Nejdriv jsem myslel, ze mne sali zrak, ale opravdu to byli kuchari, cisnici, pikolici a ruzni jini pomocni zaskodnici. Bile kamizoly, cerne smokingy, vune exotickych jidel a spousta kuchynskeho nacini - obzvlast sekacky se blyskaly vymluvne; pochopil jsem, ze je sefove obetovali, aby ziskali cas na zorganizovani obrany.

"Taky by mohli chtit ziskat cas na utek, sefici." Ten druhy si obcas nezdrave honi triko.

Zavesil jsem Red Barona pres zada a mec mi prijemne zatizil ruce. Sedy Had je hezke jmeno.

Nejhorsi byli kuchari - s temi sekacky se snad narodili, jeceli jako sam dabel a mne dost vadilo zabijet takovehle... Nemuzou za to, kdo jim porouci.

Ale kazdy obcas jede na cervenou.

A mohli utect.



* * *



Nez jsem se dostal k pozarnimu schodisti, zdrzeli me snad o cele dve minuty. Snazil jsem se je pouze poranit, ale Sedy mec neni na neco takoveho vyroben a ja vycvicen - restaurace bude potrebovat mnoho noveho personalu.

Vsechen.

Ucel to ale splnilo, protoze na pozarnim schodisti uz cekali podstatne tuzsi zamestnanci.



* * *



Jenze, opet se ukazala obrovska vyhoda meho treninku a zkusenosti z Nocniho klubu - oni se me ze svych samopalu pokouseli zasahnout mirenou palbou, ja vedel, ze v sachte schodiste staci jen strilet vzhuru a odrazene strely si cil najdou samy.

Podle bublani krve jsem se zase jednou nemylil.

Ale prilisne sebevedomi je zradne.



* * *



Uz stereotypne jsem mijel snad dvacate dvere (japonske cislovky jsou ponekud nejasne, ale odhadoval jsem to podle zdolanych pater), a zrovna jsem premyslel, jak je to nahoru jeste daleko a jestli mi vystaci naboje, kdyz mi ty rude ocelove vereje nekdo rozrazil do ksichtu, a to takovym zpusobem, ze jsem pristal o patro niz.

Na hlave.

Podle toho, ze ten clovek onech pet strmych metru skocil, to urcite clovek neni.



* * *



"Ale copak copak," oprel mi Van Vren mec o krk, "neuderil jste se prilis, priteli?"

Premyslel jsem, proc mne rovnou nezabil - na vykecavani je az moc zkuseny.

"Bud rad!" zachrcel Ten druhy.

Van Vren mi to rekl sam:

"Kdopak se nam to skryva pod rohy a Coca-Colou?" Az ted jsem si uvedomil, ze mam na masce porad ten plakatek... Aha! Nevedi, kdo jsem, takze mne zrejme chteji ziveho.

Na neco jsem si vzpomnel.



* * *



Ochotnicky roztresenou rukou jsem si zatapal u brady a strhl cervenobily papir - a stalo se presne to, co jsem predpokladal - pohled do ocelove tvare nemohl zapusobit jinak: Van Vren odskocil, jako by sahl do zasuvky.

Na meci je nevyhodne, ze je ponekud kratky. Na automagu je vyhodne, ze ho mam v ruce.

Booom!



* * *



Van Vren stejne dokazal zareagovat, takze ho zesilena munice zasahla do ramene, misto do hrudi. Nicmene, predvedl neco jako trojiteho salchova s horizontalnim vykrutem, vse korunovane pusobivym dopadem na lebku. To uz jsem stal, automag zpatky pod krunyrem, katanu v rukou.

Nahore na schodech se objevili dva zabijaci v cernych oblecich a mirili na mne heckler-kochy. Zrejme jsem pistoli schoval trochu predcasne... Co to ale rikal Moon?

Rozprahl jsem ruce a z nedostatku invence zachrcel jako behem sve reklamni kampane.

A Stin demona se osvedcil. Nikdy bych neveril, ze uslysim dva dospele muze takhle rvat hruzou: schodiste rezonovalo zbesilym dupotem a jeste zbesilejsimi vykriky, jak na sebe nabalovali dalsi a dalsi.

"Chlapci, chlapci, coca-cola neni zas tak spatna," vytahl jsem z naprsni schranky plakat, "co, pane Van Vrene?"

"Ty...!" poznal me po hlase, vymrstil se na nohy, ale leva ruka mu visela skoro ke koleni, jak mu kulka rozkatrovala rameno - kus kloubu mel zapichnuty pod uchem.

Tim, ze jsem se prozradil, jsem mu dal falesnou nadeji - predpokladal jsem, ze on bude predpokladat, ze mam stejne schopnosti jako driv.

Sekl po mne sirokym obloukem, a to, ze rana pretala

ocelove zabradli, ji na energii neubralo pranic. Zachytil jsem to cepeli na chranici leveho predlokti.

Neco tak kovove syklo.

Van Vren prekvapene zabublal.

"Tenhle mec ukovali trpaslici," vyjasnil jsem mu situaci, a prestoze se s mou cepeli znal jiz tesneji nez duverne, chytl jsem jilec obema rukama a prudce trhl nahoru: nyni by se vztah cepele a Van Vrenovych organu dal nazvat vpravde intimnim.

"Pani! To je vnitrnosti," rekl jsem, kdyz mu obsah bricha a hrudniho kose splouchl na boty. Van Vren se zapotacel, vypustil dve rude bubliny a padl do toho na kolena.

Myslel jsem, ze bude prosit o zivot, ale tvaril se tvrde.

"Vite, Van Vrene, ja vim, ze si myslite, ze nevim, ze tvory jako vy je treba rozsekat na hodne male kusy, chcete-li je zabit. Vim i, ze to trva dlouho, ale nemusite mit strach, ve vasem pripade si trochu casu vysetrim."

Tehdy prosit zacal.

"Ztratil jste tvar," jednim cistym svihem jsem ho setnul: "Jmenem Nocniho klubu: Za vrazdy, muceni a zotrocovani vas, Van Vrene, odsuzuji k trestu smrti." S kazdym pismenem tech slov jsem mavl mecem a znova a znova, a pred ocima jsem mel vsechny sve pratele.

Postracha.

Kamilu.

Janicku.

Patera Kolacka...

Az zabiju Wriese, vzpomenu si i na ostatni. Sek. Sek. Sek...

V hlave jsem mel cerny kovovy mrak, v kterem hrmelo.



* * *

Zamrkal jsem a probral se. Az nastoupi novy personal

restaurace - pokud si pospisi - budou mit zaklad na sekanou.



* * *



Stin demona se ukazal jako nejstrasnejsi z mych zbrani. Pro zdurazneni ucinku jsem zahodil schranku s letacky, sundal prospekty z trnu na ramenou i prilbe a zbavil se ponca.

Neutikali prede mnou jen lide, ale i upiri - nikoho z Druhe rasy krom Van Vrena a toho nezdolneho holohlavce jsem uz nepotkal.

Pozarni schodiste skoncilo patro pod nejvyssim podlazim, a jestli me neco malem zabilo, tak to byl ten strmy skorokilometr.

Cervene dvere byly zamcene a ocelove jako vsechny pozarni dvere, jenze ja jsem vzal nekolika mrtvolam nekolik granatu.

Pravda, neukazalo se jako nejlepsi napad pouzit jich vsech pet naraz, ale me usni bubinky vytrenovane potapenim srostou behem chvilky.

Vstoupil jsem do oblaku dymu, vykopl zbytek rozervanych vereji a presne tehdy jsem si uvedomil jednu divnou vec - brneni me nikde nedrelo a kupodivu mi neprekazelo ani pri tom pomerne vysokem kopu. Pripadal jsem si, jako bych na sobe mel volny...

"Kageri nadi korr!"

Ta slova do me narazila jako gumova vlna.

Za protipozarnimi dvermi nebyla betonova unikova chodba, jak by kdo cekal, ale mistnost: Velka mozna osminu patra, tlumene nasvetlena stojanovymi lampami a ukrytymi bodovkami, u zdi sochy podobne tem na ostrove pani Dao, na zdech kopi a jine stare orientalni zbrane, na

podlaze barevne koberce, polstare, nizky dlouhy stul, kolem dalsi polstare, vune santalovych tycinek a cerstvych kvetin...

Proti mne stal muz. Nebyl to Japonec, ale beloch, ale trochu divny beloch. To on rekl ta slova. Podival jsem se mu do obliceje a malem jsem zarval.

"... az Stareho potkas, poznas to. Dozijes-li se te prilezitosti," zaslechl jsem z minulosti Hanako. Zajimave: plati to i o Starych Druhe rasy.



* * *



Za muzovymi zady stala pani Dao a pan Ho. Vlevo stal pan Wries a vpravo... Tohle byli upiri, ale rozhodne nevypadali tak spotrebne jako poskok, na ktereho stacilo bidlo z transparentu.

"Hezkej kukuc," konecne jsem se zmohl, a prestoze je ma cestina jiste prekvapila, tu gumovou vlnu urcite nezpusobila. .. Ja pako! Takhle hloupe se odkryt, vzdyt me podle toho poz...! Ma slova ale znela nejak divne - hlas jako by nebyl muj, byl drsny a polozeny mnohem niz nez obvykle - znelo to, jako bych smirgloval rakev.

"Kageri nadi korr!" Stary proti mne naprahl ruku s roztazenymi prsty, a znovu gumova vlna. Brneni se sevrelo - trvalo to jen okamzik, ale byl to pekne odporny okamzik. Stary se - kupodivu - zatvaril pohrdave, a anglicky rekl: "Neni to pravy Stin demona, je to podvod." Otocil se ke mne zady: "Zabijte ho," tak mimochodem mavl na upiry, vsichni z Druhe rasy se ulehcene usmali, schovali mece, a kdyz Stary prosel jejich stredem, zaradili se za nej a odkraceli dvoukridlymi dvermi nekam, kam mi zakryl vyhled obrovsky bratr s bilymi, dozadu ucesanymi vlasy. Mel prilehavou kombinezu z cerne kuze s vysitymi ornamenty a integrovanymi kovovymi chranici.

Vypadal v tom jako buzik.



* * *



Krom neho mne v pulkruhu obstoupili i ostatni pribuzni - bylo jich dohromady sedm. Velmi dobre jsem vedel, ze mam za zady vyrazene dvere, jenze clovek nemuze porad utikat. Sundal jsem z ramene Red Barona a pomalu ho spustil na koberec; pas v zasobniku zachrestil.

Na tyhle bude ucinnejsi mec.

"Falesny Stin demona," zasklebil se na me upir v cernem a zamrkal zuby.

Jak nevkusne.

Ja jsem zatim stal jako socha, ale rozhodne to nebylo tim, ze bych je chtel nejak vydesit, ale tim, ze jsem byl vydesen ja, a to temer k smrti: vsiml jsem si toho, kdyz jsem pokladal kulomet: Falesny nefalesny, jak to ale, ze zmizely ty prustrely v panciri na stehnech?!

Umeni vitezit spociva v umeni odsunout neresitelne problemy na pozdeji.

Zvedl jsem mec nad hlavu a zachrcel - nevim proc, prislo to nejak samo. Muj hlasovy fond se nijak nevylepsil a znelo to tak, ze se malem podlomila kolena i mne.

Belovlasy upir zautocil, ale zretelne cekal, ze v kilogramech kovu budu daleko neohrabanejsi. Zbrane dvakrat treskly a z boku na mne zautocil druhy. Tomu spice Sede katany prosekla hrud - bohuzel az k pateri jsem to nedotahl.

"Tva hlava bude navzdy hnit na panstvi Pana Panu!" zasycel velky upir, ale stahl se a misto boje predvadel efektni kejkle mecem.

Pan Panu? jestli je to ten jejich Stary, tak narazim na dalsi ze zrejme nekonecnych urovni zdejsi skromnosti.

Tentokrat jsem zautocil ja.

Upir v cernem se kryl vysokym horizontalnim sekem, ale cepel me zbrane projela jeho ostrim, jako by tam nebylo. Kovovy zvuk doprovodilo prekvapene zachrceni: protal jsem mu rameno az k pasu. Nasledny vodorovny svih mu z kombinezy strihl kalhoty a bundu - jako svadlena ocividne rostu.

Zezadu jsem dostal takovou ranu do krku, ze mi malem spadla prilba. Limce neprustrelnych vest jsou nastesti i nepreseknutelne - klika: polykat tak ostre veci by mi mohlo ublizit.

Upira utociciho zepredu jsem kopl do hrudi, a druhe rane, ktera uz svistela zezadu, nastavil ruku - tentokrat ji tedy misto limcu zastavil retez a rana ho na dvou mistech presekla.

Vlevo se...



* * *



Upirka, ktera se na mne zleva vrhla efektni hvezdici, sice skoncila nabodnuta na Sedem meci, jenze jak rotovala, vytrhla mi ho z rukou. Zbabelec, co se mne znovu pokousel zasahnout zezadu, necekal takovy vyvoj (ten raz mne prudce otocil), takze, jak byl v rozprahu, svihl jsem pazi a omotal mu rozseknuty retez kolem zapesti - tehdy mne - opet zezadu - do praveho kolena trefilo kopi.

Sice sklouzlo, ale rana mi podrazila nohy. Upir s omotanym zapestim to skubnuti take necekal, a mne uz stacilo jen vhodne nastavit prilbu: rohy mu s hlasitym vzump! projely hrudnikem.

Jsou to dlouhe rohy.

Udelal jsem ve smeru jeho letu kotoul, takze mi z prilby zase sklouzl.

Dopadl jsem zady ke zdi, trhl rukou s retezem, a upir se roztocil jako vrtule - z konce retezu mi zamavalo urvane zapesti, a nechci se hadat, ale mel jsem pocit, ze na me udelalo neslusne gesto.



* * *



Pri plne sile uz zbyli jen tri, z toho dve upirky - tu s mym mecem v jatrech nepocitam, na te bylo zajimave pouze to, ze se zatim nedokazala postavit - pritom zraneni nebylo nic vazneho.

Cukl jsem hlavou a dalsi kopi se zabodlo do zdi - melo dlouhou, skoro metrovou cepel. Od prsniho krunyre se mi odrazil saken a s odpornym zavytim zmasakroval jeden z polstaru; jemne peri predvedlo dokonaly atomovy hrib. Vyskubl jsem kopi, jenze s takovouhle veci se musi umet zachazet: zkusmo jsem bodl a zbyvajici upir mi presekl ratiste. Navic se ti tri preskupili tak, abych se nedostal k upirce s Sedym mecem: zretelne pochopili, ze ma zbran neni jen tak ledajaka. Chytil jsem rotujici cepel kopi (zaplat vsichni svati za krouzkove rukavice) a presnym (dost nahodnym) svihem ji zabodl blizsi z upirek presne mezi nadra. - Jasne jsem slysel, jak krupla guma spojujici kosicky podprsenky. Upirka vztekle vykrikla, bez namahy cepel vytrhla a hodila ji pro zmenu po mne. Neco proste neni v poradku: tahle rana byla na pohled desetkrat tezsi nez probodeni prilbou nebo Sedou katanou, presto tahle upirka uz znovu utocila, ale probodeny und probodena se svijeli v krecich.



* * *



Dalsi ranu jsem vykryl ostrim na predlokti (nechtel jsem si nechat rozsekat retez vic, nez je nutne) a druhym predloktim upirce svihl po hrdle - sice uskocila, jenze to uz jsem ji obtocil chrestici clanky kolem krku. Slibne se rozvijejici utok prekazil posledni upir, kdyz je presekl.

Ke sve smule pritom ale porusili obkliceni, takze jsem se vzniklou mezerou pohodlne prosmekl - pohodlne, nepocitam-li ranu do zad a druhou opet do praveho kolena, opet zezadu. Cili, me prosmeknuti se zmenilo v prulet - vse se prirozene odehravalo v upiri rychlosti, takze ze sten opadavala omitka a koberec se krabatil.



* * *



Kdyz jsem se dostal alespon na kolena, nic jsem nevidel, protoze na rozich prilby tentokrat skoncil jeden z polstaru.

Vzapeti mi malem uletla spodni celist, jak mi upir ranou mezi rohy zkusil rozpoltit hlavu. Moc to nechapu, ale prilba ranu schopnou useknout hlaven tanku nejenze vydrzela, ale dokonce nasledovalo bodave zazvoneni, s nimz umiraji kvalitni cepele.

Dobra zprava je, ze mne to zbavilo polstare.

Upir se otresene dival na pahyl sve zbrane - chyba. Dokonalou rybickou jsem se vrhl po jilci Sede katany a jednim skubem dokazal, co probodnuta upirka ne: vsiml jsem si, ze ma obe dlane rozrezane na kost, jak si ji pokousela vytrhnout.

Z mece jako by mi do zil proudila sila, ale rozhodne to nebylo nic dobreho. Nevim, co ve mne to udelalo, ale

zaklonil jsem hlavu a vydal skrek, z ktereho se doslova roztrasly zdi.

Upir s pahylem na me vytrestil oci a to bylo to posledni, co kdy zvladl: Jeste nez dotrestil, jeho hlava uz rotovala vzduchem, odrazila se od stropu, rozbila jednu z lamp a unavene pristala na velkem sedacim polstari u stolu. Bez premysleni jsem dorazil ranenou upirku, upira s proseknutym hrudnikem i toho jednorukeho probodeneho rohy - mel jsem na to dost casu, protoze zbyvajici dve sestry utekly.



* * *



Citil jsem se trochu mimo a v mysli mi doznivala cerna kovova boure. Kdyz jsem se shybal pro Red Barona, prejel jsem si pohledem po pancirich: pres desitky vetsich ci mensich ran nebylo v oceli jedine skrabnuti, a pres splouchance krve, ktere mne nemohly minout, jsem na sobe nemel ani skvrnku.

Zavesil jsem si kulomet na rameno, omotal zbytky retezu kolem zapesti a smackl rozseknute clanky. V retezech byly zadrhnute dlouhe cerne vlasy s kousky kuze na konci.

Stin demona mi sedel, jako by mi ho nekdo vyrobil na miru. Kdyz jsem zatnul pest, kov na predlokti se zavlnil spolu se svaly.



* * *



Nechtel jsem premyslet, co se deje - dokud ziju, mam Stin rad.

Za dvojdvermi byla vyhlidkova terasa a siroke tocite schodiste do posledniho patra. Po zdech se plazily zive liany, stredem schodiste padal vodopad, vzduchem poletovali velci motyli a mnohem mensi kolibrici, a palmy a rostlinstvo vypadaly jako kousek prave dzungle.

Schodiste bylo zpoloviny obkrouzene sklem, takze z nej byl poutavy vyhled na nocni Tokio, a pro me oci i na hory na obzoru. Na nekterych lezel vecny snih.

Vzapeti jsem udelal jednu velkou a dulezitou zivotni zkusenost: Kdyz utocis na Takamoto Tower, nezirej z okna.

Uder byl tak nahly, necekany a prudky, ze jsem se nezmohl ani na ustepacnou poznamku.



* * *



Je to zvlastni pocit, byt pul kilometru nad zemi, obklopen blyskavymi strepy nerozbitneho skla. Pak jsem zacal padat.

Naprosto jsem nepostrehl, kdo mne napadl, ale abych pravdu rekl, v te chvili me to ani moc netrapilo. Dole pod sebou jsem videl desitky blikajicich majaku, a po cestach se sjizdely dalsi a dalsi - jak jsem si tak rotoval, zahledl jsem na nebi i nekolik televiznich vrtulniku.

Cerny vzduch jecel mnoha vzteklymi hlasy, ale ja se po prvotnim uleku uklidnil. Umite-li levitovat, jsou problemy padu pomerne zanedbatelne. Az najeden: nedat to nepratelum znat. Nikdy neprozrazuj sve vyhody, pokud to neni zivotne nutne, rikaval Postrach. Jak jsem se tak ritil vstric mramorovemu parku, premyslel jsem o ruznych nuancich a vyznamech terminu zivotne nutne.

Nastesti kolem vsech vyskovych budov vanou bludne vetry, tak jednomu stacilo jen trochu pomoci: nejprve me odsal od leskleho povrchu, pak se me pokusil strhnout za roh, a tehdy jsem zabral a prorazil do nerozbitneho skla druhy otvor.

Problem je, ze zabrzdit z dvoustovky na nulu behem tri metru neni zadna sranda.



* * *



Byla to nejaka kancelar a minuly cas slovesa je vice nez na miste. Mel jsem pocit, ze jedina vec, ktera muj vybuch prestala, je pouhopouha osamocena klavesa z klavesnice

- znak na ni mi pripominal kosoctvercovity obrazek, ktery se v Cechach kresli po zdech.

Pomalu jsem se vyhrabal na nohy a klavesa se vzdalila - v prorazenem monitoru preskakovaly puvabne modre jiskry... zatrasl jsem hlavou: puvabne? Od ruzynske epizody nemam elektrinu rad.

Obhledl jsem skody, ale krom promacknuteho zasobniku Red Baronova jsem to ustal bez sebemensi oderky - a je nad slunce jasne, ze jen diky Stinu demona. Bez nej bych mel z kosti protlak.

Dokonce ani mec jsem neupustil -jsem pasak.

Chtel jsem vyhlednout ven, ale zarazil se a radsi vzal strep a pouzil ho jako zrcatko.

Diru, kterou jsem vyletl, jsem nevidel, ale zato jsem videl neci hlavu, jak se pozorne diva dolu; vlaly kolem ni dlouhe vlasy. Nevim, kdo to byl, protoze se za par chvil stahl a nahore zbyly jen hvezdy a mrak zpravodajskych helikopter. Obratil jsem pozornost dolu, kde se do hlavniho vchodu valily proudy policistu. . . Najednou jsem ucitil, jak se cela budova jemne rozechvela. Nejprve mne napadlo zemetreseni, ale bylo to prilis pravidelne:

"Vrtulnik, spis vic," zaseptal jsem a strep mi dal za pravdu: shora se odlepily tri stihle cerne siluety a bezohledne proletly TV smeckou. Chveni budovy ustalo a ty tri stroje nemely zapnuta pozicni svetla - lidskyma ocima budou dost nepostrehnutelne.

Zrejme nejsem sam, kdo se nechce setkat s policii. Tim lepe, aspon nebudu muset nahoru; kdyz jsem si predstavil to nekonecne schodiste, az jsem se otrasl.

Obhledl jsem nekolik vedlejsich kancelari, akvarium zadne. Ne ze bych mel hlad, ale to, co me ceka. . .

"V nejhorsim. . . v nejhorsim." Radsi jsem nedorekl, protoze v nejhorsim muzeme vsichni maximalne zemrit. Nasoukal jsem do Red Barona cerstvy pas (predposledni, bohuzel) parkrat naprazdno procvicil zaver a pak uz nebylo proc otalet: ty tri vrtulniky jsem stale videl - uz jen jako malinkate tecky cernejsi nez noc; letely k horam, a je jasne, ze Cinsti by sve hlavni sidlo takhle snadno neopustili, takze zretelne nekde maji jeste jedno hlavnejsi - a kam jinam by helikoptery mirily.

Nadechl jsem se jako pred skokem do studene vody a skocil z okna.



* * *



Myslel jsem, ze budu zase chvili padat, ale bez problemu jsem zacal rovnou nabirat vysku.

Vzduch hvizdal a mel jsem divny (hrozny) pocit - to, co jsem zazil v mangrovovem pralese nelze zapomenout.

Jenze Moon nelhal: ted se priznaky vysileni nedostavily ani kdyz jsem nastoupal na uroven cernych vrtulniku, ani kdyz jsem pokracoval vodorovne. A jelikoz jsem zadne ubytky sil necitil ani po peti minutach, docela jsem se uklidnil (a usklibl se nad svym byvalym strachem z vysek) a zacal si let uzivat. Hluboko pode mnou se mihala ruznobarevna svetla nocniho Tokia a behem dalsich peti minut jsem letani doslova propadl - je to kouzlo.

"Nezapomen, proc tu jsme," vratil mne do reality Ten druhy. I kdyz, do reality - co je to za realitu, letet nad mestem opredenym neony, jen tak bez niceho, v ozivlem brneni, v naruci kulomet po baronu von Richthofenovi.

Nicmene, je to parada.

Zaostril jsem a zmenil kurz - helikoptery to vzaly trochu vpravo, a protoze letely podstatne rychleji nez ja, musel jsem take pridat. Svetla se protahla do car a vzduch presel z hvizdotu do vyti.

Jeste ze mam na ksichte tu masku, kdo by to byl rekl, ze japonsti cmelaci letaji takhle vysoko. To, ze se mi vsichni rozpleskli o celo, mne pro zmenu vubec neprekvapilo - to zna kazdy, kdo jel alespon jednou na motorce.

Kdyz megapole skoncila, stale jsem necitil unavu. Dole se hnala ryzova policka velka jako kapesniky, mezi nimi hadi silnic a zeleznicnich trati (nektere mely jen jednu kolej) a ja jeste pridal, aby mi vrtulniky definitivne neuletly. Problem byl, ze brneni neni zrovna aerodynamicke, tak mne proudici vzduch od urcite rychlosti roztacel, takze se mi cerne stroje nakonec stejne ztratily, ale nemelo by to vadit, pokud budou drzet smer.

Cesta docela odsypala a zem se zacala krabatit a stoupat, silnice se zauzlily zatackami, ricky zbelely perejemi a vzduch zacal byt chladny.

Zrovna jsem premyslel, jestli ty divne pravidelne keriky na strmem svahu pode mnou jsou, nebo nejsou cajovnik, kdyz se ve vyti vzduchu ozvalo neco nepatricneho.

"A kurva!"

Vzapeti uz kolem hvizdaly rozzhavene strely, a to tak huste, ze to nemohlo byt nic jineho nez popularni rotacni kulomet.

Spis ale dva.

"Kruci-himl-kurva-drat!" jak jsem se uhybnym manevrem ritil k zemi, prudka zmena tlaku mi malem roztrhla bubinky, a uz jsem bezpecne vedel, ze ty keriky jsou opravdu caj -jak je dva proudy zeleza rvaly na kusy, nos mi naplnila vune kvalitne spareneho napoje.

Tesne nad plantazi jsem stremhlavy let vybral, otocka, po brneni zabubnovaly kaminky a uz jsem byl schovany za mrakem zvireneho prachu.

"Kde ty svine. . . ! Tamhle!"

Jeden z cernych vrtulniku visel u skalni steny vysoko nade mnou, motor na tichy chod, a byl krasne videt podle rozzhavenych usti dvou svazku kulometnych hlavni - mel

je pod brichem, vyklapeci, a po posledni davce se k zemi jeste ritily dva vodopady nabojnic.

"To sis ukousnul tuhe sousto, hajzle," rekl Ten druhy drsne, a i ja jsem si myslel neco podobneho: mel jsem pocit, jako by mi narostla trojice rudych kridel a pred ocima kruhovy zamerovac.

"Banzaaaj!!!"

Zadny stroj se v manevrovacich schopnostech nemuze rovnat nastvanemu upirovi.



* * *



Nabral jsem vysku, z boku se hnal proti helikoptere, neartikulovane rval a cele telo se mi traslo, jak Red Baron konal svou povinnost. Rval jsem hlavne proto, ze se ke mne vrtulnik otocil celem a proudy sviticich projektilu jako by mi letely do oci a jen par centimetru pred tvari uhybaly.

Ale neni to nic jednoducheho zasahnout letici cil - coz bohuzel platilo i pro me: dopady mych strel vyrazely ze skaly za strojem pusobiva oblaka jisker a prachu, ale tuto podivanou bych si rad odpustil byt i jen za nekolik zasahu do cerneho.

A velmi rad.



* * *



Vrtulnik se sklonil vpred, motory zaburacely, a prudkou akceleraci se mi vrhl v ustrety - a nemuzu rici, ze bych nejak prilis stal o intimni znamosti s rotorem.

Pilotovat musel nekdo s podobnyma ocima a podobnymi reflexy jako mam ja, protoze mne malem dostal - i me manevrovaci schopnosti mi byly temer na nic, kdyz jsem se stroj pokusil (hloupe) preletnout a kdyz mne strhl proud vzduchu - vrtule mi malem usekla kotniky.

Nejakym zazrakem jsem to vybral (jsem proste dobrej) a tehdy jsem zacal za delsi konec tahat ja: Letet pozadu sice neni moc prijemne, jenze oni byli tak blizko, ze neslo minout.



* * *



Stacila kratka davka a z ocasu helikoptery odletly prvni trosky. Jenze pilot udelal neco, co bych v aute popsal jako dupnuti na brzdy a smyk do protismeru.

Tehdy se opet vyplatila ma vychova a vycvik Nocniho klubu - pohled do vulkanickych hlavni dvou rotacnich masinkveru neni takhle zblizka zadna psina.



* * *



Kdybych mel jakoukoli slabsi zbran nez kulomet, zemrel bych. Takhle davka prosla i neprustrelnymi skly.

Videl jsem, jak se nejprve prohnula a pak vybuchla dovnitr. Videl jsem, jak se tela prvniho i druheho pilota roztancila pod dopady strel, a videl jsem, jak z operadel za jejich zady letaji cary potahu a kusy molitanu. Jeden z pilotu to koupil do hlavy a velka usata prilba se rozprskla do stran. Druhy, prestoze mel uz jen jednu ruku, porad drzel stroj zprima, a bohuzel, i spouste zbrani.



* * *



"Do hajzlu!"

Ucitil jsem, jak mi po brise prebehlo neco jako stado hodne nacurenych nosorozcu, a vrtulnik mi zmizel ze zorneho pole. Nedalo mi, abych se nepodival, jestli nejake bricho jeste mam, ale Stin demona opet zauradoval. Navic to slo z hodne nevyhodneho uhlu, takze...

"Do hajzlu!" zarvali jsme s Tim druhym soucasne, kdyz se kolem propletli dva dalsi ohnivi hadi. Jenze pilot toho mel asi taky dost - stroj se znenadani roztocil na rotoru a strely razem opisovaly zajimave, pusobive, uzasne poutave, ale hlavne neskodne krivky. Peclive jsem namiril kousek pod hlavni hridel a stiskl spoust.

Prestoze pas uz musel dojit kazdym okamzikem, stacily pouhe ctyri rany: vrtulnik vyplivl dlouhy plamen, mracno olejoveho dymu a zacal neovladatelne padat.

Sledoval jsem ho, dokud se neroztristil o strme cajove pole, a to z takove blizkosti, ze mne malem sundaly ulomky vrtule.



* * *



Vrak kupodivu nevybuchl, ale zacal se kutalet srazem, nabiral stale vetsi a vetsi rychlost a letaly z nej stale vetsi a vetsi kusy. Ve zvirenem prachu krom caje vonel i benzin, tak jsem do nejvetsi z trosek poslal par strel, a tehdy to chytlo. Mel jsem pocit, ze jsem v plamenech zahledl tapajici ruku, pak vsechno zmizelo v kouri, jak ohnive klubko narazilo do silnice zarizle v uboci.

Pristal jsem nedaleko od mista prvniho kontaktu helikoptery s plantazi a nasoukal do zasobniku posledni pas. Po okolnich skalach tancily odlesky pozaru, a kdyz mi v usich nehvizdal vitr, slysel jsem v buraceni plamenu nelidsky rev.

Natahl jsem zaver a vzletl.

Tak koncivaji ti, kdo si zacnou s Nocnim klubem.

Je jasne, ze si me pratele ve vrtulnicich museli nejak vsimnout, takze dal budu muset letet vyrazne opatrneji - a i kdyby ne, kdyby to byla jen bezna preventivni hlidka, toho, ze jim chybi jeden stroj, by si jiste vsimli i duchove podstatne mdlejsi.

Kopiroval jsem povrch cajove plantaze a v zablescich ohne se mezi keriky blyskaly pruhy nabojnic - urcite se blyska i moje brneni. Najednou jsem chtel byt ze svetla tak moc, az se mi krabatila kuze na zadech.

Konecne jsem preletl hreben a ponoril se do tmy. Vim, ze to pro bytosti mych zrakovych schopnosti nic neznamena, ale stejne je v cerni neco uklidnujiciho.

Dalsich asi padesat kilometru jsem tedy letel velmi zvolna - porad nahoru a dolu podel strmych sten a kamenitych srazu, a za kazdou skalu nejdrive vykoukl, nez jsem vyletl. Nikde nic.

Pokousel jsem se drzet puvodni kurz vrtulniku, ale bez kompasu a s mym orientacnim smyslem... Kdyz jsem zjistil, ze letim temer presne naopak nez pred deseti minutami, nasel jsem silnici, kterou jsem predtim nekolikrat preletl, a drzel se ji. Byla to jedina cesta v okoli, a dalo se predpokladat, ze vede tam, kam letely cerne stroje - jestli jsou Stari skutecne tak stari, museli se na sve sidlo dostat i pred vynalezem helikopter.

Kdyz jsem doleti k necemu jako lokalni Cinske zdi, vedel jsem, ze letim spravne. Byly na ni smaltovane cedule s cervenymi napisy, kterym jsem sice nerozumel, ale japonska lebka se zkrizenymi hnaty je stejne vymluvna jako ceska lebka se zkrizenymi hnaty. Nahore byly ctyri rady pozinkovaneho ostnateho dratu, ktery byl podle bilych izolatoru pod proudem.

"Nekdo tady nema rad navstevy," vznasel jsem se kousek nad ostnacem a nejak se mi nechtelo dal. Vzpominal jsem na bezobsluzne zbrane na ostrove pani Dao a na hromady rozstrilenych mrtvol kolem.

Pro jistotu jsem se tedy vratil za zed, zacal stoupat, a nenechal toho, dokud se mi na panciri nezacala delat ledova krusta. Sice jsem mel pocit, ze vidim, jak se planeta zakulacuje, ale mam proste bujnou fantazii. Mrazivy vitr hvizdal na hranach brneni a hvezdy byly jasne a velke.

Ta mistni Cinska zed obkruzovala kus rozervaneho hornateho terenu, a nez kruh to byl spis hodne nepravidelny oval, ale "obovalovat" by mi Ten druhy neprominul - uzemi melo tak petadvacet kilometru ctverecnich. Na vysoke strme hore nedaleko severni hranice bylo to, co hledam.



* * *



Jak jsem klesal a podrobnosti se stavaly podrobnejsimi (neni nic jednoducheho orientovat se pohledem svrchu), bylo jasne, ze to, co jsem z vysky povazoval za nevelke, je ve skutecnosti dost rozlehle. Nebyl to hrad, nebyla to tvrz, byla to takova - rekneme - opevnena ves na temeni hory. Pred vynalezem letadel musela byt naprosto nedobytna: z udoli splhala jen ta jedina cesta, ktera takhle z ptaci perspektivy vypadala jako klicky strev. Opevnenost vsi sestavala z hradeb, jejichz siri jsem misty odhadoval i na tri metry, ale jak jsem klesal, bylo to stale vic. Neklesal jsem nijak rychle, v hlave se mi totiz porad otacela ona uvaha o letadlech a neco se mi na ni nezdalo:

"Jasne," zastavil jsem a zatrnulo mi. Prece uz kdysi, kdyz to tady staveli, museli upiri umet letat. Tak proc tu neni obrana aspon proti nim... nami Nebo ze by nikdo ze zdejsich obyvatel jednoduse nepocital s tim, ze se najde tak hloupy upir, ktery se tu pokusi pristat?

