\documentclass[a4paper,12pt]{article} \usepackage{czech} \usepackage{latexsym} \frenchspacing \csprimeson \pagestyle{empty} \textwidth 16.5 cm \oddsidemargin 0 cm \topmargin -1.5 cm \textheight 25 cm \parskip 6pt \overfullrule = 5pt \emergencystretch = 2pt \begin{document} \vspace*{\stretch{1}} \begin{center} {\Huge\sc Čtenářský deník} \end{center} \vspace*{\stretch{3}} \newpage ~ \newpage \begin{center} {\large \bf Guillaume Apollinaire } \bigskip \sffamily{\Huge Prsy Tiresiovy } \end{center} Tato hra francouzského básníka a programové dílo divadelní avantgardy o dvou jednáních se odehrává v exotickém Zanzibaru. Je to radostný, fantaskní i parodický příspěvek k dobově závažnému francouzskému problému, jímž byl trvalý a silný pokles porodnosti. Ve sledu obrazů, vázaných básnickou a scénickou fantazií, se Tereza, emancipovaná faministka, vzdává základní ženské role - rození dětí. Odpoutává se od svých ženských atributů - prsů - balónků, které odlétají, a stává se mužem Tiréziem. Opuštěný manžel stvoří během následujícího dne 40050 dětí, neboť "čím víc budu mít dětí, tím budu bohatší". Tereza, která se k němu vrací v převleku kartářky, vykladačky budoucnosti, spolu s ním posílá mezi diváky spousty balónků s přáním a výzvou "leťte a živte všechny děti lidského znovuzrození". Francouzský surrealistický básník, dramatik, prozaik a kritik umění litevsko-polského původu {\bf Guillaume Apollinaire} (1880---1918) se narodil v italském Římě. Většinu života strávil v Paříži, kde i zemřel na následky španělské chřipky. Propagoval kubismus pomocí literatury, futurismem vystihl životní pocity a moderní skutečnosti. Vytvořil tzv. "básnické obrazy" - ideogramy, v nichž se pokusil spojit a ztotožnit poezii a malířství. Mezi jeho další díla patří {\it Barva doby}, {\it Pražský chodec} nebo {\it Bestiář}. \newpage \begin{center} {\large \bf Honoré de Balzac } \bigskip \sffamily{\Huge Otec Goriot } \end{center} Tento francouzský realistický román, odhalující prostřednictvím individuálních osudů úpadek citů a mravnosti pod tlakem odlidštěných společenských poměrů, je součástí volného románového cyklu, který pokračuje romány Ztracené iluze a Lesk a bída kurtizán. V pařížském penzionu vdovy Vauquerové dojde k náhodnému propojení dvou protichůdných osudů: bývalého úspěšného podnikatele Goriota, již starého a společensky degradovaného, a mladého Evžena Rastignaka, který do Paříže přišel studovat práva. Zatímco Goriot je zde zastižen již v době svého společenského úpadku, a hyne opuštěn a finančně zruinován sobeckými dcerami, má vývoj Rastignakovy osobnosti tendenci opačnou. Po bližším poznání panujících společenských zákonitostí, jež mu zprostředkovala vzdálená příbuzná, komtesa de Beauséant, a pod vlivem dalšího nájemníka penziónu, uprchlého trestance Vautrina, se Rastignac zříká původních dobrých předsevzetí, a přestože je otřesen tragédií Goriota, vítězí v něm ctižádost a stává se milencem jedné z jeho dcer, od níž očekává, že mu svým vlivem dopomůže ke kariéře. Obě hlavní postavy - Goriot a Rastignac - představují přes zdánlivou protichůdnost svých osudů společenské typy poznamenané stejným sociálním prostředím a jeho ryze peněžními, zmaterializovanými mezilidskými vztahy, v nichž není místo pro poctivost, cit a jiné hodnoty. Smrt Goriota má tak svou obměnu v morální smrti Rastignakově, který v závěru románu přijímá za svá nečistá pravidla hry jejichž obětí se stal Goriot. {\bf Honoré de Balzac} (1799---1850, vl. jm. Balssa) byl Francouzský romanopisec a novinář, zakladatel moderního kriticko-realistického románu. Narodil se v Tours. Svůj rozsáhlý románový cyklus označil jako "Lidskou komedii" ("La Comédie humaine") a rozdělil jej na "Studie mravů", "Studie filosofické" a "Studie analytické". Dokázal mistrně vystihnout ženskou psychologii a lidi posedlé nějakou vášní (například po kariéře nebo po penězích). Vlastní život měl ovšem velice krušný. Poté, co přišel do Paříže, psal zpočátku umělecky naprosto podprůměrné romány a díky tomu se dlouho utápěl v dluzích. Zkoušel všechno možné, pracoval po nocích, dokonce se oženil s polskou šlechtičnou, avšak brzy po svatbě zemřel. Jeho dílo výstižně zachycuje společnost v celé její souvislosti a dává nahlédnout do její vnitřní logiky a skrytého smyslu. Zemřel v Paříži. Mezi jeho další díla patří {\it Evženie Grandetová}, {\it Bankovní dům Nucingen} nebo {\it Šagrénová (oslí) kůže}. \newpage \begin{center} {\large \bf Charles Baudelaire} \bigskip \sffamily{\Huge Květy zla} \end{center} Sbírka je komponována jako dramatické dílo, po úvodu následuje 6 oddílů a epilog. Je psána pravidelným veršem a vyskytují se v ní často sonety. Baudelairovi verše jsou svébytné, barvité a oplývají dávkou melodičnosti. Avšak píše i básně, kde líčí obraz hniloby a rozkladu, příkladem je Zdechlina. Na závěr ale autor nezapomněl připomenout, že v paměti uchovává opravdový, krásný tvar a smysl svých mrtvých lásek. I když celá básnická sbírka nese obecně atmosféru smutku, splínu a melancholie, atmosféra tak místy přechází až do nechutností, které jsou však přesně cílené, aby ve čtenáři vyvolaly pocity, které básník zamýšlel, a pokud se čtenář básni podvolí a neodvrátí se hned zhnuseně, může v básni poznat ve skutečnosti hluboce lidské poselství, zabalené do takového pláště, který ho po rozpoznání ještě zdůrazní. Do tohoto Baudelairova díla se také promítá tématika milostná, až erotická. Vzpomínka na jeho téměř celoživotní družku Jeanne Duvalovou se promítla v básních {\it Upír}, {\it Posedlý} a {\it Beatrice}. {\bf Charles Baudelaire}, francouzský dekadentní básník, vyvolal svými díly (jako {\it Umělé ráje} či {\it Malé básně v próze}) mnoho diskusí a rozdílných názorů. Svými současníky byl téměř neznám, po vydaní Květů zla byl většinou zatracován a později i souzen. Po mnoho let si si získal odsuzující charakteristiku "nezdravého básníka morbidní sensibility" a jeho sbírka byla nazývána jako "veledílo špatného vkusu". Veřejné obhajoby tohoto díla se ujal básník Barbey d´Aurevilly, avšak jeho článek pro časopis Le Pays byl odmítnut. Charles Baudelaire zemřel 31. srpna 1867, pohřben je na hřbitově Montparnasse. \newpage \begin{center} {\large \bf Petr Bezruč } \bigskip \sffamily{\Huge Slezské písně } \end{center} Sbírka je revolučního charakteru, Bezruč v ní kritizuje tehdejší společnost a podává obraz bídy a utrpení těžce pracujícího slezského lidu. Autor nebyl ve svém soukromém životě šťasten a zřetelně zde promlouvá jeho uzavřenost. Raději pozoruje život ve šťastnějších krajích, vrací se domů a shledává, že je zde cizí. Lid trpí pod tíhou břemen a z jeho krve a potu si utlačovatelé stavějí paláce. Vše se poněmčuje a popolšťuje. Lid je tak otupělý, že za trochu lihoviny prodává svůj jazyk. Sbírka obsahuje lyrické i epické básně, všechny však vyznívají silně pesimisticky a kriticky ke společnosti nebo k její části. Ve sbírce se mísí symbolismus a realismus, z hlediska kompozice ji můžeme rozdělit na část sociální, národnostní a intimní (milostné a osobní básně). Básnická sbírka začíná básní {\it Červený květ}. Tato báseň, zároveň polemika s Čelakovským, má tři hlavní motivy --- krása květiny opomíjené, krása poezie často nepochopené, je zde měřítko lidských hodnot --- i to, co se zdá špatné, má svou hodnotu. Nejznámější básní je {\it Maryčka Magdonova}. Báseň líčí nespravedlivé jednání pánů vůči chudině, zároveň je obrazem hrozné bídy a chudoby tehdejších lidí v kontrastu s velkým bohatstvím šlechty. Bálada {\it Kanton Halfar} zase vypráví příběh učitele buřiče, který chtěl učit česky, ale nikde mu to nechtěli dovolit, musel cestovat, ale nechtěl se vzdát svého přesvědčení. Nakonec spáchal sebevraždu. Báseň {\it 70 000} kritizuje poněmčování a popolšťování obyvatelstva, vyznívá silně pesimisticky. Sbírka obsahuje i další krásné básně: Ostrava, Dedina nad Ostravicí, Bernard Žár, Z Ostravy do Těšína, Opava, Labutinka, Ty a já, Slezské lesy, Markýz Gíro, Den Palackého, ... Obsahuje celkem 32 básní. {\bf Petr Bezruč}, vlastním jménem Vladimír Vašek, si svůj pseudonym vybral podle vlastního doznání proto, že rodové jméno Bezruč bývalo pod Beskydami běžné a že mělo i určitý symbolický význam: vystihovalo tehdejší úděl selzského kmenového barda. Nejryzejší básník české proletářské poezie. Narodil se v Opavě jako syn slezského buditele a filologa Antonína Vaška. Po studijích působil jako poštovní úředník v Místku a Brně. Přitom nelpěl na úspěchu svých básní, ale zejména na jejich pochopení a porozumění, zejména samotnými horníky. Za všechna jeho další díla je dlužno zmínit {\it Jen jedenkrát}. \newpage \begin{center} {\large \bf Karel Havlíček Borovský } \bigskip \sffamily{\Huge Král Lávra } \end{center} V Brixenu se K. Havlíček seznámil s touto irskou pohádkou na midasovský námět krále s oslíma ušima. Měl k Irům blízko. Jako novinář rád psal o jejich boji za svobodu, tak aby to bylo podnětné i pro nás. Ve Vídni seděl na císařském trůně dlouhá léta slaboduchý Ferdinand "Dobrotivý", takže se ty dlouhé uši hodily jako politický symbol. Demokrat Havlíček si pohádku nejdříve přeložil (z německého muzejního sborníku) a pak ji humoristicky přeladil, dal jí některé české prvky a svěží, hravou, aktuální písňovou podobu. Příběh sám je prostý. Lávra je irský král, není zlý, ale má divnou "slabost". Holit a stříhat se dává jednou do roka - a odplatou je holičovi kat a provaz. Bradýřů je hrstka, ti se bouřit nemohou - a lid časem přivykne i šibenici. Tu ale připadne los na mladého Kukulína. Už ho vedl kat na popraviště, když se králi vrhne k nohám statečná matka-vdova a s prosbou i výčitkou oroduje za syna. Lávra byl jinak dobrý král, zastyděl se i slitoval, jen musel Kukulín svatosvatě slíbit, že smlčí, co zhlédl pod vlasy. Dokonce se stal dvorním holičem. Tajemství ho čím dál víc tíží a trápí. Na radu poustevníčka se Kukulínovi ulevilo, až když tajemství všeptal do staré vrby. Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné... Táhnou kolem vrby čeští muzikanti, neboť "po Češích je doma vždycky malý sled, ale všude jinde naplňují svět". A když hudec Červíček ztratí z basy kolíček, vyřeže si nový z oné vrby. A už je hotový malér na královském plese: \begin{verse} ...jak na bále pustil/ po strunách smyčec,\\ tu řve basa, až všechno přehluší:\\ "Král Lávra má dlouhé oslí uši, král je ušatec!" \end{verse} Tak se tajemství rozneslo mezi lidmi - a vida! Celkem se nic nestalo: \begin{verse} ...líbil se lidu dobrý panovník,\\ zdálo se jim, že ty dlouhé uši\\ právě dobře ke koruně sluší,\\ všechno může zvyk! \end{verse} V podtextu, nevyslovená, zůstala myšlenka našeho známého pronásledovaného novináře. Kolik je takových králů Lávrů, co si dají říci? Nestíhají obvykle ty, kteří jejich oslí uši kritikou odhalují? Takže Havlíčkova zkušenost dává pro závěrečnou pointu jednu užitečnou radu: \begin{verse} ...a když tě co na jazyku svrbí,\\ pošeptej to jen do staré vrby,\\ dceruško drahá! \end{verse} {\bf Karel Havlíček Borovský} (1821---1856) byl český básník, prozaik, novinář, literární kritik, autor črt a 78 epigramů, překladatel a politik. Zakladatel moderní české žurnalistiky, vydavatel 'Národních novin' a 'Slovana'. Narodil se v Borové. Vystudoval filosofii na univerzitě v Praze (1840), poté vstoupil do pražského arcibiskupského semináře, z něhož byl ale v roce 1841 vyloučen. V letech 1843-44 působil jako vychovatel v rodině moskevského šlechtice, kde studoval ruskou literaturu (přeložil Gogolovo dílo). V roce 1846 převzal redakci 'Pražských novin', ve kterých napadal neplodné a sebeuspokojující vlastenčení a publikoval stati o nereálnosti všeslovanské myšlenky. Ve svých ostrých satirách usiloval o oproštění skutečnosti od dogmat, mýtů a iluzí. Za svou novinářskou činnost (napadal absolutismus a světskou i církevní reakci) byl v letech 1851-55 vězněn v tyrolském Brixenu a krátce po propuštění v Praze zemřel na souchotiny. Božena Němcová mu pak na protest položila před zraky policie při pohřbu na Olšanech na rakev trnovou korunu. Havlíček Borovský je považován za zakladatele moderní české žurnalistiky. Mezi jeho další díla patří {\it Satiry}, {\it Obrazy z Rus} nebo {\it Slovan a Čech}. \newpage \begin{center} {\large \bf Karel Čapek } \bigskip \sffamily{\Huge R. U. R. (Rossum's Universal Robots) } \end{center} Touto fantasticko--utopickou hrou o třech dějstvích (premiéra v roce 1921) poprvé Karel Čapek pronikl na světová jeviště. Hra byla přeložena do více než 30 jazyků a již samo pojmenování ,,robot'' se stalo běžnou součástí mezinárodního slovníku. Děj vychází z vynálezu uměle sestrojených bytostí, podobných člověku --- tedy myšlenka, která je zajímavá a má dlouhou tradici. Nová látka, pomocí které vznikli roboti, má podobné vlastnosti jako živá hmota --- je počátkem, prvním článkem neúprosného řetězu událostí, jež podstatně promění tvářnost lidské civilizace a nakonec přivodí i její zánik. Roboti se totiž stanou obchodním artiklem (oblíbená Čapkova past na lidstvo) --- společnost Rosssum's Universal Robots začne vyrábět a prodávat toto ,,zboží'' ve velkém. Roboti, myslící stroje, jimž však chybí jakýkoli náznak duševního života nebo lidského citu, se osvědčují jako mimořádně levná, nenáročná a výkonná pracovní síla. Miliony robotů postupně nahrazují všechnu lidskou práci --- a společnost R.U.R. získává jejich vzrůstajícím odbytem miliardy. ,,Člověk je vlastně přežitek,'' říká přednosta výzkumného oddělení na výrobu robotů. Lidé, odsouzení k nečinnosti a zahálce, zpohodlněli a stali se vpodstatě zbytečnými. Celé lidstvo rychle upadá, přestává mít schopnost dál se vyvíjet, nerodí se už ani nové děti. A nakonec se roboti vzbouří proti svým pánům --- lidem --- a ujmou se vlády nad světem. Zkáza je dovršena, osud civilizace se naplnil. {\it ,,Roboti světa, nařizujeme vám, abyste vyvraždili lidstvo. Nešetřte mužů. Nešetřte žen. Uchovejte továrny, dráhy, stroje, doly a suroviny. Ostatní zničte. Pak se vraťte do práce. Práce se nesmí zastavit.''} Čapkovi nešlo jen o roboty, ale i o poměr člověka ke světu a o vztahy mezi lidmi především. Dvacáté století se stalo věkem techniky. Právě na technice se ale může člověk stát závislým, technika může dokonce sama ovládnout člověka a proměnit živou bytost ve stroj, zbavený tvořivosti i všech ostatních iracionálních vlastností. Jestliže zapomeneme na to, čemu se říká lidské srdce a lidský cit, můžeme se tak stát otroky svých vlastních důmyslných vymožeností. {\bf Karel Čapek} (1890---1938) byl světoznámý český prozaik, dramatik, novinář, filmový libretista, básník, překladatel, esejista, literární, divadelní a výtvarný kritik, estetik a filosof, určující osobnost české meziválečné literatury. Narodil se v rodině lékaře v Malých Svatoňovicích jako sourozenec bratra Josefa a sestry Heleny. Studoval na gymnáziích v Hradci Králové a v Brně, maturoval však v Praze (1909), nato studoval na UK. Stal se prvním předsedou československého 'PEN-klubu' (1925-33), díky čemuž poznal řadu zemí i světových spisovatelů. Přátelil se s prezidentem Masarykem, jeho manželkou byla herečka a spisovatelka Olga Scheinpflugová. Uznával pragmatismus, resp. subjektivismus, relativismus, toleranci, humanismus a liberalismus. Čapkova novinářská činnost se týkala především publikování v 'Národních listech' a v 'Lidových novinách'. Stal se také de facto tvůrcem sloupku. Zemřel předčasně v Praze. \newpage \begin{center} {\large \bf Karel Čapek } \bigskip \sffamily{\Huge Ze života hmyzu } \end{center} V předmluvě se hájí básníci proti výtce pesimismu. Předehra předvádí samomluvu opilého tuláka. Ten ironizuje lidi, kteří jeho samého oslovují "člověče", ale od něho by takového oslovení nesnesli. Bude je tedy mít na hmyz. Přiběhne pedant se síťkou na motýle, jmenuje některé z nich a vystihuje smysl motýlího života věčnou hrou lásky. Tulák touž myšlenku projevuje verši. V 1. jednání se znázorňuje hra lásky mezi dvěma páry motýlů a pátým mezi nimi básníkem. Obě samičky snaží se koketováním získati brzy toho, brzy onoho motýla, jen aby ho družka družce odloudila. (Jsou to druhy jmenované pedantem.) Na konec odlétá Iris s Otakarem, který byl původně snoubencem druhé samičky Clythie. Iris se vrací sama, přináší zprávu, že Viktora sežral pták, a naříká, že bude musit snášet vajíčka výsledek lásky Otakarovy. Clythie odlétá hledat jiného milence. V druhém jednání "Kořistnici" neběží již o hru lásky, nýbrž o sobecké shánění majetku jménem rodiny. Párek chrobáků koulí svůj drahocenný majetek kuličku trusu. Zatím co pro ni hledají úkryt, druhý chrobák jim ji ukradne. Stejně sobecky je cvrček. Ten se raduje z toho, že jiný cvrček se stal kořistí ptáka a tak se uvolnil byt pro něho a pro jeho ženu, čekající rodinu. Ale oba se stanou obětí Lumka, jenž shání zásoby pro svou larvičku. Larvu však i se zásobami zase sežere parasit. Během tohoto jednání se ozývá ustavičné volání kukly, že se rodí a že z ní povstane něco velikého. Od rodiny přechází tulák k ideji státu, kde jedinec se musí obětovat celku. Ztělesněním této ideje jsou "Mravenci" (3. jedn.). Mravenčí práce je diktována rychlým tempem, třebaže jedinci při ní hynou (vždyť je to v zájmu celku). V zájmu celku se také vede válka se žlutými mravenci. Přicházejí jen vítězné zprávy, za něž se vůdce modlí k bohu a jmenuie ho plukovníkem. Ale vítězi jsou na konec přece jen žlutí a jejich vůdce stejně se modlí k bohu a stejně mluví o národním nadšení a právu. Tulák jej zašlápne. Epilog "Život a smrt". Tulák se probudí ve tmě a zatouží po světle. Rozsvětlí se a tulák spatří radostný rej jepic, jež hlásají slávu života a při tanci hynou. Také kukla z 2. jedn. se zrodí v jepici a hyne. Tulák umírá a dva slimáci jsou zvědavými a lhostejnými diváky. Přichází dřevorubec s tetkou, jež nese dítě ke křtu, a vysloví lidový filosofický názor: Jeden se narodí a druhý umře. {\bf Karel Čapek} (1890---1938) byl světoznámý český prozaik, dramatik, novinář, filmový libretista, básník, překladatel, esejista, literární, divadelní a výtvarný kritik, estetik a filosof, určující osobnost české meziválečné literatury. Narodil se v rodině lékaře v Malých Svatoňovicích jako sourozenec bratra Josefa a sestry Heleny. Studoval na gymnáziích v Hradci Králové a v Brně, maturoval však v Praze (1909), nato studoval na UK. Stal se prvním předsedou československého 'PEN-klubu' (1925-33), díky čemuž poznal řadu zemí i světových spisovatelů. Přátelil se s prezidentem Masarykem, jeho manželkou byla herečka a spisovatelka Olga Scheinpflugová. Uznával pragmatismus, resp. subjektivismus, relativismus, toleranci, humanismus a liberalismus. Čapkova novinářská činnost se týkala především publikování v 'Národních listech' a v 'Lidových novinách'. Stal se také de facto tvůrcem sloupku. Zemřel předčasně v Praze. \newpage \begin{center} {\large \bf Svatopluk Čech } \bigskip \sffamily{\Huge Nový epochální výlet pana Broučka,\\ tentokráte do 15. století } \end{center} Když se jednou pan Matěj Brouček vracel z hospody Vikárky, najednou sjel jakousi šachtou do temné vlhké chodby. Vydal se tedy za světla sirky kupředu. Nakonec došel k nějakým dveřím a po otevření se ocitl v klenotnici krále Václava, východem se potom dostal postupně na temnou ulici a po mnoha útrapách až na Staroměstské náměstí. Tam ho našel měšťan Jan Domšík, lidově Janek od Zvonu, který ho nakonec přijal do svého domu. Pan Brouček se již ujistil, že je v 15. století. Po vydatném spánku a dobré snídani si musel pan Brouček vybrat zbraň, kterou užije při obraně Prahy. Nakonec si naoko vybral sudlici, i když žádnou zbraň užít samozřejmě nehodlal. Rozezněly se zvony a ulice se zaplnily davem měšťanů, pan Brouček s ostatními prošel branou Prahy. Raději však hned zabočil, aby se skryl a vyhnul se tak nepříteli. Jeden křižák ho však dohnal, leč pan Brouček klopýtl a kůň ho přeskočil. Poté pan Brouček přeběhl k Táboritům na Žižkově, kde se chvástal svými údajnými hrdinskými činy, ovšem nelíbilo se mu tam kvůli poněkud chudé stravě. Proto příští den při útoku křižáků vnikl tajně zpět do Prahy. Když ale spěchal zpět do domu s klenotnicí, přijeli pod křižáckými prapory Husité. Pan Brouček proto, domnívaje se, že jde o křižáky, volá, že je Němec. Husité ho však poznali a jako zrádce ho uzavřeli do sudu, zapálili hranici a... Kolem osmé hodiny se pan Brouček probudil ve vlhkém sudu na dvorku hospody Vikárky. Český básník a prozaik {\bf Svatopluk Čech} je hlavním představitelem básnické generace ruchovců, navazující na vlastenecké ideály české literatury. Autor historických eposů, lyriky rétorického výrazu, básnických idyl, národní sociální poezie, kriticko-realistických próz a stále aktuálních satiricko-humoristických románů o pražském měšťanovi Matěji Broučkovi. Mezi jeho další známá díla patří například Husita na Baltu, Adamité či Písně otroka. Absolvoval práva (1869) a několik let pracoval v advokátní kanceláři, v letech 1979-99 byl redaktorem časopisu Květy. Zemřel v Praze. \newpage \begin{center} {\large \bf Anton Pavlovič Čechov } \bigskip \sffamily{\Huge Višňový sad } \end{center} Své vrcholné, ale zároveň poslední dílo píše Čechov těžce nemocný, "po čtyřech řádcích denně, s nesnesitelným utrpením" (1903 - 1904). Višňový sad (4 jednání) je hra o minulosti, přítomnosti a budoucnosti Ruska. Je obrazem zániku statkářské šlechty (Raněvská, Gajev), rozmáhání nové, podnikavé třídy (Lopachin) a příchodu ruského revolučního proletariátu. Jedná se o tragicky laděnou komedii, která zachycuje období konce 19. a začátku 20. století. Ljubov Andrejevna Raněvská se s dcerou Aňou vrací z dlouhodobého pobytu v Paříži, kam odjela před lety po tragické smrti syna Gríši. Návrat na své rodné sídlo prožívá s typickou ruskou sentimentalitou. Vrací se, protože na nákladný život v cizině už nemá finance. Statek je před krachem, přestože se o něj Varja, nevlastní dcera Raněvské, usilovně stará. Statek má být prodán v dražbě i s višňovým sadem, jehož krása vzbuzuje obdiv širokého okolí. Varjin nápadník, kupec Lopachin, radí rozprodat pozemky na stavbu letních bytů. Ale jeho návrh se pro Raněvskou a jejího bratra Gajeva zdá naprosto nepřijatelný. Všichni se snaží žít jako dříve, dluhy však rostou, a prostředky na jejich zaplacení se nedaří získat. Dochází k dražbě, při které panství k překvapení všech koupí Lopachin (bývalý poddaný, představitel nové majetné vrstvy). Nechává višňový sad (symbol minulosti) nemilosrdně vykácet... Rodina se pomalu rozpadá, všem se teď zcela mění jejich životní situace. Varja se rozchází s Lopachinem. Raněvská a Gajev se loučí s vlastní minulostí a spolu s komorníkem Jašou se vrací zpět do Paříže. Ten jediný je vlastně rád, protože se tak alespoň zbaví panské Duňaši, která ho už omrzela, a které má "plné zuby". Jen naivní Aňu láká představa nového života. S novou nadějí se začne do budoucnosti dívat i věčný student Péťa Trofimov, bývalý učitel zemřelého Gríši. Ten spolu s Aňou věří, že se Lopachin zmocnil majetku jen dočasně, a že přijde doba, kdy lidstvo bude žít v pravdě a štěstí a nebude kácet "krásné višňové sady", ale to, co je v Rusku škodlivé a prohnilé. Smutně skončí starý a nemocný sluha Firs. Dům, který má být na jaře zbořen, uzavřou i s ním v domnění, že byl už dávno odvezen do nemocnice, a tak na Firse čeká skutečně už jen smrt. {\bf A. P. Čechov} (1860---1904) byl ruský realistický prozaik a dramatik, autor mnoha novel, povídek a divadelních her. Narodil se v Taganrogu. Pocházel z kupecké rodiny, která se po bankrotu přestěhovala do Moskvy. Absolvoval lékařskou fakultu, lékařskou praxi však vykonával jen krátce, brzy se začal věnovat literatuře. Stýkal se s Tolstým a Gorkým. Pranýřoval věčné lidské a společenské neduhy, kultivoval žánr psychologické milostné novely. Vytvořil nový typ novoromantického poetického dramatu, v němž vnější konflikt promítl do vnitřních kolizí a peripetií psychiky jednotlivých protagonistů. Ztvárnil nadčasovou tragédii iluzí a ideálů tzv. "zbytečného člověka" a pokusil se o experimentální podobu románu v dramatu. Zemřel v německém Badenweileru. Mezi jeho díla patří {\it Strýček Váňa}, {\it Tři sestry}, {\it Dáma s psíčkem} nebo {\it Racek}. \newpage \begin{center} {\large \bf František Ladislav Čelakovský } \bigskip \sffamily{\Huge Ohlas písní ruských } \end{center} Mnohé z 26 básní oslavily udatnost ruských bojovníků v minulosti dávné i nedávné. Nejaktuálnější, Rusové na Dunaji v roce 1829, neprošla zprvu cenzurou. Jako hold ale vyznívají i písně Veliká panychida, Smrt Alexandra, Vězeň, Rozmluva noční... Básník vidí v soudobých činech pokračování hrdinské tradice ruských starobylých zpěvů - bylin. Už první báseň věnoval slavnému Ilju Muromcovi. Bohatýr mstí smrt "dobrého mládce", kterého zákeřně ubili tři "zbojci", tři "sobaky tatarské". Osobité atmosféry bylin se autor dobírá užitím jejich básnických prostředků. Zpestřuje verš ruskými slovy, obraty, ale i básnickými ozdobami u nás nepříliš běžnými. Patří k nim zejména nadsázka, hyperbola. Je častá v hrdinslých eposech jiných národů, např. u Homéra, ale ruská nadsázka je zvlášť silná. V původní bylině Muromec "prvním skokem na patnáct verst doskočil, druhým skokem doskočil - studnu vyhloubil". Čelakovský je umírněnější : "On prvním skokem - do půl pole, on druhým skokem - do Tatařína, on třetím skokem - Tataru přes hlavu". S náměty nakládá tvořivě, jeho bohatýr Čurila Plenkovič má jiné rysy i činy než jeho pravzor, statečného Ilju Volžanína dokonce byliny neznají, ale má rysy jejich hrdinů. Čelakovský zdůrazňuje epický ráz ruské lidové písně. Zařadil však i lyriku - milostnou, rodinnou, náladové ruské dumky: Romantická láska, Dovtipný milý, Dvě slovíčka, Odšedivělý, Udobření, Svatební... Dýchá z nich láska ke vzdálené milé, k matičce, k domovině, verš má naivitu lidových předloh, osvěžuje ho dialog. Rým jako v ruských zpěvech častěji chybí nebo se blíží asonanci. Básnických rusismů znal básník řadu. Např. přirovnání záporem: "Nepokryla se podzimním listím dolina, dolinečka, a posunula se ruským vojskem krajina krajinečka". (Srovnejme z bylin: "Nesklání se to k zemi sirý dub - to syn se prostírá před svým tatíčkem.") Častá je anafora - opakování slov na začátku veršů, též opakování předložek: "Oj za horami, za vysokými, za těmi lesy, za hustými ..." Nápadná je i záliba v ustálených zdobných přívlastcích : bujný kůň, kalená střela, jasné slunéčko Vladimír... {\bf František Ladislav Čelakovský} (1799---1852) byl český básník zvláště tzv. "ohlasové poezie", překladatel, sběratel a vydavatel slovanského folklóru, bohemista a slavista, autor epigramů. Narodil se ve Strakonicích. Začal studovat filosofii, avšak pro četbu zakázané Husovy tvorby byl ze školy vyloučen. Od roku 1834 byl redaktorem 'Pražských novin'. Rovněž byl profesorem slavistiky na univerzitách v Praze a ve Wrocławi. Vědecké studium slovanské lidové slovesnosti jej podnítilo k vlastní básnické tvorbě. Zemřel v Praze. Mezi jeho dílo patří i {\it Růže stolistá}, {\it Slovanské národní písně} nebo {\it Mudrosloví národu slovanského ve příslových}. \newpage \begin{center} {\large \bf Miguel de Cervantes Saavedra } \bigskip \sffamily{\Huge Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha } \end{center} Světoznámý španělský renesanční román, jenž uvedl do literatury typ postavy komicky vyjadřující rozpor mezi skutečností a iluzí. Hrdinou románu je šlechtic (hidalgo, zeman), poblázněný četbou rytířských románů, který se vydá na pouť za ideálem svého srdce, vysněnou Dulcineou. S romantickým ideálem však kontrastuje vzhled vytáhlého stárnoucího rytíře i jeho ubohá herka Rocinante. Na cestě se rytíř setká s množstvím překážek a protivenství, které zdůrazňují rozchod iluzí s realitou. Děj dvojdílného románu se člení v mnohá komická rozhodnutí, která zažije šlechetný don Quijote se svým přízemním sluhou, sedlákem Sanchem Panzou: boj s větrnými mlýny, setkání s mezkaři, příhoda s kupci, zápas s měchy vína aj. Některé příběhy odhalují pravou tvář španělské společnosti (příhoda s galejníky); jiné jsou literárními parodiemi na rytířské a pastýřské romány. Děj prokládá autor množstvím epizodických vyprávění, jež jsou spojena motivem cesty, pouti, poznání. Vzájemné sbližování postojů obou protagonistů vrcholí ve 2. díle Sanchovy vlády nad ostrovem", v níž se odráží tradiční motiv utopický. Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha byl opatřen dedikací vévodovi de Béjar (I) a hraběti de Lemos (II), Předmluvami ke čtenářům (I,II) a úvodní parodickou kratičkou básnickou antologií ke slávě knihy a jeho hrdiny. Cervantes zachytil celý žánrový rejstřík dosavadního románu: boří "babylónskou věž" rytířských románů, paroduje román a novelu pastýřskou, román utopický a dobrodružný, vstřebává podněty románu pitoreskního. Don Quijote je tedy komický i tragický zároveň. {\bf Miguel de Cervantes} byl španělský prozaik, dramatik i básník, vrcholný představitel renesančního období tzv. zlatého věku španělské literatury a jeden z největších světových spisovatelů vůbec. Prožil pohnutý život plný strádání: zranění v námořní bitvě ho připravilo o ruku, zajetí tureckými piráty skončilo pětiletým otroctvím v Alžírsku a i v osobním a podnikatelském životě se projevil jako beznadějný smolař. Nedokázal se uživit ani literaturou, ačkoliv tento dvoudílný román se hned po vydání setkal s velikým ohlasem. \newpage \begin{center} {\large \bf Václav Dušek } \bigskip \sffamily{\Huge Dny pro kočku } \end{center} Titul knihy poukazuje na jednu z hlavních postav - mladou dívku, jejíž osud se prolíná s osudem další hlavní postavy - mladíka, který děj vypráví. Námětem knihy je život mladých lidí, jejich život na ulici, přátelství, láska. Tadeáš Falk, přezdívaný Šupy, se učí na malíře pokojů. Tato práce ho baví, ale nepohodne se se svým mistrem a navíc má problémy i doma, a tak odchází ze školy i z domova. Začíná žít na ulici. Seznamuje se s Delfínem (vlastním jménem Pavel Moučka). Chodí spolu do barů a hospod, přespávají v nejrůznějších zapadlých částech města, ale hlavně stále dávají pozor, aby je nechytila policie. Jednou, když jde Delf sehnat peníze, rozhodne se Šupy přespat ve vagónu. Tam potkává mladou dívku, která utekla z domova pro mládež. Tu noc policie kontroluje vagóny. Monice se podaří utéct, ale Šupy je zadržen a je vyslýchán. Později se s Monou opět potkávají a vytváří se mezi nimi velmi zvláštní přátelský vztah. Delfínovi se ale nelíbí, že se Šupy stará o Monu, protože se bojí, že jim bude na obtíž. Delf ženám nevěří, protože ho zklamala jeho sestra. Mnohdy se k nim chová drsně. Oproti Delfínovi, který je chladný, vypočítavý, a který má zásadní averzi vůči práci, je Šupy přátelský, ochotný a šikovný na práci. Povahové rozdíly a Šupyho zájem o Monu postupně staví mezi oba kamarády bariéru. Šupy odjíždí s Monou na chatu přítele Delfínovy sestry. Ani tam se nepřestávají obávat policie. Přijíždí za nimi Delfín, poprosí Monu, aby mu pomohla vyřídit nějakou věc ve městě. Ve skutečnosti ji ale za peníze vydá do rukou policie. Šupy se to dozví a jeho vztah k Delfínovi, kterého považoval za přítele, se mění v nenávist. Rozchází se po rvačce a Šupy je rozhodnut počkat na Monu, dokud se nebude moci vrátit. Hlavním tématem jsou příběhy tří hlavních postav. Příběh je napsán v ich-formě. Příběh se neskládá z epizod a v textu se vyskytují jen krátké zmínky o předchozím životě postav. Kompoziční postup je uspořádán chronologicky. Postup vyprávěcí je místy doplněn popisným. Charakteristiky postav jsou spíše nepřímé - vyplývající z jejich chování. Jazyk celého díla je ryze hovorový, často i vulgární. Nacházejí se zde specifické výrazy, blízké lidem bez domova a lidem prchajícím před zákonem. {\bf Václav Dušek} byl režimem tolerován, přestože psal o narušené mládeži, měl totiž podávat svými příběhy odstrašující příklad. Za základ měl vlastní životní zkušenosti, pracoval totiž jako vychovatel v polepšovnách. Mezi jeho další významná díla patří {\it Panna nebo orel}, {\it Kukačky} nebo {\it Skleněný golem}. \newpage \begin{center} {\large \bf Viktor Dyk } \bigskip \sffamily{\Huge Krysař } \end{center} Krysař přijde do města Hammeln, zdejší lidé ho tam potřebují, protože ve městě je mnoho krys. Hned při příchodu se zamiluje do Agnes --- ta má sice ženicha Kristiána, ale Krysařovu lásku opětuje. Krysař za slíbenou odměnu 100 rýnských vyvede krysy z města. Po splnění úkolu připomene v hostinci U Žíznivého člověka radním (truhláři Froschovi a krejčímu Strummovi), že mu město dosud nevyplatilo odměnu. Ale radní se ošívají a odměnu nevyplatí, protože je prý smlouva neplatná, jelikož není známa druhá strana --- Krysař, také nebyla smlouva ukončena obvyklou zbožnou formulí. Krysař se chce pomstít, tu noc mají oba radní strašné sny, krejčímu se zdá, že ušil 1000 obleků, které se pod Krysařovým zrakem změnily v 1000 rubášů. Truhlář má sen, že vyrobil 1000 postelí, a že se objevil Krysař a postele se změnily v rakve. Pro Agnes však Krysař městu odpouští. Ráno od ní odchází, jde na horu Koppel, která je nad městem a končí propastí. Pověst praví, že tento sráz není propastí, ale cestou do Sedmihradska, zaslíbené země, kde neexistuje strach ani bolest. Láska ale Krysaře táhne zpět, jde k Žíznivému člověku, kde je jediný host, Faust. Ten Krysaři prozradí, že prodal ďáblu srdce a ne duši, potom chce Krysaře přesvědčit různými kousky --- mění kocoura v tygra, špinavou prostitutku v trojskou Helenu, apod. Ale Krysař se odmítne zaslíbil ďáblu. Naopak se vrací k Agnes, ale ta je již zoufalá. Poté, co Krysař odešel, přišel k ní Kristián --- Agnes ho nemá ráda, ale čeká s ním dítě, žádá Krysaře, aby ji zabil, nakonec ho požádá, aby odešel. Krysař odejde, ale slíbí, že se vrátí. Agnes si od matky nechá vyprávět pohádku o Sedmihradské zemi, nakonec se utopí v řece. Když se Krysař vrátí, najde jen matku, která zešílela z dceřiny smrti. Krysař začne pískat na píšťalu, ne jemně jako na krysy, ale naplno. Všechny táhne jeho píseň za ním. Krysař je vyvede na Koppel a všichni spadnou do propasti. Jediný kdo přežije je rybář Jőrgen, kterému všechno dojde až druhý den. Nalezne totiž nemluvně, které svým křikem překoná zvuk píšťaly. {\bf Krysař} je tajemný člověk, smířený se svým osudem věčného cizince, ale hluboce miluje Agnes, nemá rád nespravedlnost, ale je ochoten kvůli Agnes ledacos překousnout. Je čestný a rozumný, nenechá se tak snadno zlákat. Po tom co jeho láska zemře ztrácí jeho život smysl, převládne v něm zloba i zoufalství a posílá nevděčné obyvatele města do pekel. Dalo by se říci, že to co udělal je pošetilé, ale zároveň i spravedlivé. Symbolicky vystupuje jako kladná postava, která vyčistí město od krys, od krys jako takových a od lidí, kteří se chovají jako krysy. {\bf Agnes} - dívka, která je zasnoubená z rozumu, až po setkání Krysaře poznává pravou lásku. Jde o milující kladnou postavu, která v zoufalství nemá dost sil na to, aby bojovala s osudem. Pomocí této postavy kritizuje Dyk společnost, která často problémům utíká, nebo volí zbabělá řešení. Kritizuje sňatky z rozumu, kdy ženich představuje materiální, ale nikoliv duchovní zajištění. {\bf Lidé} - lidé z Hammelnu nejsou příliš zvláštní, mají rádi svoje zvyky, nepříliš nadšeně vidí cizince. Když je však potřebují nestydí se jich využívat, dovedou být i krutí. Jsou praktičtí a mají rádi peníze, reprezentují měšťáckou povahu společnosti. {\bf J\"orgen} je možná jediná opravdu cele kladná postava z Hammelnu --- nikdy nikomu neubližuje, ani když ostatní ubližují jemu. Proto si také zaslouží být zachráněn. {\bf Dítě} symbolizuje naději a záchranu, protože je pro rybáře záchranou, když překřičí píšťalu. Je nadějí, že se všechno změní a do Hammelnu se jednou vrátí dobří lidé. Záchránění si zaslouží, protože ještě není kruté, v životě ještě nikomu neublížilo. Autor používá spisovný jazyk, trochu zabarvený staršími výrazy, slovosled je někdy také přeházený. Dyk na druhou stranu nepoužívá dlouhá souvětí, věty jsou spíše kratší a jednodušší. Často využívá řečnické otázky. Slovní zásoba je bezpochyby bohatá. {\bf Viktor Dyk} se narodil 31. 12. 1877 a zemřel 14. 5. 1931. Byl to český básník, prozaik, dramatik, novinář a politik. Původně právník, od roku 1900 se profesionálně věnoval literatuře. Stal se mluvčím radikálního českého nacionalismu a historismu - státoprávního programu obnovy samostatného českého státu. Za 1. světové války v odboji (1916 - 17 vězněn ve Vídni), od roku 1918 redaktor Národních listů a předák československé národní demokracie, po 1918 poslanec za národně demokratickou stranu, od 1925 senátor. Atmosféru studentského hnutí a politických bojů z konce 19. stol. zachytil v románu {\it Prsty Habakukovy}. V básnických sbírkách {\it Satiry a sarkasmy} nebo {\it Pohádky z naší vesnice} kriticky a ironicky glosoval politický a kulturní život národa. Vztah jednotlivce k vlasti a národu a mravní smysl boje za národní osvobození vyjádřil v básnické tetralogii z období 1. světové války {\it Lehké a těžké kroky}, {\it Anebo}, {\it Okno}, {\it Poslední rok}. Vrcholem jeho intimní, elegicky meditativní lyriky, v níž dospěl k překonání deziluze a skepse zdůrazněním smyslu i tragického heroismu stále nových zápasů o budoucnost, je poslední básnická kniha {\it Devátá vlna}. Podobný svár romantické touhy po ideálu se skutečností a intelektuální skepsí prochází celou Dykovou tvorbou, lze zmínit alespoň básnickou sbírku {\it Milá sedmi loupežníků}. \newpage \begin{center} {\large \bf Umberto Eco } \bigskip \sffamily{\Huge Jméno růže } \end{center} Tento historický román byl vydán v r. 1980, a založil autorovu světovou proslulost. Děj se odehrává ve 14. století v období teologických a náboženských sporů. Starý benediktinský mnich Adso z Melku sepisuje události, jichž se stal jako osmnáctiletý novic svědkem v hornoitalském benediktinském opatství. V Prologu o 7 kapitolách (První až Sedmý den), dále rozčleněných na podkapitoly, vypráví, jak spolu se svým mistrem, františkánem z Baskervillu, narazili na sérii záhadných vražd mnichů, k nimž docházelo den po dni. Pátrání po stopách těchto vražd vede mistra a jeho žáka do opatské knihovny, podobající se labyrintu. Odhalování záhady probíhá velmi pomalu a složitě. Adso po boku svého učitele postupně proniká do tajů nejrůznějších věd a pokouší se vyznat v dalších jevech, které s případem souvisejí. Klíčem k řešení se stane tajemný rukopis, který je ukrýván v knihovně. Během pátrání je Adso svědkem setkání císařské legace s papežovými vyslanci, při němž má být prostředníkem Vilém z Baskervillu. Setkání, jež se neskončí dohodou v teologických a filozofických otázkách, vyvrcholí procesem s bývalými členy heretické Dolcinovy sekty. Z čarodějnictví je obviněna vesnická dívka, s kterou Adso prožil milostný vztah. Inkvizitor ji odváží spolu s odsouzeným představitelem sekty Salvatorem. Tajemným rukopisem je neznámý druhý díl Aristotelovy Poetiky, pojednávající o smíchu. Starý a slepý knihovník Jorge jej považuje za nebezpečnou výzvu k pravdivému poznání. Ukáže se však, že Jorge je strůjcem všech zločinů. Očekává příchod Antikrista, a aby zabránil rozpadu světa, pozře manuskript napuštěný jedem. Při požáru, který zachvátí knihovnu, zahyne on i opat a požár se rozšíří na celé opatství. Příběh hledání pravdy tak končí. Složitá cesta za poznáním, plná zákrutů a nikdy nekončící, je sama o sobě přínosem, i když nepřináší hmatatelné výsledky, ale vede k pochybnostem a k prozření. {\bf Umberto Eco} se narodil roku 1932 v Itálii nedaleko Torina. Začal studovat práva, leč záhy přešel na studium středověké filosofie a literatury. Po získání doktorátu se věnoval žurnalistice a zároveň začal přednášet na svojí alma mater v Torinu. Stal se postupně jedním z nejuznávanějších odborníků na filosofii středověku, zejména Tomáše Akvinského, zároveň se stal jedním ze zakladatelů moderní semiotiky. Náhlý obrat v jeho akademické kariéře však znamenalo právě toto dílo, stal se světoznámým spisovatelem. Jeho další romány jsou {\it Foucaultovo kyvadlo} a {\it Ostrov předešlého dne}. \newpage \begin{center} {\large \bf } \bigskip \sffamily{\Huge Epos o Gilgamešovi } \end{center} Toto dílo vzniklo již kolem roku 3000 před naším letopočtem, ale bylo tradováno pouze ústní formou. Roku 2000 před naším letopočtem bylo písemně zaznamenáno. Tato báseň vznikala kolem dvou tisíc let. Během této doby prodělala mnoho změn. Příběh začíná ve městě Uruku, kde vládne mocný a krutý král Gilgameš, který je ze dvou třetin bůh. Protože jsou jeho poddaní zrovna zaměstnáváni kolosálním dílem, staví hradbu okolo města, tak, aby muži byli výkonnější, zakáže jim styk se ženami. Ty si proto stěžují u boha Anu. Ten je vyslyší a stvoří Enkidua, polodivokého tvora, který začíná požírat ovce Gilgamešovým poddaným. Ti si na polozvíře stěžují a tak Gilgameš dá Enkiduovi nevěstku, doufajíce, že ho od jeho činnosti odradí. Po šest dnů a sedm nocí si Enkidu s nevěstkou Šamchatou užívá. Když se pak chce znovu vrátit ke zvěři, zjistí, že se ho už bojí. Tak jde hledat přítele, a najde ho v Gilgamešovi. Gilgameš má dva sny, ve kterých se mu zdá, že na něj spadl meteorit a že objímá sekeru. Oba dva sny mají představovat Enkidua. Na počest přátelství se spolu vydávají do cedrového lesa, aby zabili krále chudoby a bídy Chumbabu. V cedrovém lese ho zabijí a z nakácených cedrů postaví dveře pro chrám. Na počest vítězství uspořádají hostinu. Na hostině se do Gilgameše zamiluje bohyně Ištar a nabídne mu manželství. On ho nepřijme a vytkne jí všechny předešlé milence. Ona se rozzlobí a za trest na Gilgameše sešle nebeského býka. On ho ale přemůže a vrhne bohyni kýtu z býka do obličeje. Bohové za to potrestají Enkidua, kvůli čemuž umírá. Gilgameš se hodně trápí, ale potom odchází hledat nesmrtelnost. Dozví se, že na ostrově bydlí Uta-napištim. Aby se ale dostal přes moře, musí si vyrobit bidla. Ty ale po jednom použití je musí odhodit do vody, aby si jedovatou vodou nepotřísnil ruce. Bidla mu