\documentclass[a4paper,12pt]{article}
\usepackage{czech}
\usepackage{latexsym}
\frenchspacing
\csprimeson
\pagestyle{empty}
\textwidth 16.5 cm
\oddsidemargin 0 cm
\topmargin -1.5 cm
\textheight 25 cm
\parskip 6pt
\overfullrule = 5pt
\emergencystretch = 2pt

\begin{document}

\begin{center}

{\large \bf
Jaroslav Seifert
}

\bigskip

\sffamily{\Huge
Morový sloup
}

\end{center}

Tato básnická sbírka obsahuje verše z přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Seifert ji chtěl napsat jako rozloučení ,,se svou zemí, do které už pospíchám,
a svými čtenáři, s kterými se loučím''. I zde opouští pravidelný rým a písňovou
formu, pro něj tak příznačnou. To vše nahradil rytmizovanou prózou. Sbírka
vyšla v Samizdatu.

V jednotlivých básních se vrací do svého dětství, mládí, vzpomíná na mladé
lásky, nevyhýbá se tématu smrti. V úvodní básni ,,Na jedné ze svých dávných
přednášek...'' připomíná své mrtvé přátele básníky (Wolker, Hora, Halas) a
nostalgii stáří, myšlenky na smrt zahání projekcemi milostných zážitků,
většinou již jen útržkovitých. Láska dodává člověku chuť do života, zachytil ji
jak v náboženském pojetí, tak i v erotickém vztahu, jehož volání obětoval
,,polovinu života a možná ještě víc''.

Ženu oslavuje velice často, vidí v ní ,,samu pěknost života'' {\it (Kolotoč s
bílou labutí)}. Zážitky z nemocnice mu prosvětlují krásné oči sestřiček. Stejný
vztah jako k ženě má Seifert i k rodné zemi. ,,Byla mi možná víc než všechny mé
lásky najednou... Ať tedy její kolena rozdrtí mou hlavu.'' {\it (Morový sloup)}

V poslední básni {\it A sbohem} vzdává hold básnické činnosti. Použil k tomu
slova, která jsou jeho skutečnou závětí: ,,Poezie jde s námi od počátků.  Jako
milování, jako hlad, jako mor, jako válka. Někdy byly mé verše pošetilé až
hanba. Ale za to se neomlouvám. Věřím, že hledat krásná slova je lepší, než
zabíjet a vraždit.''

Český lyrický básník, prozaik, publicista, překladatel a autor zpěvného verše
{\bf Jaroslav Seifert} se stal ve dvacátých letech spoluzakladatelem, členem a
mluvčím uměleckého hnutí Devětsil - v té době sepsal sbírky jako {\it Samá
láska}. V roce 1929 byl vyloučen z komunistické strany, i když redigoval řadu
komunistických deníků a avantgardních časopisů. Seifertovo básnické dílo
směřovalo od proletářské bojovnosti přes poetistické okouzlení moderní
civilizací až k písňovému oproštění tvorby, vyjadřující citový vztah k drobným
darům života, k domovu a k národní kultuře - např. {\it Jablko z klína}. Básně
reagující na fašistickou okupaci posilovaly národní sebevědomí, třeba {\it
Zhasněte světla}. Od šedesátých let se jeho poezie změnila --- zmizely rýmy a
rytmická pravidelnost, verš zdrsněl, přibyly tóny melancholické nostalgie,
životní bilance, plynutí času a motiv smrti, vzpomínky na dětství i na
dramatické události života.  V sedmdesátých letech musel publikovat v
samizdatu, neboť se zasazoval proti nesvobodě a podepsal Chartu 77. V té době
napsal i svoji biografii {\it Všecky krásy světa}. V roce 1984 se stal prvním
(a dosud jediným) českým laureátem Nobelovy ceny za literaturu - bohužel byl v
té době již těžce nemocen a zanedlouho také v Praze zemřel.

\end{document}