"Ja chci pryc," rekl Ten druhy.

"Ja taky," rekl jsem ja.

Zase jsem zacal klesat.



* * *



Mozna diky podchlazenemu povrchu brneni, ale dosedl jsem na travnik mezi zdi a okrasnym kerem, aniz si me vsiml nejen nejaky clovek, ale i cidlo.

"Nebo te lapnou, az to bude tutovka," dodal mi odvahu Ten druhy. Udelal jsem opatrny drep, a prestoze ze mne led opadal s temer ohlusujicim praskanim, stale se nikde nic nepohnulo. V nekolika tradicnich japonskych domcich se svitilo, televize modre pomrkavaly a na papirove steny padaly pokojne stiny sedicich obyvatel; ve vzduchu vonela mata a lekorice.

Kdepak asi jsou ty vrtulniky.

"Treba jsme tu spatne," odpovedel mi Ten druhy, ale ja si vsiml, ze plocha pred nejvetsi budovou je takova divne umetena a trava ucesana - jakoby od rotoru. Ta budova navic vypadala jako vetsi bratr (sestra) te na ostrove pani Dao.

"Bude tady asi rozlehle podzemi," zaseptal jsem, povesil kulomet na zada a na meci se zaleskly hvezdy.



* * *



Klouzal jsem tmou a stiny jako duch - tedy alespon jsem si tak pripadal. Urazil jsem sotva tricet kroku, kdyz nekde neco puflo a rana jako perlikem mi vyrazila jilec z prstu.

"A kruci!" zaseptal jsem a pozoroval dymajici ryhu v panciri na pravem zapesti. Kdyz jsem se podival smerem ryhy, uvidel jsem v drevenem sloupu v rohu budovy diru, kterou by se dal prostrcit palec - neklamne znameni, ze jako duch bych se neuzivil.

A ze je treba prudce zrychlit.

"Ja ti to rikal!" zavrestel Ten druhy, a to uz se z mnoha ozdobnych architektonickych prvku zacaly vyklapet malorazove, ale nechutne moderni automaticke zbrane.

Ta prvni rana byl ale clovek - zrovna ted stal na ochozu pod zdi naproti, tezkou odstrelovacskou pusku u oka.

Pufff!

Nastesti jsem zareagoval uz pri zablesku, tak mi strela jen olizla temeno - lem prilby se zavlnil kolem dokola, v hlave se mi ozvalo takove mmmnnnauuu a ti klidni televizni Japonci za papirovymi stenami se zacali rojit.

Hloupe bylo, ze to nebyli klidni Japonci, ale neklidni upiri (mladi a neklidni) - a bylo jich mnoho.

Dobre naopak bylo, ze automaticke zbrane nestrilely - zrejme maji blok, aby nezasahly vlastni.

Hnal jsem se vpred a premyslel, kam se vlastne zenu: letim sem takovou dobu, tak prece hned zas nevymizim. Navic, chci-li najit Karolinu, Volodu a Tomislava, pak jedine tady.

Wriese taky.

Sice jsem zamyslel naboje do Red Barona usetrit na pozdeji, jenze upiru bylo tolik, ze bych se pozdeji uz nemusel dockat.



* * *



Samozrejme je to nezabilo, ale s ustrelenyma nohama je i tuhy upir pomerne nevalny protivnik.

Kourici nabojnice se mi valily pres zapesti a zrovna jsem si rikal, proc oni nelataji, kdyz ja ano, kdyz se zase ozvalo...

Pufff!

Ten chlap s flintou me vazne stve.



* * *



Kulka mne zasahla doprostred hrudi a razem jsem misto utocniku videl hvezdy a mel lopatu pisku za limcem. Umite-li ale letat, vstava se docela snadno.

Tri metry nad cestickami jsem odstrelovace zahrnul davkou ostre nemecke pozornosti. Ze zdi se zajiskrilo, zvedl se prach, a roztristena puska se zabodla mezi okrasne keriky. Az na jednu botu a kousek holenni kosti snajpr zmizel. Ne ze bych byl mstivy, ale ten projektil mi proletl krunyrem, a podle pocitu v hrudniku se zastavil az o druhou neprustrelnou vestu.

Takhle z nadhledu bylo videt, ze mi na povrchovou straz naboje nevystaci. Taky jsem byl dost na rane, a navic samocinne zbrane prave zjistily, ze nikoho ze svych nezasahnou.



* * *



Nevim, k cemu ten pocit prirovnat - snad, jako by se pode mnou otevrela sopka.

Jasne jsem vnimal, jak se strely odrazeji od povrchu brneni a busi do upiru a piscitych cesticek, popripade vyji do nebe. Take jsem si vsiml, ze se pancir krouti jako zizala na slunci - pak na nohou povolil a nekolik kulek mi proletlo masem. Jesteze jsou malorazne.

Dopadl jsem na zem a poprve ucitil unavu. A ze by mne v nejblizsi dobe cekal prostreny stul...

Prestoze jsem kulhal, prorazil jsem nejhustsim klubkem nepratel a rozbehl se k velke budove. Prorazit se mi povedlo proto, ze jsem z plna hrdla zarval a muj deformovany hlas byl tak silny, ze se vratil odrazen od okolnich stitu - upiri doslova ztuhli.

Mozna jsem se mel venovat spis pop-music nez Nocnimu klubu.



* * *



Vpadl jsem do budovy, prst na spousti, jenze nikde nikdo

- stroha chodba s nekolika dvermi. Ani zvenci se za mnou nikdo nehnal.

Cas se vratil do normalniho tempa.

Prostrilene nohy bolely az znepokojive.

Opatrne jsem hlavni odsunul prvni dvere - prazdna mistnost s polstari a malirskym stojanem. Dalsi to same bez stojanu.

Tise jsem dosel k nejblizsimu rohu, vykoukl, ale krom dalsich dveri a schodiste dolu tam nebylo nic, co...

"Mec! Zapomnel sis venku mec!" zdesil se Ten druhy. Ja se zdesil taky.

Vzapeti jsem udelal dalsi z zivotne dulezitych zkusenosti: vzdy, kdyz se divate za roh, podivejte se opravdu poradne.



* * *



V poslednim okamziku jsem ostri nastavil Red Barona. Uder byl tak brutalni, ze starou zbran presekl vejpul. Takove barbarstvi! Kulturni pamatka v haji...!

Pravda, svuj krk povazuji za jeste trochu pametihodnejsi.

Druhemu seku jsem nastavil cepel na predlokti, ale zamotal jsem se do pulek kulometu spojenych remenem, tak mne do hrudi zasahl drtivy kop, kteremu jsem nedokazal nastavit nic. Proletl jsem tenkou zdi, ktera vzapeti vybuchla utocnikem...



... utocnici!

Virici cerne vlasy, dokonala postava...

Dopadl jsem na zada, hrabl po automagu, jenze tehdy jsem si uvedomil, ze ty vlasy znam.

I postavu.

* * *



"To jsem ja!" misto utoku jsem jen zvedl ruku. Automag stejne nejak nesel vytahnout.

Mec uz zase svistel a vyrazil z britu na predlokti dlouhe jiskry.

"Sakra Deniso! To jsem ja!"



* * *



"Kdo, ja?!" spicka katany proklouzla nad limci neprustrelnych vest a oprela se mi o polykaci trubici.

"Prece ja!" smekl jsem prilbu a bylo pro me jistym (velkym) zadostiucinenim, jak vytrestila oci. Bohuzel jen na okamzik - pak se ji prudce zuzily - vzteky:, Ty!"

Nevypadalo to dobre.

"Zachranil jsem ti zivot... chrrr!"

Spicka mi sice narizla hrtan, ale to prohlaseni prece jen zabralo, protoze Denisa zbran stahla a poodstoupila: "Kdybys me tehdy radeji nechal zemrit...," zamrkala a do oci se ji vratilo to, co mi pred okamzikem vzalo rec. Taky vsechny ty naschvaly na lodi...

Vedel jsem dve veci: je docela rychla, a to, ze lezim, a ona ma mec, ji dava nemalou vyhodu.

Potreboval jsem ji nejak zpomalit.

Ostri uz se zase blizilo.

Nebo aspon vyvest z miry.

Porad se blizilo.

"Delej neco!" zajecel Ten druhy.

Porad.

"Miluji te, Deniso."



* * *



Nevim jak, ale vedel jsem, ze tohle zabere - prece jen jsem s ni stravil rok v jedne kleci, a dobre si vzpominam, jak se ji leskl pohled, kdyz se divala na Esmeraldu.

Jak jsem cekal, vykolejilo ji to - v prvnim okamziku dost tezce, pak si sice uvedomila situaci, jenze to uz jsem ji vrazil rohy prilby hluboko do bricha.



* * *



"Laska prochazi zaludkem. To rozchodis, neboj," vykroutil jsem ji zbran. To uz jsem stal, helmici na hlave, a ona klecela, kolena pod hrudi, celo oprene o podlahu,

pesti sevrene. Polozil jsem ji cepel na krk, at taky vi, jake to je. Pak jsem ji naplocho placl pres vyspuleny zadek, potlacil bolest v nohou a vybehl na chodbu a ven.

Upiri nekam vymizeli a slalom mezi zetezy strel ze samocinnych zbrani skutecne nebyl nic prijemneho; Sedy Had byl zabodnuty v travniku kousek od mista, kde mne poprve zasahl odstrelovac.

Denisinu zbran jsem znicil pri pokusu o likvidaci jedne z obzvlast doternych kulometnych vezicek, ale nepovedlo se. Proc ona Red Barona rozsekla a ja tenhle kram ne...!? Preskocil jsem proud oceli, vytrhl Sedou cepel a vytocil salto do mista, z ktereho jsem se odrazil.

Moje ubohe nohy!

O let jsem se ani nepokousel.

Beh zpatky k budove byl naprosto neuveritelny - brneni zvonilo jako zvon (umiracek), drelo a skrtilo, a co me trefilo, slo dovnitr.

Kdyz jsem padl do dveri, pochmurna zvonkohra utichla.



* * *



S Denisou jsem se zrovna ted potkat nechtel, tak jsem pajdal rovnou ke schodisti do podzemi a o kolena a paty mi cinkaly rozzhavene zdeformovane projektily, ktere propadavaly skulinou mezi rozstrilenym pancirem a vrchni neprustrelnou vestou. Mrkl jsem na predlokti a zkusil zatnout pest - tentokrat se plech tvaril jen jako plech - navic pekne zprohybany, odreny a spinavy.



* * *



Sestupoval jsem do nizsich sfer a Stin demona ponicene rincel. Dole byla chodba - zase prazdno.

Divne.

Kulhave jsem razoval dal a bylo mi jasne, ze musim chytit nejlepe nejakeho Stareho a dostat z nej, kde jsou moji blizci. Pak zabiju Wriese, a pak...



* * *



"Nejde to nejak prilis snadno?" zasyckoval Ten druhy, kdyz jsem sestoupil o dalsi patro a porad nikde nikdo. Nekomentoval jsem, protoze jsem se mu citil zavazan, ze nekomentoval muj predchozi jasny a pruzracny plan.

Rozrazil jsem velke dvere, ale byl tam jen podzemni hangar s vrtulniky - salalo od nich teplo.

Dalsi uroven, a to uz jsem zpomalil: dveri a schodu zacinalo byt na muj orientacni smysl ponekud presprilis.

"Znovu opakuji: nezda se ti to nejak snadne!" znovu zopakoval Ten druhy.

"Ne. Boji se Stinu, prece."

"Aha," rekl Ten druhy, ale neznelo to dvakrat presvedcene.

Tech dveri kolem bylo vazne hodne.

Zastavil jsem.

Kdyz zbroj prestala rincet, rozlehlo se chodbami a schodisti takove ticho, jake jsem snad jeste neslysel - ani muj upiri sluch nedokazal zachytit byt i jen mavnuti kridel pozdniho mola...

A prece. Zespoda se neco ozvalo -jakoby vrznuti pantu. Nijak jsem se tam nehnal, ale s prostrilenyma nohama se nechvata zrovna snadno.

Bolelo to spis vic nez min.

Z dlouhe chodby o patro niz vedlo nekolik dveri (lesteny mahagon), ale jen jedny mohly vydat ten zvuk: byly to oblibene letaci dvojdvere. Oteviraci madla byla zlata. Kovani take. Draci hlavy na verejich take. I panty.

"Snobove," rekl s prevahou praveho znalce Ten druhy. Mne bylo jen divne, ze mne neodrazuje, abych litackami prosel.



* * *



Kdyz jsem tak ucinil, ozvalo se totez zavrzani jako pred chvili.

Az uvnitr mne napadlo, ze mozna nekdo zavrzal naschval. Abych to slysel. A jako trouba sem vlezl.

Me predchozi setkani se Starym v Takamoto Tower mne obrnilo natolik, ze se mi tentokrat zarvat nechtelo. Ovsem nemohlo mne obrnit, ze Starych uvidim sedm naraz.

Ale stejne jsem nezarval.

Za zady se mi ozvalo kovove zasoupnuti, a ani jsem se nemusel otacet, abych pochopil, ze z tehle strany dveri je zavora.

Mistnost byla rozlehla - spis nez mistnost to byl sal. A nez sal to byl spis chram, ne nepodobny tomu, jaky ma na ostrove pani Dao: podobne sochy, podobny oltar, podobne koberce, podobne retezy... Jen vic, vetsi a prostornejsi.

Na Starych mne (opet) nejvic prekvapilo, ze to nejsou orientalci, ale belosi, i kdyz takovi divni. Dva muzi byli obleceni do modernich tmavych obleku s vkusnymi kravatami -jeden z nich byl ten, co jsem na nej narazil v Takamoto -, ostatni meli pohodlna cerna roucha s volnymi kalhotami. Tri z nich byly zeny.

Vsech sedm proti mne naprahlo ruce s roztazenymi prsty:

"Kageri nadi korr!"

Zas ta gumova vlna - a tentokrat zatracene husta. Stin demona zaskripal a zachvel se, az se mi rozmazal pohled.

"Taky vas rad vidim, chytraci," rekl jsem a hmatl po automagu. Pistole bohuzel porad nesla vytahnout - podle vseho se Stin skutecne smrskl a velka zbran se zpod krunyre proste neprotahla.

Ale tak je to vzdycky.



* * *



Krom Starych bylo v mistnosti jeste asi tricet bytosti: staly podel bocnich sten pred sochami, a byli mezi nimi takovi zanedbatelni souperi jako pan Ho, pani Dao, Wries... nekteri z tech, ktere neznam, vypadali jeste hur.

Chtel jsem rict neco drsneho, ale ani Toho druheho zrovna nic nenapadalo.

Jak rikam: Tak je to vzdycky.



* * *



"Falesny Stin demona. Je to ten z Takamoto, Lyalle?" rekl Stary stojici na stupinku pred oltarem - podle toho, ze stal oltari nejbliz, je asi trochu Starsi nez ostatni.

"Ano, mistre Moortgate, je to on," odpovedel muj znamy v obleku a z jeho oci se mi vazne delalo mdlo.

"Zvlastni," Moortgat sestoupil ze stupinku, pokrocil ke mne a do jeho oci jsem se radeji ani nedival.

"Chci byt nekde jinde," zaknoural Ten druhy.

"Vskutku zvlastni. Zaklinadlo na nej neucinkuje - tudiz musi byt falesny. Ale na to, aby byl falesny, se ten clovicek uvnitr dostal mimoradne daleko. Nezda se vam?" Moortgat se otocil na ostatni Stare. "Nezda se vam?!" Prehledl i bytosti stojici podel zdi. Sochy proti nim razem vypadaly zive a bujare.

"Ty, Stine, rekni nam, kdo ti pomaha." Hlas Stareho nebyl hlasity, to ne, ale znel tak, az jsem se divil, ze neopadava omitka.

Protoze jsem nemohl mluvit (a rozhodne za to nemohl nariznuty hrtan - ten uz se davno zahojil), zvedl jsem mec a zachrcel. Bohuzel, tentokrat v tom nic ciziho a hrozneho nezaznelo, a Stari nevypadali, ze je vydesi zvukove efekty, jake jsem rano pouzival na deti lacne coca-coly.

Moortgat zavrtel hlavou: "Rikal jsi, Lyalle, ze mel Hlas... Ze by nejaka elektronika? Dosly vam snad baterky, priteli?" otocil se na me a zadumane si podeprel bradu: "Kdo mu ale o Hlasu asi tak rekl," otocil se zpet na sve, "kdo o Hlasu vi?"

"Videl jsem bud tu samou zbroj, nebo...," nacal dalsi ze Starych.

"Ano, Sulzere?" Moortgatova oboci se zvedla zajmem.

"Pani Dao, nemate doma neco podobneho?"

Vsichni se podivali na tlustou damu, ktera rozhodne nevypadala, ze ji vseobecny zajem tesi:

"Mam, pane," uklonila se Moortgatovi, "ano mam. Je to pry presna kopie jednoho ze Stinu. Kopie."

"Vy byste se ale nerozhodla pouzit tu starou legendu o Prichodu Stinu demona, abyste se pokusila prevzit moc? Ze ne? Kdyz uz jste nas tak necekane poctila svou navstevou? Ze ne? Kdyz jste o nas mela takovy velky strach? Ze ne?" Posledni Ze ne neznelo moc pratelsky. Abych pravdu rekl, roztrasla se mi z toho kolena - v plechu to bylo trapne slyset, ale nastesti si mne nikdo nevsimal.

"Mistre Moortgate..., ja... ja...," nenachazela pani Dao slov, nadra se ji pobourene dmula, a ti, kdo stali kolem ni, se zacali tak nenapadne rozlezat do stran.

"Ano, pani Dao?"

"Nikdy bych to neucinila! Jen pomysleni na zradu... Nikdy!" chraplavy hlas praskl stejne, jako kdyz davala rozkazy na lodi.

"Kdyz tedy ne vy...," Moortgat se otocil zpet na me, "... tak nam to bude muset rici tady pritel Stin, ze?"

"Reknu vsechno!" zajecel Ten druhy.

Ja jsem mlcel.

"Ano?!" Moortgat zacinal vypadat netrpelive.

Znovu jsem zvedl mec, a prestoze me to stalo vetsinu zbyvajicich sil, vykrocil jsem proti nim. Normalne bych sebestredne rekl, ze muj krok dunel, ale po pravde, znel jsem jako rozslapnuta plechovka.

"Jake bezbrehe hrdinstvi," posmesne zavrtel hlavou Lyall a v ten moment mezi Starymi a mnou stalo deset zabijaku.

"Chytnu jednoho Stareho, dostanu z nej, kde jsou moji blizci...," pripomnel mi Ten druhy muj skvely a jednoduchy plan.

Hrdinsky jsem se zastavil a citil se tak, ze jsem se malem hrdinsky i slozil - sily mne opoustely, jako... jako... Neznam prirovnani, kterym to popsat.

"Na tohle nemame cas," rekla jedna z zen. Zdalipak se jim take rika Stare.

"Pani Voit ma pravdu," kyvl Moortgat. "Dejte ho zatim sem," ukazal na retezy visici od stropu vedle oltare, "a privedte dary - i ty od pani Dao. Musime zacit s obradem."

Pripravil jsem se na posledni boj a muj Sedy mec nebezpecne zazaril... Jeden z tech deseti hajzlu mi ho vyrazil asi s takovou namahou, jako by zahanel muru.

Branil jsem se sice statecne, ale za okamzik uz jsem visel na retezech, ze jsem spickami sotva dosahl na zem - ma identita je nezajimala az do te miry, ze mi ani nesundali helmu - nechteli manaska, chteli pana loutek.

Ne ze bych byl tak vysileny jako tehdy v Thajsku, ale byl jsem vysileny docela hodne; dnesni dlouhy den mne zkratka nejak udolal a prostrilene nohy bolely a brneni bylo hrozne tezke a hrozne drelo... Je hloupe vedet, ze zemrete a ze proti tomu nic nezmuzete. Prestoze mi Moon rikal, ze nemam sanci, presto jsem doufal, ze alespon osvobodim Karolinu a ostatni a ze zabiju Wriese; pak bych jako spravny clen Nocniho klubu smrt prijal - s tim, ze se doziju stari, jsem stejne nikdy nepocital. Wries... Wries stal az vzadu, posledni z poslednich - o miste na vysluni si mohl nechat jen zdat. "Nocni klub!" zaseptal jsem, ale naladu mi to prilis

nezvedlo.



* * *



Moortgat se naklonil nad oltar, ale byl ke mne zady, tak jsem nevidel, co dela - kazdopadne, kdyz odstoupil, na holem lestenem kameni horel svetlemodry plaminek. Nebylo to, jako kdyz hori plyn nebo cokoli - v ohni nebylo nic oranzoveho nebo cerveneho, plamen byl jednolite modry, prudce se zvetsoval a byl zatracene zhavy. Jak jsem se pokusil dostat trochu dal, uklouzly mi spicky a roztocil jsem se kolem dokola. Nikdo si me nevsimal.

"Pristupte!" rozkazal Moortgat, kdyz se odsunula zavora a zavrzaly dvere. Bohuzel jsem nevidel, komu to rika, protoze mne retezy stabilizovaly celem presne na druhou stranu. Pokusil jsem se nadletnout a otocit se, jenze jsem se nezmohl nejen na nadletnuti, ale ani na jednoduche nadlehceni.

"Jsme v hajzlu," shrnul situaci Ten druhy. Citil jsem to podobne, ale jestli jsem pred okamzikem rikal neco o smireni se smrti, pak rozhodne ne o smireni s upalenim - buh vi, jak dlouho by muj organismus odolaval; upalovani lide se obvykle udusi, co ale chudaci my.

V sale za mnou se ozvalo rinceni pout, zmatene hlasy, a ucitil jsem pach lidskeho strachu.

"Tise, prosim," rekl Lyall a lide ztichli. Take bych te prosbe neodolal. Pak bylo dlouho slyset jen stale hlasitejsi syceni modreho plamene a lidsky dech - videl jsem stiny tancici po zdi a zdalo se mi, ze se v nich zlate sochy za oltarem zacinaji pohybovat.

Zatrasl jsem hlavou.

Plamen dorostl potrebnych rozmeru a vse tonulo v sinavem, modrem svetle.

"Obrad zacina, verni," zvedl Moortgat hlas, "pripravte se prijmout moc ohne!"

Koutkem leveho oka jsem zahledl, jak Stari vystoupili na stupinek a z boku obstoupili oltar; ostatni se seradili dole pod stupinkem.

"Privedte prvniho!" Ted uz jsem Moortgata videl docela jasne - postavil se za plamen, celem ke dverim, tedy i celem ke mne - tak moc jsem se chtel divat nekam jinam, ze mne ma snaha pretocila vic k ohni - ne ze bych se zacal pripalovat, ale videl jsem primo do nej.

A prestoze jsem se nechtel divat, nemohl jsem se nedivat.



* * *



Prvni obeti byl muz - stary vousaty beloch v cernem rouchu, temer totoznem, jake maji Stari. Za paze ho nesli dva upiri, jejichz pozici v mistni hierarchii vyjadrovaly ostnate obojky a strach v ocich.

"Ne! Ne! Neeeeeeee!" zajecel muz nemecky, kdyz ho vrhli do vyhne. Udelali to tak hloupe, ze mel podle vseho vyletnout na druhe strane jen s ohorelou bradou. Nevyletla ani kosticka, protoze telo se behem zlomku sekundy vyparilo i s zeleznymi okovy.

Modry ohen se nadechl a rozrostl do stran, a tehdy jsem si vsiml, ze strop nad oltarem je stejne jako v cele mistnosti dreveny - prestoze se ho spicka plamene temer dotykala, drevu to nevadilo.

Druha byla zena. Treti opet muz. Ctvrty...



* * *



Tehdy plamen zacal zelenat a Stari k nemu vztahli ruce s roztazenymi prsty. Nebylo nic videt, ale vnimal jsem, ze z nej saji energii.

"Jeste par burtu, par siraku, a je to tu jak na trempu," pochmurne se zasklebil Ten druhy.

Nasledovaly dalsi tri obeti - vsichni byli obleceni stejne jako ten prvni muz, a krom vykriku se nikdo nebranil. Plamen uz byl spis zeleny nez modry, a vazne se mi zdalo, ze nektere sochy zacinaji otacet hlavy.

Tentokrat natahli ruce s roztazenymi prsty i prislusnici Druhe rasy pod stupinkem - vnimal jsem stale stoupajici intenzitu energie, jenze ja ji prijimat neumim. Mrkl jsem, jestli na tom Stin neni lepe, ale vypadal porad stejne prostrilene a odrene.

Dalsi tri.

A jeste tri.

Energie uz bylo tolik, ze Stari poodstoupili a ty sochy vazne otacely hlavy a v rubinovych ocich jim svitily zelene odlesky.

Upiri hodili do ohne starou cinanku.

Dalsi obet rekla:

"Ne. Tasticku ne."



* * *



I tak blizko zeleneho plamene najednou mrzlo. Citil jsem, jak mi ztuhla celist i spicka nosu. Citil jsem, jak mne kov masky mrazi do cela a tvari... Zkusil jsem se na retezech pritahnout, ale nezvladl jsem ani to.

Upiri meli s Karolinou vic prace nez s ostatnimi - podle vseho nevedeli, ze je jedna z nich - z nas. Moortgat se netrpelive zamracil.

Pod stupinkem se mihl znamy krotitel pan Ho, a behem okamziku rinceni retezu utichlo a Karolina jen chrcela.

"Ty slizkej kretene! Hned ji pust!" I Tomislav mluvil cesky. Asi proto ho pan Ho neposlechl.

"Ja jevo...!" tehdy Volodovi nekdo ucpal pusu a ja se zazmital tak, ze jsem konecne ziskal ztraceny prehled: ucpal mu ji Tomislav.

Ti dva byli poslednimi obetmi - nepocitam-li Mazlika, kterou drzel pan Ho zezadu za krk a tlacil ji k ohni, zatimco upiri ji pouty roztahli ruce. Tomislav tiskl kluka k sobe a zakryval mu nejen usta, ale i oci.

"Moment," zvedl Moortgat hlas a podival se na pani Dao: "Ta beloska je chuda duchem?"

"Ano, mistre Moortgate."

"Vyborne, pani Dao. Jak si vazim celeho vaseho daru, tak teto si vazim obzvlaste," Moortgat se tlustym smerem lehce uklonil, a vsiml jsem si, ze vsichni poodstoupili od soch. "Pro ty, kteri to jeste nezazili: tentokrat bude vlna velmi silna, tak opatrne."

Upiri s panem Ho zvedli Karolinu na stupinek. Dival jsem se na okopane spicky svych bot. Potrebovaly by vylestit a mozna i...

"Zbabelce," rekl Ten druhy, ale abych zvedl hlavu, k tomu mne nedonutil. Takze dnesniho dne definitivne zanikne Nocni klub. Nejdriv oni, za chvili ja. Doufam, ze smrt je opravdu konecna stanice, protoze ten pocit, co mne pojimal, bych nechtel zazivat prilis dlouho. Byl to takovy pocit, ze jsem se na smrt najednou tesil...

"Mazlik!"



* * *



Ten vykrik byl sice plactivy, ale Voloda se Tomislavovi vyskubl, podbehl ruce, ktere se po nem naprahly, dve klicky, skok na stupinek, kotrmelec a objal Karolinu kolem boku.

Upir vlevo povolil retez a vytal diteti facku. Kluk zavrcel a bez vahani se na nej vrhl. Upir ho srazil pesti, ale kluk vyskocil a znovu zautocil. Upir nevedel, co ma delat, tak tasil nuz - Volodu to vubec neznepokojilo a pokusil se ho kopnout do rozkroku. Upir si na posledni chvili uvedomil, s kym ze to tady pred zraky vrchnosti zapasi (a mrtvoly jsou jako obeti zrejme nepouzitelne), tak mu jen sekl po zebrech.

Zaznelo to, jako kdyz prejedes vareckou po valse a tocici se telicko vyletlo do vysky.

"Tyhajz...!"

Jeden ze straznych Tomislava umlcel.

Ja zatim sledoval leticiho kluka - sekanec to byl vpravde upiri, a prestoze mel za par minut skoncit v plameni, bal jsem se, aby si nezlomil vaz; jak se tocil, ze sramu na hrudi prystily velke kapky jasne rude krve.

Na tak male dite jich bylo strasne moc.

Pak se tradicne zacaly veci dit naraz.

Splichanec krve mi dopadl na hradni plat.

Karolina vyuzila toho, ze se upiri divaji na dite, a s neodvratnosti svych ocelovych svalu trhla retezy dopredu a dozadu - oba upiri se tim svihem zvedli do vysky a konec pohybu pro ne znamenal konec v zelenem plameni.

Vyparili se stejne rychle jako lide.

Pan Ho Karoline sekl malikovou hranou po krku.

Najednou jsem zjistil, ze mne krunyr prestal drit. Podival jsem se dolu, a tam, kde pred okamzikem byly skrabance a diry, byla hladka, vylestena, matne cerna ocel.

A prestoze cakanec Volodovy krve byl vic nez vydatny, na kovu zas nebylo ani poskvrnky - zelezo masky mi prilnulo k lici jako gumova rukavice.

V mysli mi cerne zablesklo.

Mazlik zastavila uder pana Ho predloktim:

"Kampak se hrnem, zluta predkozko?"

"Je to pravy Stin!" vykrikl Lyall. Ja jsem strnule ziral na Karolinu, ktera najednou nemela v ocich velke zelene prazdno, ale velky zeleny vztek.

"Delej neco," rekl Ten druhy.

Trhl jsem rukama, prervane retezy mi zarachotily po ramenou, a mysli mi pritom letel proud pomerne neveselych uvah: Tuhle silu nemam ja, tu ma Stin demona. A i kdyz se jako ja zivi krvi, na rozdil ode mne mu chutna lidska - detska...

"Delej neco!"

Citil jsem, jak mi do hlavy zase pronika ten cerny kovovy mrak. Pokud ale vitezim, je jedno, za jakou cenu. Pod cerni se protahla posledni myslenka; nez myslenka to byl takovy, takovy... Co tomu vitezeni rekne muj vysileny organismus? A co tomu rekne ma vychova Nocniho klubu? Pak se mi mrak usadil pevne mezi usima.

Citil isem se fajn.



* * *



Zarval jsem a heavymetalovy Hlas se vratil. Tesne nez dopadl na stupinek, chytil jsem leticiho kluka, ale bylo mi dost jedno, jestli si zlomi vaz nebo ne - potreboval jsem jeho krev. Stin demona potreboval jeho krev. Ja jsem potreboval jeho krev. . .

Konec problemu s identitou.

Pritiskl jsem si zakrvacenou hrud k prsnimu platu a v cernem mraku zahrmelo.

Bennng! zadrncela prilba, jak se kolem ni obtocil tlusty retez - jeho posledni clanky jeste zhnuly oranzovym zarem.

"Hned ho pust, plechovej ksichte!" Karolina se netvarila zrovna hezky.

Cepeli na predlokti jsem zastavil ranu mecem, ktera ji mirila na krk:

"Krej si zadek, damo, trochu ti pribral." Nevim, co ji vzalo vic - zda muj ton, cestina, nebo ta smrtici drzost. Prestoze mne podle hlasu ani podle obliceje poznat nemohla, to, ze jsem ji zachranil zivot, pochopila pomerne presne.

Dalsi ranu retezem jsem nedostal.

"Kageri nadi korr!"

Uz je to tady zase, krucinal!

Zaklinadla.

Jesteze na ne neverim.

Stin se trochu sevrel, ale podle pomerne prekvapenych vyrazu ve Starych tvarich asi nezareagoval, jak mel.

Karolina odrazila dalsi utok pana Ho a svihem mu omotala retez kolem krku. Bohuzel jsem nemohl dale pozorovat, jak se na jejich schopnostech podepsala upiri akcelerace, nebot jsem se musel starat sam o sebe.

Nemaji me tady radi.

Upustil jsem kluka na zem.

Lyallovi se v rukou objevila katana, cvicne mavl, proskocil ohnem, a jeho rana byla fakt tvrda - cepel z meho leveho predlokti odletla snad nadzvukovou rychlosti a slozila jednoho z muzu pod stupinkem; ti, krom pana Ho, zatim vypadali dost strnule, coz se vzapeti zmenilo: "Na nej !" zarval Moortgat a buhvi proc ukazal na me.



* * *



Potrebuju mec.

A to tak, ze rychle.

Lyall mne chytil za volny konec pouta na leve ruce a zatocil mnou jako lasem - zretelne mne chtel prilozit.

Jak nezdrave.

Diky pruznosti Stinu jsem na retez dosahl druhou rukou a prestipl ho mezi palcem a ukazovakem - nasledoval let, odraz od stropu a rozplesk nedaleko vychodu - hezke bylo, ze mezi mnou a dvermi nikdo nebyl.

Jenze...

Otocil jsem se zpet a lakave dvere byly nahrazeny masou koncetin a oceli, a to v takove hustote, ze vypadala jako jedna titanska nestvura.

. . . Jenze, kam utikat.

A hlavne proc.



* * *



Znovu jsem zarval a tentokrat jsem se do toho opravdu polozil - mnoha utocnikum vytryskla krev z nosu a usi. Stejne mne zavalili jako lavina.

Stin demona je ale daleko odolnejsi nez sebetuzsi prislusnik Druhe rasy. Jsem nyni mozna trochu rychlejsi a mozna i trochu silnejsi nez oni. . . , jenze jich je strasne moc.

Dostal jsem ranu do hrudi a nespadl jen diky tomu, ze jsem v tentyz okamzik dostal druhou do tyla. Kdosi mi urval retez i z paveho zapesti, zasekl jsem prsty do dalsi priblizujici se ruky, napnul svaly a uz jsem se mel alespon cim ohanet.

Pravda, ruka mi moc dlouho nevydrzela - dve mavnuti, a v dlani mi zbyl sotva loketni kloub. Vrazil jsem ho do nejblizsiho vhodneho oka.

Praaask!

Nekdo me srazil na kolena.

Proti dalsimu z utocniku jsem pouzil zname nabrani na rohy a trhnutim hlavy ho prehodil za sebe - trochu se uvolnilo, tak jsem skocil akcni kotoul vpred - jak mne energie cviku zvedla na nohy, zaboril jsem trn na rameni do rozsklebeneho obliceje. Kdyz je nepratel mnoho, ma to i jednu vyhodu: malokdy minete.

Prosekl jsem cepeli na prave ruce nejblizsi krk a splachanec krve se vsakl do oceli.

V cernem mraku zahrmelo.

Praaask!

Ten nekdo, kdo mne pred chvili slozil, zase zauradoval - rana mne opet srazila do kolen.

Proste ten mec potrebuju.



* * *



Kdyz se me kolenni chranice dotkly koberce, stocil jsem se, pokracoval v padu na zada a pouzil tanecni prvek zvany "pidalak", jenz dokaze vymrstit i mene naprudeneho chlapika nez ja.

Utocnici zas proridli - nejsou zvykli, ze pro ne rany rukama znamenaji stejne nebezpeci jako pro bezne lidi. Zajimave take bylo, ze se mi zadny nedokazal podivat do obliceje. Nedovedu si predstavit, jak vypada nastvany Stin demona, ale podle tech sklopenych oci asi nic moc.