tedy dojdou a on musí nad sebe napnout oděv místo plachty. Po příjezdu na ostrov mu Uta-napištim poví že se nesmrtelným stane pouze tehdy, když bude sedm dní a nocí bdít. On však je příliš po cestě vyčerpán, proto téměř okamžitě usne. Aby mu Uta-napištim dokázal, že usnul, nařídil své ženě, aby každý den pekla pecen chleba a položila ho vedle jeho hlavy. Když se po sedmi dnech Gilgameš probudí, uvidí vedla sebe sedm chlebů. Při odjezdu se ale dozví, že může pořád mládnout, když sní bylinu z mořského dna. Potopí se pro ni, ale pak, když se na druhém břehu chce osvěžit, sežere mu květinu had ze studně. Gilgameš se poté vrací zpět do Uruku poučen, že člověk se může stát nesmrtelným jedině svými činy. Hradbou, kterou nechal postavit před svým odchodem za hledáním věčného mládí. Takže celý příběh končí, stejně jako začal, u městské hradby. \newpage \begin{center} {\large \bf Karel Jaromír Erben } \bigskip \sffamily{\Huge Kytice } \end{center} Kytice je soubor třinácti balad, z nichž se skoro každá rozkládá na kapitoly. Příběhy většinou mívají špatný konec. Název pochází do první stejnojmenné básně. {\bf Kytice} Na hrobě své zemřelé matky, jejíž duše se převtělila do květů mateřídoušky, truchlí sirotci. Poznali matku po dechu a plesaly. {\bf Poklad} Na Velký pátek jdou lidé do kostela. Také matka s dítětem jde za nimi. Ve skále uvidí převeliké bohatství a chce si ho co nejvíce odnést. Ve spěchu zapomene na dítě, které nechává ve skále. Poklady se jí však doma promění v kamení. Matka začne truchlit. Za rok se opět skály otvírají a žena se šťastně shledává se svým dítětem. {\bf Svatební košile} Dívka, která již tři roky čeká na návrat svého milého z vojny, vyhrožuje sebevraždou, jestli se jí nevrátí. Přichází však už jen hochův duch, dívka to ale nepozná. Dozví se to až na hřbitově, kam ji zavedl. Zachraňují ji pouze modlitby a ranní klekání. {\bf Polednice} Matka přivolala na své zlobivé dítě Polednici. Ta přišla, ale matka chtěla dítě uchránit od smrti. V poledne přišel otec z práce. Ženu probral, ale dítě bylo již mrtvé. {\bf Zlatý kolovrat} Je to příběh o hodné Dorničce, kterou matka se sestrou zabijí, když si ji chce vzít za ženu král. V lese však Dorničku vzkřísí čarovný dědeček. Její končetiny a oči vymění za kouzelný kolovrátek, který nakonec zazpívá celou pravdu. Král poznává situaci a za ženu si bere Dorničku. {\bf Štědrý den} Popisuje zvyky lidí na tento sváteční den. Sestry Marie a Hana chtějí poznat osud, a vysekají proto díru do jezera. Hana vidí svou svatbu a Marie pohřeb. To se vyplní na jejich matce. {\bf Holoubek} Mladá žena zabije svého muže a za tři dny chystá novou svatbu. Myslí si, že mrtvý nic neví. Ten se však vrací v podobě holoubka a žalostně zpívá. Žena to nevydrží a utopí se. {\bf Záhořovo lože} Mladý hoch odchází do pekla a po cestě potkává zločince Záhoře, který poutníka pustí dál pouze pod podmínkou, že mu pak poví vše o peklu. Ten svému slibu dostojí. Záhoře se zmocní strach z pekelných trestů a slibuje pokání. Po devadesáti letech dojde odpuštění. {\bf Vodník} Vodník je, alespoň pro mě, jedna z nejhezčích balad, bohužel končí velice smutně. Dcera jde i přes zákaz matky k jezeru, kde chce prát. Lávka se pod ní prolomí a ona se utopí. Pod vodou si bere za manžela Vodníka, kterému později porodí syna. Dcera se chce ještě jednou shledat s matkou. Do večera se však musí vrátit. Žena nechce dceru pustit zpět do jezera. Vodník je za to potrestá smrtí syna. {\bf Vrba} Manžel chce vyléčit ženu z bezduchého spánku. Pokácí vrbu, se kterou žena sdílí svůj život. Tak obě zahubí a ze syna udělá sirotka. {\bf Lilie} Na hrobu mrtvého děvčete vyroste bílá lilie. Pán si ji odnáší domů a z květiny se stává dívka, která však nesmí na světlo. Po pánově odjezdu ji jeho matka neuhlídá a dívka se opět změní v uvadlou lilii. {\bf Dceřina kletba} Matka rozmlouvá s dcerou, která zabila své dítě. Dcera však přikládá vinu i matce. Než se oběsí, prokleje matku. {\bf Věštkyně} V této baladě autor připomíná věštbu kněžny Libuše. Zdůrazňuje, že po všem zlém přijde vždy to dobré a že český národ nezanikne, bude-li držet přisobě. {\bf Karel Jaromír Erben} (1811---1870) byl český básník, sběratel a spisovatel lidových písní a pohádek, literární historik a překladatel. Narodil se v Miletíně u Jičína. Během filosofických a právnických studií poznal Františka Palackého, se kterým pak po celý život spolupracoval. Byl také prvním archivářem města Prahy. Snažil se rekonstruovat původní podobu lidové slovesnosti. Vydával starší české texty, např. spisy Husovy. Zemřel v Praze. Mezi jeho další díla patří {\it Mateří doušky}, {\it Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských} nebo {\it Prostonárodní české písně a říkadla}. \newpage \begin{center} {\large \bf Nikolaj Vasiljevič Gogol } \bigskip \sffamily{\Huge Revizor } \end{center} Petrohradský účetní Ivan Alexandrovič Chlestakov přijíždí se svým sluhou do malého městečka v jakési gubernii. Zde žije čtrnáct dní na dluh. Přeje mu ale štěstí, neboť městský hejtman dostane dopis od přítele z Petrohradu, že městečko navštíví nebo už navštívil revizor. Svým chováním se náš účetní, kterého ve známém filmovém zpracování hrál vynikající V. Burian, dostává do povědomí městečka, které je prolezlé korupcí a různými jinými neřestmi. Obyvatelé se snaží udělat hotové divy. Nejdříve opraví snadno zahlédnutelné a do oka bijící nedostatky a nato provádějí hlavního hrdinu všemi trhy, institucemi a nakonec ho ubytují v domě hejtmana. Protože je na mizině, rád přijímá úplatky, které mu vysoce postavené osoby nabízejí. Vyjde najevo, že městečko není takové, jaké se zdá, ale i to, že Ivan Alexandrovič není revizor. Ten však na poslední chvíli uniká a do rozčarovaného městečka přijíždí pravý revizor. {\bf Nikolaj Vasiljevič Gogol} byl ruský kriticko-realistický spisovatel a dramatik ukrajinského původu. Od roku 1836 cestoval po Švýcarsku, Francii, Itálii a Palestině. Jeho povídky a novely zahrnují kromě beletrie též estetické a historické úvahy s krédem filosofie svobody a světa volnosti. Vyjádřil konzervativní názory na možnou nápravu ruské společnosti, ale i literární tvorbu. Na Gogolovy umělecké podněty v próze i v dramatu programově navázala ruská klasická literatura druhé poloviny 19. století i ruská literární moderna a avantgarda. Mezi jeho díla patří {\it Petrohradské povídky}, {\it Hráči}, {\it Bláznovy zápisky} či {\it Plášť}. \newpage \begin{center} {\large \bf František Halas } \bigskip \sffamily{\Huge Kohout plaší smrt } \end{center} Tato básnická sbírka je plná existencialismu, motivů smrti, konce a deziluze a k básnickému ztělesnění tragického pocitu života. Vyjadřuje též úpadkové nálady části inteligence, což nezůstalo bez vlivu Ve sbírce se odrážejí hrůzy první světové války i třídní rozpory, k nimž se Halas i přes svou věrnou sympatii s chudými a přes vědomí nutného zániku starého světa staví pasivně. Používá drsného, neharmonického verše, děsivých obrazů hrůzy, zániku a smrti a složité až nesrozumitelné metafory. Dochází až k deformaci jazyka. Inklinuje k existencialismu, k motivům smrti, konce a deziluze a k básnickému ztělesnění tragického pocitu života. Používal drsné a nelibozvučné, záměrně násilné přerušované verše složité struktury. Často sám vytvářel vlastní slova (neologismy) nebo neobvyklou větnou vazbu. {\bf František Halas} (1901---1949) byl český básník, esejista, publicista a překladatel (hlavně z polské poezie - Słowacki, Mickiewicz), autor poezie pro děti i poetické prózy pro dospělé. V jeho tvorbě převládaly motivy proletářské poezie a poetistická témata. Halasův vývoj od introspekce k plastickému a předmětnému vidění vyústil v monumentalitu a vnitřní patos básnické tvorby. Mezi jeho díla patří {\it Dokořán}, {\it Ladění} nebo {\it Naše paní Božena Němcová}. \newpage \begin{center} {\large \bf Vítězslav Hálek } \bigskip \sffamily{\Huge Na statku a v chaloupce } \end{center} Na břehu Vltavy na příkrém svahu stála opuštěná chatrč. V ní se usadil neznámý muž se synkem Jírou. Otec se živil pytláctvím. Ulovenou zvěř prodával plavcům, kteří ji prodávali dále. Jedné noci se otec z lesa nevrátil. Jíra jej našel v lese zastřeleného. V nedaleké vsi pak byl Jíra přijat ve statku u Lísků za pasáka. Líska tím nechybil. Zanedlouho byl Lískův dobytek nejlepší ve vsi. Lískova žena zemřela a sedlák se znovu oženil. Nová hospodyně však neměla Jíru ráda a Lence, dcerce hospodářově, nepřála žádné radosti. Když Lenka dorůstala, bála se selka její krásy, ukládala Lence těžké práce, vykázala ji do čeledníku a jinak ji snižovala. Selka měla na hospodáře velký vliv, a když se mu narodil chlapeček, jako by zapomněl, že je Lenka také jeho krev. Jednou Jíra zašel do opuštěné chatrče a našel tam staré modlitby a v nich zápis, že jeho předkové žili kdysi na Lískově statku a že museli statek po dlouhých válkách pro velkou nouzi opustit. Jíra se tedy stal zvláštní náhodou pasákem na statku, kde jeho předkové hospodařili. I lesy, ve kterých jeho otec pytlačil, náležely kdysi jeho rodu. Když se hospodyně dozvěděla, čeho se Jíra v chatrči dočetl, vyhnala ho. Jíra se nastěhoval do opuštěné chatrče. Tam za ním prchla i Lenka, která nemohla vystát macechu. Když si hospodář uvědomil, jak na svou dceru zapomněl, že Lenka po krutém zacházení prchla z domu, trápil se, až z toho onemocněl. Selka ze strachu o sebe utekla. Lenka se dozvěděla, že otec je nemocný, a tak šla otce ošetřovat, než se selka vrátí. Sedlák se jen pomalu dostával z těžké nemoci. Za selčiny nepřítomnosti hospodařil na statku Jíra s Lenkou. Líska dával Jírovi statek, ale Jíra odmítl, i když Líska poukazoval, že statek kdysi patřil Jírovým předkům. Jíra chtěl jenom chaloupku. Pak si vzal Lenku a měli spolu děti. Uplynul rok a selka se ještě nevrátila. Jednou přišla selka na statek, a když tam nikoho nezastihla, připlížila se až pod okna chaloupky, kde spatřila šťastného Lísku s Jírou, s Lenkou a vnoučetem. Když ji spatřili, začala prchat, zřítila se ze svahu až k Vltavě a zahynula. Pes Vořech, který ji chtěl zachránit, zahynul s ní. {\bf Vítězslav Hálek} (1835---1874, vl. jm. Vincenc Hálek) byl český básník, prozaik, dramatik, literární a divadelní kritik, fejetonista, novinář, autor povídek a črt. Spolu s Janem Nerudou, který je pokládán za jeho antipóda, vůdčí představitel skupiny literátů kolem almanachu 'Máj'. Ve své době nejoblíbenější básník lyrických, optimisticky laděných veršů vzdávajících hold lásce, přírodě a bezprostřední radosti ze života (celé jeho literární dílo i názory ovlivnila nejvíce léta strávená v prostředí klidného středočeského venkova). Autor realistických próz z prostředí českého venkova a maloměsta, někdy s výraznějším zaměřením na psychiku hrdiny. Narodil se v Dolinku. V letech 1855-58 studoval na filosofické fakultě v Praze. Řídil časopisy 'Lumír', 'Zlatá Praha' a 'Květy', byl redaktorem v 'Národních listech'. Zemřel v Praze. Mezi jeho díla se řadí i {\it Poldík rumař}, {\it Alfréd}, {\it Pohádky z naší vesnice} či {\it Komediant}. \newpage \begin{center} {\large \bf Václav Havel } \bigskip \sffamily{\Huge Zahradní slavnost } \end{center} Jednoduchý děj vychází ze znalosti psychologie českého člověka středních vrstev, jedož zásadami je: do ničeho se neplést, nevyjádřit přesně svůj názor, ale pokusit se využít situace a získat nějaké výhody. I hrdinové Zahradní slavnosi - manželé Oldřich a Božena Pludkovi se svými syny Hugem a Petrem - jsou těmito typy. Jejich přizpůsobivá životní filozofie zapadá dobře do celkového společenského marasmu, který je vykreslen v postavách zdánlivě o něčem rozhodujících (pracovník Zahajovačské služby Plzák, její ředitel, tajemník i vlivný muž "v pozadí" Kalabis). Když je Hugo Pludek poslán svými rodiči na zahradní slavnost likvidačního úřadu hledat údajně vlivného Kalabise, rozjede se absurdita hry na život. Strach o své postavení znemožňuje normální myšlení, i snaha přizpůsobit se společenské normě za cenu ztráty vlastní identity a obludná podřízenost fungování byrokratického mechanismu vyúsťují v jeden logický závěr. Hlavní hrdina Hugo Pludek si při své úspěšné výpravě za získáním lepšího společenského postavení osvojuje potřebné znaky myšlení a chování tak dokonale, že ho vlastní rodiče nepoznávají. Hra odkrývá absurditu života, který se zříká vlastní identity a přizpůsobuje se vnější moci. {\bf Václav Havel} (1936) je český dramatik rozvíjející principy absurdního divadla, esejista a publicista, politik. Při zaměstnání vystudoval střední školu a v 60. letech obor dramaturgie na divadelní fakultě 'Akademie múzických umění'. Člen časopisu 'Tvář', později dramaturg 'Divadla Na zábradlí'. Po roce 1968 byl donucen odejít z divadla - určitý čas pracoval jako dělník, současně se věnoval autorské tvorbě a občanským aktivitám. Přispíval do samizdatových edic a do 'Lidových novin'. Za totality se stal přední osobností nezávislých občanských iniciativ, pro svou činnost byl několikrát vězněn. Spoluzakladatel a jeden z prvních signatářů a mluvčích 'Charty 77' a 'VONS' (1978). V létě 1989 iniciátor petice 'Několik vět', na podzim pak vedoucí osobnost opozice, která jednala s představiteli komunistického režimu, a spoluzakladatel 'Občanského fóra', později prezident. Mezi jeho další díla patří {\it Dálkový výslech}, {\it Largo desolato} nebo {\it Audience}. \newpage \begin{center} {\large \bf Ernest Hemingway } \bigskip \sffamily{\Huge Sbohem, armádo! } \end{center} Příběh začíná na italské frontě, kam dobrovolně nastupuje Frederico Henry poté, co ho zastihne první světová válka v Římě. Slouží u sanitní jednotky, kde se seznamuje s mnoha lidmi. Byli to například Rinaldi, jeho válečný "bratr", Bonello, Bartolomeo Aymo a kněz, kterého si kapitán a Rinaldi často dobírali. Potkává také slečnu Catherine Barkleyovou, do níž se bezmezně zamilovává. Poté, co je na frontě poblíž města Gorizie těžce zraněn, je převezen do Milána do Ospedale Maggiore. Seznamuje se s místními sestřičkami, slečnou Gageovou a Van Campenovou. Do Milána přijíždí za tenentem Catherine a spolu prožívají krásné chvíle. Před Henryho odjezdem na frontu mu Catherine sděluje, že je těhotná. Potom, co se Frederico uzdraví, prodělává žloutenku, kterou si přivodil častým pitím alkoholu. Když se opět vrací do války, je ihned poslán do terénu. Naneštěstí ale Němci právě v tu chvíli zahajují útok, a tak Itálie musí ustupovat. Henryho úkolem je dopravit zbylé dvě sanitky do Udine a odtud do Pardedone. Doprovázejí ho Aymo, Bonello a Piani. Cestou k sobě přibírají dva četaře, kteří později, v době, kdy se od nich očekává pomoc, utíkají, přičemž jednoho Frederico zastřelí, a nakonec se k nim do vozu připojují ještě dvě vystrašené dívky. Ústup Henryho sanitního oddílu se nezdařil. Sanitní vozy zapadly do husté břečky, Aymo byl jakýmsi Italem zastřelen, Bonello dezertoval a samotný Frederico málem přišel o život, když jej na ústupu zadržela italská vojenská policie, která většinu cizích důstojníků popravovala. Henry si zachránil život úprkem a skokem do vody. Nezbylo mu nic jiného, než utéci. Po zdařilém prchnutí se vrací zpátky do Milána s nadějí, že v nemocnici narazí na Catherine. Dovídá se však, že odjela do Stresy. Před odjezdem do tohoto města navštěvuje svého přítele Simmonse, zpěváka, který mu půjčuje civilní oblečení. Ve Strese nalézá Catherine i její přítelkyni, Helenu Fergusonovou. V hotelu Henry potkává svého starého přítele, hrabě Greffiho, s nímž už dlouhá léta hraje kulečník. Dlouho se zde Catherine a Frederico nezdrží, neboť se dovídají, že se Henryho chystá zatknout policie. Oběma tedy nezbývá nic jiného, než aby nechali Itálii za sebou a přeplavili se pomocí barmanova člunu přes jezero do Švýcarska. Ve Švýcarsku prožili mnoho šťastných chvil. Bydleli v hnědém dřevěném domku pana a paní Guttingenových, který byl na horském úpatí. Jakmile se Catherine dostavily porodní bolesti, byla převezena do nemocnice.Po velmi dlouhé době porodila chlapce. Ale mrtvého. Nedlouho potom umírá i Catherine. {\bf Ernest Hemingway} byl Americký prozaik, žurnalista a esejista, autor moderního románu a povídky. Narodil se v Oak Parku (Illinois). Pod vlivem modernistických autorů si vypracoval charakteristicky úsporný, citově nezaujatý styl, často založený na pouhém záznamu dialogu (tzv. "objektivní vypravěčství"). První světovou válku prožil dobrovolně v Evropě. Během španělské občanské války pomáhal bojovat proti nastupujícímu fašismu. Ve svém poválečném díle zobrazil člověka uprostřed válek a násilí a vzdal hold lidské statečnosti, zobrazil však i život umělecké bohémy. Po změně režimu Kubu opustil a vrátil se do Spojených států. Postupem času však neunesl tíhu vlastní samoty a spáchal sebevraždu, když se zastřelil v Ketchumu (Idaho). Laureát 'Nobelovy ceny' za literaturu pro rok 1954, kterou však nemohl převzít kvůli zraněním způsobeným předešlou leteckou nehodou z Ugandy. Mezi jeho další díla patří {\it Pátá kolona}, {\it Fiesta} nebo {\it Zelené pahorky Africké}. \newpage \begin{center} {\large \bf Homér } \bigskip \sffamily{\Huge Illias } \end{center} {\it Ílias líčí posledních 51 dní 10. roku trojské války (Trója je řecky Ílion). Příčinou byl únos manželky spartského krále Meneláa, nejkrásnější ženy své doby Heleny, kterého se dopustil syn trojského krále Priama Paris.} Ke konci trojské války odmítl Achileus, jeden z nejlepších řeckých bojovníků, bojovat, protože se cítil uražen, neboť mu Agamemnon, velitel řeckých vojsk, odmítl dát jeho kořist, krásnou otrokyni Briseovnu. Boje před Trójou však pokračují i nadále, je zde líčení významných bojovníků z obou stran a také předcházející válečné události. Trójané mají prozatím v boji převahu, ale jen do chvíle, kdy si nejlepší Achilův přítel Patroklos vypůjčí zbroj svého přítele, aby tím zastrašil protivníka. Je však zabit nejstarším synem trojského krále Hektorem, což však Achilla velmi popudilo, takže se rozhodl přítele pomstít. Paris také podléhá v boji s Meneláem, ale zachrání ho bohyně Afrodita. V závěru eposu je líčen souboj Hektora a Achilla, rozhodnutého pomstít svého přítele. Achillus Hektora porazí a ten je po smrti ještě potupen tím, že jej Achilles vláčí kolem trojských hradeb. Až po prosbách krále Priama je mu vydáno synovo tělo, které je poté řádně pohřbeno. Dílo idealizuje lidi i bohy, kteří jsou však podobní lidským vládcům. Úlohu zde hraje osud i vůle bohů, které se nelze vzepřít. Bohové jsou jednotní, lidé touží po věčném životě, lásce a kráse. \begin{center} \bigskip \sffamily{\Huge Odysseia } \end{center} Odysseia líčí návrat domů jendoho z hrdinů trojské války - Odyssea. Tomu cesta trvala celých dlouhých deset let. Epos líčí Odysseovo bloudění a dobrodružné příhody, které zažívá cestou na rodnou Ithaku. Zažil například střetnutí s Kikony, pobyt v zemi Lotofagů, kteří hostům podávali své ovoce zapomnění, po jehož požití chtěl každý zůstat na jejich ostrově, setkal se i s kyklopy (oslepil jednookého obra Polyféma a tím si rozhněval jeho otce Poseidona), dále s lidožravými Laistrygony, kteří zabili mnoho Odysseových přátel a zničili všechny lodě až na Odysseovu. Dále se setkal s kouzelnicí Kirké, která jeho družinu proměnila ve vepře, překonával nástrahy zpívajících polozvířecích Sirén, nejdelší část cesty strávil v zajetí nymfy Kalypsó na ostrově Oxygia - 7 let. Fajáky byl ve spánku dovezeny na lodi krále Alkiona do vytoužené Ithaky. Zatím se vetřelí nápadníci pokoušeli o ruku Odysseovy manželky královny Penelopy a chtěli také spáchat úkladnou vraždu jeho syna Télemacha. Aby se Odysseus přesvědčil o věrnosti své ženy, přichází do paláce přestrojen za žebráka (při tom mu již pomohla bohyně Athéna, syn Télemachos i pastýři), uspěl v soutěži střelců, když jako jediný napjal svůj pověstný luk, pobil všechny drzé Penelopiny nápadníky, přivítal se s ženou a ujal se znovu vlády. \newpage \begin{center} {\large \bf Bohumil Hrabal } \bigskip \sffamily{\Huge Jak jsem obsluhoval anglického krále } \end{center} {\it ``Poslouchejte, co Vám teďka řeknu.''