\documentclass[a4paper,12pt]{article}
\usepackage{czech}
\usepackage{latexsym}
\frenchspacing
\csprimeson
\pagestyle{empty}
\textwidth 16.5 cm
\oddsidemargin 0 cm
\topmargin -1.5 cm
\textheight 25 cm
\parskip 6pt
\overfullrule = 5pt
\emergencystretch = 2pt

\begin{document}

\begin{center}

{\large \bf
Bohumil Hrabal
}

\bigskip

\sffamily{\Huge
Jak jsem obsluhoval anglického krále
}

\end{center}


{\it ``Poslouchejte, co Vám teďka řeknu.''}

V hotelu Praha patnáctiletý pikolík Dítě teprve začíná. Jeho největší noční
radostí jsou návštěvy u Rajských, u slečen, kde nakonec prožije své ``poprvé''.
Po několika letech přejde do hotelu Tichota, kam se jezdí opíjet a pomilovat
mnoho generálů a dokonce i prezident. Zábavou mladého hrdiny jsou ale víkendové
rauty s kolegou Zdeňkem. Jeho kariéra nezávratně stoupá a Dítě se dostane až do
prestižního hotelu Paříž, kde mají i zlaté příbory(!). Viděl je jen jednou, a
to když obsluhoval Habešského císaře. Jistě mu v tom pomohlo studium u vrchního
Skřivánka, který obluhoval anglického krále.

Na všech těchto místech se setkal se zajímavými lidmi: od obchodních agentů
počínaje, přes básníky, bankéře, africké misionáře a podomkem nekonče.

Osud mu do cesty poslal zrzavou německou dívku Lízu, první ženu, které se přes
svojí zanedbatelnou výšku mohl podívat do očí. Hned bylo jasné, že si jsou
souzeni. Jenomže Líza byla nakloněna říšské myšlence čistého národa.  Ani to
nezlomilo jeho lásku, nechal se vyšetřit od lékaře, ``aby mohl obcovat s
německou dívkou'', když u nás začala okupace. Je jasné, že se jeho sňatek
nesetkal s bouřlivou ovací na české straně, musel přijmout práci v horském
středisku pro německé blondýnky, které jezdili navštěvovat němečtí blonďatí
vojáci. V té době bylo jeho největším přáním, aby ho zatkla německá policie,
aby byl obviněn z něčeho protiříšského. Tak moc si přál návrat do vlasti.

Líza se do války pustila s plnou vervou. Jakmile porodila syna, odjela dělat
dobrovolnou sestru. Při jednom ze svých občasných návratů přivezla kufřík se
známkami, které nabudou hodnoty, jakmile válka skončí. Zemřela ale při náletech
a její manžel našel její hlavu v troskách domu.

Za peníze vybudoval hotel U Lomu. Splnil se mu jeho sen: stát se milionářem a
především pokořit svou výšku. Škoda jen, že se mu nedostávalo štěstí. Hotel i
úspory mu byly znárodněny a on se dostal do vazby s dalšími ``chudými
milionáři''. Po zrušení vězení pracoval jako dřevorubec, spával v polorozbořené
hájovně spolu s učitelem francouzštiny a jeho žačkou. I v tak náročných
podmínkách bylo patrné z pohledů a gest, že je náš hrdina jaksi navíc, ačkoliv
si muž i dívka stále pečlivě vykali.

Nakonec jel nahradit cikánskou rodinu do zapadlé vísky, kde štětoval cestu.
Jeho nejbližšími se mu stali koník, pes a kočka. Každý den posílal psa na
nákup a přestal se tak stýkat s vesničany. Ti ho ale měli tak rádi, že psa
zastřelili, jen proto, aby se s nimi musel znovu shledat. Tak končí jeho osud.
Je sám. Je šťastný.

Hrabal nám dovoluje nahlédnout do života obyčejného člověka, v němž "se i
neskutečné stane pravdou". Ukazuje nám jak je štěstí pomíjivé, jak je těžké
zasloužit si něčí uznání. Popisuje strasti rozporuplné duše.

Kompoziční skladba je víceméně chronologická. Jedná se o záznam mluveného
slova; vše je psáno ich-formou, vyskytuje se nespisovný jazyk, německé výrazy,
pomlky, ipřirovnání. Autor využívá dlouhých souvětí, vše sjednocuje stejný
začátek i konec.

{\bf Bohumil Hrabal} se narodil 28. března 1914 v Brně -- Židenicích, dětství
prožil s rodiči a strýcem ``Pepinem'' v pivovaru v Nymburce, kde navštěvoval i
základní školu a reálné gymnázium. Do roku 1949 píše především reflexivní
lyriku, ovlivněnou poetismem a surrealismem, ovšem pak nastupuje již totální
realismus, píše poémy volným veršem a povídky. Roku 1963 získává konečně první
publikační možnosti a setkává se s okamžitým ohlasem - vznikají například {\it
Taneční hodiny pro starší a pokročilé} nebo {\it Ostře sledované vlaky}. V roce
1970 je mu ovšem zakázáno publikovat, jeho poslední knihy jsou již skartovány.
Právě nyní vznikají jeho vrcholné texty - {\it Postřižiny} nebo {\it Příliš
hlučná samota}. Od roku 1976 některé jeho knihy opět vycházejí, ovšem v
upravených verzích, zbylé pak jsou vydávány samizdatem.  Od roku 1990 se věnuje
zejména publicistice, píše drobné texty. Umírá 3. února 1997.

\end{document}