"Na nej! Dolu s nim!" vznesl se nad tresk boje Moortgatuv hlas a protivnikum se vratil elan. Navic jsem si vsiml, ze me rany nejsou az tak znicujici, jak jsem si myslel jeste pred okamzikem. Zrejme uraduje i zeleny ohen.

Dvojuder pesti a vysoky kop poslaly chlapa v kimonu pres pul mistnosti; jiskry na cepeli, zabrneni, ktere projelo az do patere...

Praaask!

Tentokrat to slo zezadu do lytka.

Kdyz jsem se znovu zvedal, pres mrizovi dopadajicich cepeli jsem zahledl obezni postavu pani Dao.

Mrizovi dopadlo, a prestoze ani jedno ostri neslo skrz, naraz to byl, jako by prede mnou vybuchl municni sklad.

Zase jsem letel, ale moc jsem si to neuzival. Z nadhledu jsem videl, ze pod oltarem stale bojuji Karolina a pan Ho: ten po ni prave vrhl saken - jasne jsem v rachotu a revu zaslechl cirkularkovite zavyti ziletkovitych hrotu. Mazlik ale jen svihla rukou a vrazedna hvezdice ji rotovala mezi palcem a ukazovakem. Jeste nez jsem opsal vrchol balisticke krivky, stihl jsem ocenit jeji osklivy usmev.

O to vic mne prekvapilo, kdyz jsem dopadl, ze jsem mezi lesem nohou zahledl, jak je sestra najednou zhroucena u zdi.



* * *



Sice jsem dopadl, ale energie uderu mne smykla az ke stene, o kterou jsem se zarazil rohy na prilbe. Zapichly se, takze pokus o pidalaka malem skoncil utrzenim hlavy.

"Krucinalfix!"

Takze jsem se stihl dostat sotva na kolena, a pred gigantickym mnozstvim britkeho zeleza se dokazal kryt jen rukama zkrizenyma pred oblicejem.

Nejak nevyhravam.



* * *



"Ustupte!" Pulkruh oceli se roztahl a mezerami prosli Stari. Porad jsem klecel, mzitky pred ocima, ale ze jich je porad sedm, jsem spocital - a tentokrat zadna zaklinadla: vsichni meli v rukou zbrane a vypadali odhodlane. Za zady pani Voit jsem videl pani Dao - vycnivala na obe strany. Protoze se vsichni divali na mne a na Stare, na ni jsem se dival jen ja - a kupodivu, tlusta dama ukrocila a vratila mi pohled. A kupodivu, zdalo se, ze ma dva mece. Jeden se zatracene podobal Sedemu Hadovi.

Pani Dao se usmala.



* * *



To, jak Sede ostri kleplo o koberec, mohl slyset jen nekdo, kdo poslouchal. Obezni noha se zaklesla za ovalnou zastitu a kopla mym

smerem.



* * *



"Co reknes ted, chytraku?" rekl jsem a dival se Lyallovi zespoda do oci. Pohled mu jiste nedelal dobre, ale hur mu asi delala katana v zaludku. Pro vetsi efekt jsem s ni zatocil.

Kdybychom s pani Dao trenovali, nemohlo se to povest lepe. A rychleji: Nikdo nemohl postrehnout, co to bylo za ocelovy zablesk - Lyall to pravda postrehl, ale abych tak rekl, vnitrne.

Kdyz mu spicka mece vyjela zady, pochopili i ostatni.

Veci se zase zacaly dit naraz.

"Ustupte!" zarval Moortgat.

Dvere se rozletly a do mistnosti se navalil dav se svislymi zornicemi.

Druha rasa se stahla k protejsi stene a mnozi z nich ukazovali na me, aby si to snad pribuzni nespletli.

Ja jsem mezitim vnimal neco jineho, dulezitejsiho: Protoze jsem porad klecel, Lyallova krev stekala po ostri a odkapavala ze zastity - Stin demona natahl mou levou ruku a nechal si zivotodarnou tekutinu padat na kov.

Nevydavalo to zvuk, jako kdyz kape voda na plech, ale jako kdyz nevychovane dite srka polevku.

Mrakem v me mysli proletl cerny blesk. Stin se zavlnil, a pak se probudilo neco stareho, neco, co doposud sotva pootevrelo oci.

Je zvlastni, jak hezky muze svitit cerna barva, pokud vam hrmi v hlave. Najednou jsem mel nejen dost sil, abych vstal, ale dost sil na cokoli. Lehkym svihem zapesti jsem Lyalla poslal na druhou stranu salu, kde se nabodl na rohatou hlavu zlate sochy.

Pak zacala jatka.



* * *



Bylo mi uplne jedno, ze to jsou take upiri. Mnozi meli v satech diry po Red Baronovi.

Myslim, ze je to nemuselo trapit.

Vzduchem letaly kusy tel, a upiri krve bylo tolik, ze jsem si pripadal jako ve sprse.

Prestoze byli silni, nedokazali proti mne nic. Sedy Had pronikal jejich meci i jejich tely, jako by byly z vosku. Kdesi pod mrakem probleskla vzpominka na jine misto a jiny cas - dva muzi se tam prohaneli se rvoucimi motorovymi pilami - proti tomuhle to byla libezna bledemodra selanka.

Udelal jsem neco, co by normalne byla sebevrazda: roztocil jsem se kolem dokola, cepel ve vysi prsou - v okoli najednou stalo velke mnozstvi trupu koncicich take ve vysi prsou. Jaka zvlastni shoda okolnosti.

Vzduch byl tak nasycen krvi, ze temer nebylo videt.

Kdyz jsem zadrhl rohy o strop, nekoho ve mne napadlo, jestli to trochu neprehanim - zmasakrovanych mrtvol byla takova vrstva, ze jsem se musel predklonit. Jenze co si pocit, kdyz se k Druhe rase ne a ne prosekat. Stari proti mne naprahovali ruce s roztazenymi prsty a neco kriceli, ale v obludnem tresku a ryku boje je nebylo slyset. Co vic: Jak jsem bezmocne zahledl, ti zbabelci se zubatcum protahli za zady a zmizeli ze salu; tedy az na Lyalla - ten porad visel na zlatem drakovi. Poradny mec je zkratka poradny mec. I upiri, prestoze jim rany nemely tak moc vadit, umirali prekvapive snadno. A jeste jeden, dva, deset... snadneji a snadneji.

Pak mi nepratele dosli - bylo jen prirozene vydat se za nimi do chodeb.

Hlavni cil je Druha rasa, obzvlaste Stari, ale cestou staci kdokoli, kdo ma krev. Dva upiry jsem zahledl prchat schodistem, a jen jsem na ne zavolal, vybuchly jim hlavy. Vypadalo to jeste zabavneji nez prace s mecem. Dosel jsem k mrtvym telum a ponoril ruce do horke rude strikajici tekutiny - je hezke mit ciste ruce, zvedl jsem si neposkvrnene krouzkove rukavice pred oci.

V mraku zahrmelo.

Mel jsem pocit, ze se na me nekdo diva, ale kdyz jsem se otocil, nikdo tam nebyl.



* * *



Kracel jsem chodbami a mezipatry a Hlas buracel. Ze zdi opadavalo oblozeni, dvere se tristily a vsichni, ktere jsem potkal, se doslova rozstrikli.

Zabavne.

Prochazel jsem jejich tely a citil se stale lepe a lepe. Mam pred sebou cely svet, svet plny krve.



* * *



Zprava se do Hlasu ozvalo nejake nepatricne klapani. Vereje se rozsypaly a velky cerny stroj prave vzletal. Vrtulnik, vytanulo mi divne cizi slovo v divne cizi reci -

nevedel jsem, co znamena. Videl jsem hruzu v ocich dvou bytosti za cernym nepruhlednym sklem a videl jsem dva kovove valce, ktere stroji vyskocily pod brichem. Valce vybuchly ohnem a smrst oceli mi narazila do hrudi.

Bylo mi to k smichu.



* * *



Stroj se zritil zpet, vyjici trosky se zabodavaly do zdi a vlna horiciho paliva mne zalila do puli stehen. Skrz plameny jsem videl hvezdy a vzpomnel si, ze umim letat. Ohen mi sice nevadil, ale neni v nem zadna krev.



* * *



Dopadl jsem a pod podrazkami se mi rozstrikl pisek. Pozar slehal z podzemni sluje jako z vulkanu a osvetloval radu nehybnych postav.

Mam rad postavy.

Postavy jsou krev.



* * *



Hlas nemel na volnem prostranstvi nalezitou silu, ale porad mam mec. Citil jsem, jak ma ocelova kuze sala zarem paliva, a ostri mece se stribrosede lesklo.

Kdyz jsem vykrocil, sest z postav mi vyslo v ustrety. Vim, co jsou zac, jejich krev je silna. Chutna mi. Nejsilnejsi. A jejich smrt je smysl me existence.

Postavy proti mne naprahly ruce s roztazenymi prsty. Co jsou to ruce proti meci. Ruce jsou plne krve. Mec plny zizne. Nic me nezast...

"Kageri nadi korr!"



* * *



Kazde z tech slov prorazilo do cerneho mraku diru jako strela z tezkeho kulometu. To stare se zhroutilo v kreci.

Ucitil jsem, jak mi pisek uhnul pod nohama. Ucitil jsem, jak se Stin demona sevrel. Ucitil jsem, jak mec v mych rukou nesmirne ztezkl - vzapeti se zabodl do zeme.

Okamzik po meci jsem spadl i ja, a to, ze jsem se udrzel na kolenou, byl nejvetsi vykon meho zivota. "A je to v prdeli," rekl Ten druhy a ta rec uz mi cizi rozhodne nepripadala.



* * *



Naprosto jsem nechapal, co se to delo, ale podle vseho uz je to jedno: Moortgat vyskubl trpaslici katanu z pisku... Proc ji vlastne rikam trpaslici? Trpaslici prece neexistuji. Kouzla neexistuji, nic neexist...

Neco asi prece.

Ze by smrt?



* * *



Prestoze jsem si vzpomnel na automag, nemel jsem silu ani zvednout ruce - jestli me rychle nezabijou, umru vysilenim.

I kdyz, s touto eventualitou si asi hlavu delat nemusim: na ostri Sedeho mece nebylo ani skrabnuti - v odlescich plamenu jsem to videl docela zretelne. Iluze, ze bych zrovna ja prezil steti zbrani, kterou jsem pred nekolika minutami tak zredukoval mistni upiri populaci, jsem si nedelal.

"Neprotahuj to, kretene," zasipal jsem - Moortgat ale chtel, aby si kazdy jeho vitezstvi patricne vychutnal, a aby si kazdy dobre zapamatoval, ze to bylo jeho vitezstvi. Typicky trotl.

Najednou jsem si vsiml, ze se cepel neleskne.



* * *

Jako by na ni padl stin.



* * *



Jako by mezi nami a pozarem nekdo stal.



* * *



"Vis, Moortgate, je neprozretelne nechat horet zelenyplamen, kdyz ve svatyni nikdo neni. Neprozretelne. Tak tak."

Videl jsem, jak Starym primrzly samolibe usmevy ke tvarim, jak popraskaly a opadaly. Kdyz jsem dole masakroval jejich poddane a blizil se k nim, nebali se.

Ted ano.



* * *



Ten hlas mluvil anglicky, byl takovy zovialni, strycovsky, trochu obtloustly. Dobre ho znam.

Stari podle vseho taky.



* * *



"Moon!"

"Rikal jsem vam, ze nedelate dobre, kdyz jste se me tenkrat zbavili. Kolik to dnes tak bude? Ze by tisic ctyricet tri let, stopetatricet dni a sedm hodin? Neni-liz pravda?"

Nikdo mu neodpovedel.

"Na nej," zachraptela pani Voit.

Nikdo se ani nepohnul.

"Zrejme nam o sobe nerekl vsechno, paprda," zamyslel se Ten druhy.

Za zady se mi ozvaly kroky, a jedine, co jsem mohl pozorovat, byla stale rostouci hruza v Moortgatovych ocich.

Moon dosel vedle me. Pootocil jsem hlavu: "Zdravim, Mistre. Hezke nohy vam narostly."

"Tobiasi. Dik za poklonu." Moon se na me nepodival a ja mu za to byl vdecny: stacil pohled z profilu - prestoze se usmival a vypadal stejne obtloustle jako predtim, ve tvari mel neco... neco...

Radsi isem omdlel.



* * *



Nejdriv byla bolest.

Pak myslenka.

"Budiz svetlo," rekl Ten druhy.

Otevrel jsem vicka a razem jsem vedel, ze jsem to nemel delat. Dokud jsem plul v polomrakotach, mohl jsem si namlouvat, ze jako hlavni vitez dojdu slavy, penez a obdivu krasnych zen - ted jsem na vlastni oci videl, ze jsem dosel diry vytesane ve skale, nad hlavou mrize silne jako muzske stehno. Slunce svitilo, obloha byla modra a naproti se o sebe opirali Tomislav s Karolinou. Karolina mela hlavu na rameni a vlasy pres oblicej. Podle toho, jaky na mne Tomislav vrhl pohled, jsem pochopil, ze na sobe stale mam Stin demona - a uz jsem i citil, jak mne dre. Pokusil jsem se promluvit, ale zmohl se na sotva slysitelne zaskuhrani - kdyz jsem si vybavil, ze Stin pouzival me hlasivky jako zbran hromadneho niceni, nebylo divu. Horsi bylo, ze j sem se nemohl ani pohnout - nezmohl j sem se dokonce ani na klubove gesto, abych se identifikoval. Prestoze jsem vytocil oci kam se dalo, Volodu jsem nevidel. Ta rana nozem byla zla.

Takze jedine, co se v dalsich hodinach delo, byl postup stinu vrhaneho mrizemi - s podobnym pozorovanim mam velke zkusenosti z lodi pani Dao...

"Proc ti asi tak kopla ten mec?" zeptal se Ten druhy.

"Nevim," rekl jsem, aniz bych pohnul rty.

"Proc te asi Moon hodil sem?"

"Nevim."

"Proc...?"

Prestoze konverzace byla ponekud monotonni, vydrzeli jsme s ni az do vecera. Pak se mriz s hlasitym zavrzanim zvedla a dolu sjel zebrik.

Karolina ani Tomislav se nebranili, mne musel pan Ho vynest.



* * *



Zem se houpala v rytmu jeho nohou - prava, leva, prava, leva... mel sametove nindza-boty. Dosel do mist, ktera jsem pri vcerejsi nocni prohlidce minul, ale ktera si pamatuji z leteckeho pohledu: uprostred kruhoveho prostranstvi tkvi velky plochy kamen, a ted bylo videt, ze ma lesteny povrch - neco mi neprijemne pripominal. Vlevo od kamene stali upiri, ale mnoho jich po me sermirske exhibici nezbylo.

"Tos nebyl ty," opravil mne Ten druhy. Fakt jsem si oddychl. Pan Ho mne polozil na uhrabany pisek.

Vpravo stala Druha rasa: tentokrat pred ni necnelo sedm postav, ale jen dve.

Moonovi i pani Dao cerna roucha docela slusi - zvlast tlusta dama v tom vypada monumentalne. V druhe rade stal pan Wries a postavil se tam i pan Ho.

Stari Stari (nebo byvali Stari) lezeli kousek ode me, tvare k nebi, na nemz se rozzihaly prvni hvezdy - nekdo jim usekal koncetiny a v ocnich dulcich jim horely zelene plamenky - zadna nadsazka, zivy ohen. Nebyli mrtvi a podle vseho nesnesitelne trpeli.

Za mnou stalo v poutech nekolik clenu Druhe rasy - presne receno ctyri clenove; zrejme se pod novy prapor neprihlasili dostatecne pruzne. Vedle nich stala Karolina - Tomislav se sklanel nad nekym, kdo mi lezel tesne po leve ruce. Byl to Voloda a byl jeste zivy, a dokonce pri vedomi, ale tezce sipal a v kalnych ocich uz mu mnoho svetla nezbyvalo. Zjistil jsem, ze mne jeho pohled boli vic nez vsechny rany, ktere jsem kdy utrzil.

V pisku zakrupaly kroky - to Moon velebne pristoupil ke kameni, jeste velebneji vsechny prehledl a zacal hrimat:

"Ode dnesniho dne se vratime ke starym pravidlum! Zadne potupne ukryvani v podzemi, zadna zatuchlost svatyn a chramu - nas ohen vzplane tam, kam od zacatku veku patri!" Bodl ukazovakem ke kameni, a uprostred vyskocil maly modry plamen. Velmi efektni. Moon roztahl prsty a plamen zacal sycet a rust, az byl vyssi nez dospely clovek. Slysel jsem, jak clenove Druhe rasy uzasle vydechli; i ja bych uzasle vydechl, kdybych mohl dychat. Cele okoli zmodralo a tvare se promenily v tvare ozivlych mrtvol. "Stara pravidla, staronovy vladce. Jedine, co se zmeni, bude rust moci nasi rodiny," ted Moon mluvil otoceny k Druhe rase: "Vam zustane vse, co mate, a jeste si rozdelite majetek odpadlych," kyvl ke spoutane ctverici, "a stejne jako driv, ti nejzaslouzilejsi z vas budou moci postoupit mezi Stare - nekteri uz velmi brzo." Z Druhe rasy se ozvalo takove radostne, byt temer neslysitelne zasumeni. Hlava padla, telo vsak zije a potrebuje novou.

Moon se odmlcel a rozprahl ruce. Siroke rukavy mu pusobive povlavaly v silicim vetru:

"Nyni je treba dokoncit, co bylo vcera zapocato!"

Druha rasa obstoupila plamen a dva z upiru zvedli prvni obet: byla to pani Voit, a prestoze nehorela moc dobre, nakonec to zvladla. Plamen okamzite a syte zezelenal, a mel jsem pocit, ze se Moon v privalu energie temer vznasi.

Voloda nastesti omdlel, jeste nez to zacalo.

Moortgata si z minulych Starych nechali nakonec. Pak ctyri odpadlici a pak uz jsme byli na rade my.

Ja.



* * *



Nejhorsi bylo, ze se Voloda opet probral. Prestoze mu Tomislav zakryl oci, poznal jsem, ze vi, co ho ceka, a do sipaveho dechu se rozdrkotaly zuby. Pak zacal blouznit - neco o tom, ze se vrati Tobias a ze je zachrani.

"Tise, hochu, tise. Nemluv," septal Tomislav a my s Tim druhym jsme se zacali tak divne bezhlesne smat. Jasne, vratim se a zachranim je. Jen nevim, odkud se vratim.

A kdy. Citil jsem, ze mi realita zacina tak trochu odplouvat do stran. Hezky pocit.

Voloda zakaslal. Byl to temny drasavy zvuk; tak kaslou lide s poskozenymi plicemi - rana je asi hlubsi, nez se zdalo. Nebo ho zranilo, jak jsem si ho pritiskl k hradnimu platu...

"Tos nebyl ty," zopakoval Ten druhy.

Presto jsem se do ohne najednou tesil.

Cvak.

Tohle neni spravny pristup k zivotu, tak mne to Postrach neucil. Rychle neco, nejakou myslenku, neco na co se da soustredit...

... treba na to, jak mne Moon pouzil - jak mne vsichni pouzili, jak... Podobne uvahy jsem si cely dlouhy den pri pozorovani stinu mrize odpiral - zcela zamerne. Ted uz jsem si je ale dovolit mohl a zurivost mne zaplavila jako ocean - nevim, jestli je to spravny pristup k zivotu, ale ke smrti rozhodne ano.

"Zemrit nastvanej, jasne, to je daleko lepsi nez zemrit klidnej," pronikla mezi rudymi viry slova Toho druheho, "taky bych to tak chtel... Nebo ze bych radsi prezil?"



* * *



Upiri mne chytli za ramena.

Voloda znovu zakaslal.

Upiri mne zvedli.

Toho, ze kluk vykaslal oblacek krvaveho aerosolu, si vsiml jen Stin demona.



* * *



Kov se zatal a citil jsem, jak se ke mne prisal jako neopren. V hlave se mi cerne zablesklo a to stare a zle se opet probudilo.

"Jestli se tomu podvolis, Moon nas sejme zaklinadlem," rekl Ten druhy a jeho hlas znel chladne a racionalne.

"Jestli se tomu nepodvolim, tak si rychle vzpomen na nejaky dobry vtip, protoze se budou muset umlatit smichy," rekl jsem take chladne a racionalne.

Upiri mne nesli, pohupoval jsem se v rytmu jejich kroku, podrazky krupaly v pisku a zeleny plamen rostl v ocich.

"Nejaky napad?" zeptal se Ten druhy.

"Jo," odpovedel jsem.

"Ne! Tohle ne!"

Ten druhy se pokusil zmizet, ale trval jsem na svem. Chtel-li jsem pouzit silu Stinu, a ne aby Stin pouzil me, musel jsem zkrotit cerny mrak. A proc bych se tim mel zabyvat ja, kdyz je tu Ten druhy, ze.

Podle vseho to mezi cernymi blesky neni nic prijemneho.



* * *



Vedel jsem, ze mam jen jeden pokus - te krve bylo prilis malo: z toho celkem prirozene vyplynul dalsi postup. "Drz se," popral jsem Tomu druhemu stesti.

I my upiri mame tepny s nejvetsim prutokem v krku. I kdyz, zas tak presne to nevim, ale ty dve hlavy byly hezky po ruce.

Moon a ostatni byli do te miry naplneni pocitem vitezstvi, ze si problemu vsimli, az kdyz jsem stal v krvave lazni mezi dvema bezhlavymi tely - krev z velke tepny dostrikne az pet metru. S takovymi znalostmi bych klidne mohl i do televizni souteze o nejlesklejsi kastrol... Mrak se mi tloukl po lebce, ale Ten druhy to zatim zvladal - krom toho kastrolu jsem to porad ja.

Na druhou stranu, me nejblizsi cile se od cilu Stinu demona prilis nelisi.



* * *



Nemel jsem cas shanet nejakou zbran, tak jsem mezi

Druhou rasu vpadl holyma rukama. Ale sam moment prekvapeni je nesmirne ucinny - obzvlast, kdyz vas ze snu o skvele budoucnosti prenese do mlynku na maso.

Nesnazil jsem se je zabijet, jen jsem trhal. Ulehcovali mi to tim, ze se nebranili, ale utikali se schovat za Moona.

Vypadali vydesene.



* * *



"Kaeeri nadi korr!"



* * *



Tentokrat mne krec stareho zla nesrazila, ale ani mi nepomohla - naopak, ja jsem musel pomoci Tomu druhemu, aby mrak udrzel v celku.

Moon nevypadal vydesene - vypadal nastvane, a to tak, ze tezce. Navic mel muj Sedy mec, takze kdyz jsem se pokusil prvni ranu vykryt levou ruku, nezastavil ji ani retez, ani pancir Stinu, ani moje kosti, takze zapesti odletlo vdal.

"Jauvajs!" zachrcel jsem a nakopl ho do bricha. Vzhledem k tomu, ze jsem uz nebyl v krvi, rychle jsem ztracel sily. Ale vzhledem k tomu, ze Ten druhy stale drzel demona na uzde, vzpomnel jsem si, co dela cloveka clovekem.

Automag.



* * *



Tentokrat sla pistole vytahnout snadno. Moon sice bez problemu uhnul, zato pani Dao ty tezke strely dost prekvapily. Bude si muset poridit trochu noveho speku, baba. Sedm ran z ni odtrhlo sedm caru - pokracoval bych, ale o zasobniky jsem prisel uz vcera.

Moji vlastni krev Stin neprijal.

Takze jsem zase klecel, akorat ze tentokrat do pisku

neupadl mec, ale velka pistole. Svet se porad a porad opakuje a opakuje - ale alespon jsem to zkusil.

"Mate posledni slova, priteli," polozil mi Moon ostri Sedeho Hada na krk, a byl tak rozzureny, ze mu zadne limce zadnych neprustrelnych vest nemohly odolat. Rikal jsem si, co asi moje hlasivky, ze by byla skoda tehle prilezitosti nevyuzit - vymyslet neco peprneho, treba by ho kleplo, vek na to ma. A nebo treba...

Odkaslal jsem si:

"Jmenem Nocniho klubu. Za zradu te odsuzuji k smrti. Nafuko."

"Ty...!"

Kupodivu se ovladl (kupodivu ho nekleplo), stahl zbran a pokracoval uz obvyklym roztomilym hlasem: "Vy asi chcete umirat dele, Tobiasi, ze? Pravda - mec -jak rychle a nezabavne."

"Ani snad ne. A abych pravdu rekl...," stydlive jsem sklonil hlavu, "chci byt svetlo vasich oci."

A smele jsem naprahl pravou ruku.

Na miniaturni americky plamenomet bych malem zapomnel.



* * *



Prestoze byl Moon tezce nehorlavy, termit je termit.

Zahucelo to a do pisku padl velky dymajici skvarek - zase bez rukou a bez nohou, ten chlap ma smulu.

Sedy mec prisel o jilec, cepel zarila bilym zarem a kourilo se z ni. Nevim proc, ale vsechno mi bylo nejak k smichu - prestoze mne Stin ochranil pred vyhni, vycerpani bylo tak velke, ze uz je stejne vsechno fuk.

Cerny mrak se rozplynul.

Skacel jsem se na bok.

Seskvareny Moon strasne smrdel a pokousel se lezt k zelenemu plameni. Videl jsem pres nej, jak se ke mne zene zbytek Druhe rasy, a videl jsem, jak se na ne Moon snazi neco kricet - bez rtu mu ale bylo hrozne spatne rozumet a s vycenenymi zuby vypadal, ze se necemu strasne smeje.

Znama postava v burince zvedla Sedou katanu - byt bez jilce, pan Wries se rozhodl bud ukoncit me trapeni, nebo prudce povysit. Kourilo se mu z rukavice a vselijak se vlnil a menavel, jak zeleny ohen pohasinal.

Takze asi povysit i ukoncit - a ukoncit ponejprv - oci pod burinkou blyskly mym smerem.

To, jak se mu najednou zaprasilo z hrudniku, jsem ale videl docela jasne a bez menaveni.

Nebyly to kulky, hrudi mu proletly snad ctyri sipy naraz. Oba jsme se zvedave podivali, co se zase deje.

Brana, ktera jeste pred okamzikem strezila vstup na horu, najednou nebyla: v hradbe zela dira, z ktere letaly horici tramy, a mezi nimi se ritil velky terenni pick-up, za jehoz kabinou stali ctyri muzi s obrovskymi luky a zase napinali tetivy. Na druhem automobilu byl raketomet. Na tretim snad dvacet Japoncu s meci. Na ctvrtem smecka obrovskych psu. Na patem...

Muj organismus to konecne vzdal.



* * *



Svet sestava z tmavomodrych micku a svetlemodrych micku. Nekdy tmavomodre micky stoupaji a svetlemodre klesaji, nekdy stoupaji svetlemodre a klesaji tmavomodre, a nekdy stoupaji tmavomodre i svetlemodre, a zaroven take klesaji.

Znepokojuje me to.

Obvykle travim cas tim, ze micky pocitam, jenze jak dojit presnych vysledku, kdyz nevim, zda ty, co jsem pocital jako stoupajici, zase neklesaji a naopak. Navic, micku je prilis mnoho - je z nich cely Svet.

Pak se jednou mezi micky objevily dve cerne tecky. Prekvapilo me to, protoze jina barva nez modra neexistuje. Druha znepokojiva vec byla, ze cerne tecky nestoupaji ani neklesaji - to uz mne vazne rozrusilo, protoze to nicilo rad Sveta.

Tecky se protahovaly mezi micky, az se dostaly kousek ode me. Poprve mne napadlo, ze i ja bych mohl stoupat nebo klesat, jedno kterym smerem, ale hlavne pryc od cernych tecek.

"Mnau?" rekly tecky.

Hruza mne sevrela, ale uteci jsem nemohl. Co je to: "Mnau?" - micky jsou tiche, Svet je tichy, ja jsem tichy. Co je to "Mnau?"?!?!?!

Tam, kde drive byly tecky, najednou bylo... kote, objevilo se slovo, ktere neznam. Slovo..., co je to slovo! Ani kote nestoupalo ani neklesalo, a to pritom bylo tmavomodre. Ale zase je jen jedno, tak se dobre pocitalo. Ty cerne tecky byly jeho oci, a vubec nebyly cerne, ale take modre. Je v poradku, kdyz jsou veci modre. Kote se protahlo az tesne ke mne a micky pred nim uhybaly. Ty oci byly na tak male kote prilis velke, ale zato byly porad modrejsi. Uz byly vetsi nez micky, uz byly vetsi nez ja, uz byly vetsi nez Svet... muze byt neco vetsi nez Svet? S hruzou jsem zjistil, ze ano, protoze za okraji tech oci neklesaly ani nestoupaly micky a nebylo tam nic modreho.

Neco drsneho mne zasimralo na nose.

Nevim odkud, ale vedel jsem nejen, co je to nos, ale i co je to drsne. Nevim odkud, ale vedel jsem, ze micky nejsou to prave, byt jsou modre.

"Tobiasi! Tobiasi!"

Ten hlas take znam. Nemam ho rad a podel oci zrovna proletlo nekolik tmavomodrych micku; stoupaly.

Jeden, dva, tri...

"Tobiasi!"

Zas ten drsny pocit na nose.

Zamrkal jsem.

Najednou jsem zjistil, ze polosedim na posteli podepreny polstari a na hrudniku mi sedi modra kocka. Modra je v poradku. Kocka mela v koutcich tlamicky penu: "Mnau," rekla, jako by ji neco nesmirne bolelo, svalila se na stranu a celisti ji hlasite scvakly. Byl to sok, protoze jsem najednou nevidel nic modreho. Nikde ani micek. Ale kdybych...

"Tobiasi!"

"Tobias!"

"Jestli zavres oci, ukroutim ti nos!"

Tu posledni vetu rekla vysoka blondyna se smaragdovymi duhovkami. Buhvi proc, ale zvedla me do vysky a zatrasla se mnou, jako bych byl nejaky pytel modrych micku...

"Jsem zpatky. Uz se mnou ale netres," rekl jsem.

Pak se na me sesypala neuveritelna hromada lidi a zacali mne objimat, oslintavat...

Spocital jsem je - byli tri.

Je to zajimave, lidske hlavy se sice vzdalene podobaji mickum, ale nestoupaji ani neklesaji.

A nejsou modre.



* * *



Podruhe jsem se probral druhy den.

Bylo rano a z me postele byly roztazenymi dvermi videt rozeklane horske stity - vzduch byl pruzracny a chladny a nebe bylo svetle modre. Rozhodl jsem se, ze se mi tu libi. Sklonil jsem zrak a pohled mi padl na kruhove prostranstvi ze zluteho, peclive uhrabaneho pisku. Uprostred lezel velky kamen s vylestenym povrchem...

Cvak.

Najednou se vsechno vratilo.

"... to je taky sakra dost! Uz mi z ty modry bylo zle!" rekl Ten druhy.

Zjistil jsem, ze je fajn byt normalni.

Normalni upir.

Normalni upir, ktery si povida sam se sebou.

Na podlaze u nizouckeho stolku sedel maly Japonec v cernem kimonu a na peclive oholene hlave se mu delala prasatka. Prave odlozil zazloutly svitek, vzal ubrousek, namocil ruzek do mleka a dal ho do ust male sede kocce, bezvladne lezici na podusce v kosiku.

"Pane Tobiasi," rekl, aniz se na mne podival, "jsem opravdu rad, ze jste zpet mezi nami." Jeho anglictina byla trochu divna, ale dobre srozumitelna. Otrel kocce bile kapky z chlupu pod bradou, otocil hlavu a usmal se: "Jmenuji se pan Hashimoto a jsem vas prapredek." Z pohledu do jeho oci jsem malem omdlel - pak se mu zornice stahly do pratelskych carek.

"Rad vas poznavam, pane Hashimoto," rekl jsem a myslel to naprosto vazne, zadne zdvorilosti.

"Co to slysime spicate usi?! Neni to hlas nejotravnejsiho maroda na svete?!" Vyhled na vylesteny kamen mi zakryl stihly blondaty stin. Vzapeti uz mi nekolik pratelskych stulcu zlomilo nekolik mene dulezitych zeber.

"Opatrne, jelito!"

"Nemas hlad?" Karolina se okamzite prepnula do role starsi sestry u nemocneho bratra - jako vzdycky driv.

"Docela jo. Studenou rybi, prosim."

"Fuj!" rekla procitene, ale oci se ji leskly - kdyby neslo zrovna o ni, rekl bych, ze dojetim.

"A hni sebou. A do skla. Nejedl jsem ani nepamatuju."

Dalsi pratelsky stulec mi utrhl slezinu. Kdyz uz byla ve dverich, rekl jsem: "Taky te rad vidim." Kdybychom mohli trpet rymou, rekl bych, ze popotahla.

"Vase sestra je uzasna zena," dival se za ni pan Hashimoto.

"I tak se to da rici... s jistou nadsazkou," pripustil jsem a zrak mi sklouzl do proutene osatky: "Jak je chudakovi Kocourovi? A kde se tu vlastne sebral?"

Pan Hashimoto prejel prsty po sedem kozisku: "Je to silne zvire, za par dni bude v poradku... Nasi psi si budou muset davat velky pozor," usmal se. "Pan Tomislav pro nej byl ve vasi zemi. Byl to jeho napad - vyborny napad - nasi lekari si mysleli, ze se vas uz nikdy nepodari vratit."

"Zas tak spatni nebudou," prohlizel jsem si svou levou ruku - dobre si vzpominam, ze zapesti jsem naposledy videl letet v dal. A takhle prirust, za tech par dnu, vzhledem k cepeli, ktera je odtala... "Podekujte jim za me prosim, ale hlavne, ze zachranili Volodu." Pan Hashimoto velebne kyvl - zretelne jsem si u nej udelal nekolik svetlych bodu.

Svetlemodrych.



* * *



Karolina mi prinesla dzbanek rybi krve a brousenou sklenici. Pockala, dokud vsechno nedopiju ("Az do dna, nebo to do tebe naleju trychtejrem!") a odesla.

Vzhledem k tomu, ze se zatim nikdo jiny nedostavil a ze pan Hashimoto zretelne cekal celou noc, az se proberu, potrebuje se mnou mluvit, a to tak, ze nutne. Prestoze zrejme spechal, nedal na sobe znat ani kapku netrpelivosti:

"Citite se pohodlne, pane Tobiasi? Nechcete si po jidle nejprve odpocinout?"

"V poradku. Snad jen..., jak to tady dopadlo? Tehdy? A kdy to vlastne bylo?"

"Pred jedenacti dny. Zbytek bych si dovolil dopovedet potom, dovolite-li."

"Jiste."

"Omlouvam se za svuj nezdvorily spech, skutecne mne to mrzi, ale je pro nas zivotne dulezite vedet, jak se vam podarilo ovladnout Stin demona," pan Hashimoto zmlknul -jak se tak rikava vyckavave.

"Kvuli tomu tady cekate?!" zvedl jsem oboci.

"Opakuji, je to zivotne dulezite - pro cely klan Hashimoto."