} V hotelu Praha patnáctiletý pikolík Dítě teprve začíná. Jeho největší noční radostí jsou návštěvy u Rajských, u slečen, kde nakonec prožije své ``poprvé''. Po několika letech přejde do hotelu Tichota, kam se jezdí opíjet a pomilovat mnoho generálů a dokonce i prezident. Zábavou mladého hrdiny jsou ale víkendové rauty s kolegou Zdeňkem. Jeho kariéra nezávratně stoupá a Dítě se dostane až do prestižního hotelu Paříž, kde mají i zlaté příbory(!). Viděl je jen jednou, a to když obsluhoval Habešského císaře. Jistě mu v tom pomohlo studium u vrchního Skřivánka, který obluhoval anglického krále. Na všech těchto místech se setkal se zajímavými lidmi: od obchodních agentů počínaje, přes básníky, bankéře, africké misionáře a podomkem nekonče. Osud mu do cesty poslal zrzavou německou dívku Lízu, první ženu, které se přes svojí zanedbatelnou výšku mohl podívat do očí. Hned bylo jasné, že si jsou souzeni. Jenomže Líza byla nakloněna říšské myšlence čistého národa. Ani to nezlomilo jeho lásku, nechal se vyšetřit od lékaře, ``aby mohl obcovat s německou dívkou'', když u nás začala okupace. Je jasné, že se jeho sňatek nesetkal s bouřlivou ovací na české straně, musel přijmout práci v horském středisku pro německé blondýnky, které jezdili navštěvovat němečtí blonďatí vojáci. V té době bylo jeho největším přáním, aby ho zatkla německá policie, aby byl obviněn z něčeho protiříšského. Tak moc si přál návrat do vlasti. Líza se do války pustila s plnou vervou. Jakmile porodila syna, odjela dělat dobrovolnou sestru. Při jednom ze svých občasných návratů přivezla kufřík se známkami, které nabudou hodnoty, jakmile válka skončí. Zemřela ale při náletech a její manžel našel její hlavu v troskách domu. Za peníze vybudoval hotel U Lomu. Splnil se mu jeho sen: stát se milionářem a především pokořit svou výšku. Škoda jen, že se mu nedostávalo štěstí. Hotel i úspory mu byly znárodněny a on se dostal do vazby s dalšími ``chudými milionáři''. Po zrušení vězení pracoval jako dřevorubec, spával v polorozbořené hájovně spolu s učitelem francouzštiny a jeho žačkou. I v tak náročných podmínkách bylo patrné z pohledů a gest, že je náš hrdina jaksi navíc, ačkoliv si muž i dívka stále pečlivě vykali. Nakonec jel nahradit cikánskou rodinu do zapadlé vísky, kde štětoval cestu. Jeho nejbližšími se mu stali koník, pes a kočka. Každý den posílal psa na nákup a přestal se tak stýkat s vesničany. Ti ho ale měli tak rádi, že psa zastřelili, jen proto, aby se s nimi musel znovu shledat. Tak končí jeho osud. Je sám. Je šťastný. Hrabal nám dovoluje nahlédnout do života obyčejného člověka, v němž "se i neskutečné stane pravdou". Ukazuje nám jak je štěstí pomíjivé, jak je těžké zasloužit si něčí uznání. Popisuje strasti rozporuplné duše. Kompoziční skladba je víceméně chronologická. Jedná se o záznam mluveného slova; vše je psáno ich-formou, vyskytuje se nespisovný jazyk, německé výrazy, pomlky, ipřirovnání. Autor využívá dlouhých souvětí, vše sjednocuje stejný začátek i konec. {\bf Bohumil Hrabal} se narodil 28. března 1914 v Brně -- Židenicích, dětství prožil s rodiči a strýcem ``Pepinem'' v pivovaru v Nymburce, kde navštěvoval i základní školu a reálné gymnázium. Do roku 1949 píše především reflexivní lyriku, ovlivněnou poetismem a surrealismem, ovšem pak nastupuje již totální realismus, píše poémy volným veršem a povídky. Roku 1963 získává konečně první publikační možnosti a setkává se s okamžitým ohlasem - vznikají například {\it Taneční hodiny pro starší a pokročilé} nebo {\it Ostře sledované vlaky}. V roce 1970 je mu ovšem zakázáno publikovat, jeho poslední knihy jsou již skartovány. Právě nyní vznikají jeho vrcholné texty - {\it Postřižiny} nebo {\it Příliš hlučná samota}. Od roku 1976 některé jeho knihy opět vycházejí, ovšem v upravených verzích, zbylé pak jsou vydávány samizdatem. Od roku 1990 se věnuje zejména publicistice, píše drobné texty. Umírá 3. února 1997. \newpage \begin{center} {\large \bf Václav Hrabě } \bigskip \sffamily{\Huge Blues pro bláznivou holku } \end{center} Tato sbírka obsahuje zejména básně inspirované beatnickou vlnou; objevuje se zde upřímná výpověď citů a názorů mladého člověka, touha po plném životě a svobodě, naproti tomu stojí jako strašák politická deformace. Tvorba Václava Hraběte je charakteristická proudem vědomí a imaginativními asociacemi občas až surrealistickými, které se ovšem nesou na hluboce poetické vlně. Místy impressionistická sbírka odráží v některých básních pražskou atmosféru, vyskytuje se zejména popis přírody na Petříně. Nevyskytuje se interpunkce, což formálně narušuje logickou stavbu verše, ovšem celkově to pouze umocňuje celkový hluboký dojem. Myšlenky a slova plynou v jednom nepřerušeném proudu, forma bývá až písňová --- texty básní jsou ``přirozeně zhudebnitelné''. Básně mají vlastní přirozenou melodii, podporovanou občasnými nově vytvořenými slovy. Jeho básně proto měly vliv na hudební tvorbu Karla Kryla, Jaromíra Nohavici a mnoha jiných, v jejichž písních můžeme najít jeho texty. Konkrétně z této sbírky zhudebnil např. Variaci na renesanční téma Vladimír Mišík. {\bf Václav Hrabě} byl talentovaný český básník a prozaik, jehož tvorba úzce souvisela s jazzovou a bluesovou hudbou. Hlavní představitel české beat generation (setkal se s Allanem Ginsbergem) a nonkonformní mládeže šedesátých let. Bohužel již v pouhých čtyřiadvaceti letech tragicky zahynul, když se nešťastně otrávil oxidem uhelnatým. Hrabětovy edice sbírek tak byly vydávány až posmrtně a jeho jediná divadelní hra se nikdy nenašla. Další jeho díla zahrnují {\it Horečku}, {\it Blues v modré a bílé} nebo {\it Černé nebe nad městem}. \newpage \begin{center} {\large \bf Jan Hus } \bigskip \sffamily{\Huge O církvi } \end{center} Nejdůležitější Husův latinský spis {\it De ecclesia}: Latinský spis samostatně zpracovává některé otázky a názory vyslovené již Johnem Wycliffem. V něm Hus vyslovil názor, že papež žijící v hříchu není hlavou církve, dokonce není ani jejím členem. Tak je ovšem možno odepřít papeži poslušnost a neuznávat jeho autoritu. Hus nevidí hodnotu a důstojnost člověka v jeho společenském postavení a úřadě, který zastává, ale v jeho životě mravném a zbožném, či nemravném a bezbožném. Husova kritika hluboko zasáhla církev a papežství, jež neprávem odvozovalo svou moc a postavení přímo od Krista, ač bylo ustanoveno teprve císařem Konstantinem. Hus se postavil proti nadstátní univerzálnosti katolické církve, položil svým schválením přijímaní pod obojí způsobou základ nové národní církve a podnítil revoluční touhy lidu po sociálně spravedlivé společnosti. {\bf Jan Hus} se narodil v Husinci u Prachatic, roku 1400 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1402 kázal česky v kapli Betlémské. Byl vůdčí osobností celého husitského hnutí, sepsal řadu děl od {\it Postilly} přes {\it Vieklad viery} až po {\it Listy z Kostnice}. Byl nejen učencem, vysokoškolským učitelem, ale i lidovým kazatelem a spojoval takto ve své činnosti teorii i praxi. Kolem roku 1409 významně zasáhl i do politiky tím, že se zasloužil o vydání Kutnohorského dekretu. 6.7.1415 byl upálen jako kacíř. \begin{verse} Hledej pravdu, slyš pravdu,\\ uč se pravdě, miluj pravdu,\\ prav pravdu, drž pravdu,\\ braň pravdu až do smrti! \end{verse} \newpage \begin{center} {\large \bf Alois Jirásek } \bigskip \sffamily{\Huge Filosofská historie } \end{center} Dílo nás přenáší do 1. poloviny 19. století, do prostředí Litomyšle a života studentů, kteří se zde připravují na zkoušku z filosofie. Blíže se seznamujeme se studenty Vavřenou, Frybortem, Zelenkou a Špínou. Všichni pilně studují a sami vzdělávají jiné, jako například Vavřena, který dává hodiny synovi pana Roubínka, který je úředníkem (aktuárem). Přes veškeré studium ale nezapomínají žít, potkávají dívky, které pak chovají v srdci. Příběh je pročísnut studentskou slavností majáles, májovou slavností. Ta už po dva roky nebyla, neboť ji biskupský komisař ve jménu biskupa hradeckého zakázal. A stejně to mělo být i tentokrát. Posluchači filosofie se ale proti tomuto nařízení postavili a majáles uskutečnili. Jejich podporovatelem se stala celá Litomyšl. Když Vavřena chodil vyučovat Fricka, syna pana Roubínka, potkával se s Lenkou, která u Roubínků sloužila. U ní si všiml velkého vlasteneckého cítění a ihned si ji zamiloval. Na ni ale žárlila její sestřenice Lotty, dcera aktuára. Nelíbilo se jí, že si Vavřena povídá častěji s Lenkou a s ní ne. Nakonec Lence paní aktuárová zakázala se s Vavřenou scházet. Poté co Vavřena při slavnosti majáles přišel pozdě na čtverylku, na kterou se zadal s Lotty, a když se paní aktuárová dozvěděla od místní dohazovačky Rollerové, že Vavřena tehdy trávil čas s Lenkou, neváhala a svého mažela přesvědčila, že Vavřena není tím pravým, kdo by měl vyučovat jejich syna Fricka. Ale i přesto zůstal Vavřena s Lenkou v kontaktu. Psal jí psaníčka a posílal je přes svého nástupce, který psaníčka Lence doručil. Mnohdy jí také poslal knížku, kterou si se zalíbením Lenka přečetla. Frybort zase miloval dívku paní domácí, Márinku, která bydlela ve stejném domě jako studenti. Těm poskytla ubytování slečna Elis, starší dáma, jež se o ně starala jako o vlastní děti. Skončila slavnost majáles a její hlavní pořadatelé byli potřestáni školním vězením - karcerem. Minul podzim a začal se připravovat filosofský ples. Po něm nastaly zkoušky z filosofie, na které se studenti připravovali. Pro někoho skončily úspěšně. Někdo však byl ale zklamán, protože neuspěl. Mezi šťastné patřil Vavřena, Frybort i Zelenka, který studie bral opravdu vážně a o nic jiného se nezajímal (ani o majáles). Nešťastný byl však Špína, protože propadl. Slečna Elis tomu nemohla uvěřit, protože se poslední dobou také hodně připravoval. Na neúspěchu se jistě podílela nešťastná láska. Špína se totiž zamiloval do Márinky. Její srdce však patřilo Frybortovi. Špína se rozhodl, že nebude rok opakovat a raději vstoupí do kláštera. "Filozofská historie" se také zmiňuje o pádu Metternicha a o revolučním roku 1848. Tehdy se zakládaly studentské a zámecké legie. Když však do Litomyšle dorazila zpráva, že lid v Praze se chopil zbraně proti císařskému vojsku, oznámil hrabě Žorš, že on proti císaři bojovat nebude. A proto do Prahy na barikády odcházejí dobrovolníci, mezi kterými nechybí ani Frybort a Vavřena. V Praze oba dva potkávají mnicha Špínu. Ten zde umírá. Dílo končí svatbou Fryborta s Márinkou a svatbou Vavřeny s Lenkou. Lenka ve slečně Elis našla velmi dobrou přítelkyni. Dozvěděla se od ní, že kdysi znala jejího nebožtíka strýce, který Lenku vychovával. Než minuly prázdniny, stihl paní Roubínkovou a její dceru velký zármutek. Pan aktuár podlehl své nemoci a zemřel. Paní aktuárová dál probírala (převážně německy) s místní dohazovačkou neklidnou dobu a na Lenčinu svatbu ani nepřišla. Zřejmě proto, že sama Lotty ještě nikoho neměla. {\bf Alois Jirásek} (1851---1930) byl významný český romanopisec a dramatik, tvůrce historických povídek, románů a cyklických románových kronik z českých dějin (husitství, pobělohorská protireformace, národní obrození), historických a vesnických dramat a her s pohádkovými motivy. Narodil se ve východočeském Hronově, vyrůstal v Broumově. Absolvoval gymnázium v Hradci Králové (1867-71). Po studiu dějepisu na filosofické fakultě v Praze (1871-74) působil jako středoškolský učitel v Litomyšli a po roce 1888 v Praze. V roce 1917 jako první podepsal 'Manifest českých spisovatelů', čímž vyjádřil touhu po národní samostatnosti. Po volbách v roce 1920 se stal členem republikového senátu. V letech 1901-21 redigoval časopis 'Zvon'. Historickou objektivností, realističností a aktuálním vylíčením smyslu českých dějin přiblížil svá díla současnosti. Vybíral si látky romantické i psychologické, konfrontoval osobní ideály se soudobou společností. Hlubší pohled na vlastní životní epochu rozvinul ve svých memoárech. Zemřel v Praze. Mezi jeho díly je dlužno zmínit např. {\it Lucernu}, {\it U nás}, {\it Bratrstvo} nebo {\it Mezi proudy}. \newpage \begin{center} {\large \bf Jiří Voskovec, Jan Werich } \bigskip \sffamily{\Huge Nebe na zemi } \end{center} Manželská hádka olympských bohů Juno a Jupitera o koňskou podobu, kterou na sebe Jupiter občas bere, vyvrcholí útěkem Jupitera na zem. Tam na sebe vezme podobu mladíka Camilia a brzy se setká s krásnou Aramantou, do které se zamiluje. Posléze se poradí se sochou svého syna Merkura a s jeho pomocí se rozhodne získat místo písaře u Aramantina manžela, který je notářem, a to s pomocí prohnaných kněží svého chrámu. Po cestě za kněžími ho však potká Catastrofa, po které by měl jako pozemský mladík dědit. Proto si notáře Catastrofa kvůli tomuto problému brzy odvede a Jupiter může konečně políbit Aramantu. V dáli však zahřmí a Aramanta odběhne. Mezitím však požádá Catastrofa kněze o formální adopci, a ti k ní vyberou právě Jupitera. Za to Jupiterovi poskytnou protislužbu - odlákají právníka. Lest je však prozrazena, leč Jupiter se včas schová. Zatím přijde skutečný Camilio, který situaci nevědomky zachrání a notář jde honit kněze. Aramanta začne líbat Camilia a Jupiter to nešťastně pozoruje. Catastrofa s veleknězem se rozhodli uspořádat ``hostinu na usmířenou'', kam pozvali notáře, Armantu, Camilia, kněze, svého muže i jiné lidi. Všechny chtěli otrávit, těsně před přípitkem se však ve veleknězi pohne svědomí a prozradí, že je víno otrávené. Catastrofa ho musí vypít, ovšem zjistí se, že ho zapomněla otrávit. Velekněz také prozradí, že díky falešným surovinám pro obětiny jsou všechny sňatky neplatné, Camilio a Aramanta se tedy oddají, Jupiter si mezitím vybral Catastrofinu komornou. {\bf Jiří Voskovec} a {\bf Jan Werich} společně tvořili a hráli v Osvobozeném divadle, za války pak utekli do USA. Mezi jejich nejznámější hry patří {\it Kat a blázen}, {\it Hej rup} nebo {\it Pěst na oko}. Werich po svém návratu hrál tyto hry s M. Horníčkem. \newpage \begin{center} {\large \bf Franz Kafka } \bigskip \sffamily{\Huge Proces } \end{center} Tento ponurý a iracionální psychologický román vypráví o nesmyslnosti světa, nicotnosti jedince v něm i nebezpečí zániku individuality. Lze však přeneseně (skrze varování před zkorumpovanou a zmanipulovanou justicí) postřehnout i svědectví o nebezpečí totalitních politických systémů. Román je velmi zvláštně uspořádán. Autor nejdříve napsal první a poslední kapitolu, načež postupně v nelineárním pořadí dopisoval do tohoto dějového rámce mezičlánky, který děj rozšiřovaly a ozřejmovaly, zároveň pak rozvíjely popis vnitřních psychických dějů hlavní postavy. Ústřední postavou tohoto podivného románu je prokurista bankovního úřadu Josef K. Ten je jednoho rána nemile překvapen. V jeho bytě se objeví několik mužů, jenž Josefovi K. necitelně a neomaleně sdělí, že je obviněn, nic víc, oni ho jen hlídají. Poté je Josef K. donucen vyslechnout obvinění z úst jejich nadřízeného. Ani od něho se ale nic bližšího nedoví. Od této chvíle zažívá nepříjemné události, týkající ho se jeho procesu. Musí přijmout pomoc svého strýce, který mu zařídí slyšení u starého a nemocného advokáta. Ten má neobyčejnou služku Leni, která miluje všechny advokátovi klienty --- hlavně preferuje těžké případy. Pro Josefa K. se Procesem mění pomalu a jistě celý život. Stále mu není odhalen důvod obvinění a on se postupně víc a víc zamotává do nepochopitelné pavučiny soudních jednání, chodeb a zákoutí. Ze začátku hledá pomoc u osob, kteří by mu s jeho Procesem pomohli. Poznává tak soudního malíře, promlouvá s knězem a seznamuje se s bledými lidmi, kteří stejně jako on hledají odpověď na jedinou otázku: {\it Jak z toho ven?} Jeho Proces se mu stává denním chlebem a pohlcuje všechny myšlenky. Nakonec je pevně rozhodnut bojovat za svoji věc sám, dává výpověď svému advokátovi. Náhle se ocitáme s Josefem K. ve sterém kamenolomu, kde je veden na popravu dvěma pány s cylindry. Logika je sice nezvratná, ale člověku, který chce žít, neodolá. Kde je ten soudce, kterého nikdy nespatřil? Kde je ten vysoký soud, k němuž nikdy nedospěl? Konec. Jeden z pánů přiložil ruce k jeho hrdlu a druhý mu zatím vrazil do srdce nůž a dvakrát jím tam otočil. {\it ,,Jako pes'', pravil, bylo to, jako by stud ho měl přežít.} V této závěrečné větě poslední kapitoly románu vrcholí mravní problematika díla: Stud se tu stává posledním životním pocitem a nejvlastnějším výrazem ,,nedokončeného vědomí viny'' Josefa K. Dále následují tzv. Fragmenty - nedokončené kapitoly, které měly patřit do různých částí románu. Zde se dovídáme více o životě Josefa K. O jeho vztahu k ženě jménem Elsa, o jeho pracovních vztazích a jeho návštěvách u své matky. Je zde popsáno zatím silné rozhodnutí v boji proti nesmyslné mašinérii neopodstatnělého obvinění, jenž ho však nakonec dohnalo do náruče smrti. Kafkovo dílo Proces je velmi citlivě napsané, dodávající svědectví o lidské ubohosti a neschopnosti zastavit vymyšlené ovlivnění lidského života, které vede k jeho duševní i fyzické zkáze. {\bf Franz Kafka} je ve světě zřejmě nejslavnějším a nejinterpretovanějším pražským spisovatelem. Jeho dílo, v němž realistickými prostředky vytvářel přízračný a symbolický svět absolutní lidské osamělosti, neodčinitelné a nezaviněné viny a nepoznatelného smyslu, předznamenalo jedno z nejzákladnějších témat moderní literatury 20. století. Narodil se v židovské rodině obchodníka s galanterním zbožím Hermanna Kafky na Starém Městě pražském v blízkosti Staroměstského náměstí. Mezi praktickým, autoritářským otcem a senzitivním Franzem trvalo celý život napětí. Kafka po maturitě studoval práva a po jejich absolvování nastoupil roku 1907 do pojišťovny. Zaměstnání pro něho však bylo především obtížnou přítěží, protože jeho skutečným a základním zájmem bylo psaní. Pro spíše introvertního a nenápadného Kafku mělo velký význam přátelství s Maxem Brodem (od roku 1902), jenž mu zprostředkoval uvedení do pražského německého literárního prostředí (Oskar Baum, Felix Weltsch). Nejstarší Kafkova dochovaná práce pochází z roku 1904 a již zde je tématem vnitřní stav osamělého a nejistého jedince vyvrženého společností. V té době vznikaly také drobné práce zachycující situace všedního života a úvahy, jež byly vydány souborně roku 1913. V letech 1910---1923 si Kafka vedl deník. Význam přelomu má v Kafkově tvorbě povídka napsaná v noci z 22. na 23. září 1912, po níž v rychlém sledu následovaly další. Ve všech třech prózách je exponováno téma otec, Bůh, zákon a neschopnost ztotožnění lidského jedince s nimi. Rodina a Praha představovaly pro Kafku tísnivé sevření, jež se celý život snažil prorazit, příznačně eskapádami zasnoubení a jejich rušení. Traumata zvětšovalo Kafkovo vědomí smrtelnosti jeho nemoci, tuberkulózy, jež u něj plně propukla v roce 1917. V centru Kafkova prozaického díla stojí romány {\it Proces}, {\it Proměna}, {\it Zámek} a {\it Amerika}. Ani jeden z románů nebyl za Kafkova života vydán a měly být dokonce podle autorovy závěti spáleny, Max Brod je však nakonec uveřejnil. \newpage \begin{center} {\large \bf Ivan Klíma } \bigskip \sffamily{\Huge Soudce z milosti } \end{center} Děj tohoto románu se odehrává v období let 1972 - 1985. Hlavní hrdina Adam Kindl je soudcem a má odsoudit Karla Kozlíka k trestu smrti za vraždu své bytné a její malé vnučky. Román má dvě roviny. V první rovině se Adam Kindl vrací do minulosti, do svého dětství, kdy jako chlapec z židovské rodiny musel pobývat s matkou a mladším bratrem v ghetu. Jeho otce odvezli koncentračního tábora. Po osvobození se všichni vrací do svého domu v Praze. Vzpomíná na svůj návrat do školy, kde byl o hodně pozadu od svých spolužáků. V dospělosti vstupuje do strany a hlásí se na vysokou školu politických věd. Jeho otce však zavřou do vězení a on musí přestoupit na jinou školu. Rozhodne se pro práva. Po ukončení studia je přeložen jako soudce do malé vesničky, které říkají Díra. Zde poznává strasti svého povolání. Po několika letech je přeložen do Prahy, seznamuje se zde se svou ženou a odjíždí studijně do Ameriky. Po návratu do Čech sem vpadnou vojska Varšavské smlouvy. V druhé rovině prožívá Adam Kindl současnost. Začíná být nepohodlný pro některé lidi. Ti se ho chtějí zbavit. Dají mu tedy případ, soudit Karla Kozlíka, kterého má odsoudit k smrti. To je však proti Adamovu přesvědčení. Musí se rozhodnout jestli chce přijít o svou práci a postavení nebo jestli dá přednost svému přesvědčení. Adam však v této době prožívá také manželskou krizi. Poznává, že svou ženu už nemiluje a najde si milenku. Rovněž jeho žena si nalézá milence. Manželství se rozpadá. V závěru knihy se Adam rozhodne, že Kozlíka neodsoudí k trestu smrti. Avšak už je pozdě. Kozlíka odsoudí jiný soudce a Adam přichází o místo, avšak konečně nachází to po čem léta toužil - osobní svobodu. Román Soudce z milosti měl takový ohlas u světové veřejnosti, že je považován nejen za autorovo opus magnum, ale za výjimečné dílo celé české poválečné prózy. První vydání vyšlo v Anglii v roce 1986. {\bf Ivan Klíma} (1932) je Český prozaik, dramatik a publicista. Bývalý disident, spoluzakladatel 'Obce spisovatelů' a předseda českého 'PEN-klubu'. Narodil se v Praze. Za druhé světové války prožil tři a půl roku v terezínském ghettu. Po gymnáziu vystudoval češtinu a literární vědu na filosofické fakultě 'Univerzity Karlovy' v Praze. Po absolutoriu pracoval jako redaktor 'Literárních novin' a 'Listů' (až do jejich zákazu). V letech 1969-70 učil ve Spojených státech. Po návratu krátce pracoval v dělnických profesích. Své texty publikoval v časopisech 'Květen', 'Plamen', 'Host do domu' a v exilovém 'Svědectví'. V povídkách i divadelních hrách vyslovuje odpor proti zmechanizování života a pasivitě a proti bezpráví, východisko vidí v mravní síle člověka. Mezi jeho díla patří {\it Milenci na jednu noc (den)}, {\it Čekání na světlo (tmu)} nebo {\it Moje první lásky}. \newpage \begin{center} {\large \bf Jan Kollár } \bigskip \sffamily{\Huge Slávy