\documentclass[a4paper,12pt]{article}
\usepackage{czech}
\usepackage{latexsym}
\frenchspacing
\csprimeson
\pagestyle{empty}
\textwidth 16.5 cm
\oddsidemargin 0 cm
\topmargin -1.5 cm
\textheight 25 cm
\parskip 6pt
\overfullrule = 5pt
\emergencystretch = 2pt

\begin{document}

\begin{center}

{\large \bf
Jiří Wolker
}

\bigskip

\sffamily{\Huge
Těžká hodina
}

\end{center}

Těžká hodina je dobou dozrání chlapce v muže, snílka v bojovníka. Chlapec smí
stavět vzdušné zámky, muž ,,alespoň skutečnou hospodu u silnice pro ušlé
poutníky a pro poutnice''.

Mizí hravá básnivost i radostný, důvěřivý vztah k světu. Básníkův hlas zvážněl,
je v něm smutek, bolest, soud i bojové odhodlání. Wolker hledí na společnost
náhle jinýma očima a vykresluje zřetelný sociální konflikt. V básni {\it Tvář
za sklem} tak tenká hranice skla oddělí výrostka z ulice, kde je ,,bída a
sníh'', od světa lhostejného přepychu, kresleného v ironické karikatuře.
Wolkerův účastný vztah se tak z člověka zužuje na proletáře, společenské
vyděděnce.

Kolem ještě doznívá dědictví války, je hlad a drahota, sociální a politické
nepokoje zesilují zprávy z revolučního Ruska (báseň {\it Fotografie}). V básni
{\it Mirogoj} se tak mrtví z válečného hřbitova táží: ,,Pověz mi, živý, proč
jsem umíral?''. Zima, hlad i počátky nemoci doléhají na autora i osobně.
Revoluční poezie se snaží zpřístupnit i prostému čtenáři, proto se sbírka vrací
k epice a poezie je spíše jednodušší a přímočará.

{\it Balada o nenarozeném dítěti} vypráví příběh chudých milenců, jejichž
,,dítě se nesmí narodit''. V jejím doznění je však cítit aspoň náznak naděje:
,,nenarodí se?''

Nejúdernější je zřejmě {\it Balada o snu}, která je vyznáním nové revoluční
víry. ,,Tady jsou sytí, tady hladoví...'' Je-li svět ,,do půle rozťatý,
umírá''. Čím tedy ho léčit? Jan a Marie baladickému zlu v závěru nepodlehnou,
jdou je smést v zástupu s druhými proletáři. ,,Nemají dobré srdce jen, ale též
dobré pěsti.'' Wolker se při tom však snaží zůstat humanistou. Plyne to z
důrazné pointy: ,,Ruce jsou zbraně --- srdce štěstí!''

Lyrika sbírky patří lásce, ale vždy zraňované a zrazované, často i otázce
smrti.  Ustupuje však zřetelně od křesťanství: ,,Neslaď řeč, kněže, blaženou
duší.'' {\it (Pohřeb)}. A {\it Balada o očích topičových} emotivně shrnuje a
utěšuje:

\begin{verse}
Dělník je smrtelný, \\
práce je živá, \\
Antonín umírá, \\
žárovka zpívá: \\
Ženo má --- ženo má, \\
neplač!
\end{verse}

{\bf Jiří Wolker} byl patrně jedním z nejvýznačnějších představitelů
proletářské poezie, po maturitě na prostějovském gymnáziu studoval práva v
Praze. Od roku 1922 byl také členem Devětsilu. Mezi jeho další díla patří {\it
Host do domu} a posmrtně sebrané {\it Z pozůstalosti}. Věřil v dobro a v
možnost vykoupení lidské bídy pokornou láskou a toužil po sbratření lidí.
Stačil vyrůst v mluvčího mladé revoluční poválečné generace. Zemřel však v
nedožitých 24 letech na TBC.

\end{document}