Rekl jsem tedy vse, co o tom vim. Kdyz jsem vypravel o poslednim vzepeti, kdy se mi podarilo zkrotit silu Stinu, aniz bych podlehl demonovi, jeho sikme oci se ponekud rozsirily - krom povinneho usmevu jedina emoce, kterou jsem v jeho tvari zahledl. Pravda, mluvit o Tom druhem jsem se trochu stydel ("... co se stydis! Jen at vsichni vedi, kdo za tebe vsechno odedre...! Zatraceny micky!"), ale zacinat vztah se svym pra-pra-pra-prapredkem lzi se mi nechtelo.

"... to bude asi vsechno," pokrcil jsem rameny.

"Ten druhy...," zamyslene rekl pan Hashimoto a jeho pohled se o mne oprel jako padajici stena. Zrejme jsem obstal, protoze si pan prapredek pohodlne posunul polstar a slozil ruce v kline:

"Dobra. Jestlize je to tak, potom nemame kam spechat," zase se tak pratelsky usmal. Tusil jsem, ze kdybych lhal, byl bych na tom prave v teto chvili podstatne hur.

"Smim se zeptat, proc je to pro vas - nas - tak dulezite?" osmelil jsem se, kdyz se nechystal k odchodu.

Pan Hashimoto se zamyslel: "Reknu to asi tak: Kdyz jste naposledy zautocil, vyradil jste z boje dvanact z petadvaceti prislusniku Druhe rasy - elitnich prislusniku - holyma rukama," odmlcel se (trochu uzasle az nevericne), "nepocitam Mistra Moona, ktereho jste zranil tou specialni zbrani - tento utok se vam mimochodem povedl take jen diky moci Stinu demona - je naprosta blahovost utocit na Druhou rasu ohnem, oni... Nekdy vam to osvetlim." Zvedl prst: "Ale kdyz jsme zautocili my, podarilo se nam zneskodnit pouze dva prislusniky Druhe rasy, a pritom jsme utrpeli tezke ztraty, vsechno nejlepsi valecniky z nejlepsich... velmi tezke ztraty. Velmi," pan Hashimoto kyvl a jeho pohled zesmutnel.

"Co ti zbyli? Utekli?"

"Ano."

"Pani Dao? Wries? pan Ho?"

"Ano."

"Do hajzlu," rekl jsem a vubec nepomyslel, ze by to mohl brat jako urazku.

"Do hajzlu, ano, naprosto presne," rekl.

Chvili jsme mlceli.

"Ale na druhou stranu - utekli," pleskl jsem dlani do polstare, "to zase neni tak spatne."

"To jiste ne, ale obavam se, ze ostatni rodiny to tak nebudou chtit nechat. Nas klan sice prave prebira sferu vlivu Cinskych, ale zalezi, jak se pozustali domluvi s ostatnimi. A jakakoli domluva by nam mohla velmi ztizit pozici."

"Kolik Cinskych zbylo, vlastne?"

"To je slozita otazka - Sedm Starych zabil Mistr Moon - kvuli tomu jsme zautocili tak pozde, aby to stihl dokoncit. Silnych zbylo jedenact az patnact - zatim nevime presne - a radovych prislusniku je mnoho, ale s temi jsou si nasi valecnici vicemene rovni."

"Sedm Starych... V tom ohni jich skoncilo jen sest. Jednoho jsem vecer predtim nabodl na zlateho draka. Tam dole. Ve svatyni."

Pan Hashimoto najednou stal u postele a drzel mne za klopy spaciho kimona. Tentokrat mel v obliceji emoci vic nez prehrsel:

"Jak se jmenoval?!"

"Pan Lyall," rekl jsem trochu vydesene.

"Lyall!" pustil me klopy, ale vzhledem k tomu, ze ono slovo rekl ponekud nahlas, byl vzapeti muj nemocnicni domek plny sesti zabijaku - tri meli tradicni samurajska brneni, tri tradicni cerne obleky s cernymi kravatami.

"V poradku," odmavl je pan Hashimoto, vratil se ke stolku a unavene sklouzl na polstar.

"Treba je mrtvy - treba porad visi na tom drakovi," rovnal jsem si kimono, ale bude to chtit spis svadlenu.

"Nevisi... Myslite, pane Tobiasi, ze byste nektere z nas mohl naucit, jak pouzit Stin demona?"

"Jiste... Jiste se o to mohu pokusit. Tim chcete rici, ze to nikdo jiny nedokaze?"

"Nejen nedokaze - nikdy nedokazal" zase se pohodlne oprel a slozil ruce: "Oblekne-li si Stin clovek, je jim okamzite zahuben - rozdrcen. Oblekne-li si Stin jeden z nas, podlehne demonovi a zacne bez vyberu masakrovat vsechny bytosti v okoli. Dokud ma demon krev, zije. Pak zemre."

"Vsechny... zajimave. Mel jsem pocit, ze Stin ma hlavne neco proti Druhe rase, ne proti vsem."

"To ano, jenze demon chce hlavne krev."

"Krev, nechut k Druhe rase... neco mi to pripomina - az napadne," patrave jsem se panu Hashimotovi zahledel do tvare.

"Ano," povzdechl si a zase dal Kocourovi ruzek ubrousku namoceneho v mlece: "Tu zbroj stvoril jeden z nas, kdysi davno. Abych byl zcela presny, stvoril tri. Vetkl do nich svou dusi, takze demoni se zivi tim, co my, a nenavidi, co my. Jmenoval se mistr Jasuoka a byl prvni obeti sveho dila. Spolu se stovkami a stovkami ostatnich... Bylo to druheho roku ery Eien, na jare; devet set osmdesat osm, podle zapadniho kalendare," pan Hashimoto slozil ubrousek a podival se na me: "Zrovna rozkvetaly tresne."

Dojemna historka. Cim to ale, ze mam pocit, ze mi nerekl vsechno.

"Jak vlastne dopadl Moon?"

"Mistra Moona drzime v zajeti -je to obtizne, ale zatim to lze. Zatim...," pan Hashimoto zvedl kosik s Kocourem a postavil se: "Nyni odpocivejte, pane Tobiasi, poslu za vami vase pratele - pokud budete mit jakoukoli prosbu, je jen maloco, co pro vas klan neudela," usmal se, lehce se uklonil a odesel.



* * *



"Vsichni zdes vampyry!" dulezite mi poseptal Voloda. Sedel vedle me na posteli a pri prudsim pohybu jeste krivil tvar - obvazy mu pod svetrem delaly hrbol.

"Ale hodni, ne?"

"Da, ale zadnyj mne nechce kousnout, abych i ja byl vampyrom. Skazi jim, Tobias, skazi, at oni kousnou me!" udelal na me loudive oci a prisne se podival na Karolinu, ktera na nej nevychovane cenila zuby.

"Tomislav taky neni vampyr a nestezuje si."

"Ale... ale...!"

"Uz pujdem," rozcuchal mu posledne jmenovany vlasy, "Tobias musi odpocivat."

Nerozmlouval jsem jim to. Prestoze mi rekli mnoho zajimaveho, citil jsem se trochu cize a potreboval jsem prepocitat par micku a trochu jsem se stydel, ze mne tehdy v chate u prehrady nenapadlo pozadat Kocoura, aby vylecil Karolinu; ze tenhle Kocour zdedi krom schopnosti menit barvu i tuto vlastnost, se dalo predpokladat, a vzhledem k tomu, ze vratil i mne, musi byt jeho nadani daleko mohutnejsi nez u jeho otce...

Dozvedel jsem se, jak Wries s Van Vrenem dostali Tomislava, jen onehdy vstoupil do chaty, jak je vsechny tri nechali nalozit do letadla, jak... Mimochodem, uz vim, proc Karolina hrala pomatenou az k zelenemu plameni: pry mela takovy plan, ze bude cekat na prilezitost, az unosci polevi v ostrazitosti, a ze pak necekane uderi. Ano, plany, ktere vychazeji, mame v rodine.



* * *



Usnul jsem a zdalo se mi o modrych miccich. Nebyl to moc hezky sen, tak jsem rano pozadal o pocitac a pripojeni k internetu a behem nekolika dnu temer dokoncil knihu o drsnakovi s drevenou nohou a zlutym okem (po dlouhe hadce si Ten druhy prosadil sve oblibene mouchy, tak jsem jich na vhodna mista dopsal pulmetrove vrstvy - pakarna).

Trikrat denne se na me chodi divat lekar - je to jeden z nas a je zajimave, jak pouziva naprosto odlisne metody, nez pouzivaji lidsti lekari - testoval hlavne mou nervovou soustavu.

Dobre, psychicky stav.

I ve chvilkach nicnedelani modrych micku ubyvalo (pruhlednely) a po ctyrech dalsich dnech jsem je prestal i pocitat a zacal oknem koupelny sledovat, jak uzdraveny Kocour prohani psy. Pozoruhodna koupelna, takova japonska - misto sprchy mne chodi polevat vodou jedna slecna, a lidem by chybel zachod; je to proste pro nas. Pateho dne jsem se pokusil vyjit ven, ale micky prudce zhoustly a ani Ten druhy je nedokazal odehnat vsechny, tak jsem se vratil k pocitaci a zase psal. Ta kniha neni moc dobra, ale zase v ni nejsou micky.



* * *



Zrovna kdyz drsnak po drsnem boji drsne zvitezil, prinesli mi do domku Stin demona - zadny z nosicu se na nej nedokazal podivat, ale mne pripadal jen jako obycejne cerne vylestene brneni s ocelovou sukenkou... dokonce se mi necim zdal hodne povedomy: aha, kovova tvar, ktera vsechny tak desi, je mi az napadne podobna.

Nosici dali zeleznou postavu do rohu a beze slova odesli. Zajimavaje, ze Stin dokaze stat sam, bez jakekoli podpurne konstrukce, a celkem mne potesilo, ze mu dorostl konec pancire na levem predlokti i useknuty brit.

Zamrkal jsem a zahledel se na posledni vetu na monitoru: Davka z vulcanu upira rozsekla vejpul. Ne ze by mu to dvakrat vadilo. Jeste ze ten psychiatr neumi cesky - to by z meho okoli dal odstranit ostre predmety.

A natoz Stin demona.



* * *



Za chvili prisel pan Hashimoto se tremi mladymi upiry, ktere nevybral nikdo jiny nez muj osobni lekar micku. Vsichni meli stejna cerna kimona a byli tak vyplaseni, ze nemohli byt nasi dele nez par dni. Ten nejvyssi skubal hlavou a trasl se, ale zato je diagnostikovany schizofrenik - kdybych byl urazlivy, mohl bych se na lekare i rozzlobit.

"Mohl byste zacit s vyukou, pane Tobiasi, prosim? Zaciname mit problemy."

"Ano," rekl jsem, protoze nic jineho jsem rici nemohl.

Za dva dny vecer probehl prvni experiment.

Schizofrenik zdvojnasobil tras uz kdyz se do brneni oblekal - test probihal v te dire s mrizemi tlustymi jako muzske stehno. Par kapek krve a Stin demona vyskocil nahoru na mriz, chvili s ni zurive lomcoval a pak desivym vykrikem zabil jednoho z neopatrnych pomocniku. Dival jsem se na to z okna domku, a jen doufal, ze bezhlave telo odtahnou driv, nez krev natece dolu.

Stihli to.

Nez se Stin nechal ze schizofrenikovy mrtvoly sundat, ubehly tri dny. Jeste ze mrtvi upiri nehniji.



* * *

Ani druzi dva nedokazali nez zemrit, a cim vic jsem tusil, k cemu se schyluje, tim vic se Ten druhy ztracel mezi modrymi micky.

Kdyz odpoledne po tretim testu prisel pan Hashimoto, vedel jsem, o co mne pozada. Zpravy na internetu byly plne barvitych podrobnosti o unosech, zmasakrovanych nalezech, valkach gangu a podobne - zpravy se podezrele priblizovaly k Japonsku.

Pan Hashimoto mlcel a ja take. Kocour lezel na podlaze mezi nami a nechaval si na kozichu rotovat uklidnujici barevne spiraly - nejak to na mne nepusobilo. Asi ze v tom nebyla modra.

"Budete muset vy, pane Tobiasi, jinak klan padne."

"Vim. Bohuzel."

Zase jsme mlceli. Pak Kocour zvedl hlavu a podival se k roztazenym dverim.

"Co kdybych to zkusila ja?"

Karolina zvykala zvykacku, protoze ji nekdo rekl, ze kdyz ted nenamaha zvykaci svaly, bude mit nesoumerny oblicej.

"Ne," rekl jsem.

"Nemohu vam v tom branit, slecno," rekl pan Hashimoto a znelo to radostne a daleko definitivneji nez ma odpoved.



* * *



Mazlik test kupodivu zvladla - sice ji to stalo mnoho sil, ale zkrotila demona stejne jako ja. Stejne jako ja ale vedela, ze to zvladne nanejvys parkrat - a hodne, hodne nerada.

"Nevadi - vime, kde pan Lyall je, a o nic jineho nyni nejde," pan Hashimoto se usmival.



* * *



Karolina odjela, a kdyz se vratila, zacal klan ziskavat nejen ztracene pozice, ale i mnoho novych - nepratele na rozdil od nas nevedeli, ze pouzit Stin je porad tak obtizne. Stari rodin se prestali stykat a ve strachu se rozptylili po planete. Moc rodin ochabla a zacal novy vek. Vek upirich klanu. Vek klanu Hashimoto.

Svet ale navenek vypadal porad stejne - lide se porad hasterili, obchod porad vzkvetal - a porad v nem bylo vic modrych micku, nez je zdravo.



* * *



Kdyz jsem se potom, co se sebrala, Karoliny zeptal, jak dokazala zkrotit cerny mrak, rekla mi, ze jeji mrak byl modry, a ze ho dala do tasky. Do tasticky. Vic jsme se o tom nikdy nebavili.



* * *



Knihu o drsnakovi jsem nejen dopsal a precetl, ale i odeslal do nakladatelstvi - internet je na takovehle veci fajn. Pouzil jsem adresu, kterou jsem si zalozil tenkrat ve Francii, tak si vydavatel myslel, ze si uzivam nekde na Riviere, ale slibil, ze da brzy vedet.

Zrovna jsem kontroloval, jestli uz nedal vedet (jsou to nervy, cekat, jestli vam prijmou knizku), kdyz se venku strhl nejaky ruch.

"Mam vzkazat, ze byla zajata pani Hanako, pane Tobiasi - prave ji privezli," zpusobne se uklonila moje sprchovaci slecna.

Strnul jsem s rukama nad klavesnici.

"Tak uz ji lapli," rekl Ten druhy.

Vstal jsem od pocitace - uz dlouho vim, ze z domku nakonec budu muset jednou vyjit, tak proc ne dnes.

Proc ne ted.

"Proc ne?" rekl jsem, a prestoze znam sto osmdesat sest tisic duvodu (vic micku jsem nenapocital), vysel jsem ven.

Nebe modralo horskym ranem a byly na nem dlouhe pruhy jemnych bilych mraku. Tatana by jiste rekla, jak se jmenuji, ale na japonskou predpoved pocasi se neda divat.

Sel jsem po piskem vysypanych cestickach a straze na zdi po mne vrhaly kradme pohledy.

"Hezke rano, Tobias-san," s uklonou mne pozdravil kazdy, kdo se dostal na zdvorilostni vzdalenost - jen jsem jim kyval, protoze jsem si nebyl jisty, jestli bych ovladl hlasivky. Pribehlo si mne ocichat nekolik osklivych bojovych psu - je to ono velke kratkosrste zubate plemeno s volnou kuzi, co za sveho pana bez vahani polozi zivot. Podle toho, kolik jsem jich videl v aute pri utoku, jich to takove tri ctvrtiny udelaly. Zrejme jsem se jim zalibil, protoze se kolem me zacali motat a za chvili jsem byl slusne oslintany.

Ale lepsi psi nez micky.

"Ale ceho je moc... mnaaau," rekl jsem a psi sklopili usi a zacali bezhlave utikat. Kocour to tady ma zmaknute.

Dosel jsem k hlavni budove: nekdo uz opravil diry po strelach a dva zabijaci v samurajskych brnenich mne bez jedineho pohledu pustili dovnitr. Byt pod strechou je fajn.

Nemusel jsem se vyptavat, straze staly co metr a ukazovaly mi cestu ocima.

"Pane Tobiasi, jsem rad, ze jste prisel, skutecne ano," tradicne se na me usmal pan Hashimoto. Jestli v tom bylo i oceneni, ze jsem prekonal hruzu z volnych prostor, cekal bych slov chvaly daleko, daleko vic. Zajimave je, ze Karolina po uziti Stinu zadny podobny problem nema.

Pan Hashimoto stal u okna a krmil nejakeho drozda (ci co) v male dratene kleci; ptacek poskakoval a rincel houpackami a bidylky. U steny staly dve zeny v tradicnich japonskych satech a vedle nich tri muzi - ti pro zmenu v oblecich s kravatami; sice jsem je neznal, ale podle oci byli Stari - zrejme se tu sesla kompletni spicka naseho klanu. Uctive jsme si kyvli. Jako pan Stinu mam - stejne jako Karolina - vysadni postaveni; Tomislav by se sem nikdy nedostal - nikdo by se sem nikdy nedostal.

"Seznamte se, pane Tobiasi," ukazal pan Hashimoto nejprve na vyssi z zen, pak na ostatni: "pani Kosugi, pani Sakamari, pan Aoki, pan Miata, pan Kumashiro."

To si urcite zapamatuju.

Vsichni jsme se spolecensky uklonili.

Hanako lezela na podlaze, ruce i nohy omotane retezy, v tele snad dvacet zalomenych sipu.

"Co s ni udelate?" zeptal jsem se.

"Zrovna jsme o tom uvazovali," rekla jedna z zen - pani Sakamari.

Dvere za mnou se odsunuly a zasunuly.

Karolinu jsem poznal podle chuze i podle toho, ze se pan Hashimoto prestal divat na drozda, a i ostatnim Starym (muzum) vstoupilo do oci cosi jako denni sen.

"Popravime ji, je to zradkyne," rekla druha zena, ta vyssi, a zrejme to dnes nerekla poprve. Pani Kosugi, vzpomnel jsem si.

Hanako neco odvetila japonsky, ale podle tonu to prosba o zivot rozhodne nebyla.

"Je neslusne mluvit reci, ktere nerozumeji vsichni," pokaral ji pan Hashimoto.

"Hovno!" rekla jasne a anglicky. U te zdvorile japonske divky mne to vazne znepokojilo - kam ten svet speje.

"Popravit, popravit... Nezapomente na jeji schopnosti," rekl pan Aoki.

"Prave proto - zatim ty schopnosti skoro vzdy pouzila proti nam," rekla pani Kosugi. Vypadalo to, ze ma po panu Hashimotovi druhe slovo.

Vsiml jsem si uz driv, ze Mazlik je v pritomnosti pana Hashimota trochu nesva, a ted byla z tolika Starych jeste vic. Je sice pravda, ze slova Mazlik a nesva k sobe moc nejdou, presto udelala totez, co delala zamlada, kdyz vyrobila nejaky prusvih a bala se to rict - schovala se za me a hodila to na me: "Nesmej ji ublizit!" zaseptala mi do ucha.

Ale ja tusil, ze to rekne, tak jsem mel prichystanou vhodnou klicku a uder z boku. A abych pravdu rekl, i ja mam s Hanako jine plany nez popravu. Jinak bych z domku nikdy nevysel:

"Smim se zeptat, pane Hashimoto, vyslechli jste Moona?"

"Pokusili jsme se, ale nic nerekl."

"Myslel jsem si to," zamyslene jsem si poklepal na bradu: "A nezvladla by to prave ona? Slysel jsem, ze ma i v tomto smeru nejake specialni schopnosti."

"Ano, to jiste, jenze nezapomente, ze prave ona s Mistrem Moonem spolupracovala," vyznamne se na mne podivala pani Sakamari.

"Jiste, jenze prave Mistr Moon ji zretelne podrazil... Co, Agony?"

"Nikdy - uz nikdy! - mi tak nerikej!" Na to, ze se ji pokousim zachranit zivot, to znelo dost zurive.

Skrcil jsem se na bobek a zahledel seji do oci. Vydrzela to chvilku, pak zurivost vystridal neklid, pak strach. Nevim, jestli zahledla micky nebo cerne blesky, ale jeji dalsi veta uz byla kazdopadne dost pokorna:

"Ano, podvedl me. Slibil mi..."

"Jen prosim te nerikej, ze ti slibil svobodu pro tveho otce," usmal jsem se. Vyhruzne.

"Ne-e. Slibil mi klid. Slibil mi, ze mne Druha rasa prestane pronasledovat, slibil mi... a pritom to byl on, kdo za mnou hnal Wriese a Van Vrena."

"To je jasne priznani - popravime ji," znovu pani Kosugi, a to dost rozhodne. Takze je zrejme na case podivat se do oci i Stari. Vstal jsem:

"Nesouhlasim." Pohledy se do sebe zaklesly, a Mazlik mi (statecne) stiskla loket,

"Kdo jsi, pane Tobiasi?! Posledni generace?! Navic jeji primy potomek?! A dovolis si mne rict nesouhlasim!!"

"Ta pani te asi nema rada," rekl Ten druhy.

"Kdo jsem?" usmal jsem se, a asi se znovu cerne zablesklo, protoze jeji pohled najednou nebyl az tak prubojny: "Ja jsem Nocni klub. A ona taky," ukazal jsem na Hanako, "takze az ji nekdo bude popravovat, budu to ja."

"Hezky!" zaseptala Karolina.

"Nocni klub! Jmeno jak pro nevestinec," pustila se do me i mensi Stara - pani Sakamari.

"Velmi odvazna slova, damo," rekl jsem, a pan Hashimoto se znepokojene podival na drozda, ktery pod dojmem z meho hlasu spadl z bidelka.

Nicmene, lasery zpod cerne obtazenych oboci bych nikomu nepral - muj fanklub prisel o dalsi clenku. Jenze co by clovek neudelal pro vlastni sestru, byt nevlastni - dobre jsem si vsiml pohledu, ktere za me rameno vrhala Hanako.

"Chci, aby vyslechla Moona, to za prve," zarazil jsem se, jestli jsem to trochu neprehnal s formulaci, ale co.

"Chci," zopakoval pan Hashimoto, "proc to chcete, pane Tobiasi?"

Cas na klicku: "Chci vedet, jak to bylo - nejsem zvykly, aby mne nekdo pouzil jako prachovku a jen tak mimochodem mi pritom vyvrazdil vsechny blizke. Stal-li za tim Moon, musi prozradit vsechny spolupachatele a pak musi nasledovat trest."

"Spravedlnost... To je regulerni duvod," pan Aoki se podival na obe ostre protitobiasovske damy a zbyvajici dva Stari take prikyvli.

"Rozhodne stejne pan Hashimoto," komisne odvetila pani Kosugi. Zmineny pan sice znovu krmil drozda, ale dobre jsem si vsiml pohledu, ktery mi i on vrhl pres rameno, a vim, kdyz Karolina neco chce, ze se dovede tvarit velmi inspirativne.

"At je po... okamzik," nekde v kimonu mu zazvonil mobilni telefon; opravuji, neco, co vzdalene vypada jako mobilni telefon - uz podle tvaru anteny to asi jen tak odposlouchavat nepujde.

"Mame soukromou klanovou satelitni retranslaci," precetl mi myslenky a do sluchatka pokracoval japonsky -podle prizvuku bud nejakym dialektem, nebo starojaponstinou (mam to v uchu z TV).

"... haj!" ukoncil a vypnul pristroj: "Drobny problem, pane Tobiasi - vy jste nedavno pouzil elektronickou schranku ve Francii?"

"A-ano," docela me zaskocil. Docela dost.

"Podle vseho jste pres ni poslal nejakou knihu a dva e-maily? K vam do vlasti?"

"Ano."

"Ano. U vas, v te zemi..."

"Cechy."

"Ano, Cechy, jste tam stihan pro mnohe zlociny, takze se o onu schranku zacala zajimat ceska policie, francouzska policie i Interpol."

"A sakra! Na to jsem uplne zapomnel! Myslite, ze vystopuji spojeni az sem?"

"Ne, to jiste ne," pan Hashimoto se usmal, "je to vlastne titernost, ale nyni mi hlasi vsechny podobne veci, ktere se tykaji vyse postavenych clenu klanu... Prijde za vami nas pravnik, proberete to, a on vyridi zbytek."

"Nerozumim."

"Ta vase zem byla ve sfere vlivu Cinske rodiny, takze nyni je v nasi. Myslim, ze tamni justice brzy zjisti, ze se v pachateli onech zlocinu hrube zmylila," pan Hashimoto se opet usmal. Usmal jsem se take - asi neni spatne byt clenem klanu Hashimoto. Vyse postavenym clenem.

"Zpet k podstatnemu: udelame to tedy podle vas, pane Tobiasi, i ja se chci od Mistra Moona leccos dozvedet. Chcete byt u vyslechu?"

"Dekuji - ani ne. Akorat..., Hanako?" skrcil jsem se k lezici upirce (tentokrat se na me docela vdecne usmala), "nezabij ho, prosim te."

"Proc?" rekl pan Aoki.

"Napadlo me... Stin demona plne probudila a nejvic akcelerovala krev jejich Starych - kdyby se z Moona dalo udelat neco jako cerpaci stanice a u Stinu nadrz... I par krevnich konzerv bychom mohli zvladnout, ne?"

"Zajimave," rekla pani Kosugi a vsichni jsme se tak trochu usmali - upiri zertik. Podle vseho muj napad zapusobil - zrejme vse, co se tyka ovladnuti Stinu, zapusobi.

Behem chvilky prisel lekar, vytahal z Hanako sipy, a dokud byla v retezech, sundal ji boty a napichal do chodidel akupunkturni jehly. Asi to nebylo nic prijemneho (lekar na ni nejakou dobu i klecel), ale za deset minut se dokazala postavit. Sice se trochu kymacela a vypadala pomackane, ale stala.

"Vis, devce, jestli me jeste jednou zklames - jen jednou jedenkrat - zemres," rekl jsem cesky a podle toho, ze se ji podlomila kolena, jsem se asi tvaril dost presvedcive. "Omlouvam se," pokracoval jsem uz anglicky, "ale na neco je potreba ta spravna rec."

Do mistnosti vstoupil tradicne obleceny upir s porcelanovou miskou cerstve, jeste kourici krve, a podal ji Hanako - celou dobu byl v hlubokem predklonu.

Podle vune byla kureci - brrr!

Kdyz se Hanako zacala shanet po vyslychacich nastrojich, byl nejvyssi cas vratit se k pocitaci.

Tentokrat mne cesta pres volne prostranstvi tak nevzala, takze jsem dokazal i odpovidat na pozdravy, a dokonce jsem se chvili kockoval s jednim ze psu - jsou proti nam sice strasne pomali, ale stejne bych se s vic nez deseti nechtel pohadat.



* * *



Hodinku jsem brousil Sit a skoncil u oblibeneho Radia 1. Pak jsem z Xdrive stahl dalsi rozepsanou knihu, a kdyz jsem soubor otevrel, az se mi oci zamlzily vzpominkami - byla to ta, co jsem ji psal posledni vecer pred koncem Klubu.

Tentokrat uz jsem ale mohl pokracovat, ne jako ve Francii, uz to neboli.



* * *



Napsal jsem sotva patnact stranek (jako upir dokazu psat daleko rychleji nez jako clovek, akorat chudak klavesnice), kdyz dorazil pravnik.

Vrtulniku denne prileta mezi deseti a dvaceti, tak jsem to zacal vnimat, az kdyz se po priletu toho posledniho objevil dokonaly japonsky gentleman, a pritom se pred poslednim mistnim poskokem klanel, az se mu kravata plazila piskem - sledoval jsem to oknem - v te nepohodlne pozici byl odveden k mym dverim.

Podle toho, ze na nej psi vrceli, to je clovek, a podle obliceje jeden z nejlepsich pravniku v Japonsku - zdejsi televize ho velmi casto zadaji o komentare. Je lepsi se divat byt i na japonske zpravy v japonstine nez pocitat modre micky. Dokonce jsem si vzpomnel, ze se jmenuje pan Kitagawa.

"Statecne dal, priteli, a muzete se i narovnat nebo i posadit," vstal jsem od pocitace a ukazal na sedaci polstar.

Pan Kitagawa kupodivu vypadal, ze ho z tolika zdvorilosti klepne. Zamnoukal jsem na psy a mohli jsme v klidu mluvit.

Pro jistotu se zeptal, jestli si skutecne muze sednout,

("Ano.")

sedl si, vytahl z kozeneho kufriku notebook a bedlive se me vyptal na vsechno, z ceho by mne mohli obvinit nejen v Cechach, ale na celem svete, a delal si peclive poznamky. To vyptavani trvalo asi dve hodiny a trvalo by daleko mene, kdyby mne neoslovoval "pane, ty jehoz svetlo se line nad krajinou" a kdyby po kazdem mem zlocinu nedrzel litanie, jak jsem to udelal dobre; nakonec se zeptal, jestli si preji omluvny list od ceskeho ministra vnitra.

"Proc ne."

Kdyz "vyslech" skoncil, zeptal jsem se pro zmenu ja, proc je tak vytresteny, ale on nechtel nic rici, a kdyz jsem na tom trval, rekl, ze s nim mluvil nekdo, kdo mel prikazy "... primo od samotneho pana Hashimota!" to jmeno zaseptal a pak mne dvacet minut zaprisahal, abych nikdy nikomu nerekl, ze mi to rekl, protoze... "... nikdy nikdo nemluvil s nikym, kdo mluvil primo s panem Hashimotem - pry ani sam cisar ne!"

"Aha," rekl jsem a propustil ho.

Asi pomalu zacinam chapat, co znamena byt vyse postavenym clenem klanu Hashimoto.

"Taky uz ze vypadnul," Karolina se za pravnikem podivala nevrazive. Podle vseho ji Tomislav vypravel o svem advokatnim zazitku v Praze a o naslednem devitimesicnim pobytu na Pankraci.

"Co ze nejsi u vyslechu?"

Karolina sebou tradicne placla na postel - presne tak, aby se kazdy, kdo se podiva roztazenymi dvermi, mohl detailne seznamit s mnoha jejimi krivkami. Za chvili si pred domem hralo se psy napadne mnoho upiru - nekteri dokonce zametali cesticky.

"Hm," v sikmem pruhu slunecnich paprsku jsem si vsiml, ze je trochu pobledla: "Ten chlap, co ho Hanako vyslycha, nema ruce ani nohy."

"Jo."

"Je u nej jeden z nas," bleskla zuby, "se sekyrou, a kdyz mu popovyrostou nove, odsekne mu je."

"Jo."

"A co mu dela Hanako... Na to by se nevydrzel divat ani Pater Kolacek."

"Spravne se jmenuje Agony, ta nase Hanako... Budeme za ni nest odpovednost, ma jiste specialni schopnosti, hodne ojedinele... A pritom zradila - je i nas."

"Vim - jednu z veci, kterou si pamatuju, kdyz jsem byla. ..," poklepala si na celo, "ze mne v te chate pribodla nohou od zidle ke zdi."

"To byla ona?!"

"Jo. A pis si, ze se ji zeptam, proc to udelala." Karolina se posadila a najednou sedela deset centimetru nad posteli.

"Jen hezky pri zemi - asi bys musela trochu posilovat, abys ji zvladla."

"Posilovat, pch," mavla rukou, "s mecem uz umim urcite lip nez ty, babovko; navic, na ni bicepsy nepotrebuju," pomerne jednoznacne si spickou jazyka olizla horni ret. Zvenci se ozvalo prasknuti nekolika nasad a podesene vykviknuti nekolika psu.

"Jsou roztomili, ti chlapci," usmala se a trochu zamavala, a prestoze chlapci byli daleko za zdvorilostni hranici, ozval se mnohohlas uctivych pozdravu.

"Jen abys to neprehnala - jestli se kvuli tobe zacnou prat..."

"Neboj, bratricku."

"Jsem ted i tvuj otec, mimochodem."

"Jsem tvuj otec, Luku!" zachrcela a znovu zablikala spicaky.

"Tohle je - mimochodem - vrchol nevychovanosti - asi neco jako by ses na verejnosti dloubala v nose. Mas vubec nekoho, aby ti vysvetlil, jak to chodi?"

"Ne. Co treba ty?"

"Ha-ha - zatimco ty sis byla blazen, ja byl v otroctvi a bojoval za svobodu - na bonton nebyl cas."

"Cerny muz pod bicem otrokare?"

"Jen si vtipkuj."

"Ty taky," ocima ji proletly vzpominky a trochu se ji zachvela brada. Cas zmenit tema:

"Co jsi rikala o tech mecich?" zeptal jsem se, prestoze vim, ze trenuje deset az dvanact hodin denne - treneru ma naprosty nadbytek, a kdyz nekteremu - jiste omylem -usekne ruku, jeste se ji omluvi za svou nesikovnost.

"Jsem mistr," tak skromne pokrcila rameny.

"Aha. Nemyslis, ze te spis jen tak setrej? To vis, Japonci se k zenam chovaji trochu jinak nez my."

"To znelo dost drze," odsekavala a v ocich ji zaplaly nebezpecne ohynky.

"Pokud rozeznas mec od podberaku na spagety, mohla by sis zatrenovat s nekym, kdo to skutecne umi," chytil jsem polstar, ktery by jinak udelal diru do zdi.

"Vzdycky jsem te preprala, nezapomen, tatiku."

"Vzdycky je prilis dlouhe slovo, aby to byla pravda naporad."

Zamracila se, co ze jsem to vlastne rekl, a rekla:

"Pojd ven!"



* * *



Karoline stacilo udelat oci a vzapeti jsme meli dve katany a kolem byl husty kruh divaku. Dokud nedorazil Voloda, vsichni sazeli jen na Karolinu, jeji treneri ji davali posledni rady a me castovali ponurymi pohledy. Kdyz si rozepla horni knoflicek kosile a pohodila vlasy, i Voloda se zapomnel a zajecel: "Mazlik, vperjod!" Takova nespravedlnost.

"Jak pozname, kdo vyhral?" rekla Karolina, zasvihala mecem, odfoukla si kader z oka a jeji obdivovatele obdivne vydechli.

"Snadno."

"Tobias-san! Tobias-san!" ozval se slaby hlasek me sprchovaci slecny. Aspon nekdo tu ma rozum - musim se ji konecne zeptat, jak se jmenuje.

"Do strehu, Darth Vadere!" zaujala tu japonskou pozici s levou rukou pred sebou, pokrcenymi koleny a mecem za zady.

"Co je to? Chce se ti na zachod?" zakomihal jsem cepeli, ale Karolina se z miry vyvest nedala - takze ji mozna prece jen neco naucili.

Zautocila rychle, presne a tvrde.

Jenze par dni s japonskymi sermiri se nemuze rovnat nekolikamesicnimu vycviku s univerzalnim zabijakem typu pana Wriese. Sehral jsem zaskobrtnuti o nohavici kimona, ona zautocila znovu, z otocky jsem ji vykopl zbran a oprel hrot do jamky pod krkem.

"Co to je?! Mame sermovat - ne ze do me budes kopat!"