dcera } \end{center} Předzpěv: Okolí Jeny, dříve slovanské, je nyní poněmčeno. Jen "les, řeky, města a ves změniti své jméno slovanské / nechtěli". To závislá Germánie "zhanobila v jednom národu lidstvo celé", neboť "sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou". Nová budoucnost vzejde jen "z ruky pilné", ne z nářků. Snad pomůže přichýlení k velikému dubisku, které vzdoruje zhoubným časům (Rusku). Prvních pět zpěvů: Na křivdu žaluje bohyně Sláva radě slovanských bohů, bůh lásky Mílek ztvoří z kvetoucí lípy spanilou Mínu (jméno autorovy lásky). A žádá:"Nechce zlata, nápoje a jídla...Slávo, matko milá / dej mi křídla!" Může pak navštívit místa Slovanstvu svatá a památná od Sály k Labi i za Dunaj. Provázen Mílkem putuje sídly Polabských Slovanů, soudí jejich vraha Gera, zhlédne Svantovítův chrám v Arkoně, stane u hrobu Komenského, na Řípu, Vyšehradu, vítězných bojištích i na Bílé hoře. Z našich velikánů se setkáme s hrdiny Rukopisů, s Libuší, s významnými Přemyslovci i s Karlem IV., s mistrem Janem i s Žižkou. Verš pozdraví i "tichého génia Mladoně" (J. Jungmann) nebo Prokopa Diviše. A také významné bohatýry Polska, Ruska, Ukrajiny, Srbska, Bulharska, ... Rád zavítá i domů, do Bratislavy, do míst své mladosti. V 2. vydání přibyl 4. a 5. zpěv : Lethe a Acheron. Za řeky smrti a zapomnění sám básník nemůže. Ale dík listům božské Míny nahlédne do slovanského nebe, kde "ples, radost, rozkoš věkuje". Zde vzpomene velkých osobností slovanských, ale i těch, kteří nám prospěli. Německý filozof Herder, ale také náš Dalimil, "co myl Němce louhem". V pekle se sejdeme s odrodilci, škůdci a zrádci (Milota z Děčic, ale i jezuité pálící knihy, ba Napoleon za přepadení Ruska). {\bf Jan Kollár} byl básníkem slovanské myšlenky, která se prostřednictvím jeho vrcholného díla rozšířila i do ostatních zemí. Řadu let působil jako kazatel v Pešti a teprve na sklonku života byl jmenován profesorem slovanských starožitností. \newpage \begin{center} {\large \bf Jan Amos Komenský } \bigskip \sffamily{\Huge Labyrint světa a ráj srdce } \end{center} V Labyrintu se Komenský nepředstavuje jako myslitel světa, nýbrž jako poutník, který světem prochází. Svět je uspořádán jako velké středověké město. Město má dvě brány; jednou se do města vchází --- branou narození --- a druhou se odchází --- branou smrti. Od brány života prochází ulicí dětství, po které dojde až k bráně rozchodu. V této bráně sedí osud a určuje každému průběh dalšího života. Uprostřed města se vypínají dva hrady, hrad Štěstěny a hrad Moudrosti, vládkyně světa. Komenský prochází městem, aby poznal jeho zřízení. Chce to město poznat, proto mu osud neurčuje žádné povolání. Osud mu také dovoluje si nějaké vybrat. Na cestách ho doprovází Všezvěd neboli Všudebud a Mámení. Všezvěd je symbolem lidské zvědavosti. Pro poutníka však není lehké poznat tento svět. Na očích má brýle mámení, které jsou zasazeny v rohovině zvyku. Tyto brýle znázorňují lidskou pohodlnost, která se spokojuje s pouhým zdáním a doměnkami místo skutečného poznání, co je na světě správné a nezbytné. Ve své slepotě se lidé snaží dostat na hrad náhodného Štěstí. Avšak pravá cesta z hradu ctnosti je zarostlá. Lidé se snaží dostat na hrad postraními uličkami jako je nepravost. Poutník je nakonec uveden ke královně Moudrosti. Vládkyně světa Moudrost je obklopena rádkyněmi, které představují jednotlivé ctnosti. Pak nastává soud mezi jednotlivými nectnostmi. Komenský je znázorňuje jako určité osoby. Tak třeba Šalamoun, představitel člověka moudrého, který se dá zlákat špatností světa. Lidská moudrost je zde stálá, aby mohla napravit celý svět. Poutník dochází k poznání světa a je jím znechucen. Chce přeskočit hradbu světa, ale bojí se smrti. Nabývá opět klidu až tehdy, když ho Boží sluha zavede do komůrky svého srdce. Komůrku svou vyčistí a přijme Boha za svého hosta. S Bohem spraví svět křesťanů a pravé štěstí, které není slepé ani pomíjející, nýbrž trvalé a zásloužené. Toto štěstí je doslova vybojované tuhým odříkáním a je zaslouženo na moudrosti božské. Labyrint vyniká pevnou a účelnou stavbou. Poutník prochází jednotlivými stavy a všude je nespokojen. Všudybud ztraceje už trpělivost naléhá na poutníka, aby si již vybral nějaké povolání. Nikde však nenachází správnou cestu, všude vidí faleš a násilí. V největší úzkosti je však opuštěn Všudebudem a nastává zvrat. Poutník pak vstupuje do neviditelné církve a pozoruje vlastnosti křesťanů. Pozoruje také jejich řád, svobodu, pokoj a nezkalenou radost. V poslední kapitole poutník spatřuje slávu boží a je přijat za člena rodiny Božích lidí. Je dokonale usmířen, končí slavnou modlitbou, která je závěrem celé knihy. {\bf Jan Amos Komenský} se narodil 28. 3. 1592 v Nivnici či v Uherském Brodu. Vyššího vzdělání se mu dostalo až na Bratrské akademii v Přerově. Později studoval na kalvínsky orientované vysoké škole v Herbornu, krátce i na univerzitě v Heidelbergu. Od roku 1621 je pronásledován, roku 1628 opouští navždy svou vlast a uchyluje se do Lešna, kde vznikají jeho zásadní pedagogická díla ({\it Velká didaktika}) stejně jako první pansofická díla. V letech 1641--42 působí v Anglii, v roce 1642 pak vchází do služeb rodiny de Geerů, kteří jej finančně podporovali po celý jeho život. V padesátých letech píše své hlavní dílo {\it Obecná porada o nápravě věcí lidských}, zatímco pracuje na reformě vzdělání v Sedmihradsku. Od roku 1656 žije v Amsterodamu, umírá 15. 11. 1670, pohřben je v Naardenu. \newpage \begin{center} {\large \bf Jan Amos Komenský } \bigskip \sffamily{\Huge Orbis pictus } \end{center} Orbis Pictus je kouzelná a hluboce moudrá učebnice, která je vyvrcholením praktické aplikace autorových didaktických zásad. V díle je patrný projev lásky k věcem, k přírodě i k lidské činnosti a ke všemu, co mohou vnímat naše smysly nebo co tvoří podstatu lidského života na zemi. V tomto díle se projevuje Komenského pedagogická moudrost, vyzrálá dlouholetá zkušenost, snaha výchovou pomoci zaostalé zemi, ale i vzdálená naděje, že i tato cesta může přispět k osvobození drahého domova. Komenský usiloval o snadný a poutavý způsob podání informací, jeho cílem je učit současně slovům, názorům, věcem se zaměřením k užití, ale také hlavně {\it praxi}. Dílo vyšlo poprvé v roce 1858 v Norimberku tiskem a nákladem Michala Endtera a bylo latinsko-německé. Titulní list byl opatřen známým obrázkem s heslem "Omnia spontu fluant absit violentia rebus." (Vše nechť samovolně jen plyne, buď násilí vzdáleno věcí). Komenský vyvíjel péči o pečlivý tisk a dokonalou úpravu knih. Svět v obrazech se rychle rozšířil do škol, v roce 1658 byl zaveden jako učebnice v Magdeburgu, postupně se rozšiřoval do dalších německých měst, do Polska, Uher, Skandinávie a Ruska. Orbis pictus s anglickým textem vyšel v roce 1659. Čtyřjazyčně (latinsky, německy, italsky a francouzsky) v roce 1666. Obliba díla vrcholí v letech 1670 - 1780, v tuto dobu vychází spousta vydání s texty v nejrůznějších jazycích, dokonce i v perštině a japonštině, jsou zlepšovány obrazy a je upravován a přidáván text. První český text vychází v roce 1685 v Levoči, a to ve čtyřjazyčném vydání (latinsky, německy, maďarsky a česky). Dílo se skládá ze sto padesáti kapitol. Devět kapitol se věnuje neživé přírodě (např. Nebe, Povětří, Voda, Země, Kamení). Šest kapitol je věnováno rostlinstvu (např. Strom, Stromové ovoce, Květy, Zahradní ovoce). 16 kapitol se zabývá problematikou zvířectva (např. Ptáci, Vodní ptactvo, Potoční a jezerní ryby). Pět kapitol je věnováno náboženství. Komenský je přesvědčen, že víra je lidskou záležitostí. Kromě křesťanství je v knize pojednání i o pohanství, židovství a islámu. Ostatní kapitoly jsou věnovány člověku a jeho činnostem (např. Hlava a ruce, Lidská duše, Výroba medu, Pekařství, Lovení ryb, Lovení ptáků, Bitva na moři). Děj je vždy v těchto kapitolách zobrazován v pohybu (např. malující malíř, měřící geometr, pečící pekař). Dílo má ucelený didaktický postup: na neživou přírodu navazuje svět rostlinstva, živočišstva a nakonec svět člověka. Po popisu člověka následují činnosti nejprve ty, které člověku poskytují obživu, ošacení a potom složitější činnosti (umění, věda, školství, technika, ale i ekonomika). Dílo Orbis Pictus bylo významné nejen ve školách, ale Komenský považoval dílo za důležitý prostředek pro výuku mateřštiny u dětí. Dílo však neztratilo svůj význam dodnes. \newpage \begin{center} {\large \bf Kosmas } \bigskip \sffamily{\Huge Kronika česká } \end{center} Kosmovo latinsky psané dílo vznikalo od roku 1119 až do roku 1125, do Kosmovy smrti. Kosmas jej rozdělil do tří knih. Pojal ji jako dějiny celého národa od pravěku až po současnost. Kosmas žil v době, kdy už definitivně zvítězilo křesťanství na pohanstvím a kdy latinská kultura úplně vytlačila vzdělanost staroslověnskou. Jako odchovanec západní kultury, vzdělaný v zahraničí a značně na svou dobu zastaralý, neklade proto do své kroniky zmínku o slovanské liturgii a vzdělanosti. Kosmas založil tradici našeho dějepisectví. Jeho kronika má základní důležitost jako historický pramen, ale je třeba je cenit i jako dílo umělecké. Kosmas se projevuje jako vynikající vypravěč. Píše a přejímá však koncepci Kristiánovu, podle níž je přemyslovský stát dědicem Velké Moravy. Líčil české dějiny od nejstarších dob až do současnosti. Svým dílem sledoval totiž politický cíl, chtěl jím přispět k upevnění českého feudálního státu. Svá díla psal na počátku 12.st. Lidé tehdejší doby neměli závor, neznali slova mé, tvé, nezavírali dobytek na noc, protože nabylo loupežníků. A jak šel čas, lidem se zachtělo více jmění, začali prudší ohně. Mezi nimi povstal jeden muž jménem Krok, podle něhož je znám hrad u vsi Ztečna. Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými, rozvážný, důmyslný. K němu se sbíhali jak k úlům lidé nejen vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, nýbrž tři dcery. Nejstařší se jmenovala Kazi, znala byliny. Ctihodná Teta byla z dcer Krokových druhá, žena jemného citu a bez muže svobodně žila. Ta vystavěla hrad na vrcholu strmé skály u řeky Mže a nazvala jej Tetín. Třetí, věkem nejmladší, byla Libuše, ta vystavěla též hrad u vsi Ztečna a nazvala jej Libušín. Kosmas píše v tomto díle hlavně o Přemyslovcích a feudálech. {\bf Kosmas} byl děkanem kapituly u sv. Víta v Praze, autor první české latinsky psané kroniky, zakladatel českého dějepisectví a první význačný český spisovatel. Svou kroniku českou psal od roku 1119. Pojal ji jako dějiny celého národa soustředěného kolem vládnoucího Přemyslovského rodu, od pravěku až po současnost. Kriticky využil starších pramenů, převyprávěl i staré kmenové pověsti. \newpage \begin{center} {\large \bf Milan Kundera } \bigskip \sffamily{\Huge Nesmrtelnost } \end{center} Slavný Kunderův román (dopsán 1988, vydán ve francouzštině roku 1990) je myšlenkově i formálně náročné dílo, sám autor říká: ``Chce-li blázen, který je ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat, jinými slovy, aby se nedaly vyprávět.'' Román se však bez příběhu neobejde, pojďme tedy po obsahu jednotlivých dílů. První díl ``Tvář''. Autor čeká u bazénu na přítele profesora Avenaria a zaujme ho gesto starší ženy, gesto graciézního mávnutí rukou na rozloučenou, gesto mládí a svůdnosti, gesto, které mu připomene Agnes - v té chvíli vymyšlenou postavu románu (již zde se směšují myšlenky i časy). Agnes je manželkou Paula, mají dceru Brigitu, významnou úlohu sehraje Laura, sestra Agnes. Posun na počátek 19. století a historicky podložený vztah J. W. Goetha a mladé Bettiny von Arnim (za svobodna B. Brentano) je druhý zásadní motiv románu, který sledujeme ve druhém díle ``Nesmrtelnost''. Vývoj platonického vztahu hodnotí Kundera: ``Nebyla to láska. Byla to nesmrtelnost.'' A dále: ``Člověk počítá s nesmrtelností a zapomene počítat se smrtí.'' V závěru je fiktivní rozhovor Goetha s Hemingwayem, kde vyjadřují z nesmrtelnosti hrůzu. Ve třetím díle ``Boj'' se vracíme k příběhu Agnes a Laury. Laura je rozvedená, soustřeďuje se na požitky svého těla, především ve vztahu k mladému milenci Bernardu Bertrandovi, jejich vztah je však po dvou letech v krizi a své sebevražedné sklony řeší Laura dobročinnou akcí ve prospěch malomocných. Zdánlivě usedlá Agnes není příliš šťastná s Paulem, který je navíc vyhozen z místa rozhlasového redaktora. Laura se vyrovnává s rozchodem, stále víc však touží po manželovi své sestry, Paulovi. Čtvrtý díl má název ``Homo sentimentalis'' a vrací se k tématu Goetha a Bettiny. Jejich případ se dostává k věčnému soudu, za svědky v této cause vystupují slavní spisovatelé R. M. Rilke, R. Rolland, a P. Eluard. Ústy těchto velikánů (přidává se i Beethoven) i ústy svými vyjadřuje Kundera své názory na evropskou duši, na nesmrtelnost. Překvapivě se v této chvíli dozvídáme, že Agnes zemřela a že vdovec Paul a jeho švagrová Laura se stali milenci. A v závěru Goethe a Hemingway: ``Byl jste odsouzen k nesmrtelnosti za hřích psát knihy.'' Titul pátého dílu ``Náhoda'' je úmyslný. Autor vypráví Avenariovi o zprávě v rozhlase, podle které se nějaká dívka rozhodla spáchat sebevraždu usednutím na silnici. Ve snaze vyhnout se jí byly havárie, byli mrtví. Dívka pak odešla... A prolínání času a prostoru Kundera hned využívá - Agnes následně umírá jako oběť havárie z předešlé zprávy. Šestý díl ``Ciferník'' je zdánlivě mimo dějovou linii. Objevuje se současná postava Rubense, následují úvahy o čase, zvěrokruhu, astrologii, klasifikace Rubensovy erotiky. Neustále se vrací ``loutnistka'', milenka, na kterou nemůže zapomenout. Telefonuje k ní domů, dozvídá se, že je mrtvá - byla to Agnes. A její nesmrtelnost pro něho znamená konec sexuálního života. Sedmý, závěrečný díl, se jmenuje ``Oslava''. Jsme opět u bazénu, setkávají se zde autor, Avenarius i románová postava Paul. Opět se prolíná realita a literární fikce. Z bazénu vystupuje Paulova žena Laura a loučí se tím krásným ženským gestem, které inspirovalo autora v prvních řádcích románu. V Kunderově románu je myšlenka důležitější než příběh. A nesmrtelnost? Je všude jinde než tam, kde jí stavíme pomníky. A je vůbec nutná? {\bf Milan Kundera} je básník, dramatik a prozaik. Narodil se roku 1929, po studiu hudební skladby a filmové fakulty působil jako vysokoškolský pedagog a profesionální spisovatel. Od roku 1974 žije trvale ve Francii, kde získal řadu literárních ocenění. Spisovatelskou dráhu zahájil básnickou tvorbou ({\it Člověk zahrada širá}), uvedl se i jako dramatik ({\it Ptákovina}), těžiště jeho tvorby je však v próze - píše povídky ({\it Směšné lásky}) i romány ({\it Žert}, {\it Valčík na rozloučenou}). \newpage \begin{center} {\large \bf Karel Hynek Mácha } \bigskip \sffamily{\Huge Máj } \end{center} Máj je rozdělen na čtyři zpěvy a dvě intermezza. V první části Jarmila čekala na svého milého na skále. Zaradovala se, když v dálce spatřila jeho člun. Z něho pak vystoupil plavec, kterém se hned vrhla do náruče. Záhy však poznala v muži Vilémova přítele, který jí oznámil, že Vilém je ve vězení, protože zabil svého otce. Nešťastná Jarmila tedy situaci vyřešila skokem ze skály do vody. Ve druhé části básně vzpomíná Vilém ve vězení na Jarmilu, na otce, svůdce jeho dívky, který ho vyhnal z domu, a proto musel žít mezi loupežníky, kteří si ho později zvolili za svého vůdce. Vilém zde uvažuje nad tím, může-li po smrti ještě cokoliv následovat a co znamená ono nic, absolutní prázdno. Po druhé části následuje první intermezzo, které pojednává o sboru duchů, kteří Vilémovi připravují pohřeb spolu s pomocí noci, vichru, hory a dalších: \begin{verse} Žáby z bažiny\\ "My odbudem pohřební zpěv."\\ Vichr po jezeru\\ "Pohřební hudbu vichr má\\ Noc\\ "Já černá roucha doručím."\\ Padající rosa\\ "A já vám slzy zapůjčím." \end{verse} Duchové také naznačují, že po dlouhé době nastane výměna strážce hřbitova, neboť vždy poslední na hřbitov pohřbený musí stát v noci na stráži, dokud ho někdo nevystřídá. Třetí část pojednává o popravě Viléma. Ráno ho vojenský pluk doprovodil na popraviště. Když uviděl okolo sebe krásnou přírodu a uvědomil si, že má tento svět opustit, uchvátil jej hluboký žal. Jeho city byly před popravou vyjádřeny následovně: \begin{verse} (k bílým obláčkům)\\ "Vy, jenž dalekosáhlým během svým\\ co ramenem tajemným zemi objímáte,\\ vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,\\ vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,\\ v tiché se slzy celí rozplýváte,\\ vás já jsem posly volil mezi všemi.\\ Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,\\ i tam, kde svého naleznete břehu,\\ tam na své pouti pozdravujte zemi.\\ Ach zemi krásnou, zemi milovanou,\\ kolébku mou i hrob můj, matku mou,\\ vlasť jedinou i v dědictví mi danou,\\ šírou tu zemi, zemi jedinou!" \end{verse} Potom byl Vilém, "strašný lesů pán", popraven. Druhé intermezzo vyjadřuje žal loupežníků nad smrtí jejich vůdce: \begin{verse} V kotouči jak vítr skučí,\\ nepohnutým kolem zvučí:\\ "Vůdce zhynul! - vůdce zhynul!" \end{verse} Ve čtvrté části se dozvídáme, že básník není jen pozorujícím vypravěčem, ale i přímým účastníkem děje. Po sedmi letech přišel na místo, kde Vilém zemřel. Přepadla ho lítost, když tu ještě spatřil jeho lebku. Báseň vyvrcholí závěrečným zvoláním: "Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!" {\bf Karel Hynek Mácha} --- český básník, prozaik a dramatik, nejvýznamnější představitel českého romantismu a zakladatel novodobé české poezie. Narodil se v Praze. Po studiích filosofie (1830-32) a práv (1832-36) pracoval jako advokátní praktikant. Na rozdíl od preromantické literatury, která se elegicky smířlivě a sentimentálně obracela k ideálu dávné minulosti, vyslovil ve své tvorbě s romantickou rozervaností, vycházeje z vlastní životní zkušenosti. V básnické tvorbě byl zpočátku ovlivněn lidovou poezií a anglickým a německým romantismem. Působily na něj různé formy vlasteneckého hnutí, mj. divadlo, výlety po českých hradech i do vzdálených zemí, revoluce ve Francii a povstání v Polsku. Vybočil z dosavadního obrozenského kulturního programu. Současně pracoval na literárních projektech (prózách a dramatech), které však většinou nestihl dokončit a v nichž již v duchu romantické poetiky zanikala hranice mezi lyrikou a epikou. Miloval přírodu, umění a svojí přítelkyni Eleonoru Šomkovou, matku jeho předčasně zesnulého syna. Krátce před svatbou s ní, jen deset dní před svými šestadvacátými narozeninami, zemřel poté, co v Litoměřicích hasil požár - pohřeb jeho ostatků na Vyšehradě v květnu 1939 se stal národní manifestací. Máchovu osobnost nejlépe přibližuje jeho intimní deník. Mezi jeho další díla patří {\it Cikáni}, {\it Obrazy ze života mého} nebo {\it Kat}. \newpage \begin{center} {\large \bf Josef Svatopluk Machar } \bigskip \sffamily{\Huge Zde by měly kvést růže } \end{center} Tato sbírka se skládá ze čtrnácti epických básní, zejména kritizujících měšťáckou společnost (pokrytectví, zbabělost, neupřímnost). Všímá si osudu žen - žena je pasivní tvor obdařený hlubokým citem, který se ale nemůže rozvinout, protože se stále střetává s tvrdou životní realitou, brzdí ji nerovné postavení v manželství, které nenaplňuje její touhy a představy. Ve sbírce se objevuje nadsázka, ironie i sarkasmus, autor se nebojí použít i hovorový jazyk. Celá sbírka má lehký nádech smutku a zoufalství. Podobnou tematiku jako v této sbírce můžeme najít i v románu {\it Magdalena}. {\bf Červené střevíčky} V zimě se scházely starší ženy z vesnice v teplé sednici a draly tam peří. Práce jim rychle utíkala, protože pily kávu a povídaly si různé příběhu. Občas se za nimi zašel ohřát starý ponocný, který v mládí procestoval celý svět a rád vyprávěl o svých zážitcích. Jednou zrovna vzpomínaly na vraždy, loupeže a popravy v jejich městě. Když přišel ponocný, začal povídat jeden velmi tragický a pravdivý příběh. Udál se v jejich městě ale už hodně dávno. Na Pražské ulici žila mydlářka Rosa, Byla to krásná, milá, mladá žena, která vypadala jako andílek. Měla roztomilé modré oči, krásné žluté vlasy a byla tak drobounká, že by se ji člověk bál obejmout. Každý si s ní vždy rád popovídal a poslechl si její nádherný smích. Nikdo netušil, že se za touto andělskou tvářičkou skrývá také tvář vražednice. Po několika letech manželství totiž surově zabila svého muže. Později před soudem vše dobrovolně popsala. Čin připravovala už delší dobru. Nechala si nabrousit sekeru a potom už jenom vyčkávala, až bude úplněk. Když se plížila k manželově posteli, zula si boty a dávala velký pozor, aby nestoupla na některé z vrzajících prken. Její muž byl totiž velmi statný a bylo jisté, že by ho nepřeprala. Nejdříve ta slabá žena sekala mydláři do hlavy a potom do prou. Vyndala jeho ještě teplé srdce, hodila na podlahu a začala po něm dupat a křičet radostí, dokud tam nevtrhli policisté. Po celou dobu, kdy soudcům vše líčila, se na ně usmívala. Měla až pohled nevinného dítěte. Seděla, a i když se jí ptali, proč ho zabila, stále se jenom krásně