\documentclass[a4paper,12pt]{article}
\usepackage{czech}
\usepackage{latexsym}
\frenchspacing
\csprimeson
\pagestyle{empty}
\textwidth 16.5 cm
\oddsidemargin 0 cm
\topmargin -1.5 cm
\textheight 25 cm
\parskip 6pt
\overfullrule = 5pt
\emergencystretch = 2pt

\begin{document}

\begin{center}

{\large \bf
Karel Havlíček Borovský
}

\bigskip

\sffamily{\Huge
Král Lávra
}

\end{center}

V Brixenu se K. Havlíček seznámil s touto irskou pohádkou na midasovský námět
krále s oslíma ušima. Měl k Irům blízko.  Jako novinář rád psal o jejich boji
za svobodu, tak aby to bylo podnětné i pro nás. Ve Vídni seděl na císařském
trůně dlouhá léta slaboduchý Ferdinand "Dobrotivý", takže se ty dlouhé uši
hodily jako politický symbol. Demokrat Havlíček si pohádku nejdříve přeložil (z
německého muzejního sborníku) a pak ji humoristicky přeladil, dal jí některé
české prvky a svěží, hravou, aktuální písňovou podobu.

Příběh sám je prostý. Lávra je irský král, není zlý, ale má divnou "slabost".
Holit a stříhat se dává jednou do roka - a odplatou je holičovi kat a provaz.
Bradýřů je hrstka, ti se bouřit nemohou - a lid časem přivykne i šibenici.

Tu ale připadne los na mladého Kukulína. Už ho vedl kat na popraviště, když se
králi vrhne k nohám statečná matka-vdova a s prosbou i výčitkou oroduje za
syna. Lávra byl jinak dobrý král, zastyděl se i slitoval, jen musel Kukulín
svatosvatě slíbit, že smlčí, co zhlédl pod vlasy. Dokonce se stal dvorním
holičem.

Tajemství ho čím dál víc tíží a trápí. Na radu poustevníčka se Kukulínovi
ulevilo, až když tajemství všeptal do staré vrby. Cesty osudu jsou však
nevyzpytatelné... Táhnou kolem vrby čeští muzikanti, neboť "po Češích je doma
vždycky malý sled, ale všude jinde naplňují svět". A když hudec Červíček
ztratí z basy kolíček, vyřeže si nový z oné vrby. A už je hotový malér na
královském plese:

\begin{verse}
...jak na bále pustil/ po strunách smyčec,\\
tu řve basa, až všechno přehluší:\\
"Král Lávra má dlouhé oslí uši, král je ušatec!"
\end{verse}

Tak se tajemství rozneslo mezi lidmi - a vida! Celkem se nic nestalo:

\begin{verse}
...líbil se lidu dobrý panovník,\\
zdálo se jim, že ty dlouhé uši\\
právě dobře ke koruně sluší,\\
všechno může zvyk!
\end{verse}

V podtextu, nevyslovená, zůstala myšlenka našeho známého pronásledovaného
novináře. Kolik je takových králů Lávrů, co si dají říci? Nestíhají obvykle ty,
kteří jejich oslí uši kritikou odhalují? Takže Havlíčkova zkušenost dává pro
závěrečnou pointu jednu užitečnou radu:

\begin{verse}
...a když tě co na jazyku svrbí,\\
pošeptej to jen do staré vrby,\\
dceruško drahá!
\end{verse}

{\bf Karel Havlíček Borovský} (1821---1856) byl český básník, prozaik, novinář,
literární kritik, autor črt a 78 epigramů, překladatel a politik. Zakladatel
moderní české žurnalistiky, vydavatel 'Národních novin'  a 'Slovana'. Narodil
se  v Borové. Vystudoval filosofii  na univerzitě v Praze (1840), poté vstoupil
do pražského arcibiskupského semináře, z něhož  byl ale v roce 1841 vyloučen.
V letech 1843-44 působil jako vychovatel v rodině moskevského šlechtice, kde
studoval ruskou literaturu (přeložil  Gogolovo dílo). V  roce 1846  převzal
redakci  'Pražských novin',  ve kterých  napadal neplodné  a sebeuspokojující
vlastenčení  a publikoval stati  o nereálnosti všeslovanské myšlenky.  Ve svých
ostrých satirách  usiloval o  oproštění skutečnosti  od dogmat, mýtů a iluzí.
Za svou novinářskou činnost (napadal absolutismus a světskou i církevní reakci)
byl v letech 1851-55 vězněn v tyrolském Brixenu a krátce po propuštění v Praze
zemřel na souchotiny. Božena Němcová mu pak na protest  položila před zraky
policie při pohřbu na Olšanech na rakev  trnovou korunu. Havlíček Borovský je
považován za zakladatele moderní české žurnalistiky. Mezi jeho další díla patří
{\it Satiry}, {\it Obrazy z Rus} nebo {\it Slovan a Čech}.


\end{document}