"Ano! Ano! Je to tak!" ozval se objektivni a nestranny krouzek.

Takze napodruhe jsem ji odzbrojil jen mecem a napotreti take - spotreboval jsem na to dohromady pet ran - a to presto, ze je daleko silnejsi, nez vsichni upiri, na ktere jsem kdy narazil - je stejne silna jako ja.

Jeste ze tento mac neprobehl, kdyz jsem mel v kostech jadernou elektrarnu: to bych dostal pekne na frak.

"Co trochu poradneho treninku - se mnou, devce?" zatvaril jsem se povysene, takze malem pukla.

"Pokud uz nebudes pocitat micky."

Neumi prohravat a nikdy neumela - ale vzteka se fakt hezky.

"Co civite?!" otocila se po svych nohsledech, kteri zrovna pozorovali neco na zemi. Sprchovaci slecna - statecne - zatleskala, a divil jsem se, ze ji Karolinin pohled nezapalil kimono.

"To bylo pusobive, pane Tobiasi," ozvalo se, a krouzek okamzite udelal sirokou ulicku a zada se ohnula uklonou - pan Aoki.

"Jak to jen muzete rict, pane Aoki?!" Mazlik docista zrudla.

"Ucili vas bojovat na lodi pani Dao, ze, pane Tobiasi?"

"Ano."

"Kdo, smim-li se ptat?"

"Hlavne Wries, neco i pan Ho."

Ted krouzek zasumel docela uzasle a pan Aoki se otocil na Karolinu: "Potom je jasne, proc jste nezvitezila, Karolina-san. Utocit rehtackou na mrak by melo vetsi nadeji."

"Rehtackou na mrak?" Karolina se zamracila - i ja mam s chapanim japonskych primeru trochu problemy. Pan Aoki zvedl jeji mec: "Svolil byste, pane Tobiasi, k malemu boji?"

"Jiste," uklonil jsem se a krouzek se trochu rozsiril a tentokrat si nikdo sazet - a natoz fandit - netroufl.

Pan Aoki byl daleko tvrdsi souper. Navic jsem ho nemohl porazit moc zjevne (to by bylo nepoliticke), tak jsem s nim svedl skoro pulhodinovou bitvu, ve ktere jsem mel dokonce trikrat namale (a jednou jsem to ani nehral). Nakonec jsem mu vyrazil zbran, ale misto abych ho jakkoli pokoril, okamzite jsem ustoupil a uklonil se.

"Velmi dobre," rekl, a prestoze krouzek nevydal ani hlasku (krom: "Tobias! Gou! Gou! Gou!"), ten udiv z nich prystil nejak mimosmyslove. "Nechali byste nas?" pozadal pan Aoki a vsichni se okamzite rozesli, i protestujici Karolinu odtahli. My jsme se vydali po jedne z cesticek k nedalekemu jezirku s cervenymi kapry. Mluvil Stary:

"Nevadilo by vam, kdybych zavolal mistra Yamamuru, aby s vami trenoval? Aby se od vas naucil, co umite? Nemame nikoho, kdo prosel takovym vycvikem a kdo je s nami ochoten spolupracovat... Nemyslete si, ze jsem si nevsiml, ze dve vase zavahani byla hrana a ze byste mne porazil prvni petici ran, kdybyste chtel," podival se na me prisne, pak se usmal: "Byl by z vas dobry politik, pane Tobiasi," placl mne do ramene - na Japonce naprosto neuveritelne.



* * *



Dalsi ctyri dny jsem tedy sermoval s mistrem Yamamurou. Je to vrchni klanovy cvicitel zabijaku, pravy nindza nekde z dvanacteho stoleti. Meri asi metr padesat, ale tak neskutecne reflexy jsem zatim nevidel. Mazlik si na nem vydyndala, ze bude trenovat s nami (bylo zvlastni videt, jak prastary upir, ktereho i Kocour obchazi obloukem, kokta a rudne), tak jsme casto bojovali my dva proti nemu, a byt to naostro, nevim nevim. (Jinymi slovy: vim naprosto presne.) Dobre si vzpominam, jak mi Denisa rikala, at -potkam-li nindzu - bez vycitek utecu.

Za dalsich pet dni uz byla Karolina velmi dobra a pan Yamamura umel vsechny Wriesovy triky, ktere jsem stihl pochytit; na oplatku nas ucil svuj instinktivni zpusob boje.

"Mam z vas radost," opakoval kazdy vecer svou strasnou hrdelni anglictinou; a kdyz rikal, ze jsme nejlepsi zaci, jake kdy mel, dokonce se pritom jednou nebo dvakrat i usmal. Pri vecernim spolecnem popijeni krve (pije teplou kureci jako Karolina) si nechal vypravet nase detstvi, a kdyz jsme mu licili klubovou vychovu a trenink, kyval hlavou a rikal, ze je to tim - vice nez sedmisetlete zkusenosti predku a cviceni uz odmala se musi projevit. Ja jsem z nej na oplatku vytahl, jak je to s nindzu-tsu - s pravym nin-dzu-tsu: jedini opravdovi nindiove byli a jsou upiri a upirky z klanu Hashimoto - predkove a potomci pana Yamamury. Rodiny Druhe rasy maji take packaly, kteri se vydavaji za nindzi, jenze to jsou "... grrr!!!" rekl pan Yamamura. Lide se v umeni skryteho boje dostali nejdale v klanu Ipponsugi, ale u lidi se o nindzech neda mluvit. Lide jsou jen lide.

Po osmnacti dnech rinceni mecu prisel na prostranstvi, kde jsme trenovali, sam pan Hashimoto:

"Mistr Moon konecne povolil - dovoluji si vas pozvat, abychom mohli snaze urcit, co je pravda a co ne." Velebne kyvl a i se svou osobni strazi odkracel. Pan Yamamura celou dobu klecel na levem koleni, hlavu u zeme, mec pred sebou. I Karolina si toho vsimla (je skutecne vnimava), a kdyz byl pan Hashimoto z doslechu, zeptala se me:

"Nemeli bysme se k Hasimurovi chovat trochu uctivejc, co myslis?"

"Aspon mu nekomol jmeno - je to v soucasnosti nejmocnejsi bytost na planete - pan sveta."

Sedeli jsme v pulkruhu na polstarich a Hanako s malym diktafonem v ruce sedela uprostred. Prestoze byla vykoupana a v cistem obleceni, nejak jsem z ni ten puch mucirny porad citil. Vypadala unavene a na obou rukou mela otlaceniny jakoby od klesti.

Byli jsme tu jen my s Karolinou a Stari, a kdyz jsem se podival z okna, videl jsem, jak zady k budove stoji v sotva desetimetrovych odstupech nasi zabijaci - to, co bude receno, je jen a jen pro nas.

"Mohu?" Hanako cvakla nehtem o vypinac.

"Ano," rekl pan Hashimoto.

"Je to uz sestrihane, nemusite mit obavy, ze byste slyseli neco...," Hanako zatocila rukou a zmackla PLAY.

Moonuv hlas znel, jako by mluvil z pekla - slova byla obcas prolozena upenim, a teprve ted mi naplno doslo, ze ho Hanako vyslychala nepretrzitych osmnact dni. Osmnact dni. Pri pohledu na japonskou krasku jsem se nekde uvnitr otrasl, ale spis nez pri pohledu pri predstave, ze by byla pravdiva varianta, ze tenkrat v Praze chtela vyslychat me. Ale na druhou stranu, bude platnym clenem Nocniho klubu, dobre zastane Patera Kolacka... zaposlouchal jsem se.

"... asi vite, ze jsem byval Nejstarsim Cinske rodiny. Presne od roku osm set jedenact pred narozenim Krista az do roku devet set padesat sedm noveho letopoctu - tehdy mne svrhl Moortgat a jeho sest nohsledu... Aaach."

"Pokracujte," rekla z diktafonu Hanako.

"Malem mne zabili, ale neni snadne zabit Mistra Moona, a uz tehdy jsem se rozhodl, ze se vratim. A pomstim. Jenze ani ja jsem nemohl zautocit na Sedmici, ktera drzela Horu ohne, nejposvatnejsi misto Cinske rodiny a zaroven misto, ktere dava moc. Proto jsem prijal plan, dlouhy plan, dokonaly plan... temer. Potrebuji napit."

"Ne."

"Tak... Aaaa!" diktafon vykrikl, Hanako omluvne pokrcila rameny, v zaznamu prasklo a Moon pokracoval: "Vedel jsem, ze budu potrebovat techniku, ktera v one dobe jeste neexistovala, ale mohl jsem planovat na tisicileti dopredu. Byly ale okolnosti, ktere existovaly tehdy, a pozdeji ne, a ja jednu roku devet set osmdesat sedm nasel: byl ji mistr Jasuoka. Vedel jsem, ze jen on dokaze stvorit, co potrebuji, tak jsem mu pred ocima upalil zenu a deti a vsechny pribuzne, dal se poznat a nechal ho jit. Z Jasuokovy nenavisti vznikly tri Stiny demonu; zbroj, ktera dokazala ochranit pred moci Sedmice. Bohuzel, ukazalo se, ze na zemi neni cloveka, upira a natoz prislusnika me rasy, ktery by demony v kovu ovladl - vsechny pokusy koncily bud okamzitou smrti odvazlivcovou, nebo totalnim masakrem vseho ziveho v okoli."

Rozhledl jsem se po ostatnich, ale vsichni meli naprosto kamenne a netecne vyrazy, takze jsem (velmi peclive) udrzoval i ten svuj. Moon pokracoval:

"Nejprve jsem se pokusil vyslechtit odolne jedince z lidi, a pres uspech, kdy se mi podarilo stvorit rodinu, kterou Stiny ihned nezahubily, se lide ukazali nevhodni - demon je ovladl sice pomaleji nez upiry, ale zato je potom velmi rychle zabil. Upiri vydrzeli zit i nekolik hodin, ale demon zase okamzite pohltil jejich mysl, takze nemohli ridit sve ciny. Po dlouhych letech naplnenych marnosti jsem se vratil k lidem, a vsiml si, ze demonovi nejdele odolavaji ti, kteri jsou podle lidskych meritek cestni a spravedlivi - tehdy mne napadlo, zda by tento postoj ke svetu take nesel slechtit - jako bila srst u psu. Po mnoha pokusech bylo zrejme, ze smysl pro spravedlnost se nepredava z otce na syna, ale ze spravedliveho na vhodneho naslednika - vychovou. A tehdy se ukazala obtiz: pestovani spravedlnosti je nesmirne dlouhodoby a krehky proces s nepredvidatelnym koncem. Proto jsem objel cely tehdejsi svet a peclivym vyberem adeptu a organizovanim patricnych nahod pomohl zalozit vetve Spravedlivych - obvykle jsem pri zinscenovanem prepadeni vnukl tehdejsim knizatum, kralum a cisarum, ze by bylo dobre mit v zemi nekoho, kdo je nezavisly na Korune, a kdo tvrde a naprosto bezohledne ztresta nejtezsi zlociny - panovnici si vzdy vyhradili, ze se to nesmi tykat zlocinu politickych a nabozenskych... Mnohe z tech vetvi vymrely, mnohe se zvrhly do spolku najemnych vrahu, mnohe ztratily smer, mnohe byly rozbity, mnohe jsem znicil sam pri experimentech - takze nakonec zbyl..."

"... jen Nocni klub, Praha," rekla z diktafonu Hanako.

Polkl jsem.

"Ano, Agony..., pani Hanako," opravil se Moon, "jen Nocni klub, Praha. Dal uz byl plan prosty: Predchozimi pokusy jsem zjistil, ze Stin demona nejlepe ovladne spravedlivy clovek, ktery se zmeni v upira - tak jsem hledal upiry a upirky, kteri by se do toho, koho jsem potreboval, dokazali zamilovat a zmenit ho na parazita... Prominte, pani," Moon se chrcive zasmal, vzapeti kvilive zajecel -Hanako asi nemela naladu na popichovani. Nebo mozna ano - pro Moona ale presprilis doslovne.

"Byt plan byl prosty, prace to byla dlouha a marna - ackoli se ze me stal snad nejlepsi dohazovac na svete. Ale nakonec jsem se doslechl o vas a vasi schopnosti zmenit kohokoli, a po desetiletich vas i objevil," doslova jsem videl, jak Moon pichl bradou k Hanako, "a tehdy konecne nadesel cas navratu, po stovkach a stovkach let... Nejprve ale bylo treba ziskat zradce v Cinske rodine - to vsak nebylo slozite. Mezi temi, kteri nedosli zaslouzeneho povyseni, byla nejvhodnejsi lovkyne otroku a velitelka lodi na vychovu upirich sluhu - pani Dao. Sedmice ji uz dlouho slibovala, ze povysi mezi Stare - prilis, prilis dlouho - az tlusta dama ztratila trpelivost, takze s mou nabidkou bez vahani souhlasila, a s mym svolenim do ni zasvetila sve dva nejvykonnejsi poddane, pany Wriese a Van Vrena." Moon se odmlcel, pak zvedl hlas: "Jiste, za ta nekonecna leta doslo i k unikum informaci, takze se Sedmice o Stinech dozvedela a jeden dokonce znicila - druhy zmizel pri ztroskotani lodi, ale ze treti je ukryt na ostrove jejich nejvernejsi sluzebnice, to je nikdy nenapadlo," Moon se sipave zasmal: "Pani Dao se mi hodila i proto, ze pri vylupovani vraku mohla objevit ten ztraceny... to uz jsou detaily," Moon se znovu odmlcel, ale nez ho Hanako musela pobidnout, rozhovoril se sam: "Pak bylo treba vypustit kourovou clonu. Pomoci zlomenych upiru jsem infikoval klan Hashimoto, aby zacal planovat uder na Cinskou rodinu, aby tato hrozba zakryla me manevry, ktere se staly prilis castymi, a tim i viditelnymi - a povedlo se: Sedmice nic netusila, nebo mozna prilis spolehala na zaklinadlo, o kterem jsem ja ale vedel, ze nemuze fungovat vzdy: zasahne sice demona, ale nezasahne mysl, ktera demona zkroti... take vysledek mych pokusu," dodal Moon samolibe. Az prilis samolibe, vzhledem k tomu, ze presne na tohle dojel i on sam.

"Pusobive," rekla Hanako.

"Pak jsem zahajil utok: Nejprve tedy bylo treba zmanipulovat jednu nejmenovanou clenku klanu Hashimoto, aby meho vyvoleneho utocnika zmenila v upira. Bylo to velmi snadne - pomohly mi k tomu jeji vrozene spatne vlastnosti, trochu natlaku, trochu lzi, plus to, ze jsem privykl pocitat s malymi upachtenymi cili svych pomocniku a naucil se je vyuzit ve svuj prospech." Zas ten smich a Hanako vypadala otresene i ted na druhy poslech. V diktafonu prsklo, a kdyz Moon znovu promluvil, chraptel daleko hur nez pred chvili - dokonce se mu bolesti obcas lamal hlas:

"... klan Hashimoto si myslel, ze diky radioaktivnimu znackovaci sleduje lod pani Dao, ja jsem vedel, ze meho chranence zareni oslabuje, aby svymi vpravde nadupirimi schopnostmi nevzbudil pozornost nezasvecenych, a ze podstupuje tvrdy vycvik v boji s mecem - krev pro Stin se modernimi zbranemi ziskat neda."

Citil jsem, jak mi kolem celisti mrzne.

"Plan narusila hloupa a prehnana iniciativa panu Wriese a Van Vrena - meli v cilovem objektu pouze probudit nenavist spravnym smerem, misto toho vyvrazdili celou tu dlouho slechtenou societu, takze jsem mel jen jeden pokus - ale alespon to bylo napinavejsi. Pak uz jen nekolik manipulaci, par intrik, nechat se rozsekat na kusy, casova synchronizace a zase jsem stal na svem miste u zeleneho plamene a nizke rasy se menily v mou moc."

"Ale neco se zvrtlo, myslim," rekla z diktafonu Hanako.

"Vypada to tak - vse zrejme trvalo prilis dlouho a ti lide se stali preslechtenymi - koho by napadlo, ze pan Tobias ve Stinu prezije cele dny a dokaze jej ovladnout i napodruhe. .. Ale ted uz to vim, Sedmice padla a vy pro mne nejste nepratele. Vsechno vam vratim, vsechno! Jsem Mistr Moon, jsem vecny! Jsem...!" Hanako cvakla vypinacem.

Dlouho bylo ticho. Pozoroval jsem svou minulost a zkoumal, co v mem zivote byla cizi vule a co muj zivot. Co kdyz Moona take nekdo vodil na provazku, co kdyz...? Podival jsem se na pana Hashimota, ale jeho oci byly naprosto neproniknutelne: Ne Moon - oni vyhrali.

"My jsme vyhrali," opravil mne Ten druhy, ale mnozne cislo je nekdy osemetna vec. Jak to, ze Hashimotove prijeli na Horu tak presne? Jak to, ze jsem je s Hanako ukecal tak snadno - kdyz byli tak rozhodnuti ji popravit. Jak to...

Cekal jsem, ze posledne jmenovana pusti zbytek zaznamu, cekal jsem, ze se me nekdo na neco zepta, ze bude diskuse k tematu, ale vsichni mlceli. Takze jsem to by ja, kdo promluvil prvni:

"Kdo je vlastne Moon?"

Zase vsichni mlceli, ale nakonec mi odpovedel pan Aoki: "Nevi se. Je starsi nez vsichni Nejstarsi, je z dob, kdy i lidi bylo tak malo, ze kazdemu stacilo jen jedno jmeno. Je to Moon. Mesic, co hali krajinu, je sam, nade vsemi, prichazi ze tmy."

"I Mesic jednou spadne," rekla pani Kosugi.

"Spadl," pan Hashimoto vstal a ukoncil seanci. Pocit, ze jsem se nedozvedel vsechno, silil: kazeta v diktafonu je mnohem delsi.

Nasledovalo vseobecne uklaneni a odchod. Karolina pomohla Hanako na nohy a odesly spolu. Pan Aoki, pan Hashimoto i ostatni dva panove se za nimi divali smutne; obe Stare s prisne sevrenymi rty.

Lezel jsem v posteli, rozednivalo se, a vlasy sprchovaci slecny mne lechtaly na krku - zrovna mi prstem delala kolecka kolem pupiku. Ma dlouhe pestene nehty a ja se oknem dival na horsky hreben, za kterym ruzovel prvni priznak slunce. Pravda, uz vim, ze se sprchovaci slecna jmenuje Miako - stejne se v Cechach rika takove derave cihle - a presne stejne city k ni i chovam. Prestoze slecna predla, ja si pripadal jeste hur nez vcera, v mysli se mi tocila Moonova slova plus ma podezreni, a chvilemi jsem pocital micky. Nehty na kuzi skrabotaly nesnesitelne nahlas, tak jsem slecnu pozadal, aby se zhostila sveho primarniho sprchovaciho ucelu a uz v cistem cernem kimonu vysel na vzduch.

Mistr Yamamura cvicil slozite figury s mecem a u jezirka s cervenymi kapry stala Karolina s Hanako a vypadaly stastne.

Zmenil jsem smer, abych se s nimi nemusel bavit, a dokonce i psi prede mnou uhybali.

"Mnau?" rekl Kocour. Sedel na hlave sochy nejakeho mistniho demona a v ocich se mu odrazely prvni slunecni paprsky.

"Hop," luskl jsem prsty a on se mi asi tak desetimetrovym skokem prenesl na rameno. Uz je ho pekny kus -staraji se o nej vic nez peclive, ma dokonce soukromeho osetrovatele, ktery dba o jeho blaho, pokud pan Hashimoto nema kdy. Je dobre byt zadobre s panem Hashimotem. Prejel jsem prsty po zelenem kozichu a klepl do ruzoveho cenichu. Kocour se osil, zamaval levou packou, oprel se mi o ucho a omotal ohanku kolem krku. Foukl jsem mu do chlupu a on se rozpredl. Vsiml jsem si, jak straze a poskoci vrhaji k jezirku ukrivdene pohledy. Nebyla v nich zloba, jen krivda. Chapal jsem je - tezka vec, kdyz je sen tak zivy, tak blizko, a pritom tak nedosazitelny.

Nohy mne donesly k hlavni budove a mely pravdu: presne sem jsem chtel jit. Zabijaci pana Hashimota se na mne ani nepodivali, natoz aby mi branili ve vstupu - priznavam, ze je pomerne povznasejici mit volny pristup k vladci sveta.



* * *



Sedel na tomtez miste, kde vcera vyslechl zaznam Moonova vyslechu. Mel diktafon v ruce a tvaril se zamyslene.

"Nerusim?" rekl jsem, protoze zaklepat na papirove dvere se neda.

"Vubec ne," usmal se bud na me, nebo na Kocoura, "posadte se a povezte, co vas privadi, pane Tobiasi."

Polstar mi vzdechl pod zadkem a Kocour mi zacal okusovat lalucek.

"Vite, pane Hashimoto, napadlo me, ze by nyni pro klan nemelo byt nemozne zjistit, kde je pani Dao. A Wries."

"Nemozne to neni. Dokonce to vim," vyckavave zmlkl.

"Chci je zabit."

"Chcete ozivit Stin?" predklonil se zajmem.

"Ne. Chci je zabit jako ja, jako Tobias, jako Nocni klub."

"Zajimave... Ale nemuze se vam to povest - nezapomente na pana Ho - byli by to tri silni z Druhe rasy proti jednomu."

"Nejsem sam. A predem se omlouvam za strohost, ale neprisel jsem si pro povoleni, ale pro souradnice - jsem rozhodnuty."

Tentokrat jsem do ticha nezasahoval a porusil ho az on:

"Vase postaveni vam dava volbu, Tobiasi, ano. Vas nemohu prinutit, abyste poslouchal...," zamyslel se, "a je to nakonec i chvalyhodny plan." Nekde v koutku duse jsem mel pocit, ze by mu nebylo zas tak proti mysli, kdybych pri chvalyhodne realizaci zemrel - Stin je hrozba pro kazdeho vladce, a ted, kdyz ma Moona, ktery vi, jak na to, by se ho mohli naucit ovladat proverenejsi clenove klanu, nez ja - popripade by si nejake mohl vyslechtit.

"Mohu pozadat o vybaveni?" vytahl jsem z kapsy slozeny papir. Tohle planuju uz dlouho: az Wriese a pani Dao zabiju, mozna prestanou letat micky. Kdyz se to nepovede, prestanou letat urcite.

Pan Hashimoto tleskl a jeden z jeho asistentu se zjevil jako dzin - dal jsem mu papir: "Do vecera, prosim." Uklonil se, a jak se objevil, tak zmizel.

"Jeste nejake prani?" zeptal se pan Hashimoto.

"Ne... Ano. Co se stalo s upiry, kteri slouzili Moortgatovi - tady?" klepl jsem prstem do koberce.

"Mnoho jich padlo," pan Hashimoto pokyval hlavou, "nekteri utekli, nekteri se pridali k nam... Jde vam o nekoho konkretneho?"

"Nejen se tak ptam," rekl jsem a samotnemu mi to znelo neuprimne.

"Tak si to priznej," popichl mne Ten druhy, "jde ti o Denisu."

"Blbost!"

"Prosim?!" zvedl oboci pan Hashimoto.

"Vnitrni dialog, omlouvam se," vstal jsem, "preji hezke rano a hezky den, pane."



* * *



Slunce uz vyslo a ledovce na okolnich stitech byly ruzove. Bylo mi z nich zle.

"Nevypadas moc spolecensky, bratricku," natahla Karolina ruku a vzala mi Kocoura; doletla mne zezadu jako velky ptak.

"Ani se tak necitim," odsekl jsem.

"Copak nas trapi?" presla do tonu starsi sestry, posadila mi Kocoura na hlavu, oprela se mi lokty o ramena a zamlaskala mi do ucha.

Neodpovedel jsem.

"Nenudis se trochu?" zaryla mi pravy loket do svalu.

"Jau! A co ty?"

"Ani ne," preletla mne a ladne se mi postavila do cesty. Zarici oci se ji trochu zamzily - zrejme vzpominkou na dnesni noc. To se tak nekdo ma - ja mezi modrymi micky videl tak maximalne cihlu.

"Vim, kde je jeden z tech hajzlu, co ti ublizili. Co zabili nase," rekl jsem a v Karolinine pohledu razem nebylo



zamzeneho zhola nic.



* * *



Bylo pred osmou vecer a sedeli jsme ve vrtulniku, na sobe nindza-dresy - jen ja a Karolina. S oblekanim nam pomahal pan Yamamura, mece dodal pan Aoki - skoro takova kvalita jako muj ztraceny Sedy Had.

Karolina pozorovala ubihajici skalnatou krajinu: "Kde je ten druhy?"

"Tady! Tady!" ozval se Ten druhy.

"Jmenoval se Van Vren. Zabil jsem ho. Rozsekal jsem ho na kusy. Na kousky."

"Tenhle to tak jednoduche mit nebude," rekla Karolina a podivala se na dve dlouhe tasky s vyzbroji.

Za hodinu jsme pristali na soukromem letisti, z ktereho jsme za necelych pet minut vzletli v malem, ale uzasne rychlem tryskaci (pilot mi prozradil, ze bez problemu zvlada dva machy) - rozhodne nic serioveho.

Je prakticke byt clenem klanu Hashimoto.

Uz byla uplna tma, kdyz jsme v patnacti kilometrech nad oblibenym Bangkokem vyskocili - pani Dao by si tady prave mela kupovat novou lod. Karoline se bez padaku nechtelo, ale byl to jen predsudek, protoze neumi ani s padakem.

Letadlo udelalo prudkou svicku a zbytkovy tlak v prechodove komore nas vyhodil do prostoru.

Karolina chvili padala volnym padem a nadherne u toho jecela, pak se vzpamatovala a zastavila se. Byl pekny mraz a vitr jen kvilel - nocni Bangkok hluboko pod nasima nohama vypadal jako louze roztaveneho zeleza.

"Parada, ne?!" zarval jsem; presto mne v ridkem vzduchu sotva slysela.

"Jo!"

Zacali jsme zvolna klesat, a jak se obrovske mesto zvetsovalo, Karolina vytahla gepeesku a jala se navigovat. Rad jsem ji tuto nevdecnou cinnost prenechal, a ani mi snad nemusela pripominat, ze s mym orientacnim smyslem bychom mohli skoncit nekde, kde by nas pozdravili "Zdravstvujte!".

Cim jsme byli niz, tim byl vzduch teplejsi, vlhci a prosycenejsi prachem, smogem a vuni tropu - nakonec se svetla megapole tahla od obzoru k obzoru.

Karolina nas navedla tak presne, ze jsme pristali na sedlove strese hotelu, kde ma pani Dao pronajate pokoje.

Tedy doufejme.



* * *



"Jau!" zaseptala, "zadrela jsem si trisku do..."

"Detailu netreba," zarazil jsem ji a take prehodil nohy na jednu stranu - pristavat na sedlove strese obkrocmo neni dobry napad.

Pod nami hlomozil nocni dopravni ruch, ostry smich, jeciva hudba, krik nadhanecu pred striptyzovymi bary a pornokiny... stoupalo to z ulic spolu se zari neonu a dymem z mopedu a milionu cigaret jako z vulkanu.

Nemuseli jsme mit strach, ze si nas nekdo vsimne, nase nindza-dresy jsou ze specialni cerne latky, ktera temer uplne pohlcuje svetlo, takze jedine, na co jsme si museli

davat bacha, byly tisice satelitnich taliru, anten a neizolovanych elektrickych dratu trcicich a plazicich se vsude kolem.

"Tady mas tu svoji studenou," podala mi Karolina plastovy pytlik s krvi a sama ukousla roh u podobneho, na kterem bylo jejim peclivym rukopisem napsano: KURECI PRO KAROLINKU. Na te me bylo STUDENA RYBI PRO CUNASE.

Potrebovali jsme po letu co mozna doplnit sily, tak jsme skoro pul hodiny sedeli a zazivali. Vzpominal jsem, jak se jmenovala ta zena, co ji tu kvuli mne Wries s Van Vrenem umucili, ale nevzpomnel jsem si; mel jsem pocit, ze kourem vidim svetla vyskoveho domu, kde se to stalo, ale mohl to byt i uplne jiny.

"Tak uz?"

"Jo."

Zipy tasek slabe zabzucely, a jak jsme si veseli vystroj na zada, parkrat to cinklo.

Oknem jsme se prosmekli na chodbu ve ctvrtem patre. Byl tam tlusty barevny koberec a po zdech orientalni obrazy - je to asi drahy hotel.

"Cislo ctyricet jedna, vypada to takhle," pro jistotu jsem Karoline znovu ukazal papirek s hieroglyfy, ktere v Thajsku vydavaji za cislice - ctyrka vypada jako obeseny hroznys, jednicka jako zavinac.

"Vim," klepla me do hlavy tlumicem na glocku. Ja mel v ruce take takovy.



* * *



Kde je cislo ctyricet jedna jsme poznali i bez hlubsich

transliteracnich vyzkumu - za schodistem byl ohyb, za kterym chodba pokracovala slepym ramenem, na jehoz konci stali dva muzi v oblecich. Stali tak, aby videli kazdeho, kdo by do chodby byt i jen nakoukl, a prestoze jim po oblicejich tekl pot, oba meli zapnuta saka a prave ruce nekde vespod.

Byli to obycejni lide, tak nevim, jestli videli i me, kazdopadne, kulky z glocku jim prorazily cela a pokryly zed standardni impresionistickou freskou na tema mozek v rude. Nez se tela stacila slozit a vydat nejake zradne zvuky (neverili byste, jak pronikave je scvaknuti zubu, kdyz mrtvola dopadne na bradu), zachytili jsme je a pietne ulozili na sebe.

"Meli jsme si vzit nejaky noviny, abysme to zakryli," rekla Karolina.

Postavil jsem na podlahu maly, ale velmi vykonny CD-prehravac, glocky zmizely a chodbou se zaleskly dve dlouhe cepele.

"Jo?"

"Jo."

Vytocil jsem VOLUME doprava a zmackl PLAY.

Netrvalo ani deset sekund, kdyz ze dveri s temi hieroglyfy vykoukla prvni hlava. Vyraz naprosteho znechuceni ji zustal, i kdyz mi padla k noham.

Coz o to, znechucene se tvarila i Karolina i ja - to, jakou pouzijeme hudbu, mezi nas malem vneslo nesmiritelny rozkol, takze nakonec musela rozhodnout Hanako a vnutila nam nejaky uzasny japonsky folklor: zni to jako pozpatku pustene Spice Girls riznute jodlovanim. Ale je pravda, ze neco podobneho jeci z desitek reproduktoru na ulici, takze to nepoutalo zas az tolik nezadouci pozornosti.

Karolina duchapritomne kopla hlavu do dveri, ale to uz jsem byl uvnitr. Bezhlave telo tapalo rukama a druhy chlap v predsini vydesene ziral na pulzujici proud krve.

Vzapeti uz tapali a pulzovali stereo - vypadali jako tanecni skupina naprosto pripadna k japonskemu folklornimu zazitku. Byt tancili trochu bezhlave.

Dalsi dvere, dalsi mistnost - Karolina mne kryla zleva, a tak, zatimco jsem prosekl bricho chlapovi v kimonu, neco kovove syklo a ctvrtemu chlapikovi naskocila pres oblicej dlouha uzka krvava dira. Kdyz se sesul, vsiml jsem si, ze mu saken utrhl zatylek a pribodl ho ke stene.

Karolina pokrcila rameny a ja uhnul, aby mi kimonistovy vnitrnosti nepadly na boty.



* * *



Koupelna, prazdno.

Dalsi dvere.

A dalsi.

Prazdno, prazdno, prazdno. Vzhledem k rachotu hudby jsme byli neslysni.

Posledni dvere.

Byla to loznice a uz jsem vedel, proc nam to jde tak snadno: v apartma byl jen pan Ho a zrovna mel plne ruce prace s jednou bujnou slecnou. I kdyz, ruce. Prestoze nemela vytetovaneho kolibrika, tanec jejiho poprsi vypadal take velmi pusobive.

Oba meli zavrene oci, tak pana Ho asi trochu prekvapilo, kdyz jsem ho pribodl k posteli - a ze jsem se rozmachl, spicka mece zmizela hluboko v podlaze a zastita se mu

zastavila o hrudnik.



* * *



Slecna postrehla, ze pan Ho vypadl z rytmu, tak otevrela oci, a asi se ji na nas neco nezdalo, protoze otevrela i usta a zajecela, az to zabolelo. Byl by z ni dobry japonsky folklorista.

"Promin," rekla Karolina a klepla ji do spanku. Myslel jsem, ze slecna spadne na bok, ale nespadla. Karoline to taky vrtalo hlavou:

"Jak na nem asi drzi?"

"Me se neptej. Tady mas odbornika," kyvl jsem k sikmym, nyni siroce otevrenym zrakum, ktere pozorovaly ohmatany jilec trcici z vlastni hrudi.

"Zdravim, pane Ho," pro jistotu jsem zbran pridupl. Oci se jeste rozsirily, protoze mne samozrejme poznal po hlase. Tehdy se omracena slecna sesmekla.

"Nechutne," rekla Karolina a hodila na nej polstar.

"A bude hur," sahl jsem si za rameno a podal ji tu vec.

Hlasitou hudbu jsme nepotrebovali, jen aby vylakala straz a zakryla hluk utoku, ale hlavne proto, ze i upravena motorova pila dela docela kraval.



* * *



Letel jsem nekolik metru nad hladinou a ocean na vychode jasnel predzvesti svitani. Od pana Ho jsme se dozvedeli dve dulezite veci: Za prve, ze si pani Dao uz novou lod nejen vybrala, ale i koupila, a ze je prave s cerstve najatou posadkou na zkusebni plavbe. Pan Ho znal smer a vedel, jak lod vypada.

Proto ted letim nizko nad hladinou a vitr mi hvizda v usich - je to soucast planu, na kterem se mi sice mnoho veci nelibi, ale co mam delat, kdyz jsem ho vymyslel sam.

Musel jsem sebou svihnout, protoze kolem byla spousta rybarskych clunu a jen tma mne pred nimi mohla skryt.



* * *



"No konecne," vydechl jsem, kdyz na horizontu vyskocila bachrata tecka se ctyrmi stezni - dalo se cekat, ze si tlusta dama vybere lod co mozna nejpodobnejsi te, kterou jsem ji potopil. Mane mne napadlo, zda o tomto mem cinu vi, a dosel jsem k zaveru, ze ano.

"To nebude nic prijemneho, jestli se neco zvrtne," rekl Ten druhy.

"Myslis, ze si stihla poridit stribrne retezy?" "Ne, to ne. To urcite nestacila... Nechces to otocit?" "Chci," vyhrnul jsem si masku a ukousl ruzek u dalsiho sacku s krvi - ten pytlik ma samochladici upravu, tak byla aspon studena, kdyz uz chutnala po igelitu. Instantni predchlazena krev, kam to spejem. Dopil jsem, zpomalil, a klesl tak, ze jsem se musel vyhybat vlnam, a casteji, nez bylo mile, na me splichla pena. Kdyz do me narazila nejaka silena letajici ryba, malem jsem spadnul. "Rybo blba!" zahrozil jsem za ni.