usmívala. I při přečtení rozsudku. Všichni by se rádi příčiny dopátrali, ale mučení při soudním přelíčení císař zakázal. A tak jim nezbývalo nic jiného, než ji odsoudit k smrti oběšením. Poprava se měla kont v době masopustů, na který si Rosa ještě před vraždou nechala uší červené střevíčky. A právě jich se týkalo její poslední přání. Chtěla jít na popraviště právě v těchto červených střevíčkách. To soudce ještě více utvrdilo v přesvědčení, že je Rosa v nějakém spojení s ďáblem, protože červená je barva pekla. Přáli si ji upálit jako čarodějnici, ale ortel byl už vyřknut. Až do poslední chvíle se Rosa usmívala a byla pyšná na to, že se tolik lidí přišlo podívat na její červené střevíčky. {\bf Z vlaku} Cestování vlakem básníka velmi unavilo a chtěl se v klidu prospat. To mu však nebylo umožněno, protože z vedlejšího kupé bylo slyšet neustálé klevetění postarších dam. Ač nerad, rozuměl každičkému jejich slovu. Ale teprve když v jedné stanici nastoupila jakási stařenka, vyslechl skutečně zajímavý a smutný příběh. Tetky ji hned po příchodu začaly vyslýchat. Babička jela na návštěvu za svým synkem Jeníkem do vězení. Jeníček byl sice chudý, ale velmi hodný, citlivý a poctivý chlapec. Zamiloval se do selské dcerky Barušky. Jejich láska vydržela asi dva měsíce. Jeníček už plánoval veselku, ale Baruška byla velmi nestálá. Jednoho večera ji Jeniček přistihl, jak ho podvádí s čeledínem Borůvkou. Nesmírně ho to ranilo a svého soka zabil. Po dvou dnech toulání se zhrzený Jeníček vrátil domů. Tam ho ale chytli četníci a odvedli. Nyní ho čekal soud a tak za ním jela jeho maminka. Chtěla mu přivést pár buchet, které měl tak rád. Otec byl na Jeníčka velmi rozzlobený a proklínal ho. Básník pozoroval babičku ještě hodně dlouho po tom, co vystoupila z vlaku. Hlava i ruce se jí třásly a nesla jenom modrý uzlíček s buchtami pro svého syna. {\bf Josef Svatopluk Machar}, český básník a vynikající fejetonista, představoval jednoho z iniciátorů České moderny a autra jejího manifestu, impressionistu, ale i představitele české dekadence. Zavrhl dílo Hálka, naopak vyzdvihl Jana Nerudu. Proti poetice lumírovců prosazoval střídmý, civilní verš s prvky hovorového jazyka, ironií a sarkasmem. V dílech se objevuje autorovo milostné zklamání, jež záhy přechází do celkové životní deziluze a kritického vztahu k soudobé společnosti a jejím morálním zásadám. Jeho tvorba zahrnuje díla jako {\it Konfiteor}, {\it Tristum Vindobona}, {\it Svědomí věků} či {\it Magdalena}. \newpage \begin{center} {\large \bf Gabriel García Márquez } \bigskip \sffamily{\Huge Kronika ohlášené smrti } \end{center} Tento román kolektivní viny se odehrává v jednom přístavním městečku v Kolumbii. Je psán ich-formou, vypravěčem je přítel zavražděného a zároveň bratranec vrahů. Tuto kroniku přitom psal až po 27 letech od činu. Celou tu dobu si shromažďoval informace a data, jak vše chronologicky probíhalo, a zjišťoval, co každý to ráno a předešlou noc dělal. Ptal se každého občana v jejich vesnici, poněvadž to byla velmi "veřejná" vražda. Každý věděl, co chtějí vrazi provést, ale nikdo tomu rapidně nezabránil. Román začíná osudným ránem, kdy do vesničky přijíždí biskup. To ráno, kdy se každý těší na jeho příjezd a připravuje si pro něj různé daty, se stane vražda, o které ví skoro každý ve vesnici, hned jak se probudil. Jen chudák Santiago Nasar ne. Tento 24 letý mládenec je před svým domem ubodán noži na zabíjení vepřů bratry Pedrem a Pablem Viceriovými. Vše začalo příjezdem bohatého Bayarda San Romána do vesničky. Tento muž měl podivnou minulost. Říkalo se o něm, že jezdí od města k městu a hledá si manželku. Strávil zde pár dnů a hned se zamiloval do mladé Angely Vicariové. Požádal Angeliny matku o její ruku, aniž se znali. Angela nikdy moc neprotestovala. Byla vychována tak, že až si pro ni přijde bohatý mládenec a požádá rodiče o její ruku, neexistuje záporná odpověď. Svatba byla velkolepá, pozváni na svatební hostinu byli všichni vesničané. Hostina se konala na náměstí a v okolí. Každý připíjel na zdraví novomanželů, přál jim hodně štěstí... Hostina se protáhla až do ranních hodin. Brzkého rána dalšího dne měl přijet biskup. Většina ze svatebčanů tedy ani nešla spát. Protáhli si to až do příjezdu. Jedinou osobou, která ze svatby neměla radost, ale spíše strach, a to hlavně ze svatební noci, byla novomanželka Angela. Od každé mladé dívky, která ještě neměla vážnou známost, se čekalo, že je poctivá. U Angely tak bohužel nebylo. Svěřila se se svým tajemstvím matce a blízké přítelkyni. Ty jí poradily různé triky, jak muže oklamat o její poctivosti. Angela byla ale tak nervózní o svatební noci, že tajemství bylo ihned prozrazeno. Bayardo se tedy naštval a ještě tu noc odvedl a vrátil svoji nevěstu rodičům. O Angelině nepoctivosti však nevěděli její dva bratři - Pedro a Pablo. Jakmile svoji sestru viděli doma, vrácenou a ubrečenou, rozzuřili se a obvinili za tento čin právě Santiaga Nasara. Protože rodina Vicariových vlastnila několik vepřů a živila se tím pádem zabijačkami, bylo samozřejmé, že mají doma několik velkých nožů. Každý se tedy vzal po jednom, zabalili si je do novin a vydali se zabít Santiaga. Svůj úmysl netajili, po ulicích potkávali lidi vracející se ze svatební hostiny, jelikož bylo k ránu a každý z nich se ptal, kam jdou, že hostina už končí. Bratři se každému pochlubili, že jdou zabít Santiaga Nasara. Většina z nich si myslela, že jsou opilí a neví, co povídají, a proto nic nedělali k tomu, aby alespoň chudáka Santiaga varovali. Jakoby naschvál až na poslední chvíli lidé pochopili, že to není žert. Celou dobu, kdy měli několik možností Santiaga varovat, mlčeli. Na poslední chvíli se sběhla honička o Santiaga. Ale bratři Vicariovi byli rychlejší, a tak nic nerušící Santiago byl několika ranami probodnut před vlastním domem. {\bf Gabriel García Márquez} (1928) je kolumbijský romanopisec, povídkář, publicista a filmový scénárista. Narodil se ve městě Aracataca. V letech 1947-49 neúspěšně studoval práva v Bogotě. Od roku 1955 působil jako zpravodaj liberálního deníku 'El Espectador' v Evropě (v říjnu téhož roku navštívil i tehdejší Československo). Psal reportáže a filmové kritiky, v Římě studoval režii. Po zákazu deníku žil v naprosté chudobě v Paříži. V letech 1961-67 pobýval s rodinou v Mexiku. Po roce 1975 navázal užší vztahy s kubánskou vládou --- svou novinářskou práci věnoval obhajobě kubánské revoluce a kritice vojenských diktatur v Latinské Americe. Laureát Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1982. Mezi jeho další díla patří {\it Úterní siesta}, {\it Spadané listí} nebo {\it Podzim patriarchy}. \newpage \begin{center} {\large \bf Božena Němcová } \bigskip \sffamily{\Huge V zámku a podzámčí } \end{center} Děj této povídky se odehrává na Nymbursku, ale spisovatelka do ní umístila i sociální poměry z jiných oblastí. Na zámku vládne velký shon a ruch, neboť má přijet hraběnka Skočdopolová. Ve skutečnosti není urozená hraběnka, ale za peníze si mohla tento titul koupit. Myslí si, že vychází vstříc lidu, který žije v podzámčí, ale ve skutečnosti nahrává jen sobě a druhým jejich život jen ztěžuje. Na zámku se žije ve velkém přepychu a bohatství, v podzámčí, vedle zámožných pánů příslušníci chudiny živoří v temných těsných komorách. K chudině patří i vdova Karásková, jejíž muž spadl z lešení a zabil se. Zůstali jí dvě děti, v nichž hledala svou útěchu. Šestiletý Vojta a jednoroční Josífek. Vdova nechce být závislá na pánech a odchází pryč. Josífek brzy umírá na choleru a jeho matka se po jeho smrti zhroutila. Vojta našel příbytek u Sýkory, kde matka později zemřela. Vojta u nich zůstává, neboť ho přijali jako vlastního syna. Také do zámku se donesla zvěst o choleře. Hraběnka těžce onemocněla. Velmi často ji navštěvuje lékař, který ji léčí a zároveň vysvětluje příčiny této nemoci a jejího šíření. Hraběnka slibuje, že se postará o lepší život svých poddaných. Jakmile se však cítí lépe, na své sliby zapomíná. Velkým trnem v oku jsou hraběnce Klárka a Kalina, neboť pán na ně velmi drží. Jejím největším rozmarem je psík Jolínek, který je chován jako ve vatě. Jednou v zahradě honil Jolínka vzteklý pes. Vojta Jolínka chytil a nesl ho ukázat Sýkorům. Zatím se strhla po Jolínkovi velká sháňka, a když jej Vojta donesl, dostal v zámku místo hlídat pejska. Na doporučení lékaře odjíždí celá rodina do slunné Itálie, kde se hodlají usadit na delší dobu. To proto, aby se hraběnka vyléčila. Vojta zatím hodně četl a studoval, protože se chtěl stát dobrým lékařem. Chtěl hodně znát a pomáhat lidem v jejich těžkém životě. Zůstal věrný svým rodičům, chodíval s Jolínkem na hřbitov, kde se modli a děkoval lidem, že se postarali o jeho dobro. Také rodina krejčího se odstěhovala na zámek a paní Sýkorová dostala místo klíčnice. Kalina dostal místo pojezdného a oženil se s Klárkou. Než paní odjela, určila částku, která se měla vydávat na Vojtěchova studia, s pánem položili základní listinu k založení opatrovny pro malé děti a nemocnici. Z hraběnky se stala dobrá lidumilná paní. {\bf Božena Němcová} (1820 --- 1862) byla česká spisovatelka narozená ve Vídni, spoluzakladatelka novodobé české prózy, sběratelka a autorka lidové slovesnosti, zejména pohádek a črt ze života prostých lidí. Většina z pohádek vznikla za jejího pobytu na Chodsku (Obrazy z okolí domažlického), kde se seznámila s tradičním lidovým a venkovským světem, který realisticky zachytila i v publicistických črtách, úvahách a beletristických obrazech ze života. V padesátých letech psala povídkové obrazy venkovského a maloměstského života. V rozsáhlejších prózách novelistického typu vylíčila na osudech jednotlivců širší společenské vztahy. Odvážila se položit Karlu Havlíčku Borovskému na rakev trnovou korunu. Sama v Praze zemřela poměrně mladá vysílením po neustálém strádání. Mezi její díla patří {\it Karla}, {\it Pohorská vesnice} nebo {\it Národní báchorky a pověsti}. \newpage \begin{center} {\large \bf Jan Neruda } \bigskip \sffamily{\Huge Malostranské povídky } \end{center} {\bf \large O měkkém srdci paní rusky} Povídka pojednává o paní Rusce, která byla účastna skoro každého pohřbu na Malé Straně. Nyní zašla na pohřeb pana Velše, usměvavého dobráckého kupce. Tato stará paní nadprostřední výšky ale mrtvé pomlouvala. Bylo jí tedy zakázano chodit na pohřby. As po půl roce vystěhovala se ze svého domu a najala sobě byt zrovna vedle Oujezdské brány. Tady musel každý funus kolem. A když šel jakýkoli, vyšla dobrá paní Ruska vždycky před dům a srdečně plakala." {\bf \large Večerní šplechty} Hovora, Kupka, Novomlýnský a Jäkl - to jsou čtyři kamarádi, kteří se pravidelně v noci scházejí na malostranských střechách a rozpravují o tom, co se v poslední době odehrálo zajímavého, a celkově o životě. Tentokrát každý z nich zavzpomínal na svou nejstarší vzpomínku, se kterou se s ostatními podělil. Ke konci povídky Jäkl hovoří o dívce, kterou měl velmi rád a o které si myslel, že by s ní mohl prožít šťastný rodinný život, kdyby nezjistil, že v srdci chová někoho jiného. {\bf \large Doktor kazisvět} Pan Heribert byl lékařem. Vystudoval medicinu, ale nikoho neléčil. Z jeho chování bylo jasné, že o nikoho nestojí. Nikoho nepozdravil, na pozdravy jemu adresované neodpovídal, s nikým nemluvil, na ulici udržoval velký odstup od všech lidí a kdo s ním chtěl mluvit, tomu pan Heribert nikdy nedal příležitost, aby dotyčný sdělil, co má na srdci. Lidé ho začali považovat za něco takového, čemu se říká "zkažený student". Pro všechny se stal doktorem Kazisvětem. Jednoho dne se však dr. Heribert nechtěně dostal do pohřebního průvodu. V té chvíli nějací mladící pokládali rakev s údajně mrtvým panem Schepelerem na vůz. Snad jejich nešikovností, nebo tomu tak chtěl život sám, rakev se převážila na jednu stranu a z vozu vypadla, přičemž se otevřelo víko od truhly a ruka mrtvého vypadla ven. Vtom se pan Heribert sklonil k nebožtíku Schepelerovi a zjistil, že není mrtev, pouze je strnulý, zřejmě omdlel. Lékař měl pravdu, nebýt jeho zásahu, byl by pan Schepeler pohřben zaživa. Rázem pana Heriberta měli malostranští rádi, noviny o něm psaly a celá Malá Strana na něj byla pyšná. Dr. Heriberta chtěli za lékaře všichni společensky vysoce postavení lidé. Ale on jako by neviděl a neslyšel. Stále lidmi opovrhoval a nehlásil se k nim. Teď se mu všeobecně říkalo "doktor Kazisvět". {\bf \large Jak si nakouřil pan vorel pěnovku} Povídka vypráví o panu Vorlovi, který se rozhodl otevřít na Malé Straně krupařský obchod. V těch místech už jeden takovýto obchod byl a malostranští neviděli důvod, proč by zde měl být ještě jeden. Navíc krupařství bylo v domě, kde nikdy žádný obchod nebyl. A k veškeré té nespokojenosti lidí ještě přihrával fakt, že pan Vorel je cizinec, nenarodil se na Malé Straně a tudíž neznal a tedy i nedodržoval malostranské zvyky. Krupařství bylo 16. února 184? otevřeno. Pan Vorel si říkal: "Však oni přijdou," a zapálil si svou novou pěnovku a bafnul. Do obchodu ale nikdo nepřicházel, jen každou středu žebrák pan Vojtíšek. Čím byl prodavač mrzutější, tím mohutnější kotouče se mu vinuly z úst. Po pár měsících mu bylo jasné, že bude muset krupařství zavřít. To však nepřenesl přes srdce a oběsil se. Malostranský policejní komisař sáhnul do kalmuku nebožtíkova a vyndal z něho dýmku. Držel ji k světlu a pravil: "Tak krásně nakouřenou pěnovku jsem ještě neviděl - podívejte se!" {\bf \large U tří lilií} Byla teplá letní noc a Jan Neruda seděl pod dřevěnými arkádami hostince U Tří lilií poblíž Strahovské brány. Poté, co se strhla venku silná bouře, šel Neruda do salónku, kde tančila dívka, která se mu velmi líbila. Pak náhle dívka odběhla pryč. Když se vrátila, dozvěděl se, že její matka právě umřela. Chytl jí za ruku a šel dále do arkád. Přitiskla se k němu. Bylo mu, jako by musel vypít tu zlotřilou duši z ní. Český básník, prozaik, novinář, fejetonista, divadelník, literární a výtvarný kritik a hlavní představitel generace májovců {\bf Jan Neruda} po maturitě na gymnáziu (1853) studoval práva a filosofii. Byl redaktorem deníků 'Čas' (1861), 'Hlas' (1862-64) a 'Národní listy' (1865-91) a beletristických časopisů 'Obrazy života' (1859-60), 'Rodinná kronika' (1863), 'Květy' (1865-67) a 'Lumír' (70. léta). Ve své době byl ceněn především jako žurnalista, jeho básnické dílo ocenila až generace lumírovců. V rané básnické tvorbě vyjádřil svou romantickou rozervanost, kterou zahalil do ironie a provokativního cynismu. Později byl průkopníkem realistického pohledu na svět v poezii i v próze. Vrátil se k obrozenské tradici lidových balad, křesťanských mýtů a historických romancí, aby je přiblížil současnému vnímání. Stal se zakladatelem moderní české fejetonistiky - napsal přes dva tisíce fejetonů cestopisného, zábavného, umělecko-kritického, politického, sociálního, osvětového a kulturního charakteru. Jeho mnohotvárný a jazykově moderní publicistický styl ovlivnil další vývoj české žurnalistiky. Zemřel v rodné Praze. Mezi jeho nejvýznamnější díla můžeme zařadit {\it Knihy veršů}, {\it Prosté motivy}, {\it Zpěvy páteční} či {\it Trhani}. \newpage \begin{center} {\large \bf Vítězslav Nezval } \bigskip \sffamily{\Huge Básně noci (Edison) } \end{center} Sbírka {\bf Básně noci} obsahuje Nezvalovy poetistické básně Podivuhodný kouzelník a Akrobat, zejména však vrchol Nezvalova poetistického období, báseň {\it Edison} (napsána 1927). Edison vyjadřuje básníkovu víru v práci, která se stává poezií, víru v pokrok civilizace i sílu lidské myšlenky. Do rámce poetismu tak zasazuje chvalozpěv na velikost lidského ducha, opěvuje člověka a obdivuje se jeho schopnostem i možnostem, pokud jen jsou využity k dobrému. To vše geniálním veršem, brilantním jazykem tolik charakteristickým pro Nezvala. Díky tomu tane před našimi zraky tato báseň jako jedna ze zástav poetismu a vůbec moderních básnických směrů na počátku 20. století. Nezval --- inspirován mnohotvárností života --- je stržen výsledky lidské práce, a proto píše báseň o jednom z největších vynálezců své doby. Edisonova práce je těžká a tvrdá, ale pro básníka má půvab dobrodružství; tvůrčí činnost vynálezce se podle něho podobá tvorbě básníka. Nezval vychází z několika událostí Edisonova života, jež si ovšem básnicky přetváří a jež řadí ve volném sledu {\it(Jednou kráčel po New Yorku dobrodruh ... ; chodec zastavil se mlčky na Brodwayi ... ; malá neděle, ach kolik jasných zvonů ... ; spáváte pět hodin denně --- vám to stačí ... ; jedenkrát jste uzřel v Pensylvánii noc a obloukovou lampu u Bakera ...)}. A tyto skutečnosti vyvolávají v jeho fantazii představy, jimiž je dokreslována myšlenková gradace udaná prvními verši jednotlivých zpěvů: \begin{verse} Naše životy jsou truchlivé jak pláč \\ naše životy jsou strmé jako vrak \\ naše životy jsou bludné jako kruh \\ naše životy se nikdy nevracejí \\ naše životy jsou těšivé jako smích \end{verse} Jejich poslední obměnou je závěrečný zpěv o velikosti života a smyslu lidské práce uzavřen. \begin{verse} Naše životy jsou jako noc a den \\ Nashledanou hvězdy ptáci ústa žen \\ nashledanou smrti pod kvetoucím hlohem \\ nashledanou sbohem nashledanou sbohem \\ na shledanou dobrou noc a dobrý den \\ dobrou noc \\ sladký sen \end{verse} ,,Ještě zapomenout na všechno, co drtí, na smutek a úzkost ze života a smrti.'' {\bf Vítězslav Nezval} nebyl jen básník, ale také dramatik, prozaik, esejista a překladatel. Je pokládán za představitele asociativní poezie poetismu, byl členem Devětsilu. Narodil se v Biskoupkách u Moravského Krumlova. Otec byl Nezvalovým prvním učitelem a měl významný vliv na jeho politické smýšlení i nadání. Nezval navštěvoval gymnázium v Třebíči, na kterém v roce 1919 maturoval. Poté se na jeden semestr zapsal na práva na brněnské univerzitě, odkud na jaře 1920 přešel na filosofickou fakultu do Prahy, kde ho zajímaly zejména přednášky F. X. Šaldy. V letech 1924---25 byl tajemníkem redakce Masarykova naučného slovníku, později působil jako dramaturg Osvobozeného divadla. V roce 1926 byl krátce vojákem. Významná byla jeho první cesta do Francie (1933), kde se seznámil s A. Bretonem a ostatními surrealisty, což jej podnítilo k založení obdobné skupiny v Čechách (1934). Tehdy sepsal {\it Manifest surrealismu} i svá surrealistická díla jako {\it Absolutní hrobař} nebo {Žena v množném čísle}. V roce 1938 se skupinu pokusil rozpustit, když se její členové angažovali proti moskevským procesům. Ve 30. letech se Nezval podílel na protifašistickém hnutí a za války (1944) byl krátce vězněn. V roce 1945 potřetí vstoupil do zaměstnání a do roku 1951 řídil filmový odbor na ministerstvu informací, zatímco psal své sbírky {\it Chrpy a města} nebo {\it Zpěv míru}. Nezval zemřel roku 1958 v Praze. \newpage \begin{center} {\large \bf Ivan Olbracht } \bigskip \sffamily{\Huge Nikola Šuhaj loupežník } \end{center} Román je prolnutím reálného příběhu a zbojnické legendy. Nikola Šuhaj je vojenský zběh, který za první světoné války utekl z uherského pluku v Ďarmotech, ukrýval se v horách a lesích rodného verchovinského kraje a živil se zbojnictvím. Bída válečných let trvala i za rumunské nadvlády, i po připojení k Československu. Individuální i kolektivní zbojnictví nebylo na Verchovině ani v minulosti něčím neobvyklým. Nikola sám i s tlupou a nakonec se svým mladším bratrem Jurou se vrací do hor a pokračuje ve zbojničení. Jednou je na polonině četníky chycen, po několikadenním vězení na koločavské stanici však uprchne. Zuřivé pronásledování četníky nevede k výsledku. Šuhaj jakoby zázračně prchá a v přestřelkách hynou čeští četníci. Na Nikolovo dopadení je vypsána odměna. Tři koločavští rolníci nakonec úkladně sekyrou a ranami z pušek Šuhaje na polonině zavraždí. Olbrach se drží tohoto autentického dějového rámce, obohacuje však Šuhajův příběh barvitými epizodami. Kořeny zbojnické tradice osvětluje v kapitole o Oleksovi Dovbušovi. Neustále střetávání a prolínání dějů minulých a přítomných směřuje v patosu zbojnických činů k buducnosti. ({\it "Nikola Šuhaj žije. Žije v těchto horách a s nimi. Bude žít. Neříkejme věčně, neboť tomuto slovu rozumíme dnes ještě méně, než mu rozuměli naši náboženští pradědové, a spokojme se s prostým slovem : dlouho."