Prestoze jsem zpomalil jeste vic, prece jen jsem k lodi doletel.

Byla trochu vetsi nez ta stara a tahla se kolem ni vune cerstveho dreva a dehtu - do toho vonela spalena nafta. Zrejme probehly i prvni upravy, protoze lod docela padila, a pritom daleko tiseji nez ta minula.

Chvili jsem premyslel, z ktere strany pristat, ale ono je to jedno. Jestli je na hlidce nejaky upir, uvidi mne tak jako tak.

"Nezdrzuj, cim dyl tu budes plachtit, tim spis si te vsimnou. A nezapomen na velkou vasen velke pani Dao pro velke kulomety," zamoudrel Ten druhy.

"To se neboj," sahl jsem si na zada a prehodil si do rukou rozmernou zbran s dlouhou hlavni - japonsky tezky kulomet raze dvanact celych sedm milimetru jmenem Sakura. Red Baron to sice neni (Sakura je podstatne, podstatne ucinnejsi), ale zato mam specialni zasobnik, ktery se pouziva, je-li kulomet soucasti vyzbroje vrtulniku: je to sice tiha, ale v pasu je tri sta padesat ran.

Pan Ho nam take rekl, ze na lodi je ctyricet devet clenu posadky, z toho patnact upiru; ti se k tluste dame pridali behem uteku z Hory. Tuhle otrockou mentalitu nikdy nepochopim - radsi slouzit zrudam, nez se postavit na vlastni nohy a...

Trhl jsem zaverem a zbran mi odpovedela naolejovanym: "Klix-klax."



* * *



Pristal jsem na pridi a timto aktem zacala cast, ktera se mi na mem planu libi nejmene.

Hlidka na me civela jako na zjeveni -jako by bylo neco divneho, ze vam uprostred oceanu priletne na lod chlapik s kulometem v rukou. Stiskl jsem spoust a ranni pritmi se promenilo v stroboskopicke peklo.



* * *



Dvanactimilimetrove kulky rvaly prkna a cupovaly trsy bananu, ananasu a kokosovych orechu. Hezky to vonelo.

Klekl jsem si a namiril na nastavbu - klecel jsem proto, aby ji proud strel paral hezky vodorovne, ve vysce, kde na stare lodi byly postele posadky. Mnozi z te zdejsi si zasni zaverecny dvanactimilimetrovy sen.

Prestoze civejici hlidku smetla hned prvni davka, samozrejme jich to tu strezilo vic, a jeden z tech hajzlu byl tak drzy, ze ani bezhlave nekosil vsechno kolem, ale miril.

Podle zvuku kalasnikov.



* * *



Strely mi zapleskaly o neprustrelnou vestu pod nindza-dresem, ale proti zpetnym razum Sakury to nebylo nic moc. Red Baron mel sice taky silu, ale tahle stipacka je o dobrych osmdesat let modernejsi a munice o par set megakouli vykonnejsi.

Chlap s kalasnikovem byl take jen clovek, a tak se za nelidskeho vykriku rozprskl do prostoru.

Tehdy se z druhe strany nastavby zacala valit posadka (ktera zrejme zakerne spala na palandach), tradicni samopaly a macety v rukou.



* * *



Nad lodi zavirily cary obleceni, cary kuze a trsy horicich vlasu, a pres okraje paluby zase jednou zasplouchala krev.



* * *



Vznaaau!

Neco velkeho a horkeho mi proletlo kolem leveho ucha.

"To byla kurva raketa!" zajecel Ten druhy.

Vznaaau!

"A druha!" zajecel jsem ja. Strelec s reaktivni zbrani se krcil vedle stezne a nastesti mohl palit jen v okamzicich, kdy si byl jist, ze nezasahne lod. Pod dvanactimilimetrovym dojmem se stezen zlomil jako paratko a ze statecneho raketometcika zbyl kybl reaktivniho pyre. Spatna zprava byla, ze jsem na to spotreboval trochu vic naboju, nez jsem chtel.

Co nadelam.

Vpadl jsem do nastavby.

V uzoucke chodbicce se motali zraneni plus ti, kteri maji problemy se vstavanim. Tady pro zmenu stacily jen ctyri rany - ani deset lidskych tel strelu ze Sakury nezastavi.

Problemy se vstavanim nabyly trvaleho charakteru.

Kdyz jsem na druhe strane vybehl ven, nekdo me zpoza dveri (naprosto zbabele) sekl do limce vesty.



* * *



Byla to rana, jako kdyz kopne kun - odletl jsem zpet do chodby a vyrikal si to s sermirem skrz stenu.

Byl to upir, takze zil, i kdyz jsem podnikl druhy vystup - nez jako upir ale vypadal jako jezek, kolik v sobe mel kulkami vystipanych trisek. Jako pruhledny jezek - kde nemel trisky, mel diry.

Na zadi se mezitim shromazdilo mistni hnuti odporu.

Ctrnact upiru, pani Dao a pan Wries je hodne nepratel - take uz jsem prisel o moment prekvapeni, takze mi do hrudi narazilo tolik rozlicnych strel, ze bych s tim mohl zalozit putovni vystavu.

Spatna zprava byla, ze mne to (zase) smetlo do nastavby.



* * *



Ja se odsud snad nevyhrabu, prehledl jsem zmasakrovana tela. Presne pro podobne pripady jsern s sebou mel nekolik obrannych granatu.

"Raz-dva-hop," odpocital jsem vteriny a hodil ctyri naraz - ze je to spatny napad, jsem si uvedomil az okamzicek potom - vzpomnel jsem si na podobny pokus v Takamoto Tower, jak...

Praaask!!!

Zaboril jsem hlavu do krve na podlaze a jecici strepiny chvili paraly vsechno kolem.

"Raz-dva-hop!" dalsi ctyri granaty. Mozna ne nejlepsi napad, ale ucinny. Po druhe detonaci jsem zvedl upusteneho Sakuru a vystartoval do diry po dverich.

Snad se to konecne povede.



* * *



Do tretice vseho dobreho, potvrdilo se stare prislovi, protoze tentokrat mne zpatky nic nesrazilo.

Vsude kolem se valely cary tel. Ti mene potrhani upiri se snazili ulezt, a jak dlouho se proderavela lod udrzi na hladine, o to bych se nesazel. Protoze padl i kormidelnik, plula v kruhu, ale jen setrvacnosti, protoze zhasly motory.

Zato ale vyslo slunce a paprsky se rozlily po hladine jako zlaty pozar.

Miluju svitani na mori.

"Hola, kde jste kdo!" zavolal jsem, aby si to take uzili, a upira, ktery se na mne misto pozorovani usvitu vrhl ze strechy nastavby, jsem kulometem naucil strme stoupat. Kdyz dostoupal, zacal se ucit prset a docela mu to slo.

A dalsi upir.

V pleskani organu toho prvniho zanikl tichy, ale dulezity zvuk.

Cvak.



* * *



Odhodil jsem prazdnou zbran a tasil mec.

Upir proti mne nemel sanci, pan Wries, ktery se hnal tesne za nim, ano. Nejprve mne bodl do hrudi (marne), ale druhou ranou mi zarazil cepel pod neprustrelnou vestu a nepricetny vzteky mne pribodl k prostrilene stene nastavby.

"Jau," rekl jsem.



* * *



Muj plan ma trochu ouchy.

"Ty!" strhl mi pan Wries nindza-masku a (skoro jsem neveril vlastnim usim) zaskripal zuby; byt jen o kousek nastvanejsi, dalo by se rici, ze jimi dokonce zaskripel; jak se tak psava v ceskych pribezich o velkych valecnicich s velkymi meci.

"Taky vas rad vidim," rekl jsem, a protoze jsem nedosahl nohama na palubu, protocil jsem se na meci jako burt na rozni. Taky jsem mel chut skripet.

"Ty!" zasycela pani Dao, a ta uz nastvanejsi byt nemohla.

"Potrebovali byste rozsirit slovni zasobu, vy dva," zazubil jsem se. Muj plan je genialni, zadne mouchy: Tak se nechali unest radosti z naseho shledani, ze nicemu jinemu nevenovali pozornost.

"Potrebujeme stribro, stribrne retezy, hodne stribrnych retezu," rekla pani Dao a hlas ji preskakoval. Asi vazne vi, ze jsem ji potopil starou lod.

Za zady se jim ozvalo dupnuti.

"Co radsi dietu, bedno kytu!" rekla Karolina a naprosto presnym sekem ji pretala pater nad lopatkami.

Chcete-li vyhrat, musite obcas zautocit i zezadu.

Wries se bleskurychle otocil, ale mec si zapomnel v mych ledvinach. Ale stejne by nemel sanci: pan Ho mu usekal ruce i nohy, nez se vubec stacil leknout.

To byla ta druha dulezita vec, kterou nam pan Ho pribodnuty k posteli povedel: Oni ho totiz zradili.

"Uz podruhe - poprve se spikli proti Starym rodiny, nyni, kdyz mne opustili," rekl pokojne. "Je cas zemrit, nebot muj zivot ztratil smysl," zavrel oci a po obliceji se mu rozlil mirny usmev.

Karolina nad nim stala s blafajici pilou a nerozhodne se na me divala. Zavrtel jsem hlavou a ona cvakla chcipakem. Motor zmlkl.

Pan Ho otevrel oci: "Ano?"

"Vite, ja proti vam osobne nic nemam," odmlcel jsem se, "staral jste se o me hezky a jen jste plnil rozkazy... To se da pochopit. Jakz takz," promnul jsem si krk kousek nad mistem, kde mne tlacivavala naloz dalkoveho ovladani. "A abych pravdu rekl, muz jako vy by se nam hodil... pratelstvi muze, jako vy, by se nam hodilo," opravil jsem se.

Pan Ho dlouho mlcel a dival se na me.

"Pratelstvi... Jsme jine rasy - ta ma tou vasi pohrda."

"Ja ho prefiknu!" mavla pilou Karolina. Zdvizenou rukou jsem jeji detske reci zarazil:

"Pohrda, to jiste ano. Ale nevsiml jsem si, ze byste nami pohrdal zrovna vy."

"Nemluvil jsem o sobe, mluvil jsem o sve rase."

"Vite, vy orientalci... Ja se ve vas nevyznam," povzdechl jsem si: "Co jste tim minil? Nebo minil minit?"

"Pratelstvi... Myslel jste to vazne, pane Tobiasi?" nepruhledne mi pohledl do pruzoru masky.

"Asi ne se vsemi z nas, to slibit nemohu, ale nakonec zalezi jen na vas, kolik pratel si ziskate."

"Me rozhodne ne," rekla Karolina.

Pan Ho mi dal hledel do oci a ja se vice nez strehl, aby se mi v nich objevily cerne blesky.

"Jestli mne zradite, zabiju vas. Vsechny," rekl.

"Napodobne, zlutasi," rekla Karolina.

"Ano. Na podobnych vztazich se da stavet," rekl jsem ja. "Nyni..."

"Nyni bych se oblekl," naprosto bez problemu si vytrhl mec z hrudi, svihem ho otocil a pleskl mi jilec do dlane.

Zatimco se cinsky zabijak sprchoval, polozil jsem omracenou divku na postel a prikryl ji.

"Kdo bude muj velitel?" vratil se pan Ho do loznice, vazal si pas kimona a na hole hlave mel kapicky vody. Ach jo, asijska hierarchie, a misto v ni - zaklad zivota kaideho orientalce.

"My vsechno resime spis dohodou... Ja," rekl jsem.

"Dobre, pane Tobiasi," kyvl a otocil se ke Karoline: "Vyvazena postava, mohl by z vas byt kvalitni bojovnik, slecno."

"Do my postavy ti nic neni a...!"

"Brzdi, prosim," rekl jsem.

"Brzdi?! Uz me jednou sejmul! Tam u toho zelenyho taboraku!"

"Aspon se znate."

"Proto take rikam, ze by z vas mohl byt kvalitni bojovnik, ne ze jste."

Z Karolininy nindza-masky vyslehly dva smaragdove blesky.

"Vyborne," tleskl jsem: "Moje nevlastni sestra Karolina, pan Ho."

Jejich vzajemna zdvorilostni uklona byla ponekud formalni.



* * *



V podobne pratelskem duchu jsme se nakonec dobrali k memu planu: zajmout pani Dao i Wriese zive.

Ne ze bych byl mstivy, ale kdyz se tak touzili seznamit s Hanako, strasne rad jim to umoznim.

"Musis letet ty," rekla Karolina, "jsem uplne vyflusana -taky litat s takovym...," nevrazive se podivala na pana Ho. "Kde ten clun ale je?" prehledl jsem zamzeny obzor. "No jo. Ty ho nikdy nenajdes," rekla zdrcene. "Nech si ty reci, taky uz jednou," odsekl jsem a vzletl. Sice mi to chvili trvalo, ale pronajaty rychly clun jsem nakonec objevil.



* * *



Jak uz jsem se zminil, nejsem mstivy, ale cpat pani Dao a Wriese do beden od caje (hlavou dolu) mi delalo vylozene radost - nebylo to zas tak slozite, jak to zni, a to ani u tluste damy, protoze pan Ho ji zkomprimoval do cestovni podoby.

Mecem.

Potapeni lodi pani Dao mi tradicne jde a za slabe ctyri hodinky uz pomocnici nakladali bedny do klanoveho tryskace.

A za dalsi dve a pul jsme vystupovali z vrtulniku na Hore.



* * *



Cestou, jeste v letadle, jsem drzel dlouhy hovor s panem Hashimotem (klanovy telefon jsem dostal nejen ja, ale i Karolina - ta si hned zacala stezovat, ze k nemu nedodavaji cerveny kryt se zlutymi puntiky a modrou antenu s bambuli) - prece jen to neni jen tak, privest s sebou jednoho z nejobavanejsich valecniku Cinske rodiny, ale pan Hashimoto mi to nakonec schvalil - asi za to, jak jsme zvladli Wriese a pani Dao.



* * *



Vystoupili jsme z helikoptery a okamzite nas obklopili vsichni zabijaci, co jich na Hore je - vzhledem k tomu, ze nejhusteji jich bylo k hlavni budove, je pan Hashimoto tam.

Nekdo tady asi ne zcela duveruje memu usudku.

"Omlouvam se, Tobias-san," uklonil se velitel ochranky, "ale musime zjistit, zda Ho nema zbrane."

"Pan Ho," nebezpecne roztomile rekla Karolina, a tak nejak automaticky jsme se oba pred zmineneho pana postavili. Bojovnici o krok ustoupili a sklonene hlavne se pozvedly. Vzduchem se mihlo neco jako pulmetrova vosa a na rameni mi pristal najezeny Kocour ve valecnych barvach.

Psi zacali podesene vyt.

"Toto neni treba!" praskl hlas pana Aokiho: "Bude nam stacit slovo pana Tobiase, ze pan Ho neni ozbrojen."

Samozrejme, ze jsem to nevedel.

"Neni!" rekl jsem jasne a nahlas.

"Potom vitejte," pan Aoki se uklonil, zabijaci se rozestoupili a poskoci zacali vynaset bedny. Kradmo jsem mrkl, jestli panu Ho nekde netrci nejake podezrele rukojeti,

ale netrcely.



* * *



"Hanako?" kyvl jsem na upirku, kdyz se s Karolinou polibily na uvitanou.

"Ano?"

"Dovol, abych ti predstavil pana Ho -je novym clenem Nocniho klubu."

"Slysela jsem o vas, pane Ho," Hanako se mirne uklonila.

"I ja o vas, pani Hanako," i pan Ho se mirne uklonil.

"A tohle je Kocour," natahl jsem ruku, zvire ostrazite zcernalo, zvedave zduhovelo a doslo po ni az k rameni pana Ho. Opatrne prestoupilo a jeste opatrneji mu ocichalo ucho, pak celkem spokojene zezelenalo a reklo: "Mnau."

Kdyz pan Ho Kocoura pohladil, poprve jsem na jeho kozene tvari zahledl neco jako skutecny usmev, ne formalni masku.

"Zaridim zlutaskovi nejaky bydleni, znam se tu s jednim...," Karolina nedomluvila a odkracela. Pan Ho i Kocour za ni stejnomerne otaceli hlavy.

"Hanako? Mas chvilku?"

"Jiste, Tobiasi."

"Muzu te pozadat, abys vyslechla Wriese a pani Dao?"

Usmev, ktery seji po mych prvnich slovech rozlil kolem rtu, opadl. Uvedomil jsem si, ze to bylo asi poprve, co jsem se na ni obratil, aniz bych ji jakkoli pripomnel, co zapricinila. Sice ji chapu, rozumim tomu, odpustil jsem ji, ale zapomenout, zapomenout nemohu. Ne vsichni v Klubu musi byt pratele.

"Jiste."

"A nezabij je, prosim."

"Jiste," odesla.

I ted Kocour s panem Ho otaceli hlavy.

"Mohu vas zatim pozvat k sobe, pane Ho? Nez budete mit svuj dum?"

"Bude mi potesenim." Maly Cinan se uklonil.

Cestou k memu domku se rozhlizel po okoli, ale nevidel jsem na nem zadnou touhu, ze by zase chtel videt plat modry plamen, ktery zezelena obetmi.

Pan Ho si sedl na zaprazi, a kdyz jsem mu nechal donest vodni dymku, pozoroval hory a vypadal docela spokojene.

Sedel jsem vedle nej a citil se podobne.

Nekolik dalsich dni se nic nedelo - Hanako nekde v podzemi vedla vyslech tech dvou, tak se dalo jen cekat.

Pan Ho se seznamil s panem Yamamurou a hned od prvniho okamziku si padli do oka (oba nindzove, oba o sobe tvrdili, ze jen on sam je ten pravy, protoze prave nindzu-tsu vymysleli pred x lety prave jeho predci). To jim ale nebranilo, aby nesvedli nekolik neuveritelnych cvicnych souboju, v kterych pan Yamamura letal a pan Ho se pohyboval tak rychle, ze jsem ho chvilemi nevidel ani ja.

Karolina si obtocila kolem prstu nejlepsiho aviatika na Hore, a tak spolu trenovali nad okolnimi stity a vzdy potom byla tak unavena, ze jsem s ni vlastne vubec nemluvil. Voloda se cele dny ucil japonsky a anglicky a Tomislav se kupodivu velmi sblizil s panem Ho: sedali vedle sebe a mlceli.

Ja jsem psal tu staronovou knihu, a protoze mi to neslo, cpal jsem do ni vsechny zazitky uplynulych mesicu, vcetne mluvicich hlav (v sitovce), bitev na mori, zakernych zrad, kosmickych letu, cest casem, cest zpatky, cest jen pro cesty, mluviciho robopsa (mluveni jsem skrtnul), Merlina, Jezise, pana Hodneho, jasminovou vonavku, Kelly Family, pomatenou divku, Stare bohy a tak.

Pravda, trochu jsem si i vymyslel.

Ten druhy se mnou nemluvil, protoze v tehle knizce neni.

"Proc jasminovou vonavku?" zeptal se.

A takove tu bylo ticho.



* * *



Asi za tyden jsem pri prolezani ceskych internetovych deniku narazil na titulky typu: POLICIE SE MYLILA! a VRAH NEBYL TIM, KYM SE MYSLELO! a DVOJNICI! a KRUTY OMYL! Protoze u vsech clanku byla ma fotografie, prirozene jsem se o ne zajimal hloubeji a zjistil ze:

... policiste i republikoveho Uradu vysetrovani v techto dnech prokazali, ze cesky spisovatel brakove literatury Jiri Jansky neni vrahem z ulice Milady Horakove ani ze Stareho Mesta ani z kavarny U fraku ani z policejniho depozitare ani z Ruzyne ani...

Nasledovala moje oficialni fotka.

... setrenim bylo zjisteno, ze zabijel jeho dvojnik, Cech albanskeho puvodu Ali Zogua, podle vseho clen rozsahle zlocinecke organizace. On je take tim, kdo ma na svedomi brutalni vrazdy v Thajsku a unos letadla Air France ze Singapuru, a on je tim, kdo z prazskeho Utulku pro deti v tisni unesl osmileteho chlapce...

Nasledovala opet moje fotka, ale velmi zrucne (cili nenapadne) upravena - vypadal jsem na ni jako pravy lstivy albansky terorista.

"... doslo k politovanihodne zamene fotografii a otisku prstu, " rekl nasemu listu vysoky policejni cinitel, ktery si nepral byt jmenovan, "a protoze veskera obvineni proti panu Jirimu Janskemu byla stazena, ocekava se jeho brzky navrat do vlasti. Po teroristovi Zoguovi bylo zahajeno intenzivni mezinarodni patrani."

"No jupi," rekl jsem, a protoze ve francouzske schrance pribyl e-mail zneni:

Vase kniha Cesta krve se nam libila, kontaktujte nas prosim, abychom mohli projednat detaily a uzavrit smlouvu.

Nakladatel

... byl dnesek skutecne uspesnym dnem.

Prestoze krom toho uvitani uz nikdo proti panu Ho nevystoupil, vedel jsem, ze neni vitan. Tomislav posledni dobou vypadal tak trochu smutne a Voloda jakbysmet. Takze kdyz Hanako zlomila Wriese i pani Dao, uz nebylo nic, co by nas tu drzelo. Seance u diktafonu tentokrat neprinesla zadne novinky, jen potvrzeni Moonovych slov a detaily o presnem naplanovani meho uteku z dzunky (Wries s Van Vrenem vedeli o kazdem mem kroku, a kdyz jsem se nepohyboval podle predpokladu, hnali me pred sebou jako psa - presne podle casoveho rozvrhu). Kdyz ostatni odesli, rekl jsem panu Hashimotovi, ze odjizdime.

"Kam, smim-li se zeptat?"

"Domu, tam v Cechach. Ale zustaneme v kontaktu," poklepal jsem si na kapsicku s klanovym telefonem: "Kdyz bude treba, Stin demona zasahne."

"Velmi dobre, velmi dobre," spokojene kyvl pan Hashimoto, "byl bych rad, abyste si Stin vzal s sebou, pane Tobiasi."

"Prave jsem vam to chtel navrhnout," vstal jsem a uklonil se.

"Jeste okamzik, prosim."

"Ano?"

"Hm," zatvaril se, jako by nevedel, jak zacit: "Mohu mit osobni prosbu?"

"Samozrejme," rekl jsem, a sec jsem mohl, snazil se nevypadat prekvapene - pan Hashimoto neprosi, nikdy o nic. Pan sveta nemusi prosit.

"Tedy... kdyby se mezi Kocourovymi potomky nahodou objevil nejaky s vlastnostmi, jake ma jeho otec, nemohl byste mi tohoto potomka venovat?"

"Bude mi nejvetsim potesenim," uklonil jsem se az k pasu, aby nevidel, ze se smeju.

"A neni na tom nic k smichu," rekl pan Hashimoto karave.



* * *



Vsechny, kterych se to tykalo, jsem sezval k sobe, a kdyz jsem jim rekl, ze se vracime, behem okamziku byl domek obklicen ze vsech stran - ochranka asi nechapala, proc se odtamtud line takovy rev. I Hanako se radovala - asi proto, ze jsem ji pozval take.

Pana Ho jsem si vzal stranou:

"Nemusite s nami jezdit, clen Klubu muze zit naprosto kde chce."

"Ano," odpovedel. "Pojedu."

"V Cechach neni more, nevim, jak to budete snaset, po tech letech na lodi."

"Nemam ocean rad. Nikdy jsem nemel."

"Zas na Ruzyni," vyhledl jsem z okna, kdyz klanovy tryskac pristal. Bylo kratce pred ctvrtou odpoledne, drobne prselo, ale ve vzduchu uz bylo jaro.

Tomislavovi a dokonce i Karoline se tak divne leskly oci. Mne ne, ja mel cerne bryle.

Bryle jsem mel samozrejme proto, aby me nikdo nepoznal, ale bez problemu jsme prosli vychodem pro VlPaky, a ani pan Ho nemusel ukazovat svuj novy diplomaticky pas - do jeho tri obrovskych lodnich kufru se nikdo nechtel podivat ani nahodou.

Nakladni taxik uz cekal, prelozili jsme zavazadla z vozicku, Karolina si sedla vedle ridice a uz jsme jeli. Taxikar se chvili pokousel konverzovat, ale rozumne to vzdal.

Praha vypadala spinave jako vzdy po zime, ale zastrceny hotel na Sestce byl vylozene roztomily - internetova reklama nelhala, a skutecne jsme meli rezervovane ctyri pokoje.

"Dik, sefe," zasalutoval drozkar Tomislavovi, ktery mu dal stodolarovku a nechtel vratit. Zahemzili se dva nosici, ale lodaky jsme radeji zvladli s panem Ho - nevim, jak by si s temi ctyrmetrakovymi potvorami chlapci v livrejich poradili.



* * *



Dal jsem jim (svym lidem) pul hodiny na pocestovni resuscitaci, nahlasil pani majitelce, ze budeme jist ve meste, a sesli jsme se v pokoji u Karoliny a Hanako.

"Tobiasi? Jsi tu?" cvrnkla me sestra do nosu.

"Coze? Jasne."

"Majitelka je kus, co?" udelala na me oci.

"Na co ty hned. . . Takze, zacneme jeste dnes. Nema nekdo neco proti?"

"Cim chces zacit?"

"Cim? Jsme v Cechach, ale ne doma."

Vsichni mlceli, pan Ho sedel na kraji postele a dival se na me zamyslene: "Nerozumim."

"Rozumej, zlutasku," Karolina si klekla za nej a oprela mu lokty o ramena a bradu o holou hlavu, "nasi predkove se sice narodili tady v te zemi, ale nechteli v ni zit, ale zase z ni nechteli ani odejit. Tak vzniklo to, cemu ted rikame Nocni klub - jsme to my, jak tu sedime, a maly kus zeme tady ve meste. Zadne Cechy, my nejsme Cesi - Cesi jsou oni, ti ostatni, co se stejne jako jejich predci rozhodli, ze se prizpusobi, chapes?"

"Ano. Tim my jsem myslen i ja?"

"Tobias ma pravo prijimat nove cleny, takze asi jo," kyvla Karolina, "ale jeste jsi neprosel prijimacim ritualem... a nevim nevim, jestli ho prezijes."

Pan Ho na sobe nedal nic znat.

"Nevsimejte si ji, pane Ho, to jsou ty jeji...," mavl Tomislav rukou.

"Ale jsem te vydesila, co?" Karolina mu na holou leb mlaskave obtiskla rty - srdcovita stopa rtenky cinskemu zabijakovi vazne slusela. Natahl ruce za sebe a prehodil si zelenookou krasku do zorneho pole: "Trochu ucty, prosim," postavil ji na hlavu a nechal vztekat.

Bude z nej dobry clen.

Protoze Karolina u nikoho nedosla zastani (stoj na hlave mohl byt i delsi), alespon zacala lechtat Volodu, ktery si jeji pohane dovolil smat nahlas - jako dve deti.

"Jestli tomu rozumim, tak nase uzemi nyni patri nekomu jinemu," rekl pan Ho.

"A presne tim zacneme," vstal jsem a zabava skoncila.



* * *



"Ze si sem nedaji poradny zamek," zavrtel hlavou Ten druhy, kdyz jsem kratkym trhnutim vylomil ctyri ocelove zavory.

"Tak tady to je, U modreho kralika" vydechla Karolina a rozhlizela se po uzke ulicce s opryskanymi starobylymi fasadami a oslapanymi kocicimi hlavami; ty se leskly destem a z okapu crcelo.

"Taky jsem neveril." Nizke dvere se otevrely dokoran a radeji jsem zmlknul, protoze mi ta znama vune pod vsemi temi novymi pachy stahla hrdlo.

Dovnitr jsem s sebou krom Karoliny vzal i pana Ho; vim, ze je sestra tvrda, ale vim, jake posledni zazitky se ji k tomuto mistu poji. A zrovna ted nesmi dojit k omylu.



* * *



"Je zavreno, kurva! Jak jste se sem dostali!?" vyletl zase ten obrovsky chlap jako minule - pan Frantisek. V brylich a temer dohola mne nemohl poznat a ani nepoznal:

"Vypadnete! - Jen pro registrovane cleny! A vod deviti!"

"Zavolejte nam majitele, prosim," rekl jsem a odsunul zidli, aby se Karolina mohla posadit. Hromotluk nad tou drzosti jen naprazdno zaklapal pusou a sevrel pesti.

"Problemy, Franto?" I barman byl ta sama bleda tvar jako minule. Pan Ho si sedl vedle Karoliny, tak jsem si sedl naproti.

"Okamzite vypadnete!" nasel Frantisek ztracena slova.

"Co vy, priteli za tim barem, vy byste nam nemohl zavolat majitele?"

"Majitel neni pritomen - a doporucuju poslechnout Frantu," vyznamne polozil na pult malou sedmpetasedesatku.

"Zbran! On ma zbran!" zajecela Karolina a omdlela. To ji otrnulo nejak rychle, takhle saskovat. S panem Ho jsme se na sebe podivali a zavrteli hlavami.

"Ta stetka sebou sekla!" rekl Frantisek, co vsichni videli.

"Co se deje? Nepotrebujete pomoct?" vysel z kuchyne naramne tlusty pan v kdysi bilem plasti a utiral si ruce do kapesniku. Oblicej mel zdrave brunatny, a kratke vousy vypadaly jako veprove stetiny.

"Nic, co bysme nezvladli... Hele, Franto, vykopej toho kretena i s tim Vietnamcem - ji bysme mohli tady vzadu trochu vzkrisit, co ty na to? Do deviti?"

Chudak Bleda tvar netusil, co prave rekl. Namiril na me pistoli.

"Jo-o," rekl kuchar a znalecky se podrbal v rozkroku. Zase jsme s panem Ho zavrteli hlavami. Tihle lide.

Jestli je majitel onen profesionalne oholeny ulizanec, co prisel minule, nemuze mu to sem po Karolinine zajeceni trvat dlouho. Ale kdyby se nahodou uz odnekud dival, nechci ho predcasnou akci vyplasit a pak nahanet po meste.

"Tak se zvedej," chytl Frantisek pana Ho za rameno a Bleda tvar s namirenou pistoli obesel bar.

"Ta ma ale kozy!" naklonil se kuchar nad Karolinu.

"Copak tu nemuze byt chvili klid?!" rozhrnul se koralovy zaves a pan Britva si utahoval uzel na pasku zupanu: "Co to tady zase... Schovej to, blbce!" zarval na Bledou tvar.

"Vnikli sem neopravnene, sefe, sebeobrana," barman neochotne sklonil pistolku.

"Ten pitomec v brejlich s vama chce prej mluvit a ta slapota sebou sekla, mame to pod kontrolou," rekl Frantisek a ruku z ramene pana Ho nesundal.

Ted uz jsem si nemusel delat hlavu, ze by pan Britva utekl.

"Neposadite se, priteli?" ukazal jsem na ctvrte misto u stolu a z tenke aktovky vytahl svetlezelene papirove desky.

"Nejsem zadny tvuj pritel, to za prve. Za druhe se koukejte zvednout a vypadnout - nemate tady co delat," pan Britva si zapalil cigaretu, oprel se dlanemi o ubrus a foukl mi dym do obliceje.

Spolecensky jsem zakaslal a kyvl na pana Ho.



* * *



Vubec nepochopili, co to prasknuti znamenalo - az na Frantiska. Ten to pochopil velmi dobre, takze neprodlene omdlel.

"Vite, priteli, myslim, ze se mylite - my tu mame co delat. Na rozdil od vas," rekl jsem.

"Nebudu ti opakovat, ze nejsem zadny tvuj pritel" bodl me prostrednikem do brady, a aniz se podival, rekl: "Frantisku, co je?"

Frantisek kupodivu neodpovedel.

"Vite, priteli, nesmirne by mne zajimalo, jak jste prisel k vlastnictvi tady toho. Vseho," nenechal jsem se prstem v brade vyrusit - pan Britva nevericne zavrtel hlavou. Pan Ho nenapadne drzel Frantu vzprimeneho, takze si nikdo z nich stale jeste nevsiml, ze uz neni s nimi; ted dokonce prestal i dychat.

Tihle lide.

"To hovado brejlaty me snad neslysi," rekl pan Britva a tvaril se fakt zle.

"Ale slysim," sundal jsem si bryle, a jak se mi zblizka dival do oci, nechal jsem ho projit mezi cernymi blesky.

Pomocil se.



* * *



"Ze byste si konecne sednul, priteli?" laskave jsem ho poprosil a on si laskave sedl.

"Co je, sefe?!" Bleda tvar zvedl pistoli, ale Karoline se asi nechtelo sedet u stolu s chlapem, ktery tak nepekne pachne, tak se mu zcistajasna objevila pred hlavni.

Barman kratce (ale vydatne) zajecel a padl na podlahu.

"Vzdycky jsem si to chtela zkusit," omluvne pokrcila rameny mym smerem a zamyslene se zahledela na stetinateho kuchare, ktery zacinal vypadat trochu nejiste. "Klasicke kung-fu, cesky se tomuhle uderu rika rozdrceni varlat," podivala se dolu na Bledeho ksichta, ktery uz se prestal skubat, u pusy penu jak z bublifuku: "Pry je to smrtelne. A fakt ze jo." Znovu se zahledela na kuchare a ten bez jedineho zavahani vystartoval k chodbicce ven. Speky mu hlasite mlaskaly.

Chvili jsme zamyslene cekali, pak ho Hanako prinesla a jemne polozila na zem. Mel promacknute spanky, az mu oci vypadly do tvare.

"Valis zraky, co, troubo," rekla Karolina a pod panem Britvou to zase zacrcelo. Lide pohled na mrtvoly obvykle nesnaseji. Nebo ze by Karolinin nevinny zertik?

Pan Ho pustil Frantiska, masivni telo se mu odvdecilo patricnym zuchnutim, a tak se mi pan majitel mohl konecne plne venovat: Otevrel jsem svetlezelene desky a on podepsal celou sestavu smluv, podle nichz veskery movity i nemovity majetek na adrese te a te, Praha ta a ta, prechazi na pana... Klanovi pravnici jiste nezapomneli na sebemensi detail.

"Mnohokrat dekuji, priteli," zarive jsem se usmal a on - prestoze jsem mel zase bryle - zajektal zuby.

"Co s nim?" rekla Karolina: "Jenom upozornuju, ze na nem drceni varlat trenovat nebudu... Znicil nam tady celej koberec, grazl!"

"Je v dome jeste nekdo? Hola, s vami mluvim, priteli!" klepl jsem do stolu.

"Ano. Ne. Servirka."

"Mohl byste ji rici, ze jste byli nuceni ukoncit cinnost, prevleci se a," podival jsem se na nevkusne Coca-Cola hodiny, "do triceti minut odejit? Nemusite mit strach, vase veci vam nechame dorucit - at se odstehujete kam chcete. A jsme-li uz u stehovani, dovoluji si doporucit nejake vzdalene mesto; hodne vzdalene. A dovoluji si doporucit," sundal jsem si bryle, zvedl mu bradu a druhou rukou rozevrel vicko na pravem oku, "durazne doporucit, abyste zapomnel na vse, co jste tady videl, a dokonce i na to, ze jste tu kdy byl. Ze jste kdy byl v Praze. My totiz," usmal jsem se, "pro lidi, kteri nas oloupili, a kteri maji prilis dobrou pamet, mame takovy maly, utulny, ale presto hrbitov."

Sice horlive kyval, ale ja vim, ze na jednu vec odsud nezapomene nikdy: pohled demona nejde zapomenout.

"To ho nechame jen tak odejit?" zvedla oboci Karolina.

"Jo. Skoc prosim te pro Hanako, at je nesunda, az pujdou," sam jsem vyndal telefon a zavolal Tomislava, ktery hlidal na konci ulicky.

Kdyz pan Britva se servirkou odesli, vlastnorucne jsem za nimi zaklinil dvere zidli a vratil se do baru. Mrtvoly lezely na podlaze v kuchyni.

"Tady to ale vypada," povzdechl si Tomislav.

"To mi povidej," i Karolina se po chromu, priserne cervene a barovem nabytku rozhlizela nestastne.

"Jasneze to dame do poradku. Taky musime nechat prorazit cestu do podzemi, a vubec mame spoustu prace," rekl jsem.

"To ale bude neco stat, vsechno. Jak jsme na tom s penezma, smim-li se zeptat?" Karolina tazave naspulila rty, "a to jeste musime koupit novy piano," pohledla k mistu, kde staval nas stenway.

"Copak penez mame dost, akorat ti, co se nam o ne staraji, nejak zapomneli, ze jsou nase," sebral jsem z baru dalkovy ovladac, "Bauer & Krajec se jmenuje ta kancelar, Tomislave, ze ano?"

"Presne." Tomislavovi zle zablesklo v ocich.

"Hned zitra rano tedy pujdem pany Bauera & Krajece navstivit. S Hanako. Ano?"

"Rada," usmala se Japonka.

"Hele," pleskl jsem si dalkovym ovladacem do dlane, "neni tamhleto nase stara televize?"

"Taky o tom zrovna premyslim," Tomislav se vysmrkal: "A ze vim, na co myslis, hochu?"

"No jo, je kolem pul osmy," podivala se Karolina na hodiny.

"Rychle!" Tomislav odsoupl stul a srovnal zidle. "Pane Ho, Hanako, sedejte - tohle v Asii nemate!" Zasedli jsme a ja cvakl knoflikem.

"Pamatujete, jak se Rozmetal nikdy nenaucil zachazet s ovladacem?"

"Copak Rozmetal... Uz to jede, bacha!" nadskocila Karolina a po obrazovce se rozbehla znama znelka - neco se proste nemeni.

"Tak kdopak to dneska bude... Jo! Trefa!"

A tak jsme se zase divali na predpoved pocasi. Spolecne. Sice nas od posledne ubylo, ale take nas od posledne pribylo.

"... a preji vam hezky, i kdyz podmraceny vecer," rozloucila se Tatana.

A i kdyz podmraceny, byl to prvni vecer noveho Nocniho klubu.



* * *



"Pan doktor Bauer vas bez ohlaseni proste nemuze prijmout," rekla vykonne vyhlizejici sekretarka, bryle na spicce nosu, a vrhla na nas pres jejich horni obroucku dalsi nestastny pohled.

Mel jsem dokonaly cerny oblek a vylestene boty, Hanako mela kratky kostym a dlouhy plast, oboje take cerne - vypadala luxusne.

"Pockame," zopakoval jsem asi po osme, po osme se usmal a sekretarka jen bezvychodne pokrcila rameny. I pres zvukotesne dvere jsem slysel, ze u starsiho ze spolecniku kancelare Bauer & Krajec jsou prave dva lide - od Tomislava vim, ze to byl prave pan Bauer, ktery ho nechal zavrit.

Zatimco jsme cekali, vzpominal jsem na vcerejsi vecer: Pan Ho se po predpovedi tvaril trochu nechapave, byl trochu nesvuj, a pak rekl: "Karolina-san mluvila o prijimacim ritualu, pane Tobiasi, nemohl byste mi rici, kdy ho podstoupim, prosim?"

"To nebude az tak jednoduchy, ne ne," zavrtela hlavou posledne jmenovana slecna-san a nasadila vyraz, s nimz se komentuji zemetreseni, pady letadel a morove rany.

"Neposlouchejte ji," cvakl jsem proti ni vypinacem na ovladaci. "Ten ritual, to vlastne ani zadny ritual neni. Obvykle stacivalo, kdyz novy clen prokazal schopnosti a pak se zucastnil popravy nebo vyslechu, aby byl s Klubem svazan i krvi. To by u vas myslim byly zbytecne formality," vstal jsem: "Pamatujte, pane Ho, nejste clenem Nocniho klubu, jste jeho casti - jako my vsichni," podal jsem mu ruku. Taky vstal, a jestli byl predtim trochu nesvuj, tak ted uz hodne.

"Vitej," Karolina mu dala pusu na tvar a pratelsky s nim zatrasla. Tomislav ho poplacal po rameni a Hanako se mu zpusobne uklonila.

"Kdybys chtel nejaky famfary, tak si zejtra poridim trumpetu," nezklamala sestra. Znovu jsem cvakl vypinacem, ale ted na mne udelala jen neslusne gesto.

"Musime sehnat zamecnika a musime se vratit do hotelu, kluk je tam sam s Kocourem - a to v kuchyni jeste mame praci... Tomislave, kde je nejblizsi cesta dolu?"

"A, nas pan orientacni smysl promluvil... Tady kousek," rekla Karolina.

"Prostrcime tam i toho tlustocha?"

"V poho."



* * *



Tak v poho to zas nebylo, ale za hodinu a pul uz jsme v sychravem pritmi katakomb kopali hroby - tady se nic nezmenilo, jako ostatne ani za uplynulych sedm set let. Pan Ho se zasmusile podival na lopatu a na rady nahrobnich cedulek podel vydrolenych zdi:

"Ocean ma prece jen mnohe vyhody."



* * *



Ti dva od pan Bauera vysli po trictvrtehodine a pan Bauer je doprovodil az ke dverim a bodre jim potrasal rukama.

"Dobry den," nepritomne se na nas usmal, kdyz za nimi zavrel, "Zdenicko, rekla jste madam a panovi, ze nemam cas?" Otocil se na nas: "Bohuzel, jsem velmi zaneprazdneny clovek," omluvny usmev.

"Na nas jiste cas mate, pane Bauere," usmal jsem se take: "A Zdenicko, zadne telefony, prosim."

Pan Bauer vypadal, ze s nami jde dobrovolne - koho by take napadlo, ze ho neseme - i on byl tak prekvapeny, ze zacal protestovat, az kdyz jsem zavrel zvukotesne dvere. Pro lidske usi jsou dokonale nepropustne.



* * *



"Co si to dovolujete?!"

Posadili jsme ho za stul do jeho vlastniho kresla, ja se posadil proti nemu a Hanako zustala stat.

"Mate neco, co vam nepatri, pane Bauere," pominul jsem otazku, "nechal si to u vas pan Postrach - uz je to ponekud dele - ale bylo to par milionu. Par desitek milionu. Dolaru. Velmi hrubym odhadem."

Ve znamem kresle za znamou deskou znameho psaciho stolu se panu Bauerovi vratila znama prezirava rozvaha: Narovnal si uzel kravaty, klepl prstem do tlacitka interkomu a rekl: "Zdenicko, zavolejte policii, prosim..." Zarazene se podival pod prst, tam, kde melo byt ono tlacitko - byl tam jen stul, byt tak znamy. Hanako s omluvnym usmevem pustila utrzeny pristrojek do kose na papir.

"To jste nemela delat, damo" osklive se usmal a vstal. A zase se mu nedarilo, jak chtel - najednou zjistil, ze opet sedi, na ramenou ruce se sice tenkymi ale prekvapive silnymi prsty.

"Toto uz se da kvalifikovat jako utok," rekl. "Trestni sazba je..."

"Dekuji, tuto informaci nepotrebuji tak aktualne. Vratme se radeji k nasemu problemu. K nasim par desitkam problemu," polozil jsem duraz na slovo nasim.

"Ale ja vubec nevim, o cem mluvite, vazeny pane. A vam, damo, doporucuji, abyste mne okamzite, ale okamzite pustila, nebo..."

"Porad uhybate od tematu, pane doktore."

"Vite co?!" nevychovane se na mne utrhl, "jestli si myslite, ze vam neco dluzim, sudte se se mnou! Klidne! Ale ted...!

"Cim to, ze v tehle zemi, kdyz nekdo rekne sudte se se mnou, vnimam to, jako by mi rekl polib si prdeli" zamyslene jsem naspulil rty.

"Nezavisly soud rozhodne...!"

"A cim to, ze ve vsech zemich maji jen soudy, a jen vy tady je mate nezavisle!"

"Poslouchejte, vy...!"

"Vite, pane doktore, mozna mluvime jako Cesi, mozna tak i vypadame - nekteri," usmal jsem se na Hanako, "ale neni to tak presne - mame totiz na reseni podobnych problemu trochu jine nazory. A metody. Nezavisle, rekl bych. Proto se vas znovu ptam: Opravdu si nevzpominate na pana Postracha, ktery vam duveroval natolik, ze vam sveril kompletni spravu nasich financi? Opravdu si nevzpominate na ty penize?"

"Pan Postrach je po smrti. Zadne penize nejsou!" rekl a blahobytne tvare se mu trasly vzteky: "A az se dostanu k telefonu, nebudete ani vy dva. Toho kuchare zavreli na devet mesicu - myslel jsem, ze to bude stacit - vidim, ze ne! Vy dva si to odserete naplno!" Zase se pokusil vstat a zase se mu to nepovedlo. Pokusil se Hanako odstrcit, ale kupodivu se mu nepovedlo ani to.

Jak frustrujici.

"Odserete, takova slova...," zavrtel jsem hlavou: "Vite, pane doktore, vas postoj mne velmi mrzi. Obavam se ale, ze vas bude mrzet jeste o neco vic.

Hanako?"



* * *



Japonka mela v kostymku nad levym nadrem dlouhou okrasnou jehlici s pravou perlou - velmi slusivy doplnek. A prakticky.

Levou rukou mu pritahla hlavu k operadlu a zaroven mu zakryla usta. Ja si sedl na stul a prislapl mu paze.

Tomu, co nasledovalo, pan doktor Bauer jiste nemohl uverit: tohle se prece v jeho krasne zname kancelari za jeho krasnym znamym stolem nemohlo stat, ti dva magori jen...

Kdyz mu Hanako vbodla jehlu do vnitrniho koutku leveho oka, asi pochopil, ze se to stat muze. Hanako asi tricet vterin - soustredene - jehlou otacela a vsiml jsem si, ze mu predloktim oprenym o krk kontroluje tep. Pak jehlu vytahla a k prasknuti nasponovane telo povolilo.

Vratil jsem se do kresla a udelal na nej ukazovackem pres rty: "P-s-t!" a Hanako mu opatrne uvolnila usta.

"Tak, pane doktore, co pamet?"

"A-a-a-a...," zachraptel. Na brade a rtech mel bile otisky Hanacinych prstu a z oci mu tekly slzy. Z leveho cervene.

"Kdybyste nahodou nemohl mluvit a potreboval prohlednout krk, slecna vam jiste rada pomuze."

"Tohle nejde, to... to...!"

Hanako mu tak pomalu bleskla jehlou pred ocima a klepla ho s ni do spicky nosu. Tvare se mu opet trasly, ale vzteky tentokrat urcite ne.

"Vzpominam si, ano, prevedu vam penize zpet. Ihned. Telefonem. Ano," trochu si poslintal bradu a Hanako mu podala papirovy kapesnicek.

"Prosim," prisoupl jsem mu luxusni tmavomodry pristroj, "prevedte vse sem, na ucty firmy," tukl jsem prstem do stolu, "plus veskere zisky, ktere kapital prinesl, samozrejme."

"Samo... samozrejme," zakoktal se a Hanako tukla jehlou o dreveny okraj kresla. Kov tence a dlouze zabzucel.

Nic prijemneho.



* * *



Pan Bauer to s telefonem umi, u financniku ma dobre jmeno a podobne prevody dela casto, tak bylo do hodiny hotovo.

"Vyborne, pane Bauere," zavrel jsem svetlezelene desky a schoval je do aktovky. "To bychom meli nahradu skody, nyni - jak jiste chapete - musi nasledovat trest. Dovoluji si vas pozvat na malou projizdku."

Hanako otrela jehlu do dalsiho papiroveho kapesnicku, schovala ho do kapsy kostymku a ozdobu vratila tam, kam patri. Perla ji jde k pleti.

"Reknete Zdenicce, ze se dnes jiz nevratite, prosim," zvedl jsem pana doktora za loket a povzbudive jej poplacal po rameni.



* * *



Ani tentokrat si nikdo nevsiml, ze ho neseme. Podobne operace se musi delat dopoledne - vetsina lidi chodi na zachod rano - i pan doktor Bauer - a tak mu diky tomu nyni nohavicemi neteklo nic oskliveho.

O dve hodiny pozdeji uz ano. Klecel v sychravem podzemnim sale s hlavou na spalku a poslouchal, jak rikam:

"Za zradu, kradez a neposkytnuti pomoci vas, pane Bauere, jmenem Nocniho klubu odsuzuji k trestu smrti."

Hanako se k nemu sklonila a neco mu poseptala. Vzapeti sykl mec a hlava odskocila do pripraveneho kose.

Pro tak ostrileneho pravnika to musela byt pikantni zkusenost.



* * *



"Ano, ocean mel mnoho prednosti," rekl pan Ho, kdyz jsme spolecne kopali hrob.



* * *



Druhy den rano jsem navstivil mladsiho ze spolecniku kancelare Bauer & Krajec.

Pan doktor Krajec se na smlouvu, v ktere na nej pan Bauer prevadi veskere sve podily ve spolecnem podniku, dival znacne vyjevene, ale listina mela vsechny nalezitosti a podpis byl dozajista pravy.

"Pan Bauer si vas dovolil pozadat, abyste zaridil jeste toto," podal jsem mu druhy papir. Pan Krajec ho preletl:

"Dozivotni renta pro manzelku a obe deti... Co se kolegovi Bauerovi prihodilo, proboha?!"

"Vite, defraudoval velke mnozstvi penez, a kdyz se na to prislo, tak proste ztratil hlavu."

Pan Krajec si to vylozil po svem, ale kdyby se zeptal na letisti, tak by urcite nasel nekolik duveryhodnych svedku, kteri by mu potvrdili, ze muz k nerozeznani od jeho zmizeleho spolecnika si vcera pred obedem kupoval letenku do Argentiny a ze vypadal ponekud nervozne.

Pak jsem panu Krajecovi vylozil, jak si predstavuji spravu svych penez - ktere byly shodu okolnosti prave vcera pripsany na ucty kancelare - a kdyz pan Krajec videl tech nul, jen kyval a rikal: "Ano, pane. Jiste, pane."

Takze problem s financovanim rekonstrukce Nocniho klubu odpadl. Dohled nad pracemi si vzala Karolina, a pres uchylny vztah k cervenozlutym krytum na mobilnich telefonech ma pro zarizovani interieru vkus vytribeny az prekvapive. Najala i specializovanou razicskou firmu, a chlapci s infrazvukovou pulzni vrtackou vycistili schody do katakomb behem necelych deseti dnu. To uz bylo jaro v plnem rozpuku, vzduch vonel a ptaci zpivali.



* * *



Prestoze se vse darilo, ja se citil porad hur a hur, a asi to na mne bylo videt, protoze mne zacal obchazet i Kocour. Sice jsem to svadel na to, ze ke vsemu tomu shonu musim delat korektury Cesty krve, ale to jsem si jen tak lhal do kapsy (i kdyz korektury jsou hrozna prace).

Take jsem si pripadal silne nesvuj, kdyz mi pan nakladatel v restauraci rikal: "Uberte mrtvol, pane Jansky, hlavne uberte mrtvol. A tech much je tam taky strasne moc."

"Ano, pane. Jiste, pane," odpovidal jsem a Ten druhy se trhal smichy.



Nicmene, prace na Klubu pokracovaly tak rychle, ze jsme se za dalsi tyden mohli nastehovat.

"Zase doma," rekl Tomislav.

Stali jsme uprostred baru a vypadalo to tam skoro stejne jako driv. Pravda, vsechno je nove (i vune), ale presto duverne zname.

"Devce, tohle se ti povedlo," rekl jsem, a az me prekvapilo, jak Karolina potesene zamrkala.

"Musime jeste dokoupit knizky, to ale postupne," odkaslala si a zamracila se na prazdnou knihovnu za barem. Zatim tam byl jen stos novin, par notebooku a tri vodni dymky - pan Ho v sobe objevil sberatelskou vasen.

"Tak... ze bysme vybalili?" tukl jsem do jednoho z lodnich kufru.

"Co ziras, trumpeto?" rozcuchal Tomislav vlasy vyvalene se rozhlizejicimu Volodovi.

"Zdes charaso... Je tu hezky," opravil se.

"To jsem rada, ze to rikas," Karolina uz cvakala zamky - celou dobu byla temer smrtelne zvedava, co vsechno v tech lodacich je.

"No jo," vytahla meho oblibeneho pana Sakum, "chlapci a jejich velke bouchacky."

Kdyz jsem vyndal Stin demona, pan Ho se trochu otresene otocil ke zdi: "Bylo by mozne to nekam schovat? Prosim?"

"Ale ale, zlutasek se boji brnenicka?" zarincela na nej Karolina stehennim chranicem.

"Prosim," zopakoval pan Ho a znelo to upenlive.

Nakrcil jsem oboci a Karolina uz sypala do patra - nejak jsme se shodli, ze Stin by mel mit vlastni pokoj.

Pan Ho ma ten svuj na uplne opacne strane chodby.

Az do vecera jsme litali jako blazni, zakopavali o sebe, proklinali se, objednavali neco, co uz objednal nekdo jiny, pretahovali se o to, co neobjednal nikdo ("Moje perina! Moje!"), nosili skrine, vztekali se ("Kdo koupil tady tu vec! Ja chci obycejny kartacek na zuby, ne neco, co zbylo po pruletu raketoplanu!") a tak. Jen Kocour se rozvalil na prachovce zapomenute na baru a usnul - jestli je pravda, ze zvirata spi na zadech vyhradne v miste, kde se citi naprosto bezpecne, pak je tady skutecne bezpecne. Voloda si na stenu sveho pokoje povesil zaramovany obrazek hrabete Drakuly, cimz pro nej stehovani skoncilo, a velmi moudre zmizel. Kdyz jsme uz pozde v noci se skrinovanim skoncili, nasli jsme ho, jak chrni v regalu pod barem, pytlik s polystyrenovymi kulickami pod hlavou.

"Vykoupat a spat," vytahla ho Hanako, ale on jen tak porozlepil vicka a zahuhlal - na leve tvari mel obtiskle ty kulicky. Hanako se usmala, vzala ho do naruci a odnesla

nahoru.



* * *



Karolina si protahovala zada, ale protoze kolem zrovna nebyl nikdo, kdo by na ni mohl oci nechat, zaplal ji zrak, vznesla se a doletla ke spicimu Kocourovi: naprosto zakerne ho zatahala za chlupy na brise, takze chudak zvire zjistilo, ze absolutne bezpecno neni nikde.

Kdyz se pustil stropu, udelal na ni zluty vyraz naprosteho opovrzeni a presunul se do bezpeci k panu Ho. Kdyz se vratila Hanako, vsichni jsme tak nerozhodne postavali a pokukovali po sobe.

"Tak si sednem, ne?" rekl jsem.

My s Karolinou jsme vzali sva "stara" mista, ostatni ta, ktera driv naprosto neodvolatelne patrila jinym. Mel jsem ale pocit, ze stin mrtveho Rozmetala spokojene kyvl, kdyz jeho zidli obsadil pan Ho, a ani Kristyna nemela nic proti tomu, ze tu jeji zabral Tomislav. Postrachova v cele zustala prazdna.

Pan Ho si vedle nohy postavil stolecek s vodni dymkou a za pravidelneho bublani vody zavonel tabak. Kocour hlasite predl.

"Jsme doma," rekla Karolina.

"Co budeme delat? Ted?" rekl Tomislav a vsichni se kdovi proc podivali na me.



* * *



Ze zcela jinych duvodu nez lide, ale stejne zhluboka jsem se nadechl. Pak jsem si vsiml, jak se Karolina tvari, a zase vydechl - podobny vyraz jsem u ni mnohokrat nevidel.

"Nez zacneme pracovat, muzu vas o neco poprosit? Vas dva?" podivala se na me a na Hanako.

Kyvli isme.



* * *



Za dva dny zastavilo pred branou jednoho sanatoria hluboko ve stredoceskych lesich male auto. Brana se otevrela a za okamzik uz u dveri rozlehle vily vystupovali dva lide: puvabna orientalka v dlouhem cernem plasti, a vysoky ramenaty muz v tmavem obleku (je fajn o sobe psat v treti osobe - clovek nemusi byt zbytecne skromny). Vcely bzucely a v rozkvetajicim parku vse vonelo. Orientalka pomohla vystoupit druhe zene - ta mela zplihle vlasy, pytlovitou teplakovou soupravu a bradu na levem rameni.

"Ne. Tasticku ne," rekla.

Dovnitr nas pustil tentyz vypracovany zrizenec jako minule, a stejne jako minule mne vyzyvave prejel pohledem; stejne jako minule mel pod plastem vypasovane bile triko, pod kterym se vlnily svaly.

Za okamzik uz nas slecna Tamara uvedla k panu profesorovi - ani oni dva se nezmenili.

"Slecno, pane Horcico," smutne se na nas prosedively muz usmal a ukazal na kresla. Karolina zustala stat uprostred pracovny a v sikmem svetle byly videt priserne jizvy krizici jeji oblicej. "Abych pravdu rekl, neprekvapuje me, ze se opet shledavame. Neni snadne starat se o postizenou, byt je to sestra, ze?"

Sklonil jsem hlavu a dival se do koberce. Jeste ze si profesor me mistni falesne jmeno pamatuje - ja si na nej nemohl vzpomenout ani zaboha.

"Tak tak," vstal a otocil si Karolinu k oknu.

"Ne. Tasticku ne."

"Alespon ze neprestala mluvit," bleskl zlatymi brylemi, "rekla jeste neco? Pozorovali jste nejaky pokrok?"

"Bohuzel ne," rekla Hanako.

"Ano, je to obtizne. Inu tak. My se o Karolinu samozrejme postarame - detaily s vami probere slecna Tamara," odmavl nas, a mam pocit, ze mi ani neodpovedel na pozdrav.

Zatimco jsem se slecnou Tamarou probiral finance a podepisoval dokumenty, prisel pan Kratky. Podle toho, jak dychal, mozna i pribehl.

"Karolina! Ani nevite, jak rad ji zase vidim!" zarive se na nas usmal a vrazil obe ruce hluboko do kapes, aby nebylo videt nahlou erekci. To, jak jsme na nej minule delali oci, asi zapomnel, protoze neco takoveho prece neni mozne.

"Ne. Tasticku ne," rekla Karolina a rasy na propadlych ocnich vickach se zachvely.

Za par minut byly formality hotovy a pan Kratky si ji temnou chodbou odvadel do hlubin mlcenlive budovy.



* * *



"Pujdu," rekla Hanako.

"Kdyby neco...," poklepal jsem si na klanovy telefon.

Jen se usmala, vyklouzla z auta a rozplynula se ve tme. Cekali jsme na lesni odbocce nedaleko sanatoria skoro jedenact hodin, ale my upiri si zadek hned tak nepresedime.

Kdyz Hanako odesla, konecne jsem si mohl naladit poradnou hudbu.



* * *



Za tri hodiny se Hanako vratila i s Karolinou. Ta na sobe porad mela vytahanou teplakovou soupravu, ale kdyz jsem uvidel jeji oci, zdrzel jsem se jakychkoli vtipnych poznamek.

"Ze bysme jeli?" zabouchla a mlaskave si strhla latexovou masku. Celou cestu do Prahy nepadlo jedine slovo.

Druhy den rano vypukl v sanatoriu nezvykly ruch.

"Pane Jaromire, mohl byste nam pomoci, prosim? Ale rychle!" vyhrkla starsi korpulentni sestra.

"Ale jiste," pan Jaromir si pres svaly natahl ciste bile triko a rozbehl se za ni. Cestou premyslel, ze ji nevidel bezet ani tehdy, kdyz horelo v kotelne.

V druhem patre, v pokoji te staronove zjizvene chovankyne, pochopil, ze je opravdu zle: Byl tam sam pan profesor jeste se dvema lekari, jenze na podobny problem jsou proste treba poradne bicepsy: Ta porezana blondynka nikde, zato v rohu se krcil pan Kratky, a kdyz se ho pokouseli zvednout, zurive kolem sebe busil rukama, slintal a rikal neco jako: "Bu-hu! Bu-hu!" Pan Jaromir si s drobnym bodnutim v podbrisku uvedomil, ze pan Kratky je docela, ale docela nahy. - Ale tim radeji ho pridrzel, aby mu pan profesor mohl pichnout uklidnujici injekci. Pan Kratky se naposledy nasponoval a prestal zapasit.

"Takze," profesor se ujistil, ze dvere jsou skutecne zavrene, "o tomhle se nikdy nikdo nic nedozvi," nedival se ani tak na pana Kratkeho jako na ctvero pout omotanych leukoplasti a vatou, stale pripnutych k pelestem postele. "Vy," ukazal na pana Jaromira, "najdete Kratkemu nove ubytovani - nema pribuzne, tak se o nej zatim postarame. A my ostatni jdeme hledat Karolinu. Hned!"

Kdyz odbehli, prinesl pan Jaromir bily plast, aby mel pana Kratkeho do ceho zabalit. Cestou chodbami musel porad myslet na ta pouta, na ta leukoplasti a vatou obalena policejni pouta.

Kdyz pana Kratkeho zapnul do plaste, provinile se rozhledl, sebral z podlahy maly blyskavy klicek, a ctvero pout mu zmizelo v kapsach. Tehdy si uvedomil, ze si sam vzal take jeden plast - prave asi kvuli onem velkym hlubokym kapsam.

Kdyz pana Kratkeho odvadel tmavou chodbou, citil pod prsty jeho vlacna zada a dech se mu zrychlil - rozum ma sice pryc, ale hezke telo mu zustalo.

Pana Jaromira napadlo, ze se s panem Kratkym asi hodne sblizi.



* * *



Ani tu noc, ani nikdy jindy jsem se devcat nezeptal, co se tam stalo. Jedine, kdy se k tomu nekdo vratil, byla sama Karolina - byt neprimo - hned druhy den u snidane: Kdyz Voloda, Tomislav a pan Ho dojedli, zaklepala lzickou o sklenici a pozadala o ticho. Nemusela zadat, stacil ton hlasu:

"Chtela jsem vas vsechny poprosit o laskavost," zmlkla, jako by nevedela jak dal, "chtela jsem vas poprosit, abyste mi uz nikdy nerikali Mazliku - od ted uz jen Karolina. Ano?"

Vsichni - i Voloda a ja - jsme kyvli a nikdo nezavtipkoval. Pan Ho se mne rano ptal, kde jsme byli, a kdyz jsem mu to vylicil, na okamzik mu ocima bleskla ucast. Ted rekl:

"Podala byste mi cukrenku, slecno Karolino?"

Tiha okamziku byla zlomena.

Dluhy vyrovnany.



* * *



Ale ne vsechny.

Sedel jsem u baru, kolem sebe hory uctu a cetl noviny. Tomislav varil veceri a hlasite si pritom prerikaval japonska slovicka. Cetl jsem si, protoze toho na me bylo moc - a nejen na me. Nepratelsky jsem se zahledel na faktury a dodaci listy. Je nas malo, malo a malo - proste a neoddiskutovatelne. Nejvic a temer zoufale nam chybi novy Ulrich, clovek k pocitacum, ktery bude ziskavat a vyhodnocovat informace a starat se o agendu. Pravda: zrovna ted nekde ve meste Karolina s panem Ho poradaji (uz asi pate) vstupni interview s nekolika zajemci, ale moc jsem neveril, ze nekoho vyberou.

PRAVNIK UPRCHL DO JIZNI AMERIKY! otocil jsem list, PO ZMIZELE CHOVANKYNI USTAVU PRO DUSEVNE CHORE SE STALE PATRA! Uz aby zacala nejaka valka nebo neco, aby novinari meli do ceho pichnout. Znovu jsem sustive otocil a malem vyskocil ke stropu - prestoze je nas zvonek velmi tichy, jeste jsem si na "verejnost" Klubu nezvykl.

"Doufam, ze to neni nejaky byvaly clen '1' rekl jsem ponure - kretenu, co sem chodili za pana Britvy, mam skutecne dost. Sundal jsem nohy z mosazne trubky pod barem a hodil noviny na stul.

"Posta, sefe," za dvermi stal chlap v cervene kombineze, "tady mi to podskrabnete," vrazil mi do ruky podlozku s papirem a tuzku -jeho partak zatim z dodavky, ktera se do nasi ulicky tak tak vesla, vystrkoval velkou drevenou bednu.

"Hele, pod mi hilfnout, je to tezky jak prase!"

"Jo," cervena kombineza mi vzal tuzku i dodak, hodil to na sedacku a s funenim chytl bednu za druhy kraj:

"Kam to chcete, sefiku?"

"Co treba dovnitr?"

"Jasne," zasklebil se.

Kdyz profuneli chodbou, prekvapene se rozhledli: "Pani, dobrej santan. Kam s tim?"

"Nechte to tady," ukazal jsem doprostred a Tomislav zvedave vykoukl z kuchyne.

"Mame pro pany nejaky pivo nebo limonadu?"

"Hned."

Panove si tukli, dopili, odrihli a odesli.

"Co je to?" zeptal se Tomislav.

"To bys rad vedel."

"Tobiasi, nezlob!"

"Pockej na vecer, je to darek pro vsechny."

Vratil jsem se k uctum (i ucty jsou lepsi nez korektury) a po ocku pozoroval, jak se vsichni nenapadne motaji kolem bedny, ale nikdo si netroufl zeptat se, protoze jsem se zase tvaril nabrucene.

Posledni prisli pan Ho s Karolinou - a kupodivu - privedli s sebou naseho noveho pocitacoveho experta.

Expertku.

Vypadala na patnact a krom chronicke vychrtlosti na ni byly napadne uz jen obrovske nevkusne bryle - a, abych nelhal, pronikave inteligentni oci.

"Tobiasi, dovol, abych ti predstavila slecnu Zahalkovou," anglicky nas seznamila Karolina: "To je Tobias, nas pan a velitel."

"Zahalkova," reklo vyzle prijemnym hlasem a podalo mi ruku. Mel jsem neodolatelnou chut zeptat se ji, jestli uz se holi, ale ovladl jsem se, a jen se zeptal, kolik je ji let.

"Dvacet pet," hezky se usmala - dost hezky, tak podmanive. Jen doufam, ze ji Karolina a pan Ho vybrali podle neceho jineho nez podle usmevu.

"Slecna Zahalkova, dvacet pet let," usmal jsem se take. - Zahalkova, prijemne jmeno po vsech tech Moortgatech, Lyallech a Menonech. "Prijmete-li praci u nas, budete muset dodrzovat nektera pravidla," zatvaril jsem se trochu prisne a trochu vyhruzne.

"Vim, slecna Karolina mne informovala."

"To jsem zvedavej, co ji nakukali," pesimisticky rekl Ten druhy.

"Hm," rekl jsem ja.

"Hm znamena, ze jsem prijata?" moje predchozi zatvareni ji nijak nevyvedlo z miry.

"To vam reknu az podle vysledku, ted..."

"Mohla bych se prosim nejdriv podivat na pocitace?" oci ji zaplaly. Dobry priznak, ze nejdriv nechtela slyset o... o vyplate nebo jak tomu lide rikaji.

"To bude vas prvni ukol - vsechno nakoupit a zaridit."

Vubec ji to nezaskocilo:

"Kolik na to budu mit?"

"Dost," rekl jsem.

"Kolik to je, dost?

"Je to pro nas hodne dulezite - budete louskat hesla, krast informace, odposlouchavat telefony, monitorovat monitorovaci systemy, menit policejni archivy," pozoroval jsem, co to s ni dela, ale jen se usmivala stale vic. "Prineste mi navrh, ja to kdyz tak seskrtam. Mimochodem... nedala byste si s nami veceri?"

"Moc rada - ale varuju vas - ja toho strasne snim," zachrestila si pesti po zebrech.

"Jo, hned jsem si rikal, ze nas vyjite."

Slecna Zahalkova si sedla na me misto, tak mi nezbylo nez se usadit v cele. Kupodivu, vsichni tak spokojene kyvli, a mel jsem dojem, ze se Karolina diva nekam za me -jako by tam nekoho videla. Podle toho, jak se ji zvedly koutky, i ten nekdo za mnou, kde nikdo nebyl, spokojene kyvl.

Kdyz se po jidle slecna Zahalkova rozloucila (videl jsem ten hloubavy vyraz, proc nekteri z nas jedi a jini ne), Hanako ji dosla vyprovodit, zamkla, a kdyz se vratila, Karolina mi zrovna lamala ruku, abych uz sakra konecne rekl, co je v te zatracene bedne. Kdyz si vsimla, jak se najednou tvarim, pustila me a uskocila, jako bych ji prastil.



* * *



"Nas posledni dluh - darek od pana Hashimota," odtrhl jsem viko a vysypal pana Wriese.



* * *



V baru se prudce ochladilo a Voloda se schoval za Tomislava.

Wries nebyl v nejlepsi kondici - Hashimotovi lide ho neposlali prave expres, a navic ho s japonskou dukladnosti spoutali tak, ze ho jako skrcence omotali kvalitni silnou lepici paskou. Hlavu mel volnou, a aby nemohl mluvit, mel celisti sesroubovane nerezovymi vruty. Uz od pohledu nic prijemneho.

"Zdravim, pane Wriesi," rekl jsem, "poznavate to tady?"

O hodinu pozdeji se v katakombach odehralo to, o cem jsem snil kazdou noc na lodi pani Dao, a vlastne kazdou noc, co jsem pana Wriese videl poprve:

"Za vrazdy, muceni a zotrocovani vas, Wriesi, jmenem Nocniho klubu odsuzuji k trestu smrti."

Jemu Hanako nic neposeptala a presnym uderem mu presekla hlavu tesne nad usima. Pak ho rozsekala na kousky ne vetsi nez biftek - po vsech tech staletich si budeme muset poridit novy popravci spalek.

Tentokrat si kopani hrobu vyhradila Karolina a chtela u toho byt sama. Pan Ho ji vysvetlil, jak zaridit, aby se Wries nahodou nevratil. Clovek by nerekl, na co vsechno se hodi nehasene vapno.



* * *



Myslel jsem, ze mne s Wriesovym koncem spatna nalada prejde - nepresla.



* * *



Dalsi den se ohlasila prvni oficialni navsteva - byl to parlamentar Severni rodiny a prisel s nami navazat "pratelske vztahy".

Maji z nas strach.

Druha oficialni navsteva se dostavila sotva deset minut, co odesel - to byl takzvane "nas straznik" a prisel vysetrit, jestli i od nas bude dostavat pravidelne mesicni prispevky za ochranu proti zlocincum.