} - závěr románu.) Mytologický ráz románu zdůrazňuje pudovost, projevená v činech Nikolových a v milostném vztahu Nikoly, Eržiky a četníka Svozila. Baladický charakter příběhu prohlubují působivá přírodní líčení, folklórní citace a pohádkové motivy. Tři světy : rusínský, židovský i český, jejich kontakty i izolovanost autor vykreslil s psychologickou dokonalostí. V jazykovém ztvárnění dosáhl Olbracht vrcholné úrovně v obraznosti, v slovníku i ve skladebné stránce. Právem se stal román jeho nejpřekládanější knihou. {\bf Ivan Olbracht} (1882---1952, vl. jm. Kamil Zeman) byl český prozaik, novinář a publicista, syn známého advokáta a spisovatele Antala Staška. Působil jako levicově orientovaný redaktor 'Dělnických listů' a 'Práva lidu', přesto byl v roce 1929 vyloučen z komunistické strany, neboť nesouhlasil se Stalinovými praktikami. Zajímal se o společenské vyděděnce a o to, jakou úlohu hraje světový názor při jejich sebeosvobozování. Pro děti převyprávěl biblické motivy a staroindické bajky. Překládal také díla Manna a Feuchtwangera. Mezi jeho další díla se počítá {\it Anna proletářka}, {\it Golet v údolí}, {\it Žalář nejtemnější} či {\it Podivné přátelství herce Jesenia}. \newpage \begin{center} {\large \bf Jan Otčenášek } \bigskip \sffamily{\Huge Občan Brych } \end{center} František Brych se narodil v Praze na Žižkově v proletářské rodině jako syn pradleny. Matka se dřela od rána do večera, aby syna, který se učil velmi dobře a byl nadaný, udržela na studiích. Za svačiny pomáhal František svému méně nadanému spolužákovi Ondřeji Rážovi. Ale mimo školu ho Ondřej, jako syn velkoobchodníka, ve všem předčil, později mu odloudil i děvče, absolventku konzervatoře, Irenu Strakovou. Po druhé světové válce Brych dostudoval práva a strýc Mizina mu pomohl k úřednickému místu v účtárně velkého závodu. Ale to vše se dovídáme ze vzpomínkových pasáží. Román samotný začíná únorovými událostmi. Bych, člověk poctivý, svrchovaně čestný, ale politicky zcela nezkušený, se zalekne politického boje a v těchto událostech vidí jen ohrožení demokracie a svobody. Odpuzují ho i některé formy náboru nových členů do strany a zejména skutečnost, že do strany jsou přijímáni vyslovení kariéristé. Má příklad velmi blízký - strýčka Mizinu, sobce a šplhouna. Může sice vidět ve své blízkosti i komunistu opravdového a čestného, stranického funkcionáře Bartoše, ale tomu jeho strohost a přísnost nedovoluje přiblížit se k lidem a získat si jejich důvěru. Bartoš ví, že Brych je čestný a chtěl by ho získat, ale Brych mu nedůvěřuje. Když se Brych zaplete do hloupé letákové aféry a dozví se, že to strýček Mizina hlásil Bartošovi, propadne panice. Náhle se rozhodne ke kroku, k němuž ho už déle lákal jeho protihráč - továrník a dravý kapitalista Ondřej Ráža - k odchodu do emigrace. Teprve v chatě na Šumavě, kde skupina prchajících kapitalistů čeká na průvodce, poznává z řeči svých společníků, že zabloudil někam, kam nepatří. Motivy jejich odchodů za hranice jsou zcela jiné než jeho, zcela jiné jsou i jejich perspektivy. Rozvrat, válka, návrat za zády postupujících armád. Když si Brych uvědomí, že s tímto světem nemá nic společného, rozhodne se v poslední chvíli pro návrat. S ním se vrací i Rážova manželka Irena. Měla kdysi Rážu ráda, on ji obklopoval bohatstvím, ale zároveň ji odcizil její dělnické rodině, a Irena se stále víc cítila v jeho světě cizinkou. Návrat s Brychem, s nímž se už dříve znovu sblížila, řeší i svou citovou krizi. Po návratu se Brych, který si teprve teď otevřeně promluví s Bartošem, stává dobrým občanem socialistického státu. {\bf Jan Otčenášek} (1924---1979) byl významný český spisovatel, filmový a televizní scénárista, tvůrce divadelních her, televizních inscenací a seriálů, realistický epik, autor próz s tématikou osudů mladých lidí na pozadí válečných událostí a poválečných společenských proměn i povídek pro děti. Předznamenal nové pojetí hrdiny (schématicky viděný přerod intelektuála). Vystudoval obchodní akademii (1939-43). Po nuceném pobytu v Německu, z něhož brzy unikl, nastoupil v továrně na letecké motory. V letech 1945-47 studoval estetiku na 'Univerzitě Karlově'. Od roku 1952 pracoval ve 'Svazu spisovatelů', po roce 1973 jako scénárista a dramaturg ve 'Filmovém studiu Barrandov'. Po problémech s plicní mykózou zemřel v rodné Praze. Mezi další jeho známá díla patří např. {\it Byl jednou jeden dům}, {\it Kulhavý Orfeus} či {\it Dům na předměstí}. \newpage \begin{center} {\large \bf Marie Pujmanová } \bigskip \sffamily{\Huge Lidé na křižovatce } \end{center} Román Lidé na křižovatce je jednou z prvních našich velkých knih socialistického realismu. Marie Pujmanová seznamuje čtenáře v prvním díle stejnojmenné trilogie, která pokračuje romány Hra s ohněm a Život proti smrti, s životem Ondřeje Urbana během první republiky. Po smrti otce se rodina Urbanova přestěhovala do Prahy. Bydleli ve stejném domě jako rodina dělnického advokáta Gamzy. Strávili u nich vánoce, a tu Ondra poznal poprvé sociální rozdíl mezi oběma rodinami. Ondřej si začíná věcí kolem sebe více všímat a vážit a chce se ve svém životě uplatnit. Odjíždí do Úl, kde je velká továrna na oděvy. Zde se učí za velmi těžkých podmínek, ale i přesto je tam rád. Je tiché povahy, pilný a pracovitý. Také zde pracuje. Jednou, když továrna začala hořet, pomáhá Ondřej hasit po boku vedoucího továrny. Ten vedoucí je jeho vzor. Jeho snem bylo mít jednou také vlastní továrnu. Při požáru utrpěl zranění a leží v nemocnici. Na 1. máje za ním přijede jeho sestra Růžena, kterou už delší dobu nenáviděl. Je vyučená kosmetičkou. V Úlech se seznámila s advokátem Haüslerem, který jí zajistí místo manekýnky. Ukončí své manželství a nakonec se s Růženou ožení. Při Ondřejově dovolené se seznamuje s podmínkami dělníků v továrně. Stává se svědkem stávky a střetnutí dělníků s policií, která zabíjí i bezbranné děti. Z továrny se začnou propouštět dělníci. Když chtějí propusti i dlouholetou pracovnici, tak se jí Ondřej zastane a vyhodí ho také. Rozhodne se odjet do SSSR. Při cestě vlakem se setká s paní Gamzovou, která jede za svou dcerou Helenou. Helena byla velmi těžce nemocná a po svém vyléčení se provdala do SSSR, kde se jí narodil syn. Marie Pujmanová líčí ve svém románu problémy mladých lidí v kapitalistické společnosti a ukazuje na příčinu boje mladých proti kapitalistickému vykořisťování. Ukazuje zde na příkladu lidí z továrny, kteří jsou za peníze schopni zradit společnost a třídu, která je vychovala a jsou ochotni i proti ní bojovat. {\bf Marie Pujmanová} (1893---1958) pocházela z pražské patricijské rodiny, provdala se za významného operního režiséra. Její tvorba je silně proletářsky laděná a později i naprosto nekritická a oddaná vládnoucímu režimu. Mezi jejími díly můžeme zmínit {\it Pacientku doktora Hegla} či {\it Pohled do nové země}, později např. {\it Vyznání lásky}. \newpage \begin{center} {\large \bf Alexandr Sergejevič Puškin } \bigskip \sffamily{\Huge Evžen Oněgin } \end{center} Evžen Oněgin, mladý petrohradský švihák, lehkomyslný unuděný dandy, trávící čas na plesích, odjíždí na venkov, kde mu umírá strýc, po němž má dědit. Po smrti strýce se usazuje na vsi a seznamuje se s básníkem Lenským, opojeným německou romantikou, a se sekretářkou Larinovou a jejími dcerami Olgou a Taťánou. Chladný Oněgin s ironií sleduje bezbrannou naivitu Lenského a jeho vztah k Olze. Pro Olžinu sestru Taťánu je Oněgin ztělesněním dívčích snů o muži, proto odhazuje konvence a píše mu vášnivé milostné vyznání. Oněgin však tento cit odmítá, u Larinových vzbudí naopak žárlivost Lenského a v souboji ho zabíjí. Po letech strávených cestováním se Oněgin vrací a setkává se s Taťánou, která se provdala do "vysoké společnosti". Oněgin vzplane, ale tentokrát je to Taťána, která odmítá návrat do nejistoty. Román (ve verši, jako libreto pro Čajkovského operu přepsán skladatelovým bratrem Modestem) se skládá z 8 hlav - každá je uvedena jedním nebo několika motty z ruských i světových autorů. Román je také doplněn autorskými poznámkami. {\bf A. S. Puškin} (1799---1837) je považován za největšího ruského básníka, který v ruské poezii, ale také v dramatu, uzavírá epochu klasicismu a otvírá údobí romantismu. Pocházel ze staré šlechtické rodiny, ale pro své svobodomyslné názory a verše musel dvakrát do vyhnanství. V Petrohradě byl pod policejním dozorem a nakonec padl v souboji. Jeho dílo zahrnuje {\it Pikovou dámu}, {\it Borise Godunova} či {\it Kavkazského zajatce}. \newpage \begin{center} {\large \bf Karel Václav Rais } \bigskip \sffamily{\Huge Kalibův zločin } \end{center} Po smrti matky zůstal Vojtěch Kaliba v chalupě sám se svým otcem. Obě jeho starší sestry byly provdané a měly zájem na tom, aby si z chalupy odnesly co nejvíce. Navzájem si záviděly a tak švagr Smrš nutil Vojtu, aby se oženil, neboť záviděl švagrové Nedomelce, že je častěji na statku než oni a že má z toho zisk. Proto se seznámil s Karlou Boučkovou, mladou dívkou z vedlejší vesnice. Přestože byl Vojta o hodně starší, zdálo se, že se mají rádi, a tak se za nedlouho vzali. Na chalupu se však s Karlou přestěhovala i její matka. Na jejich chalupě zůstala Karlina, starší sestra s manželem Konopáčem, kteří museli staré Boučkové odvádět výměnek. Po svatbě Karla k Vojtovi ochladla a odstrkovala ho od sebe. Obě ženy žily marnotratně a nic nedělaly. Vojtův otec se musel odstěhovat na svůj výměnek a přestal za ním chodit i jeho starý přítel Kukela, neboť ho obě ženy urážely, že je vyjídá. Ani Vojtovu sestru Nedomelku neměly rády. Boučková jen běhala po vesnici a dělala drby. Vychvalovala se, co všechno nedělá. Také se začala soudit se švagrem Konopáčem o výměnek, přestože nebyla v právu. Soudy se dlouho protahovaly a Boučková nakonec stejně prohrála. Všechny výdaje musel zaplatit Vojta. Obě ženy nadále utrácely. Zanedlouho se Karle narodil syn Karel. Vojta však netušil, že je to někoho jiného, a Karlu měl rád. Karla ho však stále více nenáviděla a k dítěti ho nechtěla pouštět. Při jedné hádce se obě ženy sbalily a utekly i s Karlíčkem do světničky ke Smršovi. Vojta je prosil, aby se vrátily, ale ony se mu jen vysmívaly. Vojta v beznaději chytil Karla za hrdlo a hodil jej na postel. Boučková začala křičet a dala věc k soudu. Vojta byl z toho tak zničený, že vše přiznal, i to, co nebylo pravda. Dostal měsíc vězení. Po jeho uvěznění se obě ženy vrátily na chalupu a starého otce vyhnaly na výměnek. Na chalupě si pak žily jako dřív. Z vězení byl Vojta propuštěn o den dříve, zrovna na Silvestra. Těšil se domů, ale když uviděl, že v chalupě je s Karlou i její milenec a že se vesele baví, jak se s ním ještě nebavily, vtrhl do chalupy a Karlu v zoufalství zabil motykou. Za pár dní zemřel i on sám. {\bf Karel Václav Rais} byl český prozaik a publicista, tvůrce realistické vesnické povídky, románové idyly a elegie. Vyzdvihl nejprve dobrotu a ušlechtilost venkovanů, poté jejich slabošství, lakotu, egoismus a rozklad vztahů a buditelskou práci inteligence. Založil beletristický časopis 'Zvon', byl i autorem memoárů a mnoha knížek pro mládež. Mezi jeho další díla patří například {\it Pantáta Bezoušek}, {\it Zapadlí vlastenci}, {\it Sirotek} či {\it Výminkáři}. \newpage \begin{center} {\large \bf Erich Maria Remarque } \bigskip \sffamily{\Huge Na západní frontě klid } \end{center} Tento válečný román je především pokusem podat zprávu o generaci zničené válkou. Vypravěč Pavel Bäumer se představuje v okamžiku, kdy jeho jednotka po návratu z boje odpočívá na klidném úseku za frontou. V mozaice epizod je pak načrtnut jeho minulý i pozdější život. Pod vlivem nacionalistické propagandy a patriotického nadšení se Bäumer přihlásil se svými spolužáky z gymnázia (František Kemmerich, Haie Westhus, Tjaden, Detring, Albert Kropp a další) po vypuknutí první světové války dobrovolně do armády a po výcviku plném šikanování s nimi prodělává zákopové boje na západní frontě. Přátelé však postupně umírají a Bäumer je postupně okolnostmi donucen k činům, proti kterým se bouří jeho svědomí a nutí ho zamýšlet se nad smyslem války i života. Jeho úvahy však zejména ke konci války (ke kterému se prý schylovalo) také zaobíraly problémem, jestli se ještě po válečných hrůzách, které zažil, bude moci vůbec opět zařadit do společnosti a vrátit se k původnímu způsobu života --- pronásledují ho hrůzostrašné obrazy lidského utrpení, raněných a umírajících vojáků. Nakonec ho však vysvobodila ,,spásná'' smrt. Závěrečné odstavce, psané ve třetí osobě, konstatují, že Baumer padl v říjnu 1918. Naprostá většina textu je vyprávěním v první osobě (tedy ich-formou). V románu se střídají obrazy válečných událostí se záznamy rozhovorů mezi vojáky a Bäumerovými reflexemi. Působivě je vykresleno prostředí a hrůzy války i atmosféra mezi vojáky. Proslulý román patří k vrcholným dílům vlny pacifistických románů o první světové válce, které se objevily v Německu ve druhé polovině dvacátých let. Remarque však prý již nikdy nedokázal napsat prózu obdobné kvality (zápletky byly vykonstruované, situace se stereotypně opakovaly). {\bf E. M. Remarque} se narodil v Osnabrücku. Patřil ke generaci, která se v letech dospívání ocitla v zákopech první světové války (1918 byl zraněn). Začínal jako sporotvní redaktor, později však začal působit jako německý protiválečný spisovatel. Líčil politický a mravní rozklad v poraženém Německu, hrůzy koncentračních táborů a osudy lidí přizpůsobujících se s obtížemi normálnímu životu po skončení válečného běsnění. V roce 1931 se přestěhoval do Švýcarska, po zbavení občanství v roce 1939 emigroval do Spojených států, kde nejenže zůstal, ale v roce 1947 přijal i nové státní občanství. Od roku 1948 žil opět v Evropě, usadil se ve švýcarském Porto Ronco u Ascony. Zemřel v Locarnu. Kromě výše rozebraného mezi jeho díla patří např. {\it Cesta zpátky}, {\it Tři kamarádi} nebo {\it Noc v Lisabonu}. \newpage \begin{center} {\large \bf Romain Rolland } \bigskip \sffamily{\Huge Petr a Lucie } \end{center} Tato novela popisuje milostný příběh dvou mladých lidí, Petra a Lucie, v období od středy večer 30. ledna 1918 do Velikého pátku 29. března 1918 v Paříži. Děj tak provází první světovou válku, kterou zároveň kritizuje, ukazuje její nesmyslnost a staví ji spolu s úpadkem morálních a společenských hodnot do kontrastu s čistým milostným citem a láskou dvou mladých lidí. Osmnáctiletý Petr je krutě zasažen válkou. Jeho o šest let starší bratr šel do války dobrovolně hned zpočátku a i on tam má být za půl roku povolán; chce si tedy ubývající dny ještě bezstarostně prožít, žije však v měšťácké rodině a je svědkem postupného úpadku mezilidských vztahů ve svém okolí. Lucie žije společně s matkou --- bohužel nemohla dokončit studium malířství a na živobytí si musí vydělávat malováním kýčovitých obrázků pro maloměšťácké zákazníky. Petr se s Lucií seznámí při jízdě metrem a je jí okouzlen, dlouho ho provází vzpomínky na stisk jejích rukou. Při procházce po nábřeží kolem Institutu se s ní pak opět nečekaně shledal. Poprvé se jejich oči setkají, ale než se Petr naděje, Lucie opět zmizí. Po týdnu vzpomínek a snů o milé dívce ji opět spatřil a snažil se na sebe upoutat pozornost. Jejich setkání jsou od té chvíle častější. Schází se v parku, kde si také navzájem vyměňují projevy své hluboké lásky. Téměř každý den strávili společnými procházkami a výlety. Prožívají spolu mnoho krásy, i když je oba občas přepadá úzkost a strach z budoucnosti. Oba milenci žijí v nelítostné první světové válce. A právě před jejími útrapami utíkají i do svého vysněného světa štěstí i zapomnění. Do světa, který si sami vybudovali svými představami, sny a svou láskou. Pro Petra a Lucii znamená tato láska ve válečných letech útrapy a nejistoty nesmírnou posilu, i když se jejich sny neuskuteční. O Velikém pátku směřují jejich kroky do chrámu na náměstí sv. Godarda. Dlouho zde mlčky stojí a přemýšlejí o životě, o sobě, o všem, co je obklopuje. Ve chvíli, kdy Lucie políbí Petra, se prohnul silný pilíř, o který se opírali, a oba je pohřbil pod svými sutinami. {\bf Petr Aubier} je osmnáctiletý student, syn soudce. Nenávidí válku a miluje Lucii. {\bf Lucie} je mladá dívka, která umí dobře malovat; živí se malováním napodobenin. Její matka je dělnice v továrně na zbraně. {\bf Romain Rolland} (29.1. 1866 - 30.12. 1944), syn notáře, studoval humanitní obory na Sorbonně (zejména dějiny umění), posléze se věnoval hudební vědě a historii. Kromě své práce v Červeném kříži také dále psal --- zejména dramata a biografie známých osob: Michelangela, Beethovena či Tolstého. Napsal také rozsáhlý román z hudebního prostředí {\it Jan Kryštof}. Roku 1915 obdržel Nobelovu cenu. \newpage \begin{center} {\large \bf Jaroslav Seifert } \bigskip \sffamily{\Huge Morový sloup } \end{center} Tato básnická sbírka obsahuje verše z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Seifert ji chtěl napsat jako rozloučení ,,se svou zemí, do které už pospíchám, a svými čtenáři, s kterými se loučím''. I zde opouští pravidelný rým a písňovou formu, pro něj tak příznačnou. To vše nahradil rytmizovanou prózou. Sbírka vyšla v Samizdatu. V jednotlivých básních se vrací do svého dětství, mládí, vzpomíná na mladé lásky, nevyhýbá se tématu smrti. V úvodní básni ,,Na jedné ze svých dávných přednášek...'' připomíná své mrtvé přátele básníky (Wolker, Hora, Halas) a nostalgii stáří, myšlenky na smrt zahání projekcemi milostných zážitků, většinou již jen útržkovitých. Láska dodává člověku chuť do života, zachytil ji jak v náboženském pojetí, tak i v erotickém vztahu, jehož volání obětoval ,,polovinu života a možná ještě víc''. Ženu oslavuje velice často, vidí v ní ,,samu pěknost života'' {\it (Kolotoč s bílou labutí)}. Zážitky z nemocnice mu prosvětlují krásné oči sestřiček. Stejný vztah jako k ženě má Seifert i k rodné zemi. ,,Byla mi možná víc než všechny mé lásky najednou... Ať tedy její kolena rozdrtí mou hlavu.'' {\it (Morový sloup)} V poslední básni {\it A sbohem} vzdává hold básnické činnosti. Použil k tomu slova, která jsou jeho skutečnou závětí: ,,Poezie jde s námi od počátků. Jako milování, jako hlad, jako mor, jako válka. Někdy byly mé verše pošetilé až hanba. Ale za to se neomlouvám. Věřím, že hledat krásná slova je lepší, než zabíjet a vraždit.'' Český lyrický básník, prozaik, publicista, překladatel a autor zpěvného verše {\bf Jaroslav Seifert} se stal ve dvacátých letech spoluzakladatelem, členem a mluvčím uměleckého hnutí Devětsil - v té době sepsal sbírky jako {\it Samá láska}. V roce 1929 byl vyloučen z komunistické strany, i když redigoval řadu komunistických deníků a avantgardních časopisů. Seifertovo básnické dílo směřovalo od proletářské bojovnosti přes poetistické okouzlení moderní civilizací až k písňovému oproštění tvorby, vyjadřující citový vztah k drobným darům života, k domovu a k národní kultuře - např. {\it Jablko z klína}. Básně reagující na fašistickou okupaci posilovaly národní sebevědomí, třeba {\it Zhasněte světla}. Od šedesátých let se jeho poezie změnila --- zmizely rýmy a rytmická pravidelnost, verš zdrsněl, přibyly tóny melancholické nostalgie, životní bilance, plynutí času a motiv smrti, vzpomínky na dětství i na dramatické události života. V sedmdesátých letech musel publikovat v samizdatu, neboť se zasazoval proti nesvobodě a podepsal Chartu 77. V té době napsal i svoji biografii {\it Všecky krásy světa}. V roce 1984 se stal prvním (a dosud jediným) českým laureátem Nobelovy ceny za literaturu - bohužel byl v té době již těžce nemocen a zanedlouho také v Praze zemřel. \newpage \begin{center} {\large \bf William Shakespeare } \bigskip \sffamily{\Huge Othello } \end{center} Kniha vypráví příběh urozeného mouřenína ve službách Benátské republiky, Othella. Othello se zamiluje do Desdemony, dcery vlivného senátora Barbanzia a tajně se oddají. Barbanzio se nedokáže smířit s tím, že by jeho dcera byla ženou Maura a chce, aby byl Othello potrestán. Pak ale uzná Desdemonino rozhodnutí a ustoupí. Othello je povolán na Cypr, aby jej chránil proti Turkům. Desdemona přijíždí za ním a spolu s ní i Jago, jeho žena Emilie a benátský šlechtic Roderigo. Jago Othella velmi nenávidí, už proto, že na místo náměstka Othello jmenoval svého dlouholetého přítele Cassia a Jago je nyní jen jeho pobočníkem. Má také podezření (i když nepravdivé), že mu žena byla s Othellem nevěrná. S Roderigem, který miluje Desdemonu se smluvili, že se Othellovi pomstí. Jago vymyslí plán, opije Cassia vínem a Roderigo ho vyprovokuje k rvačce, při níž je poraněn Montano. Othello musí Cassia sesadit. Cassio chce být znovu jmenován Othellovým náměstkem a proto prosí Desdemonu, aby se za něj přimluvila u svého muže. Jago Othellovi vnukne myšlenku, že je mu jeho žena nevěrná právě s Cassiem. Othello si myslí, že je k němu upřímný a uvěří mu. Desdemona ho v tom ještě podporuje tím, že se Cassiovi snaží pomoci a přimlouvá se za něj u svého muže, jak často to jen jde, aby mu odpustil a přijmul ho zpět jako svého náměstka. Othello je šílený žárlivostí a stačí mu jen pár chatrných důkazů vymyšlených Jagem k tomu, aby si usmyslil, že se Cassiovi i své ženě musí pomstít. Jago mu slíbí, že se o Cassia postará a přemluví Roderiga, aby ho zabil. Roderigo ho však jen zmrzačí a Cassio ho zabije. Právě v tu chvíli zardousil Othello v ložnici Desdemonu. Všichni přiběhnou do Othellovi ložnice a chtějí mu povědět o Roderigovi a Cassiovi, když v tom uvidí, co se stalo. Až teď Emilie zjistila, co měl její manžel celou tu dobu v úmyslu. Než však stačila promluvit, Jago ji zabil. Poté se ke všemu přiznal a řekl, že si vše o té nevěře vymyslil. V tu chvíli Othello pochopil, že Desdemona byla nevinná a on ji zabil. Popadl dýku a probodl se. {\bf William Shakespeare} (1564---1616) byl největší anglický i světový dramatik a básník. Již před rokem 1592 působil jako herec a spisovatel v Londýně. Měl přístup do londýnských právnických kolejí i ke dvoru královny Alžběty I. (1533-1603), kde se hrály jeho hry. Stal se spolumajitelem a dramatikem vynikající londýnské divadelní společnosti, která od roku 1599 hrála v nové aréně 'The Globe'. Shakespeare celkem napsal asi 39 divadelních her. Do roku 1600 se zabýval především komediemi a historickými hrami z anglických dějin. Jeho dílo nenese ani stopy po antické osudovosti nebo po středověké podřízenosti víře, naopak je světské, jeho neobyčejně rozmanití hrdinové jsou sami strůjci svého osudu, jejich činy vyplývají z jejich charakteru. Nejsou to také jen nositelé idejí, ale složité a často rozporné, živoucí povahy. Mezi jeho dílo patří {\it Jak se vám líbí}, {\it Jak se vám líbí} nebo {\it Půjčka za oplátku}. \newpage \begin{center} {\large \bf Sofokles } \bigskip \sffamily{\Huge Král Oidipus } \end{center} Věšťba určila králu Laiovi, že ho jeho vlastní syn usmrtí a ožení se s jeho manželkou, svou matkou. Když se mu narodil syn, přikázal, aby mu probodli nohy a pohodili v lese na hoře Kithariónu. Otrok, který to měl provést, ho ale odnesl pastýři korinského krále. Král Polybos neměl vlastní děti, a proto ho přijal za svého. Dal mu jméno Oidipus, což znamená "s opuchlýma nohama." Vychoval ho, ale když mu při hostině opilý přítel vytkne jeho původ, odebere se Oidipus do delfské věštírny, aby se otázal na rodiče. Dozví se, co je mu věštěno, a opustí proto domnělé rodiče. Cestou nevědomky zabije otce Laia. Nedaleko Théb rozluští záhadu Sfingy a osvobodí město od nestvůry. Odměnou dostane královský trůn a ruku ovdovělé královny Iokasté. Zatím však neví, že je jeho matkou. Po několika letech postihne Théby strašný mor. Tím začíná Oidipova tragédie. Oidipus zjistí, že mor bude sužovat Théby do té doby, dokud bude žít vrah krále Laia. Pouští se do pátrání a věštec Teiresiác mu naznačí pravdu. On jej v hádce vyhostí z paláce. Za vším vidí svého švagra Kreóna, který se chce, dle svého mínění, zmocnit trůnu. Z toho důvodu se pouští do hádky i s Kreónem. Po dalším pátrání ale zjišťuje, že vrahem je zřejmě on sám. Vyslýchá muže, který viděl Laiovu vraždu, tu se v ději objevuje pastýř, který mu přináší zprávu o Polybově smrti a možnosti nástupu Oidipa na trůn. Ten však vysvětluje strach z návratu, protože si myslí, že je Polybův syn a že ho má zabít. Pastevec ho vyvede z omylu a řekne mu, jak ho dostal od Laiova otroka a dal králi Polybovi. Po výslechu Thébského pastýře se dozvídá celou pravdu. Iokasté se ve svém pokoji oběsí. Oidipus, když vidí co způsobil, se oslepí, aby neviděl následky. Usmíří se s Kreónem a po čase je vyhoštěn z Théb. {\bf Sofokles} (496 př.n.l. --- 406 př.n.l.) byl řecký dramatik. Narodil se v Kolánu u Athén, pocházel z bohatých poměrů, Periklův přítel. Na jevišti se objevil poprvé r.470 před.n.l. Původně vystupoval sám jako herec - pro slabý hlas ale musel jeviště opustit. V roce 468 před n.l. porazil Aischyla v soutěži dramatiků. Jako dramatik byl velmi úspěšný; jeho dramatické dílo obsahovalo asi 120 her, zachovalo se však pouze 7 kompletních tragédií (např. Antigona, Élektra či Tráchíňanky) a satyrské drama Slídiči. Dramatu přispěl rozšířením počtu členů souboru a zavedením třetího herce a malovaných dekorací. Důležité bylo, že nepsal tradiční dějově svázané triologie, ale jednotlivá dramata. To napomohlo ke zdramatizování děje. Jeho tvorba je plna přesvědčení o nepřekročitelnosti odvěkých zákonů: ti, kteří se chtěli vyhnout osudu, jsou potrestáni a s nimi i celé jejich rodiny. \newpage \begin{center} {\large \bf Josef Kajetán Tyl } \bigskip \sffamily{\Huge Strakonický dudák } \end{center} Hra vypráví o lásce mezi Švandou a Dorotkou. Oba by se chtěli vzít, ale jejich lásce nepřeje otec Dorotky, starý hajný Trnka. Příčinou sporu jsou peníze - Švanda, který ani svou matku nestačil poznat, si vydělává peníze hudbou na dudy. Ale v Čechách mu toto povolání nevynáší. Rozhodne se tedy vydělávat peníze v cizině. Doslechl se totiž, že v cizině padají do kapsy hudebníkům tisíce tolarů. Na scénu vstupují také nadpřirozené bytosti. Jednou z nich je polednice, Švandova matka, kterou Lesana, lesní panna, vyhnala z jejího společenství, protože měla dítě. Rosava poprosí lesní panny, aby očarovaly Švandovy dudy: \begin{verse} "Dechněte mu v jeho dudy\\ svoje sladké zpěvy,\\ aby hraním jeho všudy,\\ kamkoli jen vkročí,\\ ztichly smutek, bol a hněvy,\\ radostná i slza tekla z očí;\\ by se každé srdce na něj smálo,\\ však i zlaté odplaty mu přálo!" \end{verse} Švanda tedy vyrazí do světa, rozloučí se s Dorotkou a slíbí jí, že bude koukat jen na peníze. Na své cestě potkává v jedné hospodě v cizině Vocilku, chlapíka s ne příliš dobrými vlastnostmi. Pro svůj osobní prospěch je kdykoli ochoten k jakékoli špatnosti. Nezná vůbec lásku k vlasti a vší silou nutí Švandu, aby zradil krajany, kteří se s ním náhodou potkávají v již zmíněné hospodě. Kalafuna, jeho věrný přítel a Dorotka se totiž vydali do světa hledat Švandu, protože dudák do Strakonic nepřišel ani po osmi týdnech, jak slíbil. Po šťastném shledání se Švanda vydává za princeznou Zulikou, aby ji obveselil svou hudbou, protože Zulika trpí ukrutnou skleslostí. Úkol se mu splnit podaří, ale další problémy Švandu neminou. Zulika chce odmítnout svého ženicha Alamira a místo toho si vzít dudáka. To samozřejmě vyvolává rozhořčení u Dorotky, Alamira i u Švandy, který ale překvapením na svou obhajobu nic neříká a není schopen slova ani tehdy, když stráže odvádějí bouřící se Dorotku. Pak je Švanda zajat Alamirem. Z vězení se však brzo dostane. Zde se na chvíli rozcházejí osudy hrdinů. Všichni se opět setkávají ve Strakonicích. Švanda přesvědčuje Dorotku, že ona je jeho jedinou láskou. Dorotka ho však neposlouchá a chce od něj jednou provždy. Poté nastupuje na scénu Rosava, která Dorotce sděluje, že pokud ho o půlnoci nevysvobodí z rituálu zlých duchů, Švanda zemře. Hra má šťastný konec, Dorotka Švandu zachrání a oba se zase udobří. {\bf Josef Kajetán Tyl} patří mezi nejvýznamnější osobnosti národního obrození. Byl to horlivý vlastenec, významný dramatik, ale psal i články a novely z divadelního prostředí, pokoušel se i o poezii. Navíc byl významným organizátorem besed i bálů. Tylova láska k divadlu se probudila vlivem profesora Klicpery na hradeckem gymnáziu. Působil nějaký čas v kočovné divadelní společnosti a divadlu . Od roku 1842 řídil česká představení na vedlejší scéně Stavovského divadla. Po porážce revoluce 1848/9 odešel opět ke kočovné společnosti. Na přelomu 40./50. let se také tvoří protitylovská fronta mezi divadelníky, kteří chápou, že je třeba tvořit i náročná díla. Tyl se sice nebrání kritice a sociálním a dalším ožehavým problémům, ale vetšina díla má v sobe sentimentální náboj. Ostrý revoluční náboj získávají později jeho poslední hry vznikající po revoluci. Populární byly Tylovy veselohry, které měly vzor v módní vídeňské frašce. Nejpopulárnější byla zřejmě Fidlovačka, v níž poprvé zazněla Škroupova píseň Kde domov můj. Zvláštní skupinou jsou dramatické báchorky, což jsou hry s nadpřirozenými bytostmi, které dodávají hře kouzlo a symbolizuji lidový názor, že příroda tvoří jednotu s člověkem. Aktuální myšlenky a situaci rozvádějí hry s historickým námětem jako Kutnohorští havíři (první sociální drama), Jan Hus nebo Jan Žizka z Trocnova a bitva u Sudoměře, které společně jsou hrou Tvrdohlavá žena naplněny revolučními ideály a demokratickými myšlenkami. \newpage \begin{center} {\large \bf Válmíki } \bigskip \sffamily{\Huge Rámajána } \end{center} Základním tématem eposu je životní pouť kóšalského prince Rámy a jeho věrné manželky Síty. Ráma byl ustanoven jako následník kóšalského trůnu. Nevlastní matka jej však přinutila, aby na 14 let odešel do vyhnanství a správu státu přenechal jejímu synovi. Ráma, provázený Sítou a mladším bratrem Lakšmanou, se usadil v lese Dandace jako poustevník. Prožil zde četná dobrodružství a pobil mnoho démonů, kteří kraj sužovali. Démonský král Rávana ze msty unesl Sítu do svého království na ostrově Lance (bývá ne zcela právem ztotožňován s Cejlonem). Ráma uzavřel spojenectví s opičím králem Sugrívou a pomocí jeho armády, vedené generálem Hanumánem, Lanku dobyl, Rávanu zahubil a Sítu osvobodil. V souladu s požadavky ortodoxní tradice ji však byl nucen zapudit, protože žila u jiného muže. Síta se v zoufalství vrhla do plamenů hranice, ale bůh ohně ji nezraněnou vrátil Rámovi a vydal svědectví o její bezúhonnosti. Poté se všichni vrátili do sídelního města Ajódhji a Ráma se stal králem. Časem se však znovu objevily pochyby o Sítině ctnosti a ona se rozhodla podat konečný důkaz pravdy: požádala bohyni Zemi, aby stvrdila její nevinu tím, že ji přijme do svého lůna. Zarmoucený Ráma se zřekl vlády ve prospěch svých synů a odešel na onen svět, kde se oba manželé opět šťastně shledali. Za autora je tradičně považován {\bf Válmíki}, legendární kajícník a světec a snad i historická osobnost. Nejstarší jádro je bezesporu dílem jednoho autora básníka. V pozdějších letech byl text značně rozšířen nepůvodními autory. Jako materiál posloužil cyklus pověstí opřádajících postavu mytického krále. \newpage \begin{center} {\large \bf Vladislav Vančura } \bigskip \sffamily{\Huge Rozmarné léto } \end{center} Děj humorně laděného i když do určité míry experimentálního románu se odehrává v Krokových Varech, ,,městě bodrém a počestném'', a to během pouhých tří dnů. Hlavní postavou je Antonín Důra, majitel říčních lázní na řece Orši, sportovec, který o své zdraví pečuje nejrůznějšími metodami, např. plaváním za každého počasí. Na plovárnu za ním pravidelně přicházejí jeho přátelé major Hugo a kanovník abbé Roch. Antonín má manželku Kateřinu, ženu podezřívavou, nehezkou a nepříjemnou. Do děje výrazně zasáhne kouzelník Arnoštek a jeho krásná asistenka Anna. Je deštivý červnový den a plovárna zeje prázdnotou. Na přátelské popovídání přicházejí za Antonínem, mistrem plovárenským, major Hugo (chytají spolu ryby) a abbé Roch, jako vždy s knihou. Jejich debatám naslouchá Antonínova žena Kateřina, i když si o nich myslí své. Poklidnou idylu městečka však naruší příjezd komediantů, provazolezce a kouzelníka Arnoštka a jeho pomocnice Anny. Arnoštek přijde až na plovárnu, předvede několik triků a pozve všechny na večerní představení na náměstí. Paní Kateřina je Arnoštkem okouzlená. Pánové se jdou večer podívat na představení a jim všem zase učaruje krásná Anna. Po představení ji Antonín zve na schůzku. Sejdou se v noci na plovárně, ale přistihne je podezřívavá Kateřina a nevěří Antonínově tvrzení, že Annu zachraňoval, když se topila v Orši (namočili si šaty, aby ji oklamali). Kateřina tal využívá situace a odstěhuje se k Arnoštkovi. Druhý den se o Aninu přízeň uchází dokonce kanovník Roch, je však napaden místními opilci a vyvázne s natrženým uchem. Nechce, aby se to někdo dozvěděl, Antonín mu ho proto přišívá háčkem na ryby. Při třetím představení spadne Arnoštek z provazu a zraní se. Kateřinu už nebaví se o něj starat, zašívat mu věci a uklízet, tvrdí, že je počestná měšťanka. Vrací se tedy k Antonínovi a odpouští mu nevěru. Antonín tím není přiliš nadšen, vzpomíná na krásnou Annu. O tu se poslední noc pokouší i major Hugo, je však zbit holí samotným Arnoštkem. Ráno komedianti odjíždějí a život v Krokových Varech se vrací do starých kolejí. Autor kritizuje maloměšťácký způsob života, charakteristický přetvářkou, pasivitou, jistou omezeností, pokryteckou morálkou, prázdnotou a nudou. Zajímavý je jazyk románu - spojení archaismů a knižních výrazů s hovorovými prostředky. Mnozí určitě znají větu: ,,Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.'' Je zde také výrazně využito ironie. Celé dílo je je prostoupeno jemným a poetickým humorem, vyžaduje ale po čtenáři vnímavost. Rozmarné léto bylo i zfilmováno, film režíroval Jiří Menzel a hrál v něm např. Rudolf Hrušínský. Premiéru divadelní adaptace Rozmarného léta uvedla Divadelní společnost Petra Bezruče v Ostravě v lednu 2002. Český spisovatel {\bf Vladislav Vančura} je autorem próz s lyrickými prvky i vypravěčských románů, dramatik, filmový scénárista a režisér (např. snímků {\it Marijka nevěrnice}, {\it Na sluneční straně}, {\it Před maturitou}), autor filmových libret a pohádkové knížky. Narodil se v Háji u Opavy, původním povoláním byl lékař. Jeho prozaické dílo, vycházející zejména z experimentálního a expresivního pojetí, se vyznačuje hledáním nových forem, osobitým slohem a jazykem, zejména v typické větné periodě a v lexikálních archaismech. Zahrnuje monumentalizaci chudoby, groteskní apokalypsu, úsměvnou humoresku i jazykový experiment. Ve třicátých letech se obrátil k velkorysé epice, společenskému románu a povídkám. Často používal hyperboly, parodii nebo ironii. Byl synovcem spisovatele Jiřího Mahena a prvním předsedou Devětsilu. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha (1904---1942) byl zatčen gestapem a popraven v koncentračním táboře v Praze--Kobylisích. \newpage \begin{center} {\large \bf Jaroslav Vrchlický } \bigskip \sffamily{\Huge Noc na Karlštejně } \end{center} Je ustanoveno, že na hrad Karlštejn nesmí přijít žádná žena. Ale octnou se tam zrovna dvě, a to v přestrojení za pážata. Jednou je Alena, neteř purkrabího, která se vsadila s otcem o to, že podaří-li se jí zůstat v noci na hradě, smí si vzít císařova karlštejnského šenka Peška. Druhou je císařovna. Ta se vydala za císařem, protože na něho žárlí. Císařovna se vyzná arcibiskupovi Arnoštovi, ten jí chce dokázat nicotnost jejích obav a postaví ji na stráž před císařovu ložnici místo Peška, který má předstírat nemoc. Na zámku jsou na návštěvě Štěpán Bavorský, který má diplomatické poslání a jeruzalémský král Petr, kterému se zákon o nepřítomnosti žen nelíbí. Před ložnicí císařovou se Petr snaží páže políbit, to se brání a zlomí mu meč. Císař vyjde, pozná přestrojenou císařovnu. Arnošt pak vysvětlí císaři, že chtěl císařovnu vyléčit ze zbytečných obav. Teď se snaží císařští manželé odjet na hrad Karlík, aby byl zákon zachován, ale nemohou z hradu, protože oba hosté hlídají nádvoří, aby dívku lapili. Zatím Pešek sdělí purkrabímu, že je Alena na hradě. Purkrabí je rozlícen, zvláště když se Pešek dovolává jeho svědectví pro Alenina otce. Alena s Peškem jsou ve strážnici. Císař již chce prozradit císařovninu přítomnost hostům, ale Arnošt doufá ve šťastnou náhodu. A tu mu skutečně purkrabí s nářkem oznámí, že je na hradě jeho neteř a že byla pážetem před císařovou ložnicí. Císařovnina čest je tak zachráněna. Štěpán zatím narazí ve strážnici na Alenu, ta s ním šermuje, ale Karel zarazí boj a vytkne vévodovi, že bojuje s dívkou. Pak na oko propouští Peška ze služby, ale vzápětí ho pasuje na rytíře a dává mu dům v Praze, aby se mohl oženit s Alenou. Zatím se císařovna převlékla a přišla, jako by zabloudila na hrad. Karel ji hned chce doprovodit na Karlík. Tak jsou oba nepříjemní hosté odbyti. Štěpán kromě toho nepochodil ani se svým diplomatickým posláním. {\bf Jaroslav Vrchlický} (1853---1912, vlastním jménem Emil Frída) byl český básník, dramatik, překladatel, literární a divadelní kritik, hlavní představitel lumírovské poezie. Po gymnáziu (1872) a tříletém studiu filosofie a historie na filosofické fakultě byl v roce 1893 jmenován profesorem srovnávacích dějin literárních na české univerzitě. Základem jeho básnické tvorby, plné smyslovosti, bohaté obraznosti a vnitřního neklidu, je víra v uskutečnitelnost lidských ideálů a naplnění základních hodnot života - psal lyriku intimní, přírodní i vlasteneckou. Tématicky i formálně pomohl vyrovnat českou poezii s evropskou. Rozsáhlou překladatelskou činností z mnoha jazyků (zejména z italštiny a francouzštiny, ale i angličtiny, němčiny a dalších) přispěl k poznání světové literatury v českém prostředí. Své překlady navíc doprovázel literárními studiemi a eseji. Byl otcem Evy Vrchlické. Zemřel v Domažlicích. Mezi jeho významná díla patří dále {\it Hippodamie}, {\it Selské balady}, {\it Písně poutníka} či {\it Okna v bouři}. \newpage \begin{center} {\large \bf Oscar Wilde } \bigskip \sffamily{\Huge Jak je důležité míti Filipa } {\it The Importance of being Earnest} \end{center} Děj tříaktové hry s hravě dvojznačným titulem se točí kolem nedorozumění, která způsobují dva přátelé --- Jack Worthing a Algernon Moncrieff. Mladí gentlemani si vymysleli fiktivní osoby --- Jack kdesi na venkově přítele Bunburyho a Algernon zhýralého bratra Filipa. Jejich existence jim pak umožňuje různé eskapády. Při pobytu v Londýně se Jack (vydávaje se za Filipa) seznámí s Algernonovou sestřenicí Gwendolínou Fairfaxovou a zamiluje se do ní. Gwendolina souhlasí se zasnoubením, neboť je mimo jiné okouzlena jeho jménem. Její méně romantická matka lady Bracknellová se však pídí po jeho původu a Jack přiznává, že je nalezenec, kterého kdosi odložil do úschovny zavazadel na nádraží Victoria. Matka, šokována takovou výstředností, mu káže obstarat si co nejdříve důvěryhodného rodiče. Algernon zjistí, že na přítelově venkovském sídle žije Jackova schovanka Cecilie, navštíví v jeho nepřítomnosti dům, vydávaje se za zkaženého bratra Filipa. Do Cecilie se na prvý pohled zamiluje a Cecilie, přitahovaná už dlouho tajemnou existencí neznámého Filipa, do něho též. Objevuje se tu Gwendolina a obě dívky se rychle spřátelí. Po krátkém nedorozumění a zápase o Filipa se vše vyjasní. Přijíždí lady Bracknellová a poznává v Ceciliině vychovatelce slečně Prismové chůvu, která pečovala o dítě její sestry, s nímž před léty beze stopy zmizela. Prismová vysvětluje, jak omylem zaměnila rukopis svého románu za svěřené dítě, a tak se nemluvně ocitlo v nádražní úschovně. Toto dítě je Jack, ve skutečnosti Algernonův starší bratr, vskutku pokřtěný jako Filip. Oba mladé páry se zasnubují. {\bf Oscar Wilde} je anglický dramatik, prozaik a básník, původem Ir. Životem i dílem okouzloval i šokoval londýnskou společnost jako okázale výlučný a přesto typický představitel doby dekadence. Nacházel zálibu v symbolech a složité fantazii. Mezi jeho další díla patří například {\it Šťastný princ a jiné pohádky} (např. {\it Slavík a růže}), {\it Ideální manžel} nebo {\it Obraz Doriana Graye}. \newpage \begin{center} {\large \bf Jiří Wolker } \bigskip \sffamily{\Huge Těžká hodina } \end{center} Těžká hodina je dobou dozrání chlapce v muže, snílka v bojovníka. Chlapec smí stavět vzdušné zámky, muž ,,alespoň skutečnou hospodu u silnice pro ušlé poutníky a pro poutnice''. Mizí hravá básnivost i radostný, důvěřivý vztah k světu. Básníkův hlas zvážněl, je v něm smutek, bolest, soud i bojové odhodlání. Wolker hledí na společnost náhle jinýma očima a vykresluje zřetelný sociální konflikt. V básni {\it Tvář za sklem} tak tenká hranice skla oddělí výrostka z ulice, kde je ,,bída a sníh'', od světa lhostejného přepychu, kresleného v ironické karikatuře. Wolkerův účastný vztah se tak z člověka zužuje na proletáře, společenské vyděděnce. Kolem ještě doznívá dědictví války, je hlad a drahota, sociální a politické nepokoje zesilují zprávy z revolučního Ruska (báseň {\it Fotografie}). V básni {\it Mirogoj} se tak mrtví z válečného hřbitova táží: ,,Pověz mi, živý, proč jsem umíral?''. Zima, hlad i počátky nemoci doléhají na autora i osobně. Revoluční poezie se snaží zpřístupnit i prostému čtenáři, proto se sbírka vrací k epice a poezie je spíše jednodušší a přímočará. {\it Balada o nenarozeném dítěti} vypráví příběh chudých milenců, jejichž ,,dítě se nesmí narodit''. V jejím doznění je však cítit aspoň náznak naděje: ,,nenarodí se?'' Nejúdernější je zřejmě {\it Balada o snu}, která je vyznáním nové revoluční víry. ,,Tady jsou sytí, tady hladoví...'' Je-li svět ,,do půle rozťatý, umírá''. Čím tedy ho léčit? Jan a Marie baladickému zlu v závěru nepodlehnou, jdou je smést v zástupu s druhými proletáři. ,,Nemají dobré srdce jen, ale též dobré pěsti.'' Wolker se při tom však snaží zůstat humanistou. Plyne to z důrazné pointy: ,,Ruce jsou zbraně --- srdce štěstí!'' Lyrika sbírky patří lásce, ale vždy zraňované a zrazované, často i otázce smrti. Ustupuje však zřetelně od křesťanství: ,,Neslaď řeč, kněže, blaženou duší.'' {\it (Pohřeb)}. A {\it Balada o očích topičových} emotivně shrnuje a utěšuje: \begin{verse} Dělník je smrtelný, \\ práce je živá, \\ Antonín umírá, \\ žárovka zpívá: \\ Ženo má --- ženo má, \\ neplač! \end{verse} {\bf Jiří Wolker} byl patrně jedním z nejvýznačnějších představitelů proletářské poezie, po maturitě na prostějovském gymnáziu studoval práva v Praze. Od roku 1922 byl také členem Devětsilu. Mezi jeho další díla patří {\it Host do domu} a posmrtně sebrané {\it Z pozůstalosti}. Věřil v dobro a v možnost vykoupení lidské bídy pokornou láskou a toužil po sbratření lidí. Stačil vyrůst v mluvčího mladé revoluční poválečné generace. Zemřel však v nedožitých 24 letech na TBC. \newpage \end{document}