Po prvni minute jsem zjistil, ze po druhe bych ho asi zabil, tak jsem ho nechal Karoline a sel zavolat panu Hashimotovi: Z navstevy parlamentare mel radost, z konce pana Wriese take a zdvorile se vyptal, jak se dari Kocourovi.

Pak jsem se uklidnoval psanim a vsem v knize to pekne spocital - mam toho uz pres devet set stranek, divokych a zlych.



* * *



Kdyz jsem se vratil dolu, nas straznik tarn porad byl, cepici stitkem dozadu, a kdyz se na nej Karolina usmala, panackoval a malem se rozpustil. Protoze zrovna prisla slecna Zahalkova, gestem jsem bavici se sestre naznacil, ze poldu stacilo, a on odesel jako pejsek, ani tu cepici si nenarovnal.

Slecna Zahalkova prinesla actyrku se seznamem nezbytne techniky, polozila ji prede mne, a rovnou - naprosto neustupne - vystrcila bradu: "Necouvnu ani o kousek, tohle je bezpodminecne, bezpodminecne nutne." Jejich ctyricet jedna kilogramu vypadalo vazne vyhruzne.

"Ano," kyvl jsem, "Sun, tyhle pocitace mel rad i Ulrich, co si tak vzpominam. A kdybyste chtela, slecno, muzete pro zacatek jit i na dvojnasobek..., jen pripojeni berte nejrychlejsi na trhu, ne tohohle lenochoda."

Neustupna brada sice trochu poklesla, ale slecna naprosto nezavahala, vzala nejblizsi notebook, prihakovala se k internetu a behem dvaceti minut vsechno objednala.

Nadiktoval jsem ji nasi adresu (taky si ji zatim sotva pamatuju) a zjistil, ze se mi slecna zamlouva cim dal vic - porad se nezeptala na vyplatu.

A co jsem tak videl, klavesnici ovlada snad jeste rychleji nez ja.

Za tri dny nam zavedli tlustou linku (nic levneho - obzvlast specialni priplatky za sviznost) a za dalsi dva dorazily pocitace - i Karoline se libily - pry jsou hezke fialove.

Kdyz se firemni technici chystali, ze to zapoji, slecna pred hromadou krabic rozprahla ruce a nekompromisne rekla: "Ja sama!" Kdyz chlapici s krcenim ramen odesli, vyndala z tasky obrovskou pracovni kombinezu, sepnula vlasy sponkou a zavrela se s pocitaci do byvale Ulrichovy pocitacovny.

Pak se odtamtud obcas ozvalo vztekle zakleni, obcas i zadupani, ale tesne pred veceri nas pozvala, abychom se na jeji milacky podivali - za brylemi mela vyraz cerstve prvorodicky.

"Jak rikam," kyvla Karolina, "hezky fialovy."

"Cssss!" rekla slecna Zahalkova a tak pohrdavy zvuk jsem jeste neslysel. Karolina se na ni tak podivala a nakrocila: "Zahalko...!"

Zarazil jsem ji, a na... na Ulrisku se pochvalne usmal:

"Dobre, slecno. Nyni k vasemu prvnimu ukolu: Mame nekde v Siti spoustu dulezitych informaci, jen nevime kde, a jak se k nim dostat. Pamatuju si par hesel, ale ani tak to nebude nic jednoducheho - ten clovek, ktery to ukryval, byl trochu paranoik. A hodne genius." Napsal jsem na papir, co si pamatuju, i Karolina neco pridala.

"Ceho se ta data tykaji?" to uz si pritahla zidli pred nejvetsi displej a zahledl jsem, ze jednu z sumicich beden s fialovou mrizkou pohladila.

"Ceho? Lidi, prevazne - budou to nejduvernejsi informace, jake jste kdy videla. A zlocinu - to bude pro zmenu nejodpornejsi, co jste kdy cetla. Pokud to najdete."

Myslim, ze mou posledni vetu uz neslysela.



* * *



Kratce pred snidani se dvere opet otevrely a zivajici Voloda Ulrisce popral dobre rano.

"Uz je rano?" rekla uzasle.

"Ano. Jak to slo?"

Podivala se mi do oci: "Tak treba vy: Tobias, nalezen jako osmimesicni dite pri autonehode. Pouziva tato falesna jmena...," prerecitovala mi o mne daleko vic, nez o sobe vim sam - Ulrich byl peclivejsi, nez jsem si kdy myslel.

"Vyborne, slecno," usmal jsem se, "timto se povazujte za prijatou k trvalemu pracovnimu pomeru. A... a nebude vam vadit, kdyz vam budeme rikat Ulrisko?"

"Jak libo - kdyz mi reknete vic tady o tom," vyznamne se rozhledla.

"Zvedave, ono je to zvedave," Karolina ji zezadu chytla za ramena, oprela palce o pater a jemne zatlacila. V Ulrisce hlasite kruplo.

"Dii... iiik - to jsem potrebovala," ulehcene zatocila rameny, "mluvit muzeme az pak, ted bych se vratila k praci, protoze jeste nemam..."

"Nechcete se nejdriv nasnidat?" vykoukl Tomislav.

"Ne, jedla jsem... tuhle. Mam s sebou susenky. Ja totiz strasne moc jim," vazne se na nas podivala.

"Je to videt," rekl jsem.

"A az bude cas, povite mi tady o tom, nebo ne?" Slecna je dusledna.

"Vsechno - ale bude to pro vas mit nekolik neprijemnych nasledku."

"Jako?"

"Vase zamestnani u nas nebude jen trvale, ale dozivotni, napriklad," neusmal jsem se.

"Budu si moct obcas vybrat nove pocitace?"

"Jiste."

"Beru."

"Fajn, nekdo vam ukaze vas pokoj, do vecera se prosim nastehujte."

"No vyborne!" zazarily ji oci, "to skoro vubec nebudu muset vychazet!" Otocila se a zmizela v sumeni elektroniky.

Porad se nezeptala na vyplatu.



* * *



Nalada se mi nezlepsila ani kdyz vysel prvni dil Cesty krve - nakladatel mi totiz rozkazal, abych ji rozdelil, a hadejte se s nakladatelem. Tedy ne ze bych mel takhle spatnou naladu z deleni knihy, byla to ona spatna nalada, co prisla s jarem - a stale se zhorsovala.

Nepomohlo, ani kdyz mne pan Ho vzal do cinskeho masazniho salonu.

"Tak si to konecne priznej, myslis na Denisu," ozval se po dlouhe dobe Ten druhy.

"Blbost," zakrikl jsem ho a vsichni se na me podezirave podivali.



* * *



O par dni pozdeji prepadli Ulrisku.

Sla si kolem pul desate vecer pujcit do sve byvale prace neco naprosto a ihned nezbytneho, co se jako vsechny veci kolem pocitacu jmenuje trojpismennou zkratkou, kdyz na ni v proluce kousek od Klubu nastoupili tri grazlici.

Samozrejme ze Ulrisku neustale sledujeme - nelze verit kazdemu hned.

"Penize, hodinky, naramek, nausnice - no delej, buchto!" vyzval ji nejvetsi ze zlodeju.

"Ani napad!" vystrcila Ulriska bradu, takze ji dal facku, az se ji bryle rozbily o zed. Zlodej nevedel, jak strasnou chybu prave udelal -jinak by zrovna lamal nekolik bezeckych rekordu na dlouhe trate.

"To nebylo moc hezke," ozvalo se jim za zady.

"Druha buchta, hele," rekl zlodej a i nad druhou divkou se tycil jako rozhledna.

Problem byl, ze jim Karolina zlamala ruce, nohy i par zeber, a ze to Ulriska samozrejme neprehledla i bez bryli. A to meli zlodeji velke stesti, ze s Karolinou nebyl Kocour.

Hlavni tiha vysvetlovani - samozrejme - padla na me - Karolina ji jen oprasila a pomohla koupit nove bryle.

Takze jsme uz v jedenact sedeli kolem stolu, Ulriska nam vsechno zvysenym hlasem prevypravela, tiskla si k tvari sacek s ledem, a jeji zaverecne otazky byly: Jak to, ze Karolina zvladla ty tri hromotluky? Jak to, ze jim tak snadno zlamala kosti? A jak to, ze vy tri s Hanako nikdy nejite? Ani kulaty susenky?! "... omlouvam se, ze to reknu tak naplno, ale jste nejaci divni," loupla ocima po Hanako, kterou predevcirem pristihla, jak Tomislavovi pomaha instalovat novy mrazak - presneji, jak tu ctyrmetrakovou bestii sama usazuje na misto.

Co jsem ji na to mel rict?

Ulriska si vzala jednu ze svych oblibenych kulatych susenek, razne ji rozkousla a vyzyvave na me pohledla.

"Hm, Ulrisko, ty nove bryle ti vazne slusi... veris na upiry?"



* * *



"Aha. Tak tohle ani nahodou. Jsem sice rada, ze jste mi zacal tykat, ale doufam, ze ze me nezacnete delat blbcel" Rozhorcene drobky doletly az ke mne.

"Afni nafodou?" rekla Karolina.

Ulriska se na ni nechapave otocila a oci za brylemi se rozsirily - otocila se zpet na me, ale ani me spicaky a zornice ji asi nepotesily. Prestoze s nami Hanako aktivne spolupracovala, na ni uz nedoslo - slecna Zahalkova totiz vdechla susenku a zacala se dusit.

"Vy troubove! Rychle, bouchnete ji do zad!" Tomislav vyskocil, ale to uz jsme my behali po mistnosti, nataceli do sklenic vodu (ja), nosili rucniky (to Karolina - naprosto nechapu proc), ale slecna Zahalkova pres Tomislavovo buseni mezi lopatky stale uteseneji modrala. Neveril bych, jak rychle lidem dochazi dech.

"S dovolenim," uctive Tomislava poodnesla Hanako, kdyz Ulriska omdlela. Zvedla ji, zezadu objala kolem hrudniku, stiskla a oslintana susenka mi prosvistela kolem ucha - Hanako slecnu polozila na koberec, zaklonila ji hlavu, zmackla nos a zahajila dychani z ust do ust.



* * *



Kleceli jsme kolem, a kdyz se poprve hykave nadechla, zatleskal i pan Ho. Karolina si polozila jeji hlavu na klin a nasadila ji bryle:

"Tys nas teda vydesila!"

"Vy-vy-vy - vy me taky!" zasipala Ulriska.

Vzapeti si sahla krk: "To uz jsem...?!" div se nerozplakala.

"Nebud jelito! Prece si nebudem tupit zuby na takovejch kostech," zaryla ji Karolina palec pod zebra.

Stacilo pul hodiny a dve velke stribrne tequilly, a Ulriska zjistila, ze je to vlastne skvele, znat takove jako my.

"Tak upiri existuji, to me podrz!" zopakovala asi po sto osme, a po treti velke tequille usnula s hlavou na stole.

"Jeste jeden takovej vtipek," namiril jsem na Karolinu prst, "a vyridim si to s tebou rucne - vis, ze mohla umrit?!"

"Stejne bysme ji to museli ukazat, protoze by nam neverila - a ty ses taky pridal! - a nekric na me!" zvedla hlas Karolina.

"Kdo krici?!"

"Ty!" rekla Hanako.

"S vama se taky bavit... Odneste ji do postele - mas nejakej prasek na hlavu, Tomislave? Co si vzpominam, po tomhle dost boli."

Kdyz se po tydnu provalila i zahada trinacte komnaty, prijali jsme Ulrisku do Nocniho klubu.

To bylo tak: Padla treti po pulnoci a zrovna jsem dopisoval knihu (ktera se rozrostla na jedenact set stran), kdyz jsem na chodbe uslysel lehke kroky - byly nejen lehke, ale i kradme a plizive. Pockal jsem, az projdou kolem mych dveri, vypnul pocitac a opatrne vyhledl ven.

Na chodbe byla tma, rusena jen uzouckym mihotavym paprskem zlodejske minibaterky. Nejdriv jsem si (podle obleceni) myslel, ze je to nejaky divny nindza, vzapeti jsem zjistil, ze slecna Zahalkova ma daleko dobrodruznejsi povahu, nez bych kdy cekal: prave vzala batercicku do zubu, klekla si pred dvere, za nimiz bydli Stin demona, a zacala velmi tise pracovat se sperhaky. Zoufale ji to neslo. To uz do chodby vystrcil hlavu pan Ho i Karolina s Hanako. Odmavl jsem je, vzletl a pristal Ulrisce za zady.

"Krucifix, co je to za pitomej zamek!" tise nadavala, ale jeji tenke prsty dal trpelive vyhmatavaly koliky. "Vzdyt jsem to trenovala! Jau!" zapichla si sperhak do dlane.

"Nemohl bych nejak pomoci?" rekl jsem, a protoze jsem jeji explozivni reakci predvidal, ani si neublizila.

"Ja-ja-ja," rekla, kdyz mne poznala a prestala zapasit, pak zmlkla a sklonila hlavu.

"Ano?" nechal jsem ji podusit.

"Jdu si zabalit, odejdu jeste ted," zvedla statecne celo a podivala se mi do oci: "To asi sakra nepujde, vim toho o vas moc," zase celo sklonila.

"Statecny pristup," rekl jsem, "ale co si priste rict o klic, kdyz se nekam budes chtit podivat?" "A-a-a...," rekla mnohoznacne. Odemkl jsem: "Jen rac dal, ale varuju te, nekteri lide z toho pohledu zvraceji - my tady zamykame jen nebezpecne veci - krom Karoliny," znovu jsem sestru odmavl, vesel za Ulriskou a zavrel za nami.



* * *



Na lidske oci tam bylo malo svetla, ale kdyz se rozkoukala a uvidela ocelovou postavu, zapotacela se, hlasite se nadechla, skytla, ale jinak nic.

"To je nejaka svatyne? Buh? Obetiste?"

"Spis luxusnejsi skladiste, rekl bych."

V mistnosti jsou krom Stinu demona, nekolika sedacich polstaru a koberce jen ma a Karolinina katana - a dve banate olejove lampy s vecnymi plaminky - nejak jsme s Karolinou vedeli, ze Stin by nemel byt potme.

"Podivny," slecna s odvahou praveho vyzkumnika zvedla baterku, takze si vsimla, ze Stin stoji sam, bez podpery, "a ten oblicej, brrr! Nepodoba se Karoline?"

"Co kdybychom si sedli," ukazal jsem na polstare.

Pak jsem dlouho vypravel a k ranu ji prijal do Nocniho klubu. Prestoze nyni uz vedela vse o klubovych mecich i hrbitovech v katakombach - i o tom, co ji ceka, pokud zavaha - nemohu jeji vyraz popsat jinak nez nadseny; jsem zvedav, jak se bude tvarit u sve prvni popravy.

Nakonec (to uz jsem ji nabidl tykani) mi polozila nejdulezitejsi otazku: "Tobiasi, hm, je pravda, ze spolu Karolina a Hanako... to?"



* * *



Kdyz jsem druhy den u snidane oznamil prijeti noveho clena, vsichni se s ni podle sveho naturelu privitali a Ulriska dokonce zaslzela.

"To je taky dost, Vyzle. Ted uz pred tebou muzem nejen jist, ale konecne i mluvit," Karolina se podivala na me: "I kdyz nechapu, jak nekdo muze jist u jednoho stolu tady s tim cunetem a tou jeho studenou rybi."



* * *



Pak zacala bezna prace, spatni hosi zacali ridnout, zivot nabral rytmus. Ulriska vyhledala pozustale po obetech, ktere padly pri mych cestach krve, a pres doktora Krajece jim poslala penize - spolu s navodem, jak z toho neplatit dane. Mrtve to sice nevrati, ale aspon neco.

I ten omluvny dopis od ministra vnitra mi prisel.

Kazdy z nas denne venuje hodinu (i mnohem vic) Volodovi, aby nerostl jako drivi v lese; a jak rika Karolina, na Rusa je docela bystrej. Pravda, nez lekce informatiky s Ulriskou ma daleko radeji bojove sporty s panem Ho, ale jeste radeji s Karolinou - s tou obzvlast ty zapasive. Kdyz si pri kung-fu zlomil nohu, Hanako se projevila jako zrucny lekar, takze i tuto profesi Patera Kolacka zastane velmi dobre. Ja ho ucim cesky a pred spanim mu vypravim pohadky o trpaslicich, kteri ziji v prazskych katakombach a jezdi na ochocenych potkanech s cervenyma ocima.

Jednou mi zavolal pan Hashimoto, ze pry doslo ke znovuspojeni vetvi klanu, at tedy laskave ocekavam navstevu pana Menona, ktery prijede prozkoumat Stin. Pan Menon prijel, privezl mrazici box se sacky krve Mistra Moona,

sel se podivat na Stin, seknul sebou, vytahli jsme ho, on si sedl do baru, kde dva dny - v kuse! - vedl nesnesitelne teorie o tom, jak Stin funguje. Kdyz konecne vypadnul, vsichni jsme si oddechli: nejenze je to vul, ale i naprosto nechutny nafuka. Vecer jsem jednu z nejnesympatictejsich postav v nove knize prejmenoval na Menona, byt si vic nez dobre vzpominam, ze presne tohle jmeno jsem si zakazal pouzit - pro upira.

Za tyden vysel druhy dil Cesty krve a za dalsi tyden jsem dostal e-mail priblizne ve smyslu:

Autogramiada se kona toho a toho tam a tam - dostavte se v patnact nula nula.

Nakladatel

Jestlize jsou korektury peklo, autogramiady jsou peklo na druhy rychlostni stupen. Od toho dne jsem byl ponekud roztrzity a promyslel, ze bych si treba zlomil ruce, umrel nebo tak. Jenze kdo by si troufnul odporovat nakladatelovi.

"A, Ulriska si koupila rtenku," rekla Karolina, "to se ale, devce, nepajcuje na nos."

"Ty!" Ulriska ji pleskla do ramene, ale ja je skoro nevnimal: bylo trinact tricet a peklo zaradi dvojku za hodinu a pul.

Pokousel jsem se schovat mezi modre micky, ale i ty se rozprchly, Ten druhy jakbysmet - nejhorsi okamzik zivota a jsem v tom jako vzdy sam.

A kdyby jen sam!

Ulriska, Karolina a Hanako se rozhodly, ze jdou se mnou. Oficialni duvod je, ze by se mne mohli pokusit dostat Rusove, kteri nemuseli uverit me zamene s albanskym teroristou. Neoficialni duvod...

Najednou se mi vyjasnilo: na lodi pani Dao bylo hezky.



* * *



Den byl slunecny, ale byly v nem mnohe temne tony.

"Statecne vpred, krejem ti zada," chytla mne devcata za lokty, kdyz jsem pred knihkupectvim spatril frontu ctenaru. Kdyz jsem se nemel ani k statecne ani k vpred, Karolina mi zacala kroutit ruku: "Jdu s tebou dovnitr, neboj !"

Pani Dao! Vrat se!



* * *



Hanako s Ulriskou hlidaly venku a Karolina se poflakovala po prodejne, delala, ze si prohlizi knihy, delala na mne ksichty a vubec se dobre bavila.

Ja jsem sedel u stolku s velkou ceduli PAN JANSKY, podepisoval, az mi vrzalo zapesti, a odpovidal na otazky typu: Kdy bude druhy dil Upiru? Kdy bude treti dil Cesty? Kdy budou eroticke sceny? Nedal byste si vino? Nebo mineralku? Proc se Pumlic jmenuje Pumlic? Saladin byl neviditelnej jako ze nevidi telnej, nebo jako neviditelnej?

Ten druhy mne v tom nakonec nenechal, takze zatimco ja podepisoval, on odpovidal. Ale taky mu to moc neslo.

"Napsal byste mi prosim vas venovani, pane spisovateli?" rekl pan v saku.

"Vite, ja strasne nerad pisu," rekl Ten druhy.



* * *



Kdyz po dvou hodinach tortura skoncila, vypadal jsem tak zbedovane, ze se me zzelelo i Karoline, prosla mezi poslednimi diskutery, kteri se me zrovna - prekvapive - ptali, kdy bude druhy dil Upiru? a treti Cesty? a eroticke sceny? a... a rekla, ze musime jit; a Karoline si netroufnou odporovat ani nejdrsnejsi fandove.

"Dik," zaseptal jsem; nahlas se rozloucil, a pocit, kdyz jsem vysel ven, se da srovnat snad jen se vstanim z hrobu.

Slunce svitilo a temne tony se rozplynuly v hlomozu prazske dopravy.



* * *



Hanako s Ulriskou sedely pod slunecnikem, pred Ulriskou bylo sestero carek za obrovske ovocne pohary, a bavily se o Ceste krve:

"Tobiasi, kdy bude treti dil?" nevinne rekla Ulriska a Hanako se zazubila.

"Ua," rekl jsem.

"Jasne, musime to prodiskutovat, mame spoustu casu - Tomislav s panem Ho a Volodbu slibili, ze na vecer na oslavu vsechno pripravi sami."

"Ano, mohli bychom jit treba do Slavie," rekla Hanako.

"Ua," rekl jsem.

"Neblbni, vsichni spisovatele prece sedej ve Slavii, pijou kavu, a vecer sem tam neco napisou, ne?" rekla znale Karolina.

Uz jsem se nezmohl na nic, a Ten druhy, poprve co ho znam, omdlel.

"Jdeme, tady uz jim stejne dosly broskve do poharu," zvedla se Ulriska.



* * *



Ve Slavii - bohuzel - meli volny stul. Hned u okna. Nebyl ani tak volny jako rezervovany - jaka proradna intrika.

Kavarna sumela tichymi hovory, zhroutil jsem se do kresilka a hned prispechal cisnik v cerne veste, bily ubrousek na predlokti:

"Nejake prani, prosim?"

"Ovocny pohar se zmrzlinou, dvojity... trojity, prosim."

"Ja...," zarazil jsem se - co si sakra davaji upiri ve Slavii? Sum hlasu zhoustl a zachranila me Hanako:

"Trikrat hennessy, V.O.P., prosim," usmala se a cerna vesta odplula.

"To budeme pit konak?" zeptala se Karolina.

"Doufam, ze ne - to bys dneska - konecne - videla muj davivy reflex," rekl jsem.

"Patnactilety konak se nemusi pit, staci k nemu vonet," rekla Hanako.

"To budete mit dobre ozralej nos," rekla Ulriska.

"Ha-ha," zasklebila se na ni Karolina a tvarila se zavistive. I mne se ovocne pohary zatracene libi - lide si proste zijou.

Nez nam vesta prinesl piti (fet?) divali jsme se skrz nazloutle determalni sklo na Vltavu. Rackove letali nizko nad vodou a panorama Petrina a Prazskeho hradu zlatlo pozdnim odpolednem.

"Jak tak muze chutnat racci krev?" zeptala se Karolina, ktera sledovala smer meho pohledu.

"Neni moc dobra," rekla Hanako.

"Prosim, poharek," polozil vesta pred Ulrisku neco jako umyvadlo se slehackou, "a konacky," pred nas siroke sklenice s hnedou jiskrnou kapalinou. Hanako se na nej usmala, takze mu malem upadl tacek.

S Karolinou jsme po sobe pokukovali, dokud se Hanako nesmilovala a nepredvedla nam, jak se voni ke konaku.

"Smrdi to jak stary fusekle," ohrnula nos Karolina.

"Hennessy voni," rekla Hanako.

Ten druhy se probral.

"Tak, ted  literarni diskuse," bohuzel se rozpomnela Karolina a Ten druhy zase zacal upadat do bezvedomi. "Rekni mi, Tobiasi, proc nenapises neco poradnyho?" roztomile se zazubila.

"Jak se pozna neco poradnyho? Smim-li se zeptat?" zatocil jsem konakem a po stole se rozebehla zlatohneda prasatka.

"Tak za prvy je v tom mapa," zacala odpocitavat na prstech, "za druhy basnicky, za treti se tam sermuje a za ctvrty se nepouziva slovo pikosekunda."

"To jako mam psat o tom, jak barbar v kozi spolu s valecnici v chromovane podprsence jedou do Temne rise, kde na Temne hore v Temne vezi useknou Temnemu magovi Temnou prdel?"

"Jo, dobrej namet - nejaky to sermovani na hore bys zvladnout moh. Ale co mapa? A hlavne basnicky?"

"Chces mapu? Kup si plan Prahy. A jaks prisla na to, ze nepisu basne?"

"V zivote jsem od tebe zadnou nevidela."

"Nevim, kde je vydat."

"Tak zarecituj," zakerne se pridala Hanako.

Zarazil jsem se, ale uz se nedalo couvnout. Cichl jsem ke konaku, ale moc mi to nepomohlo.

"My cekame," rekla Ulriska, nakrcila oboci a olizla slehacku ze lzicky.

"Dobre, chtely jste to samy," odlozil jsem konak a odkaslal si: "Moje nejlepsi basen se jmenuje Horcice."

"Ja to vedela," chytla se Karolina za hlavu, ale ja uz se nedal zastavit:



Horcice

Od zeme k nebi strmi se,

trava ostrice. Sli dva a dva a dva,

v rukou kalich horcice. Nez jsem jim stacil

cokoli rici, umiram,

pokryt horcici.



Verim, ze podobnou bombu zdi Slavie dosud neabsorbovaly. I devcata vypadala otresene. "Dobre, ty muzes bez basnicek," rekla strnule Karolina. "To bychom ucinili zadost poezii - uz zbyva jen ta pikosekunda. Divny slovo, taky se mi nelibi," Ulriska na mne zirala se lzickou slehacky pred pusou.

"Fajn, slibuju, ze v pristi knizce pikosekunda nebude... mozna."

"Povez mi," konecne se z nebyvaleho umeleckeho zazitku plne vzpamatovala Karolina, "proc v Ceste na konci nechal ten hrdina tu holku bejt a nevzal ji s sebou? A co to vlastne je zac - ty znas nejakou cernosku?"

"To nelze brat doslovne," pravila moudre Hanako a ja si vzpomnel, ze studovala literaturu, "to je obvykla autorska konfabulace."

"Konfabu-co?" Karolina zvedla oboci: "Houbelec, kdybysme mu mohly kroutit rukou, vsak bysme to z nej dostaly."

"Mohly bysme to zkusit, me to taky zajima," namirila na me Ulriska lzicku a nasilnicky privrela oci.

"A kdyz uz jsme u toho, co je to za zenskou v ty posledni knizce? Zase tmavovlasa... Vubec, jak to, ze zadna z nich neni blondyna?" Karolina si prohrabla vlasy a panovi u vedlejsiho stolu spadly bryle do mineralky.

"Blondyna? Komu by se libily blondyny, prosim te?"

"Hele, ma to bejt konfabulace, ne ze se nekdo nekomu libi - natoz tobe," zakerne mne zasahla z boku.

"To je... Pockej! Jak vis, jak vypada nekdo z posledni knizky?! Nikdy jsem o tom nemluvil, natoz aby to nekdo cet... Aha!" Ulriska napadne zrudla a schovala nos do slehacky. "Sleduju, ze si budu muset na Xdrivu zmenit heslo," rekl jsern ponure.

"Jestli se na ni jen krive kouknes, tak si to s tebou vyridim," rekla Karolina, a Hanako se sice mirne usmivala, ale prikyvla.

"Jasne, strkate mi nos do soukromi, a pak mi jeste budete vyhrozovat!" zacinal jsem mit vazne docela vztek.

"Je to moje vina, prinutila jsem ji k tomu," rekla Karolina.

"Cim to, ze tomu tak moc verim," podival jsem se na Ulrisku, ktera se kryla za poharem jako v zakopu. Ale na ni se proste zlobit nejde.

"Jsem trosicku zvedava," ozvalo se zpoza slehacky, "a ty mas tak spatny heslo..."

"Nemrac se na ni! Varuju te!"

"Prominte," Ulriska vstala a proti rumenci pred chvili byla dost bleda, "musim...," podivala se k zachodum.

"Nemam jit s tebou?" starostlive se zvedala Hanako.

"To bude dobry," Ulriska si prikryla usta a tise skytla.

"Jestli je ji kvuli tem tvejm ksichtum zle, tak to schytas, at jsi sef nebo ne!" ted byla pro zmenu nastvana Karolina.

"Nemyslis, ze je to spis tou tunou slehacky?" zkusil jsem sebeobranu - marne. To je zajimave, zase za vsechno muzu ja a...

V tu chvili se staly tri veci naraz.

Uvidel jsem, jak Hanako ztuhla.

Do nosu mne uhodil silny pach stribra.

Neco studeneho se mi pritisklo k uchu.

"Hni se, a poneses si hlavu v aktovce," zasycelo to za mnou. Hanako zastavila Karolinu: "Stribro!" - obe se divaly nekam nade me.

Ja jsem ale ucitil neco, co se s touto situaci vubec neslucovalo - ma spatna nalada - ta jarni nevrlost - mne najednou opustila. Docista a uplne. Oprel jsem tyl o pevne brisko za sebou a podival se nahoru:

"Deniso, vis, ze uz jsem te chtel pomalu zacit hledat?"

Z velkych modrosedych oci srsely blesky, ale ja nejak vedel, ze spoust kratkeho revolveru nestiskne - kdyby chtela strilet, bude strilet, ne mluvit. Usmal jsem se a blesky zhoustly.

"Slusi ti to," rekl jsem a vazne ano: cerne vlasy mela rozpustene a zastrizene k ramenum, takze se ji krajni prameny stacely pod bradu; dlouhe rasy, plne smyslne rty... "Posledne jsem to myslel vazne," dodal jsem, kdyz porad mlcela.

Venku na nabrezi zarincela tramvaj.

"Poslednes mi vrazil do bricha rohatou helmu!"

"To pred helmou, trdlo," trochu jsem zavrtel hlavou, a nez aby se brisko odtahlo, spis se pritisklo, "a jak sleduju, uz jsi v pohode."

"Ty!" tlak hlavne zesilil.

Spustil jsem ruku podel kresilka a pohladil ji po koleni - nevim proc, ale malicko se rozechvela.

Karolina primhourila oci a uvolnene se oprela: "Jasne! Chapu! Tmavy vlasy, jasminova vonavka - to je ona, ta z ty novy knihy. Ta konfabulace."

"Ani se nehni, nadhero, nebo si poneses mozek v... v... v pytliku na mliko!" ozval se sice kovovy, ale ponekud roztreseny hlas.

Pomalu jsme vsichni otocili hlavy.

"V pytliku na mliko? Nebylo by lepsi treba na lopatce? Nebo tak neco?" rekl jsem. Ulriska pokrcila rameny a dal Denise tiskla ke spanku vidlicku.

"To je vidlicka?" zeptala se Denisa.

"Ano prosim," stahla ruku Ulriska: "Nemirte na Tobiase, neni to hezke," dodala prosebne a Denisa ji kupodivu poslechla.

"Nejake problemy?" nervozne se pritocil cisnik.

"Jen tady trapne vtipkujeme. Jeste jeden konak, prosim," odpalil jsem ho a podival se nahoru, protoze Denisino brisko nejak zapomnelo odstoupit - kdyz mluvila, hezky ji rezonovalo:

"Hanako, ahoj," rekla.

"Deniso, to uz je let," lehce se uklonila Japonka.

"Nechces se posadit, zuriva damo?" rekla Karolina a mnohoznacne na me zamrkala.

"Dekuji," brisko se vlacne odlepilo a Denisa si sedla vedle me.

"Jak jsi me nasla... Jasne, ta autogramoska."

Denisa kyvla.

"Aspon k necemu je to tvy psani dobry," ozval se Ten druhy a zmizel.

Cerna vesta prinesl Denise konak, ale nejak jsem ho nevnimal. Ten jasmin, ty oci, modrosede, hluboke...

"Hele, slysite, vy dva? My pomalu pujdem - nezapomen, Tobiasi, v osm je oslava. Pridame jednu zidli, co rikas?" mrkla na me Karolina, predklonila se a dala mi dlouhou pusu na tvar: "Doufam, ze v dalsi knizce uz tam tu holku na konci nenecha, hrdina."



* * *



"Co je zac ta blondynka?!" rekla Denisa, kdyz nam jeste zamavaly pod oknem.

"Sestra. Nevlastni. Ale to ona dela porad," pucoval jsem si rtenku z tvare.

"Sestra," oboci se vyznamne pozdvihla, "co to rikala o zidli?"

"Recepce, oslava knizky - pozval bych te, jestli sis teda uz rozmyslela, ze me nezastrelis," zmlkl jsem: "Ale docela by se hodil nekdo, kdo se mnou bude pit studenou rybi - vsichni tady pijou teplou kureci."

"Brrrr!" rekla Denisa procitene a usmala se. Nechapu proc, ale najednou se mi strasne rozbusilo srdce.

"Hele, jak ses tehdy dostala z toho ostrova?" pokusil jsem se rachot zamluvit.

"To ti jeste vratim," zaklepala prstem na stul, naspulila rty a pohodila vlasy. Kolikrat ja uz tohle gesto videl.

"Rekni jak - jo, a vis vubec, ze vsichni z lodi jsou pryc? Ze lod je pryc? Ze jsme vyhrali? A ze je ted pan Ho..."



* * *



Dalsi dve hodiny tak nejak zmizely, pamatuju si z nich jen ty usmevave modrosede oci a mekke rty a...

"Je to von!"

"Neni to von!"

"Zeptej se ho!"

"Ty se ho zeptej!"

"Jdeme oba!"

"Jestli je to on, tak prijdu!"

"Srabiku!"

"Ehm, ehm," zastavily se vedle naseho stolu nesmele kroky. Sedmnactilety mladoch s velkymi brylemi.

"Ano?" zvedl jsem hlavu.

"No, teda... Ja jen, jestli nahodou nejste Jansky, teda pan Jansky, ten spisovatel Jansky."

"Nahodou ano."

"Je to vou! Je to von!" kluk septem krikl na stejne stare devce v minisukni - skoro k nam pribehla. Denisa se na ne zvedave divala, protoze nevedela, o cem se cesky bavime.

"Podepsal byste nam Upiry? A Cestu?" vyhrkla divka.

"Rad," rekl jsem a kupodivu to tak i myslel.

"Delej, vytahni to, podepise!"

"No jo, uz," pacilo devce octene svazky z batuzku. I dnes na autogramiade jsem si vsiml, ze se mnoha lidem v me pritomnosti tresou ruce. Mne nejvic.

Pridal jsem ke vsem tem pismenum rozmachly modry podpis mistra a modre datum.

"Dik. Kdy bude druhej dil Upiru? No nic, ja se jen ptal. Nashle. Na shledanou, madam."

"Nekoukej na ni tak!" tichounce zaseptalo devce, "jdeme!"

Odesli, ale tak nejak pomalu, sum hlasu v kavarne silil a slabl, pak zastavili a vratili se:

"Muzem jeste jednu otazku?"

"Proc ne."

"No," mladik se rozhledl, poposunul si bryle, a prestoze u okolnich stolu zrovna nikdo nesedel, stejne se osmelila az divka. Zasvitily ji oci a tise, ale prudce vyhrkla:

"Chceme se zeptat: Existujou upiri, nebo neexistujou? A kde se v Praze schazeji?!"

Stiskl jsem pod stolem Denise ruku.

"Vite, nerad vam beru iluze," pokrcil jsem rameny a usmal se, "ale upiri? Upiri proste nejsou."